Národní obrození – slovanská mytologie jako prostředek národního povědomí

Při studiu historických pramenů vytvořených prvními křesťanskými misionáři a jejich následovníky zjistíme, že jsou mnohé dochované informace interpretovány z křesťanského pohledu, čímž dochází k zamlžení původního smyslu rituálu, modlitby či vyprávění. V době, kdy křesťanství zápasilo o vedoucí postavení ve společnosti s pohanstvím, zápisy o slovanských mýtech a bozích v pramenech buďto úplně chybí, nebo bývají úmyslně překrucovány. Křesťanství sice považovalo ostatní víry za nesmiřitelné protivníky a jejich mytologii za bludařskou, přesto nesmíme zapomínat, že např. irské mýty známe jen díky tomu, že byly zapsány v irských křesťanských klášterech a uchovávány v kodexech spolu s křesťanskými věroučnými texty.

Teprve celková proměna středověké společnosti dvanáctého století a tehdejší zesvětštění kultury přineslo změnu i v přístupu k veškerému tajemnu, které začalo pronikat do vzdělanecké kultury. Kultuře kláštera konkurovala úspěšně světská dvorská a městská kultura a tyto sociální změny ovlivňovaly i politické dění. S novým politickým konceptem křesťanského společenství jednotlivých království oproti univerzální říši západního křesťanstva bývá spojována řada v této době vznikajících národních kronik, ve slovanském prostředí např. Kosmova kronika a Kronika Galla Anonyma.416 Ještě větší zájem o pohanské mytologie přichází v období renesance (Konrád Bothon, Jan Długosz, Václav Hájek z Libočan) a s osvícenstvím (Abraham Frentzel, Gustinský letopis, Pavel Stránský, Jan Středovský, Juraj Papánek).417

Skutečný zájem o vše slovanské a tedy i o slovanskou mytologii však přichází až s národním obrozením devatenáctého století. V našem prostředí se o zásadní převrat ve výzkumu víry starých Slovanů zasloužili zejména Josef Dobrovský, Pavel Josef Šafařík či Ján Kollár. V zahraničí to byli ukrajinský slavista Izmail Ivanovič Srezněvský, Poláci Józef Kraszewski a Joachim Lelewel a také Rus Aleksandr Afanasjev. Nesmíme zapomínat ani na Ignáce Jana Hanuše, Václava Krolmuse, Karla Jaromíra Erbena či Primuse Sobotku, zastánce mytologické teorie. V této době vznikaly i různé padělky staroslovanských idolů a podle většiny odborníků byly vytvořeny také proslavené Rukopisy královédvorský a zelenohorský, o kterých si podrobněji povíme až v další podkapitole této práce.418

Devatenácté století však bylo i zrodem idejí panslavismu, který vznikl důsledkem slovanského obrození. Panslavismus nebyl jednolitým kulturním či politickým proudem, jak by se podle jeho označení zdálo, ale projevoval se za odlišných historicko-politických podmínek různě a druhdy i zcela protikladně. Přesto měli všichni jeho stoupenci společnou alespoň představu budoucího sjednocení všech Slovanů v jednom státním celku. Musíme však odlišovat pojmy panslavismus kulturní a panslavismus politický, tedy sjednocení Slovanů pod patronací Ruska. Kulturní panslavismus chápeme spíše jako historický projev vědomí a citu sounáležitosti a touhy po součinnosti Slovanů. Tehdejší představitelé kulturního panslavismu si za úkol kladli především prokázat autochtonnost Slovanů v Evropě a docílit vzájemného poznání Slovanů v minulosti i přítomnosti. Jednotu Slovanů v minulosti podporovaly i důkazy rodící se archeologie.

Ján Kollár ve své básni Slávy dcera vyjádřil jasně tendenci části stoupenců panslavismu, když Rusko označil mocným dubiskem, o které se mohou opřít ostatní slovanské národy. V očích západu, zejména Němců a Maďarů, se brzy nato stal panslavismus strašidlem a zbraní v rukou Rusů. Západní myslitelé neustále zdůrazňovali protiklad Evropa a Slovanstvo, což vyústilo až v antislavismy jako reakci proti možnému „slovanskému vpádu“ do Evropy. Ovšem představitelé porobených Slovanů i svobodných Rusů viděli situaci poněkud odlišně. Existovala zde samozřejmě nenávist k Němcům jako germanizátorům a sociálním utlačovatelům; nikdy však neuvadl obdiv k výmarské kultuře té doby. I přes tuto vzájemnou nesnášenlivost však Slované útok proti zbytku Evropy neplánovali.

Odlišný pohled můžeme spatřovat také v panslavismu ruském a v panslavismu ostatních Slovanů, kteří na carskou Rus pohlíželi jako na ochranou bariéru proti německému, či tureckému útlaku. V Rusku s koncepcí svazu demokratických slovanských republik přišli poprvé Děkabristé, jejichž snahy odstranit samoděržaví a nevolnictví vedly až k neúspěšnému ozbrojenému povstání z roku 1825. Ideály děkabristů volně pokračovaly i po potlačení vzpoury v rámci Cyrilometodějského spolku. Ve třicátých a čtyřicátých letech v Rusku začínají působit Slavjanofilové hlásající specifičnost historických tradic Ruska oproti západu.

Slavjanofilové viděli v pravoslavném křesťanství slovanskou ryzost a proti němu stavěli katolicismus čili odcizení od slovanských tradic. Pravoslaví se svou slovanskou bohoslužbou bylo v té době opravdu důkazem společného původu a jazykové jednoty Slovanů. Důležitost této organizační a informační složky v podání pravoslavné církve pro šíření idejí panslavismu nemůžeme rozhodně popřít. Slavjanofilství se však pozvolna měnilo v panrusismus z přelomu padesátých a šedesátých let. Pod heslem Samoděržaví – Pravoslaví – Národ byla ražena myšlenka poruštění všech zbylých Slovanů, kteří podle těchto slavjanofilů nemohli nikdy samostatné národy s vyspělou kulturou a vysokou literaturou vytvořit. V nesmiřitelné opozici proti slavjanofilům a panrusistům stáli tzv. západníci, kteří naopak prosazovali ruské reformy dle vzorů západu.

Slované žijící v porobě měli pochopitelně zcela protichůdné tendence a navíc museli řešit i odlišné problémy. Slovanský odboj neutichl ani po staletém útlaku. Lid bojoval s germanizací a tureckým jařmem neustále. Je podivuhodné, že si i v tak těžkých podmínkách dokázal udržet svébytnou lidovou kulturu. Náboženské a politické rozčlenění slovanského lidu, na které poukazovali ruští slavjanofilové znamenalo jisté obtíže. Nicméně, toto rozčlenění Slovanstva nepřekáželo představě původní jednoty a ideálu kulturního společenství budoucího. Na Balkáně se o sjednocení Chorvatů a později i všech jižních Slovanů snažili illyristé. Illyrismus té doby vskutku přispěl ke sblížení Chorvatů se Srby, o které se dnes např. marně snaží hrstky jihoslovanských novopohanů. Polák Adam Mickiewicz (1798-1855) dával vedení sjednocovacích snah osvobozené, znovu vzkříšené Polsce. Jeho názory označujeme ve zkratce slovanským mesianismem.

Jediná slovanská národnost se však měla posilovat zároveň s příslušností k právě vznikajícím moderním slovanským národům i v rakousko-uherské monarchii. Na území Rakouska-Uherska vznikla důsledkem rostoucího německého šovinismu koncepce austroslavismu hlásající důležitost Slovanů jako hlavní opory celé monarchie. Spolupráce slovanských národů v habsburské monarchii vyvrcholila roku 1848 Slovanským sjezdem v Praze. Tohoto sjezdu se jako host účastnil i Michael Alexandrevič Bakunin (1814-1876), který razil myšlenku revolučního panslavismu. Na sjezdu se jednalo o možnosti přeměny Rakouska ve spolkový stát a o vztahu Slovanů k monarchii a zahraničním neslovanským národům. Právě na tomto sjezdu se střetly dvě koncepce: panslavismus a austroslavismus. Výsledkem jednání byl Manifest k evropským národům odsuzující národnostní a politický útlak a požadující rovnoprávnost všech národností.419

Jednání Slovanského sjezdu přerušilo červnové povstání roku 1848. A právě v kritických dobách se ideje panslavismu objevují znovu a znovu. Cit a vědomí příbuznosti a sounáležitosti slovanského lidu např. opět ožil za druhé světové války a troufám si tvrdit, že bude žít znovu, kdykoliv bude ohrožena bezpečnost slovanských národů, kdykoliv bude potřeba společné obrany proti nacionalistickým tendencím ostatních etnik. Slované z bývalé habsburské monarchie i osmanské říše již dávno prosadili svoji politickou i kulturní nezávislost, ovšem slova Františka Palackého frankfurtskému sněmu platí do jisté míry nadále:„Jsem Čech rodu slovanského“, tedy jsem přislušníkem samostatného národa, který si je zároveň vědom sounáležitosti s ostatními větvemi Slovanů.420

Uprostřed těchto politicko-kulturních snah o sblížení či sjednocení Slovanstva a vědeckého zájmu o slovanskou mytologii se začaly vyvíjet i ideje slovanského národního náboženství. Již na samý úvod této práce jsem poznamenal, že podle Zdeňka Vojtíška první pokus o obnovu slovanského náboženství u nás nastal roku 1839 založením Bratrstva věrníků nového náboženství slávského Karlem Slavojem Amerlingem. Ve skutečnosti jde však o poněkud nepřesnou informaci. K. S. Amerling sice roku 1839 skutečně založil sdružení Vykoupenců čili Sbor stavitelů známý také jako Slávští bratři, Uvědomělí vlastenci, Čeští vzbouřenci, Sbor vzdělanosti, ctnosti a života či Věrníci, nejednalo se však o návrat k prapůvodnímu pohanství.

K. S. Amerling se spíše snažil vytvořit jakési univerzální slovanské náboženství, které se však zakládalo na křesťanství, a to především na zásadách Církve českobratrské, ovšem v silně panteistickém pojetí.421 Jednalo se o tajný spolek, ve kterém byli jeho členové vázání mlčenlivostí. Roku 1840 měl mít 23 členů, mezi nimiž byla většina českých vlastenců, jmenovitě Josef Kajetán Tyl a Pavel Josef Šafařík. Spolek neměl dlouhého trvání. Jeho činnost začaly brzy vyšetřovat rakouské úřady a pro údajnou radikálnost byl zakázán a nikdy v budoucnu neobnoven.

Zajímavé je, že některé z praktik se podobaly současným rodnověrcům. Každý člen musel např. přijmout staročeské nebo jiné slovanské jméno. Základem učení Vykoupenců bylo však

křesťanství v panteistickém pojetí. Bůh dle Amerlinga nebyl však bohem křesťanským, ale ani bohem pohanským. Mohl by být charakterizován jako „strážný duch přírody a člověčenstva“ řídící harmonii v přírodě. Amerling ctil přírodu jako naši matku a místo čtení bible nabádal ke čtení „velebné přírody“, v jejímž objetí lze poznat skutečnou božskou moc. Bůh je tedy v tomto pojetí totožný s přírodou a jako předmět vědeckého bádání ho tedy lze zkoumat. Nutno poznamenat, že Amerling ve své duchovní koncepci usiloval o smír náboženství, přírody a vědy.

Podle Amerlinga je potřeba náboženství u člověka vrozená a nezávislá na stupni lidské kultury a výchově. V jeho pohledu jsou patrné tendence, které by snad o mnoho let později dospěly až k zásadám samotného novopohanství. Amerling se však od křesťanství ještě úplně oprostit nedokázal a v jeho době to prakticky ani nebylo možné. Dnes se můžeme pouze dohadovat, zda-li by přistoupil i k otevřené adopci slovanské mytologie, kdyby se jeho duchovní směr mohl vyvíjet dál. Každopádně byl tento pokus zajímavým přínosem českého národního obrození, přestože se u nás k víře předků poprvé a otevřeně přihlásila až Rodná víra. A už jen touto skutečností se mladí čeští rodnověrci zapsali do naší historie, i když si to snad většina z nich ani neuvědomuje.422

Zájem o život starých Slovanů a panslavismus prožil svou zlatou éru v devatenáctém století. Osamostatněním slovanských národů po první světové válce ztratil panslavismus částečně svůj politický význam, ale nikdy zcela nezanikl. Dnes již zastánci slovanské vzájemnosti nepokládají pravoslaví za národní náboženství Slovanů a zcela se změnilo i panslávské cítění Rusů. Společná víra jako možný jednotící prvek Slovanstva čili symbol národního povědomí však z jejich ideologie nevymizela. Pravoslaví či univerzální slovanské náboženství pouze nahradila prapůvodní slovanská mytologie, ve které dnešní jazyčníci vidí konečné politické znovusjednocení i kulturní sblížení všech Slovanů.

415 Beranová, M.: c. d., s. 243-244; Profantovi, N. a M.: c. d., s. 169-171; Váňa, Z.: c. d., s. 194 a Niederle, L.: c. d., s. 216-217 a 271-272. 416 Profantovi, N. a M.: c. d., s. 11-16. 417 Podrobný popis prací z těchto období je uveden ve II. kapitole včetně přesných bibliografických údajů. 418 Váňa, Z.: c. d., s. 20. Vědecký zájem o slovanské pohanství je podrobně popsán ve II. kapitole práce i s přesnými bibliografickými odkazy. 419 Všeobecná encyklopedie 7, s. 172. 420 Wollman, F.: Slavismy a antislavismy za jara národů. Praha 1968. 421 Panteismus vychází z jednoty boha a světa, tedy z jejich totožnosti. 422 Hoffmannová, E.: Karel Slavoj Amerling. Brandýs nad Orlicí 2003.

Jedná se o výtah z Magisterské diplomové práce Jiřího Atweriho – SLOVANSKÉ POHANSTVÍ DNES – Vlivy novopohanství na společnost i jednotlivce

Leave a comment