Vznešený (aristo) je člověk nejen svými morálními vlastnostmi, znalostmi a přehledem, schopnostmi, moudrostí a kodexem cti, ale především zaměřením svého života. Co se týče moudrosti, s jejím vzrůstem jedinec postupně přechází od běžného chápání světa k hlubšímu a smysluplnějšímu chápání jeho základní struktury. Vznešený člověk se postupně oprošťuje od materiální přízemnosti a egoismu a posouvá se více k altruismu, idealismu a snaze o harmonii s vesmírem a přírodním zákony. Nebavím se o bazální materii – přiměřeném bydlení, ošacení, stravě, které považuji za nutné pro další rozvoj. Nevycházím z duchovních cesty např. Budhy, který dosáhl osvícení chudobou, izolací a půstem. Jde mi o alternativu postupného duchovního rozvoje, která je použitelná pro současného člověka v “masovějším” měřítku. Bohužel, lidé se liší nejen ve snaze (motivaci) o vyšší duchovní rozvoj (tato skutečnost je mimo jiné vždy podmíněná věkem), ale i v možnostech (čili ne všichni mohou dosáhnout stejně vysokého stupně) a podmínkách pro toto. “Ideální harmonie” nepůjde pravděpodobně nikdy dosáhnout, ale je technicky možné se tomuto cíli alespoň částečně přiblížit. Moudrost je třeba osvojovat systematicky, postupně po kapkách, aby došlo k jejímu správnému pochopení.
Dovolím si nyní vrátit se zpět k meritu věci a zároveň k úvodní větě. Vlohy k “vznešenosti” jsou jistě do určité míry podmíněny geneticky, ale klíčovou roli hraje kvalita výchovy, aby se dané vlohy mohly projevit, a interakce s okolním prostředím (podněty a prožité události). Nesouhlasím proto s premisou, že “vznešený” člověk musí pocházet z prostředí šlechty (tzv. aristokratů). Jedinec by měl využívat jen tzv. přiměřený luxus, čím větší “vznešenost”, tím více odpovědnosti, povinností a méně materiálních požitků (více skromnosti).
Jedinec, který dosáhne moudrosti a docílí toho, že materialismus již není jeho cílem, automaticky usiluje o nápravu světa, zejména šířením idealismu. Snaží se ovlivnit své nejužší okolí ve smyslu pomoci a motivace nalezení správné cesty ke “vznešenosti” a výše uvedené harmonii. Propaguje činnost konstruktivní a altruistickou a snaží se poukazovat na nesmyslnost činnosti egoistické a destruktivní, která se např. projevuje např. válkami o materii. Můžeme se setkat i s názorem, že půda patří především tomu, kdo na ní pracuje a je schopen ji obdělat. Čili, pokud já půdu obdělávám pečlivěji než můj soused, mám právo ji pomocí války zabrat, i když soused nezneužívá produktů mé práce. Tento názor nepovažuji za správný, neboť uvedenou činnost považuji za agresi.
Cílem je, dle mého pohledu svět harmonický, nedestruktivní s možností optimální rozvoje jednotlivých etnik (národů, ras,.) v oblastech jejich původu, kde je možno nejen zachovat, ale i rozvíjet vlastní svébytnost a kulturu spolu s úzkou vzájemnou spoluprácí, za předpokladu, že je vzájemně výhodná (Toto je v současném odborné “hantýrce” označováno jako” kulturní rasismus”.). Způsob sociálního uspořádání (harmonie a kvalita života jednotlivců), který vychází zejména z kulturních hodnot a náboženských tradic je věc druhá. Úzce souvisí s množstvím “vznešených” v dané populaci, s podmínkami jejich výchovy a rozvoje, s ochotou tolerovat egoisty ve vedení a benevolencí k těm, kteří se pouze přiživují na práci ostatních.