Často u nacionalistů pozoruji nostalgii po starých časech. Někteří by se nejraději navrátili do romantismu konce 19. a počátku 20. století. Jiní jdou ještě dále a vzorem je jim šlechta a duchovenstvo středověku či ještě starších dob. Přiznám se, i já rád čtu historické romány o hrdinství, starověké legendy plné moudrosti či příběhy heroického vzepětí národů pod vedením osvíceného vládce, kdy jsou poraženy síly zla okupující a vykořisťující danou zemi. V těchto příbězích je vyzdvihována krása šlechtických dvorů, moudrost duchovních, ale málokde se praví o nevolnících dřících od úsvitu do soumraku, o obyčejných lidech platících za bohatství a dobrodružství malé skupiny svými životy, podlomeným zdravím, mozoly a všemožným dalším utrpením. Z pohledu šlechtice to musel být krásný a romantický život, ale co drtivá většina ostatních? O těch se nepíše, jejich život byl nudný (ostatně i dnes je bulvár plný pouze příběhů z vyšší společnosti). Navíc kronikáři byli placeni vládnoucí třídou (stejně jako i dnes novináři), a tak můžeme pochybovat o jejich objektivitě. Dobré bylo vyzdvihováno, špatné přecházeno. Stejně tak se tvořily lidové legendy, kdy šlechetné se na panovníkovi zoufale hledalo a opěvovalo, na špatné se raději rychle zapomínalo.
Společnost hierarchii potřebuje, je však ta dědičná z dávných časů správná? Ano, šlechtici a duchovní měli větší schopnosti, ale to zejména díky vzdělání, které ho se jim narozdíl od lidu údělného dostávalo. (Podobný děj dle mého úsudku nastává i nyní. Vysoké školy jsou degradovány přijímáním stále více žáků a snižováním učebního standardu. Váhu má tedy jen vzdělání na prestižních placených školách a toho se dostane jen bohatým. A tak se mocní snaží vytvářet opět dědičný kruh). Částečně bych odmítl i zdání, že v minulosti byla elita v daném státě, na rozdíl od dneška, národní. Víme, že tomu tak nikdy úplně nebylo, v Anglii vládli Anglosasům Normané, u nás dosti často Němci, v Rusku potomci Varjagů atd. Panovníci větších celků se snažili o další rozšiřování panství, a to nerespektujíc národní a kulturní hranice, tedy zase taková lokálnější snaha o globalizaci a multikulturu. Myslím, že dalších menších či větších záporů bychom dozajista našli ještě spoustu.
Opusťme tedy nostalgii po minulosti, konzervativní touhu po návratu a hleďme dopředu. Samozřejmě v minulosti se můžeme hodně poučit, převzít ty dobré prvky, ale doba jde dále a nikdy ji nelze vrátit zcela zpět. Maximum, jakého může konzervativní hnutí dosáhnout, je zpomalení nevyhnutelného vývoje společnosti. Preferujme tedy revoluční náhled na svět a do toho pohledu zakomponujme to vhodné z minulosti. Musíme být aktivní, stále hledat nová témata trápící společnost, odpovídat výzvám soupeřů a doby, permanentně se vyvíjet a ne upadnout do pasivní nostalgie.