Člověk se poměrně často může setkat s označením ve stylu „zamindrákovaný komunista“ či závistivec, pokud si dovolí upozornit na někoho, kdo si nekalým způsobem přišel k většímu majetku. V době, která povýšila blyštění zlaťáků nade všechno, se tomu nemůžeme divit. V jednodušších konzumentech byla vytvořena představa, že jediným měřítkem schopností a tím i morálních kvalit se stala výše příjmu. Kritizovat bohaté se nenosí, to se raději zaměříme na ty sociálně slabší. Vždyť i sám Klaus prohlásil, že „peníze nesmrdí“. A měl pravdu, v dnešní době smrdí spíše ta poctivost.
Dostáváme se tak k paradoxu. Kdy mnozí závidí sousedovi novější auto, na které dlouho dřel, mladíkovi ze sousedství hezkou dívku a zbohatlíkovi, co si založil živnost na okrádání důvěřivých lidí a neplatí daně, zdálky kynou. Taková je realita, vždyť krást a defraudovat se stalo standardem a může to dělat přeci každý, jen na to mít dosti silný žaludek. Poctivou prací se může snažit živit jen blbec. Lidé vždy vyjadřovali obdiv k autoritám, jen ty současné, uměle předkládané mi nějak nesedí. Místo altruismu a práce pro společnost je k obdivu předhazován egoismus a enormní hrabivost. Však pohádek o poctivých továrnících je plná televize a realitu už dnešní stádo žijící ve virtuálním světe telenovel raději nevidí, asi by byla příliš bolestivá.
Nezaměňujme tedy touhu po spravedlnosti se závistí. Nepřistupujme na pokřivený obraz, jenž nám je vnucován.