Nemálo národně uvažujících lidí se často ptá samo sebe, proč je všude kolem tolik hlouposti, ignorace, flegmatismu, zaslepenosti. Proč ostatní lidé nevidí nebo nechtějí vidět věci, které se zdají být přeci tak jasné a nezaujímají k nim automaticky negativní postoje. Toto chování potom oněch nemálo národně uvažujících lidí mrzí a vzbuzuje to u nich postupně sílící averzi vůči zbytku společnosti. Ale ruku na srdce – averzi oprávněnou?
Zakořeněná dogmata našeho národoveckého hnutí pěstují v každém nacionalistovi nesmyslnou představu, že je jakýmsi vyděděncem celé společnosti. Že ho nikdo nechápe. Že vždy bude tím osamoceným jedincem na druhé straně barikády. Že národ bude vždy proti němu. Že ho nikdo nemá rád. Nepřátelská propaganda tuto dogmatickou a zcela nelogickou představu samozřejmě pilně přiživuje a nacionalistu ve své méněcennosti ráda utvrzuje. Výsledkem je uzavření se nacionalisty před společností do své ulity a utápění se ve střídajících pocitech malosti, povýšenosti, smutku a nenávisti. Duševní či fyzické následky této zhoubné choroby na sebe nedají dlouho čekat a nacionalista svým vystupováním v článcích, komentářích nebo venku na ulici nevědomky potvrzuje to, čím je naočkován. Vidí svůj národ jako svého největšího nepřítele.
Není to chyba, pohrdat tím, za co naoko bojuji? Samozřejmě, že je! Mladý národovec se nesmí cítit jako vyděděnec. Nesmí se bát ostatních lidí a nesmí se stydět za to, co cítí a o čem přemýšlí. Nacionalismus není zvrhlou úchylkou, jak se nám někteří chytráci z našich řad i naši nepřátelé snaží namluvit. Naopak. Každý, kdo se chce bít za své bližní, zaslouží respekt a uznání. Nacionalismus je vždy třeba chápat jako prolnutí lásky k rodině se snahou o výchovu a zabezpečení svých dětí. Tedy něco, co na nejvyšším žebříčku mravních lidských hodnot.
Úkolem každého národovce tedy není smutně sedět doma v koutku a hořekovat nad tím, proč mě lidé nechápou a proč jsou tak zaslepení. Úkolem každého národovce je být učitelem. Prorokem, který se vydává hrdě mezi lid, s otcovským přístupem vysvětluje ideu a ukazuje cestu. Lidé nejsou zlí, ani hloupí. Lidé jsou pouze špatně vychovaní a bez dostatečného vzdělání. Systém, který se od konce druhé světové války drží u moci, s malou výměnou stráží v roce 1989, neměl ke kvalitní výchově a řádnému vzdělávání národa v oblasti morálních a kulturních hodnot žádné předpoklady a ani chuť. Úkolem poctivých národovců je zhostit se této velké odpovědnosti. Zbavit se nesmyslných dogmat a komplexů. Přestat se zbytečně bát vlastního národa. Ujmout se ho jako sirotka po krkavčích rodičích a začít mu pomalu, ale jistě otevírat oči. Snažit se celým srdcem, aby z národa jednou vyrostl zdravý, silný a poctivý člověk.
Je jen na nás, mladých českých národovcích, zda národ zahyne nebo bude žít.
ProN