Zejména obyvatelé center velkých měst jsou denně konfrontováni (ostatní hlavně díky TV) s žádostí o příspěvek s takovou frekvencí, že řadoví pracující by v tom mohli utopit celý svůj příjem. Žádosti jsou různé: na nevidomé, na mentálně postižené, na Afriku, na přírodu, na Hare Kršnu, na dětské domovy, na studenty, Haity atd. K tomu se přidávají prosby bezdomovců, feťáků, žebráků a momentálně legální zlodějny ve formě zástupců různých společností na super výhodné kontrakt”platící pouze při dnešním podpisu” (na tyto doplácejí zejména staří lidé, kteří se v dnešním -především v zájmu větších zlodějen odlidštění a odcizení od přírody – zrychleném, chaotickém a konzumním světě těžko orientují).
Kam jsme to jen dopracovali, když nemáme státní útvar schopný se o občany řádně postarat v rámci celého života, chránit je a podporovat jejich rozvoj v pozitivním slova smyslu? Jaká je vlastně jeho funkce, podporuje vlastní občany či je diktátem nadnárodních útvarů? Na jedné straně se propaguje sobectví, rozežranost, pohodlí a konzum (jinak by kapitalistická ekonomika neběžela), na druhé se dopustí, že jsou občané obtěžováni a tahají se z nich, mnohdy se slzou v oku, prostředky na věci, které mají být záležitostí státu. Z pozice politiků se vždy zdá nejjednodušší získat chybějící peníze ve státní kase od občanů. Patrně se pánové topolánkové sami natolik uskrovnili, že je už třeba sáhnout na peníze důchodců či žen na mateřské. Šetřit stále mají kde, od výdajů na zahraniční vojenské mise až po nesmyslné vyhazování peněz , z poslední doby např. 110 milionů za nepoužité vakcíny na prasečí chřipku. V první řadě by však měli začít sami u sebe, jinak se jedná o příslovečné “hlásání vody a pití vína”. Vypadá to však, že pro politiky je Stát již léta dojná kráva, skýtající v prvé řadě množství požitků pro ně samé (jen výdaje na jednoho poslance vč. těchto požitků činí měsíčně 235 900 Kč). Zde se o nějakém šetření nedá vůbec mluvit, snahy o výraznější ponížení této částky bývají opakovaně smeteny ze stolu jako populistické návrhy a museli by projít přes poslance samotné, neb jako jedni z mála zaměstnanců v zemi si sami mohou určovat výši příjmu. Jako sůl nám prostě chybí dobrý hospodář, který by s penězi státu nakládal, jako by šlo o peníze jeho rodiny, jež je třeba správně a spravedlivě rozdělit. Zatím se ani nezdá, že by se o to někdo snažil, a od devadesátých let zůstává realitou jen klausovské “utahování opasků”, které se týká výhradně běžných občanů. Jen někteří sociálně nejslabší už za těch dvacet let přišli i o ten pásek…
Jestliže nahlédneme do naší pohanské minulosti, dozvíme se z úst křesťanů, kteří v žádném případě neměli důvod pohany jakkoli velebit, že na rozdíl od křesťanské Evropy např. u slovanských Ráňanů na Rujaně nebylo žebráků. Z tohoto pohledu byl tehdejší smysl společnosti pro pospolitost a sociální cítění na zcela jiné úrovni. Je velkou hanbou, že v dnešní moderní a vyspělé době v Evropě ještě v hojné míře žebráci či bezdomovci existují (nepočítaje v tom ty, kteří si takový život zvolili dobrovolně). Domnívám se, že pokud by nemizely peníze v neproduktivních činnostech, tunelech, reklamách, korupci, rautech a prebendách politiků (Služba národu se neplatí?), neustálých změnách neschopných protilidových vlád spojených s půjčkami ze Světové banky, politikaření, financování pozitivního rasismu a propagace úchylek, na fungování armády pro cizí imperialistické zájmy, na tvorbu policejního státu s politickými vězni, pseudohumanitu vězeňství bez snahy o skutečnou nápravu a náhradu škod společnosti prací vězňů, plýtvání potravinami, většinou dovezenými (místo podpory domácích produktů) aj., nebyl by jediný důvod, proč by neměl každý, kdo chce pracovat, mít nárok na ošacení, stravu a ubytování. Dnes se podporuje svoboda individuality, tzn. pokud někdo nechce pracovat, nikdo ho nemůže nutit, může se svobodně válet na ulici a obtěžovat ty, kteří pracují a navíc jsou nuceni přímo či nepřímo nuceni financovat jeho život. Tato svoboda je též více, než kvalita života těch seniorů, kteří celý život poctivě pracovali a společnosti odváděli svůj díl. Opačným extrémem je fakt, že pokud má někdo žaludek na podrazy, může vynaložit energii a snadno najít skulinku, jak se obohatit na ostatních. Je smutné, že s těmito se svezou i ti, kterým tento asociální systém nepřál a měli smůlu, přesto, že pracovat chtějí. Zájem o poctivou práci má být všestranně podporován a rozvíjen (např. formou pomocných prací za ošacení, jídlo a ubytování), naopak zahálka, bezdůvodné žebráctví, podvody, obtěžování, zlodějny mají být postihovány a trestány tak, aby to v žádné formě neodnesli poctivě pracující.
Pospolitní sociální práce má význam především za předpokladu hypotetické existence národního sociálního státu (skutečně potírajícího zneužívání cizí práce), kdy např. při živelných katastrofách či obraně země, je třeba společné pomoci postiženým oblastem, v rámci doplnění základní pomoci, organizované státem (snaha vlád šetřit např. právě rušením záchranných praporů, pomáhajících právě např. při záplavách, jasně potvrzuje trend opačný. Toto opatření samozřejmě postihne opět ty potřebné z řad běžných občanů). Fond státu na tyto účely by měli vytvářet všichni pracující bez rozdílu a musí být garantováno, že bude vhodně využit. V tomto státě, vyjma zábrany rozvírání nůžek sociálních rozdílů, by již nedocházelo k využívání soucitu druhých ani propagaci rozežranosti ani k laxnímu přístupu k zahálce, k “mlácení prázdné slámy”, k parazitickým činnostem či k abusu drog a k primitivismu.
A co podpora oblastí mimoevropských? Ano, pokud jsou přebytky, všichni občané jsou zabezpečeni, pak ano. Pokud nejde o vlastní občany, vždy je třeba kalkulovat s možností návratu investice a ta je v těchto případech nulová, jako vznik jakékoliv sbírky atp. v těchto zemích, kdyby nastal problém v Evropě. Bohužel systému se podařilo občany natolik rozmlsat, rozštěpit a vzdálit od kolektivní odpovědnosti a vzájemné spolupráce, že vyjma mistrovství světa v hokeji jednota není možná. Nakolik je ovšem takové jepičí vědomí pospolitost hodnotné, je věc druhá.