Jeden můj známý na venkově má dva kluky, je jim kolem dvanácti let. Odmalička jsou vychováváni k tomu, že nic není v životě zadarmo, že pokud něco chtějí, musejí si to zasloužit. Nebojí se práce, nebojí se dřiny. Mají přísné pohledy, ale umějí pozdravit a umějí poděkovat. Na nikoho se nepovyšují, ale před nikým se neponižují. Nejsou to ani rozmazlení frackové, ani žádní frajírci. Můj známý se k nim už od jejich ranného mládí chová jako k dospělým klukům. Zároveň jim nikdy nepodráží nohy, nikdy si na nich nevybíjí zlost a pomůže jim, kdykoliv pomoc opravdu potřebují. Pochválí je a povzbudí, kdykoliv to situace vyžaduje. Těmto klukům evidentně nikdy nebude chybět čest, hrdost, fyzická i psychická síla, vlastní rozum, samostatnost. Nevyrostou z nich líní strašpytlové, kteří vlastní neschopnost budou svádět na druhé. Nebudou se bát poradit si s problémy, které v životě čekají na každého z nás. Nikdy nebudou fňukat. A mám za to, že jejich rodina se bude dobře rozrůstat a jejich synové získají od svých tátů stejnou životní školu.
Na druhou stranu, má známá ve městě vychovává kluka a holku, šest a osm let. Děti od rána do večera slyší od mámy, jaká jsou zlatíčka a cukroušci, jak je mamka má moc moc ráda. Jak jsou děti strašně šikovné, protože zašpinily jen polovinu pokoje a ne pokoj celý. Jak jsou úžasně chytré, protože si už na čtvrtý pokus umyly ruce tak, že jsou jakž takž čisté. A jak jsou moc hodné, protože strejdu tahaly za vlasy jen pět minut. Volný čas tráví většinou u počítače, práce se jich netýká, zdravit a děkovat se jim moc nechce. Děti jsou rozmazlené, fňukají. S každou bolístkou běží za mámou. Táta podniká a doma skoro není, na své ratolesti nemá čas. Děti vyrůstají s nezdravě vysokým sebevědomím. Mají za to, že jsou jedinečné a skvělé a že v životě dostanou vše jednoduše a zadarmo. Že mají o budoucnost postaráno. Sice někým jiným, ale to jim nevadí.
Toto jsou dva typické příklady výchovy v rodině. Nacionalistovi pomohou zamyslet se nad tím, jakou strategii zvolit pro budoucnost svého národa, pro jeho výchovu. Zda první cestu nebo tu druhou.
Máme možnost postavit nacionalismus na bázi prvního příkladu. Přijmout se samozřejmostí fakt, že jsme jedna rodina. Pochopit, že nic není zadarmo. A že chceme, aby nejen národovci, ale celý národ aby se nebál povinností, nebál se dřiny a uměl si poradit se všemi každodenními problémy. Aby se nepovyšoval, ale ani neponižoval. Chceme mít národ hrdý, silný, s vlastním rozumem, samostatný. Vést ho tak, jak jsou vedeni oba bratři svým otcem. Tak, aby národ získal vlastnosti a dovednosti, díky kterým se může dále rozvíjet jen ku svému prospěchu.
Anebo postavíme nacionalismus na bázi druhého příkladu. Utopíme naši budoucnost v zakořeněném českém nacionalismu 18., 19. a 20. století. V typicky českém národovectví, neměnícím se od dob vzniku tzv.národního obrození. Růžový romantismus, opěvování naší hluboké lásky, mazání medu kolem úst, hledání odlišností a vymezování se vůči ostatním. Absence práce a povinností. Budeme rozmazlený národ s nezdravě vysokým egem. A s důvěřivou jistotou, že vždy stojí někdo za námi. Mamka s taťkou, kteří nám kdykoliv a zadarmo pomůžou. Ať už je to Anglie, Francie, Rusko, USA, EU. Pokud tvrdě narazíme na realitu, začneme udiveně fňukat jako malé děti. Jakmile nám totiž spadnou růžové brýle, zjistíme, že jsme národu do života nepředali vůbec nic a že falešně sebevědomý národ je každým s opovržením kopán do zadnice.
Národu pak zůstanou hodně veliké šrámy na duši a dá to velkou práci, než se znovu sebereme ze země. A to i proto, že tzv.nacionalisté už v té době také fňukají. Ale ne nad svou hloupostí a neschopností, ale nad údajnou hloupostí a neschopností našeho národa s jeho po léta uměle zvyšovaným sebevědomím. A opět vznikne kolotoč absurdní nenávisti, který je popsán v článku Národovec není vyděděnec.
Osobně tedy vyrážím první cestou. Národovec má zajistit národu pozitivní budoucnost. Stejně jako ji už téměř zajistil otec svým synům v prvním příkladě. Tak, že své potomstvo připravuje na vrtkavost osudu už od počátku, od kolébky. Aby jeho pokrevní následovníky nic nepřekvapilo a zajistili rodině další a další stejně zdravé, psychicky a fyzicky silné a odolné pokolení.
ProN