Náš postoj k Zemi není limitován terminologií „neživé hmoty“. Velké množství starých tradic považovalo Zemi za živou bytost, která má své tělo a duši, existuje dle svého rytmu a cyklů evoluce, které zahrnují zrod, mládí, dospělost, stáří a smrt. Země se podobá člověku, ačkoliv její život přesahuje lidské vnímání. Země je obdařena srdcem, v jejím nitru pulsuje živý oheň, má své vědomí, které se zrcadlí v obrazech historických vzpomínek, kolektivních archetypů a kolektivního Ducha Země, jež se stále mění každou sekundu a získává novou formu prostřednictvím každé pozemské jednotky – člověka, zvířete či kamene.
Každý minerál či kamínek, každé zrnko písku, každá vlnka v řece, každý strom, keř, květina a stéblo trávy nese vlastní jedinečnou sílu, která vyzařuje ven, mísí se, znovu se odděluje, krouží a formuje „duchovní podobu krajiny a „sílu krajiny“.
Docházíme tak k závěru, že každá jednotka je na jisté úrovni živá, a relativní koncepce „neživé hmoty“ by mohla být použita k popisu krajiny, kde hrubé zásahy člověka ničí „duchovní podobu krajiny“, zapříčiňuje deformaci starých podob síly, „silových bodů“, harmonii, jež se postupně formovala celá staletí. Každá úprava nachází svůj obraz ve změně tzv. Ducha místa. Tudíž následky našeho zasahování mohou být jak pozitivní, tak negativní.
Právě z materialistického pohledu by mohla jakási „neživá hmota“ ovlivnit jedince či skupinu lidí silněji, než bychom předpokládali. A aktivní nejsou pouze vlastnosti příslušné krajiny, ale i lidské výtvory. Neříká se nadarmo, že dům postavený z přírodních materiálů „dýchá“ a že betonové stavby jsou „mrtvé“ – jsou „tuhé“, zatímco vyvolávají jakýsi efekt zrcadla, kdy energetická fluida nemohou volně cirkulovat, nemohou vstupovat a vycházet, vyvolávají efekt stojaté vody, bažiny, močálu.
Člověka ovlivňuje také architektura staveb, jejich velikost, tvar, okolí, místní historie. V příslušném kraji může harmonická stavba vyvolávat estetické a pozitivní pocity, a naopak – brutální, tupý, zničující zásah může zcela zničit podobu, formovanou celá staletí. Nebudeme zde hovořit o vlivech architektonických stylů, ale pokusíme se analyzovat vliv symbolů přirozené krajiny, moderní betonové urbanistiky a dalších člověkem vytvořených objektů.
Města a první osady byly často zakládány blízko řek, při soutocích řek atd. Zdá se, že kromě fyziologických (pití vody), obchodních (řeky jsou skvělými kupeckými cestami) a obranných (soutok řek je dokonalou bariérou před nepřítelem) potřeb tu byly i metageografické aspekty. Je docela možné, že místo pro nové osídlení hledali kněží a náčelníci, kteří brali v úvahu všechny geografické, vojenské a energetické zvláštnosti území. Člověk neměnil krajinu, nebo ji měnil nepatrně. Pahorky se budovaly z půdy téhož území, domy a opevnění z místních stromů, takže vše se bralo z okolní přírody. První dřevěná architektura se nevysmívala přírodě, a pokud se člověk dokonce necítil ve své osadě jako součást přírody, pak alespoň cítil její silnou blízkost. Tak byly založeny první osady – budoucí města.
Čas plynul a začala růst města. Dřevěné stavby byly nahrazeny kamennými.
Mentalita lidí se změnila, vytvořily se nové vztahy s okolím a dalekými zeměmi. Přišla další „pravda“ a také cizinci, mluvící cizími jazyky, a jejich neznámí bohové. Jejich nové svatostánky byly postaveny na „silových bodech“, tj. na místech, kde se uctívali staří bohové. Lze to považovat za záměr přeměnit původní síly krajin, neutralizovat tak staré „pohanské“ symboly, a zároveň plně využít tepu mocných sil kraje, naplňujíc a udržujíc tak své svatostánky nové víry.
S růstem měst a přibývající populací začaly být posvátná místa kraje důležitá méně a méně – říčky a toky jsou pod zemí spoutány do trubek, Země je pokryta pevnou dlažbou, přírodní krajina je rozryta výkopy a naprosto změněna. Město se rozrůstá do všech stran. Na místech příměstských skládek se staví nové bloky budov, obrovské nízko položené oblasti krajiny jsou srovnány, dřívější osady mizí z paměti a nové čtvrti betonových krabic dostávají jejich stará jména.
Tudíž na územích dnešních měst je mnoho pozitivních, neutrálních a negativních silových bodů, které mají rozdílný vliv na stav lidské mysli, náladu, všeobecný tělesný a mentální stav. Bude docela zajímavé srovnat procento sebevražd mezi obyvateli měst a těmi, co žijí na venkově. Rozumí se samo sebou, že „neživá“ betonová hmota deformuje lidskou auru, mysl a nakonec i tělo.
Vrátíme se zpět k urbanistice. Můžeme říci, že čím je větší hustota, tím menší „životní prostor“ má daný obyvatel. Aury se na sebe tlačí a existuje tu možnost duševní či tělesné exploze. Srovnávací statistiky duševního zdraví ve městech a na venkově nám k tomu mohou říci víc.
Tak jako konkrétní jedinec, rodina, rod, národ, rasa či stát, i město vytváří individuální komunitu, individuální živoucí buňku, která má svůj hmotný a duchovní obraz.
Geografická poloha města ovlivňuje jeho historii, život města je také ovlivňován obyvateli města. Povaha a stav mysli obyvatel jsou ovlivňovány krajinou města a geografickou polohou, kvalitou „životního prostoru“ každého obyvatele, korelací mezi Přírodou a „neživou“ betonovou hmotou, architektonickým designem města. Dochází tudíž k nepřetržité vzájemné výměně mezi obyvateli, skupinami obyvatel a městem. Kvantita malých aur tvoří jednu velkou auru, které ovlivňuje všechny aury malé. Vypadá to jako nějaká mystická korelace mezi Mikrokosmem a Makrokosmem, a naopak. Abych řekl pravdu, ještě jsem nikdy nebyl v obrovské, rušné, několikamilionové metropoli, znám však dokonale, jak jsou příjemná malá města, harmonicky položená v přirozené krajině, kde nejsou žádné srovnané kopce, asfaltové náspy, domy postavené na místech starých hřbitovů, mrtvá voda z trubek a okolo tisícové davy omezenců. Zde se i dřevěné či kamenné kostelíky dokonale hodí do přírodní scenérie; osamělé sloupy kaplí, kde jsou kosmické symboly Slunce a Měsíce protkány s křesťanskými motivy, vesnické hřbitůvky pod listovím věkovitých stromů, kamenné venkovské silnice a pocit blízkosti Přírody, to vše vytváří pozitivní náladu, kterou moderní člověk tolik potřebuje k plnému rozvoji a růstu.
Kopce, pahorky, geografické vyvýšeniny jsou skvělými místy, kde lze pocítit a nasát čisté, neznečištěné božské síly, ideální místa pro sluneční rituály, pro velké ohně očistných plamenů, pro osobní meditaci a velký společný chór Ducha… Člověku stojícímu vysoko se dostává úžasného pocitu posvěcení, apelujícího na nejvyšší nadlidské smysly. Efektem je růst, pokud je místo spojeno s nějakými památnými historickými událostmi, daty, heroickými činy předků. Myšlenka a cit jsou vynikajícími průvodci epochami a věky. A schopnost Duše Země uchovávat velké zážitky minulosti usnadňuje možnost dotknout se oné skryté posvátné studny. Člověk se stává šťastným, když bariéry mezi věky zmizí.
Břehy řek a tekoucí voda jsou důležitými bránami k vašemu vnitřnímu já. Tiše proudící vlnky vzbuzují pocit klidu, hlubokého rozjímání, poklidného proudu myšlenek. Nízko položené oblasti u vodních pramenů jsou spojeny s hlubinami podvědomí, hlubokými archetypy a skrytými kanály síly. Mnoho esoterických tradic považovalo vodu za domov „nižších“ (jako „nevědomých“) sil, jakýsi „filosofický oceán“, v němž se nachází minulost i budoucnost, osud i poznání příčin a následků.
Bažiny a močály jsou „mrtvými“ místy stojaté vody. „Polykající“, „svazující“ síly. Někteří říkají, že nad nimi visí a ovlivňují je síly měst nacházejících se v nízko položených, bažinatých oblastech. Síly se shromažďují jako v obřím boileru, stojí a pomalu umírají, držíc se u sebe. Geografická scenérie skutečně vytváří „scenérii sil“, protože Země, jako každý z nás, má vlastní elektromagnetická pole, anomálie, místa pozitivních a negativních sil, které různými způsoby ovlivňují člověka a všechno kolem.
Hřbitovy jsou místa smrti a zármutku. Je to onen svět, svět odešlých duší, a proto jsou hřbitovy oploceny. Každý hřbitov uchovává v paměti mnoho slz a zármutku, jsou zde pochovány ostatky lidí nám drahých lidí. Nicméně návštěva hřbitova může v někom vyvolat pocit hlubokého vnitřního klidu, pocit jednoty s blízkými, kteří odešli. Taková místa dokonale vyhovují k přehodnocení hodnot uplynulého života, k objevení nový životních cest, avšak nezapomeňte, že každý z nás zakusí okamžik Konverze.
Současná města často zasahují do míst starých hřbitovů. Je to brutální důsledek konzumní pseudokultury, kdy malé parcely půdy znamenají víc než Paměť. Bílý člověk je oproštěn od znesvěcení vzpomínek na zesnulé. On ví, že na místech zármutku a slz nepřipadá v úvahu budovat útulný domov. Pokud se hroby pod tlakem času změnily tak, že je už nemůžeme rozeznat, založme tam park, vysaďme tu stromy, instalujme pamětní desku, ale nesmíme tam postavit obytné čtvrti, kasina či zábavní centra. Jak víte, energie nikdy nemizí, to je základní zákon fyziky. Energie se proměňuje, ale jistým způsobem místo stále ovlivňuje.
Les – fascinující pocit svěžesti. Nikde jinde nemůžete být Matce Přírodě blíže. Plíce naplňuje čistý a svěží vzduch, v létě se oči kochají zelení. Život kolem překypuje. Pro člověka, který bydlí na betonovém mraveništi, je les nezbytnou potřebou, aby se cítil Člověkem.
Bitevní pole minulosti, lidmi zbudované památníky a pomníky hrdinů tvoří naši historii. Hrdinská krev těch, kteří zemřeli v bitvě, posvěcuje půdu. Vznosné pocity, mocný svatý hněv přetrvává dlouho v duchu kraje: řinčení mečů, bouře střel, třepotání vlajek, vše tam lze stále slyšet. Památníky hrdinům jsou triumfem jejich statečných srdcí a síly jejich myslí, které jsou vizuálně učiněny nesmrtelnými. Jsou nám připomínkou a příkladem pro příští generace. To vše, co nás upomíná na naši službu, obrací nás ke Vzpomínkám na Lid a k ocenění vojenských činů našich bratrů, je posvátné. A památník není pouze kamenem se slovy a daty, je to symbol, jenž zesiluje naše emoce a pocity, skrze něj pulsuje síla a paprsky svaté inspirace, hrdost na náš lid, otčinu, její historii a boj za přežití. Památníky hrdinům jsou svatyněmi nové éry, místy nového kultu krve, nové svatyně Lidu a Rasy!
Místa bývalých bitevních polí v sobě mají mnoho síly, jsou významnými historickými a duchovními body zlomu. Existují místa, na nichž se rozhodovalo o osudu lidů a ras. Existují místa, kde se kdysi otřásala zem, blyštěla se ocel, bojovaly velké armády a nad nimi zápasili duchové mrtvých. Země i nebe se točily, krev se mísila s půdou, sténání raněných se mísilo s vítězným pokřikem, prapory klesaly a znovu stoupaly. Existují posvátná místa, která si pamatují věci, jež si mnozí z nás ani nedovedou představit. Postůjte na takovém, pohlédněte na zemi, kterou pokrývala prolitá krev, a na modrou oblohu. Zde kdysi stáli naši bratři. Pod jejich nohama byla tatáž zem a nad nimi tatáž obloha. Co se tedy změnilo? Krev hrdinů posvětila půdu!
Válečník, který zemřel na vrcholu svého uvědomění, ze sebe vydává ohromné proudy duchovních sil. A pokud to byly stovky, tisíce válečníků? Pak se jejich síly spojují, tvoří celé pole, které zahaluje místa dřívějších bitev neviditelnou mlhou. Některé důkazy k nám promlouvají o zvuku bitev, které byly slyšet mnoho let po vlastních bojích. Toto vše je uchováno v Duši Matky Země, ona cítí významné duchovní body zlomu, slyší pláč umírajících dětí a vidí záblesky jasného duchovního světla.
Zdroj: west.white-society.org