Jací jste Vy, takoví jsme byli my a jací jsme my, takoví budete Vy. Mnozí z nás znají tento slogan z bran hřbitovů. Mládí je obvykle spojeno s vitalitou (kdy se život jeví tak dlouhý) a energií, stáří spíše s rozvahou a moudrostí. Paradoxně, když je člověk díky konfrontaci teoretických poznatků s realitou a syrovostí praktického života s nadhledem hodnotit věci, jeho tělesná schránka dochází již takovému opotřebení, že směřuje mílovými kroky k zániku. Toto opotřebení se týká bohužel zároveň i mozkové činnosti.
Život jednoho člověka sám o sobě (a také vzhledem k množství lidských pokolení) neznamená nic, zvláště když se pojí s konzumem, přehnaným egoismem a primitivismem. Otrocké honění se za nízkopudovými blahogenerujícími podněty je nehodno statusu člověka a vede jen k degeneraci a společenské disharmonii, kterou ve výsledku odnesou i ti uvědomělí, kteří jsou nuceni se svést s masou. O kolik smysluplnější by mohl býti život s vědomím příslušnosti k lidské pospolitosti s jasným řádem, směřují k vyšším cílům, opírající se o kolegialitu a poctivost (fair play) jedinců, identitu ve vlastních kořenech (s úzkým vztahem k půdě, zdroji obživy) a o solidnost a nezištnost předchozích generací (s odpovědností za generace budoucí). Život, který by byl ukotven v idealismu, podloženém poctivou smysluplnou prací, vzájemnou podporou při společném budování harmonické (řádnou systémovou výchovou podpořené) společnosti bez vzájemného zneužívání, usilující o pochopení lidské existence a s tím souvisejících vazeb a neagresivní začlenění lidského druhu do kontextu přírody, bez její uzurpace.
V současné době již není člověk, vzhledem k novým technologiím (s tím souvisí i možný přechod části pracujících do oblasti služeb), tak závislý na nepřízni životních podmínek (to neznamená, že není závislý na stavu životního prostředí), proto by nemusel, při vhodném a spravedlivém rozdělení práce (díky pevnému řádu s jasnými právy a povinnostmi a ne diktátu ziskových nadnárodních společností, které plně formují systém ve svůj prospěch), prožít život ve shonu (vysokém pracovním a životním tempu), nejistotě, sociální nespravedlnosti. Tato nespravedlnost je dána zejména možností zisku, jenž není podložen prací, na úkor ostatních a benevolencí k až podpoře těch, kteří ač jsou v produktivním věku a mohou pracovat, přesto paraziticky ujídají ze společného krajíce. Kapitalismu (podpořenému tzv. liberalismem s možností iluzorní změny nákladným volebním divadlem), jako zločinnému systému, jak proti poctivým a uvědomělým (se sebekázní) lidem (jejichž hlas zanikne díky systematickému využití mediokracie systémem, který je vysaje a zahodí, stejně jako ty již zformované, kteří se stali závislými otroky systému, výměnou za bezobsažnou pomíjivou konzumní umělinu), tak proti přírodě, se toto daří zakrývat nepřeberným množstvím pozlátek bez hodnoty, kontinuální změnou trendy vzorů, různými reality show a seriály útočícími na nízké lidské pudy a odvádějícími pozornost od jádra problému. Tento nerentabilní a vůči přírodě agresivní systém nemůže trvat věčně a jednou z prvních vlaštovek nadcházejícího kolapsu například je skutečnost, že přemýšlí, jak se zbavit seniorů (např. oddálením doby odchodu do důchodu, i když pro ně nemá práci), poněvadž jsou pro něj jednak nezajímaví a jednak neví, jak je uživit.
I při snaze některých jedinců o smysluplný život v zodpovědném starání se a vychovávání zodpovědných potomků (kteří jsou početně v menšině vůči potomků těch rodičů, kteří mají děti jen např. pro vyšší sociální dávky či nadneseně řečeno “vychovávají” své děti ke zlodějině, agresivitě, egoismu, konzumu a nezodpovědnosti), docílí se tak většinou, díky celkovému společenskému tlaku, jen vzniku dalších “prosystémových otroků”. Tato snaha je však jediná správná, neboť i jeden malý kamínek může, při vhodných dispozicích, spustit lavinu.
Lze se setkat s názory, že by výše uvedená harmonická společnost nemohla dlouhodobě fungovat, poněvadž by se rozpadla díky nedostatku silných sjednocujících podnětů (vnitřní nepřítel, vnější nepřítel atd.). Dle mého názoru lze agresivitu a afinitu mužů k válce či boji (ženy mají určitou gen. dispozici spíše k výchově potomků a rodině – tuto dispozici se snaží narušit emancipace, čili výjimky ve formě agresivních žen jsou samozřejmě možné-viz matriarchát, Amazonky atp.) lze mírnit správnou výchovou a regulovat např. tréninkem bojovým uměním (který navíc často vede k osobní odpovědnosti a smyslu pro disciplínu), popř. “paint-ballovou” simulací boje.
Nešlo by o formu “stádní” společnosti, ale pospolitost, jež se opírá o autority (elity), které představují jedinci altruističtí schopní, přiměřeně skromní a odpovědní, s praxí v daném oboru, kteří se v minulosti sami prošli úspěšně profesemi (dle vzoru od manuální práce k převaze duševní), za které zodpovídají. Nejednalo by se o ani žádné rodové klany, které by si držely otěže moci – je známo, že elita se rodí (toto nemusí odpovídat rodové linii), výchovou (rodinnou, kterou by měla doplňovat školní) se pouze formuje. Nejednalo by se ani o společnost rovnostářskou, ale každý by byl oceněn dle výkonu a schopností. Funkcí státu není přece jen vybírat daně na blahobyt vlády a jejich suity, zkorumpovaných vyžírků, mafiánů, tunelářů a povalečů s asociálním vysmíváním se poctivým a konzumní degenerování lidí, ale především výchova uvědomělých, jejich celoživotní všestranná ochrana a zabezpečení jejich rozvoje. Jistota celoživotní ochrany a vedení k smysluplnosti je dle mě více než svoboda se válet na ulici, chlastat, drogovat či možnost nahrabat si s využitím gumových zákonů, podpora agresivity a egoismu s kastováním národa dle materiálních statků či známostí v politických kruzích (v kapitalismu je svoboda člověka přímo úměrná velikostí jeho vlastního kapitálu).
Ano, nic není ideální, ale je možné se k tomuto optimálnímu cíli více či méně přiblížit.
Zajisté, ne všichni jsou konzumně a egoisticky zaměřeni. Někteří hledají cestu ve víře v iluzorní? posmrtný věčný život, ke kterému vezdejší život (který je na rozdíl od posmrtného reálně uchopitelný) cíleně směřují. Toto je osobní věcí každého jedince, jenž má nějaký osobní prožitek, díky kterému ustupuje od logikou či současnou vědou podložených věcí ve prospěch této víry. Samozřejmě, pokud není hlasateli této víry zneužíván, nevede to k dogmatismu a tmářství, ani není neoslabována snaha ostatních o dokonalost, řád a harmonii již tady na Zemi.
Je též chybou postupovat čistě materiálně, tzn. pokud to okolnosti aspoň trochu umožňují, je třeba nežít jak ovce (green-braun), ale sklonit se před složitostí universa, se zachováním logické mysli.
Většinu z nás čeká jednou bilancování. I když vstupní podmínky jednotlivců nejsou stejné (genetika, prostředí), je na každém, jak svůj život zaměří, jak se bude rozvíjet a zda pronikne závojem iluze povrchnosti, nabídky otroctví nízkých pudů a lákadel konzumu, bludů a pohádek, a zda dokáže svou osobní odpovědností, tendencí k seberozvoji (duševnímu i fyzickému) a pospolitní kolegialitou (k těm, kteří jsou jí hodni a nekompromisním přístupem k ostatním), že mu byl umožněn život zaslouženě a že prozřetelností lidstvu dané možnosti nejednat pouze nízkopudově, jak zvíře či přehnaně egoisticky, využil.