Chléb. Naše základní potravina. V domácnostech byl vždy chován v úctě. Stalo-li se, že někomu spadl krajíček na zem, už od mládí byl veden k tomu, aby jej hned zvedl a políbil. Dbalo se, aby byl chléb vždy ukrajován rovně. Platilo, že “kdo se nesrovnává s chlebem, nesrovnává se ani s lidmi”. Nikdy se chlebem neplýtvalo, natož, aby někdo jen tak pohodil kousek chleba na zem. A proč to všechno? Poněvadž než se zakrojilo do čerstvého bochníku, předcházelo tomu mnoho těžké práce. Připravit pole, osít, pokosit, sklidit, vymlátit, pomlít, zadělat a vymísit těsto, upéct. To vše dnes většina dospělých, natož dětí, ani neví, jak těžce se donedávna pracovalo. Vezmou chléb z regálu, zaplatí a jdou domů. Samozřejmě, že bez práce to úplně není. Nějak se musí peníze vydělat, aby bylo na chleba. Podstatné je, že v okolním světě je hodně míst, kde lidé svoji každodenní dávku chleba nemají, dokonce ani jednodenní. Mnozí si toto bohužel neuvědomují, mnohdy ani nechtějí. Jinak by museli zaujmout stanovisko k plýtvání a “rozežranosti” v dnešní konzumně zaměřené době, kde mnohdy lidé chleba ani nepožívají, poněvadž ho považují pro jejich mlsné jazyky za příliš obyčejný. Svou roli hraje i fakt, že k jídlu chybí osobní vztah, poněvadž se lidé, z různých příčin (jiná struktura práce, uniformně globalizační trendy), nepodílejí na celém procesu jeho tvorby, stejně jako je jiný vztah k vlastnoručně postavenému bydlení. Jak se zdá, ulehčení od těžké dřiny a možnost přebytku vedlo zároveň k odcizení od půdy, přírody jako celku a plýtvání. Budoucnost ukáže, jak dlouho současný stav vydrží, zda se lidé vzpamatují a podaří se zabránit katastrofě, neodvratně plynoucí z tohoto odcizení a drancovaní přírody pro život nad poměry.