Předmluva redakce: Následující článek pojednává o méně známých událostech z 2. svět. války v Rusku. Nacionalisté v městečku Lokoť, kteří měli neblahou zkušenost s dosavadní stalinskou diktaturou, se po obsazení oblasti Němci snažili ve spolupráci s nimi vytvořit samostatnou republiku. O okolnostech vzniku tohoto „státního“ útvaru a jeho vývoji se můžete dočíst níže. Popsané události mohou být i dnes poučením v tom, jaké plody přináší politika „vyhánění čerta ďáblem“.
Malé městečko Lokoť se za druhé světové války nacházelo v administrativní části Orlovské oblasti, jen několik kilometrů od významnějšího města Brjansk. Do těchto míst sovětská vláda soustřeďovala jedince, kteří se jakkoli provinili proti jejímu socialistickému řádu. Jako kontrarevoluční vyhnanci měli zakázáno žít ve větších městech. Invazní síly německé armády dobyly tyto prostory v říjnu 1941. Představitelé wehrmachtu, nezatíženi protislovanským rasismem čelních nacistů, se rozhodli využít vlídného přijetí ruských civilistů, kteří německé vojáky považovali za osvoboditele od nadvlády stalinského režimu. Dříve než sem mohli přijít politické složky se svými árijsko-panskými ideály a stejně jako jinde v obsazených částech Ruska vehnat svým koloniálním chováním místní obyvatele do lesů k partyzánům, svolili armádní činitelé bez souhlasu stranických pohlavárů k experimentu. Jak by vypadalo Rusko, kdyby šlo Němcům skutečně pouze o svržení bolševické vlády a zachování nezávislého státu východních Slovanů? Lokoťská autonomie poskytla určité odpovědi na tuto hypotetickou otázku.
V listopadu 1941 se na německou armádní správu dobytého městečka obrátil inženýr místního lihovaru Bronislav Vladislavovič Kaminski a učitel tamní technické školy Konstantin Pavlovič Voskobojnik. Oba po německých zástupcích žádali, zda by v oblasti nechtěli předat správu do civilních ruských rukou, samozřejmě za dohledu wehrmachtu. Posílilo by se tak přátelství mezi oběma stranami a rozplynul by se pocit nejistoty u ruského obyvatelstva, které stále netušilo s jakými záměry vtrhl Němec na jejich posvátnou půdu. Za osvobozením nebo zotročením? Přestože k tomu zástupci wehrmachtu neměli oficiální svolení (na mnoha místech jednali v polních podmínkách tak, že se muselo utajovat před Hitlerem) a v rozporu s führerovou dobyvatelskou politikou na Východě, svolili se vznikem první ruské vlády a ruské policie v SSSR. Za podporou této myšlenky stál zejména štáb 2.tankové armády a velitel armádní skupiny Střed polní maršál von Kluge. Voskobojnik byl jmenován starostou lokoťské volosti a Kaminski se stal jeho zástupcem. Do čela nově vytvořené správy se ještě dostali Stepan Mosin a Roman Ivanin.
Pro očištění okolí Lokotskoe samoupravlenie od sovětského vlivu se ihned zformovala skupina ozbrojených dobrovolníků, která dostala název Ruská osvobozenecká národní armáda (Русской освободительной народной армии – RONA). Ještě za Voskobojnika se počty lokoťské milice pohybovaly okolo 200 mužů. Společně s Němci vykonávala RONA policejní službu a podílela se na potlačování hnutí komunistických partyzánů. V lednu 1942 se její řady rozšířily na 400-500 lidí. Partyzáni však během jednoho z útoků, který za vedení Alexandera Saburova podnikli 8.ledna 1942, sedmačtyřicetiletého Voskobojnika smrtelně zranili. Veškeré jeho povinnosti tak přešli na Kaminskiho. Bronislav Vladislavovič pocházel z Vitebska, kde se 16.června 1899 narodil polskému otci a německé matce. Studoval na Polytechnické univerzitě v Saint Petersburgu, ale za občanské války své vzdělávací snahy přerušil, aby bojoval pro revoluci v Rudé armádě. Pak se vrátil, školu dokončil a získal práci v chemickém závodě. Za čistek ve 30.letech byl obviněn, že patří k protirežimní skupině a uvržen v roce 1937 do koncentráku NKVD v Šarašce v brjanské oblasti, poblíž Běloruska. Propuštěn byl za čtyři roky, ale jako nedůvěryhodného občana ho úřady poslali do Lokotě, oblasti určené osobám bez možnosti návratu do velkých měst SSSR.
Nyní, na jaře 1942, se tedy v této bývalé „trestanecké kolonii“ stal Kaminski hlavní postavou projektu odbolševizovaného Ruska, vedeného Rusy pod dohledem německé armády. RONA se rozrostla na 1400 milicionářů. Přesto, proti nim stála v oblasti přesila 20 000 povstalců, kteří kontrolovali téměř celý operační prostor armádní skupiny Střed.
V březnu 1942 samospráva ujistila 2.tankovou armádu v Orelu, že Kaminskiho jednotka je připravena vést jak psychologickou válku s „židobolševickými“ partyzány pomocí propagandy, tak také aktivním bojem. Na to byl Kaminski dosazen velitelem 2.armády generaloberstem Rudolfem Schmidtem na post vedoucího armádního týlového prostoru 532, soustředěného v městečku Lokoť. Následovalo nařízení velitele armádní skupiny Střed, polního maršála Günthera von Kluge, kterým se 19.července 1942 udělovala lokoťské administrativě samostatnost v rozhodování pod dozorem majora von Veltheima a plukovníka Rübsama. Kaminski se stal oberburgomeisterem Lokoťské samosprávné administrace (k níž patřilo osm okresů) a brigádním generálem místní milice.
Německá armáda se odteď přestala vměšovat do vnitřních záležitostí lokoťské samosprávy. Na oplátku požadovala bezpečnost na dopravních spojích a dodržování včasných potravinových přísunů svým vojákům. V Lokoťské republice se ujal vlády ruský nacionalismus. Už 25.listopadu 1941 o sobě dala vědět nově vytvořená Národní socialistická strana zveřejněním svého Manifestu, prvního dokumentu jejího politického programu. Hodlala svým úsilím zrušit kolektivní družstva, zdarma rozdělit půdu rolníkům a podpořit vývoj soukromého podnikání za předpokladu, že základní prostředek výroby zůstane v rukou státu a omezí se rozsah soukromého kapitálu. Program byl skoro totožný s NSDAP v Německu. Strana požadovala obnovu ruského národního státu, zbaveného veškerého židovského vlivu. Manifest byl rozšiřován na území Orlovské, Kurské a Smolenské oblasti zejména se záměrem získat k přeběhlictví co nejvíce partyzánů.
Představitelé německé armády, kteří pomáhali s vytvářením RONA, však s existencí
Voskobojnikovy strany měli určité problémy. Cítili, že vznik ruské nacionalistické politické síly na okupovaném území SSSR už je přece jen trochu moc. Obávali se zejména momentu, až se o tom dozví jejich nadřízení v Berlíně a začnou je hnát k zodpovědnosti. Budoucí slovanští otroci přece nemůžou myslet na vlastní nezávislý stát ve východních koloniích!
Po vzniku Lokoťské samosprávy se však strana ujala vlády. Nyní pod novým jménem Národně-socialistická dělnická strana Ruska (Национал-социалистическая партия России) rozpustila kolchozy a zavedla rozsáhlou míru svobodného podnikání. Lokoť měla vlastní soudy, vězení a noviny jménem Golos naroda, o které se staral editor Vosčilo. Školy, zavřené německou invazí, byly znovu zprovozněny a rozhlasové stanice společně s divadelními skupinami byly zavedeny nejen v Lokoti, ale i Dmitrovsku a Sevsku. Zpřístupněna byla také ruská banka, továrny, nemocnice. Společně s povzbuzováním vlastenectví a pranýřováním bolševického teroru „židovských komisařů“ se v Lokoťské samosprávě ostře vyhrotily vztahy mezi ruskou a židovskou populací. Když se v programu Kaminskiho strany objevila témata jako „židé – nepřátelé lidu“, poznali příslušníci této menšiny, že je zle. Bez německé asistence bylo v městečku Suzemka zastřeleno 223 a v Navlyi 39 židů.
Od června 1942 se RONA účastnila rozsáhlé protipartyzánské bojové akce s krycím názvem Operace Vogelsang jako součást bojové skupiny Gilsa II generalleutnanta Wernera svobodného pána z Gilsy. V říjnu toho roku Kaminski přejmenoval městečko Lokoť na Voskobojnik. Nové názvy dostaly také mnohé ulice po celé samosprávě. Na podzim byly zavedeny povinné odvody do RONY pro všechny zdravotně způsobilé muže. Milici navíc posílili „dobrovolníci“ z řad sovětských válečných zajatců, mnozí proto, aby unikli tíživým poměrům v německých táborech. Kaminski dále nařídil shromáždit sovětské tanky a obrněná auta, které byli roku 1941 opuštěny kvůli nedostatku paliva a menším technickým poruchám. V listopadu 1942 tak měla „armáda Lokoťské republiky“ (z milice se stala brigáda) v užívání nejméně dva tanky BT-7 a jeden 76 mm dělostřelecký systém. Stále jí však chyběly uniformy a boty. Z německé strany sice přicházely použité výstroje, ale i tak jimi mohly být zásobovány pouze čtyři prapory. Ke konci roku 1942 však síla RONY povážlivě rostla. V brigádě už bylo zavedeno 14 praporů, v nichž působilo 8000 ozbrojenců. Od 19.listopadu do prosince 1942 proto do oblasti vysílal své inspektory Alfred Rosenberg, aby zjistil jestli se tam pro Němce neděje něco nekalého. Nebezpečí vzpoury uniformovaných a ozbrojených Slovanů ve jménu odstalinizovaného a odgermanizovaného Ruska však z Lokotě zřejmě nepocítil a RONA se tak vzmáhala ve svižném tempu. V lednu 1943 už měla ve svých řadách 9828 mužů, obrněná jednotka měla po ruce jeden těžký tank KV-II, dva lehké T-34, tři BT-7 a dva lehké tanky BT-5, tři obrněná auta (BA-10, dvě BA-20). Na jaře se struktura brigády znovu předělávala – bylo tu pět pluků, v každém z nich tři prapory, protiletadlový prapor (tři samohybné protiletadlové zbraně a čtyři těžké kulomety), obrněná jednotka, oddělený strážní prapor, dohromady kolem 12 000 vojáků. V takovém stavu se už mohla lokoťská armáda lehce připojit k německým jednotkám ve velkých protipartyzánských operacích.
Kolektivní tresty nacistů, které provázely boje proti ozbrojeným civilistům (partyzánům), těžce postihovaly celé ruské obyvatelstvo. Navíc v létě 1943 se sovětská vojska znovu probírala z letargie a přešla na východní frontě k iniciativě. U antikomunistických Rusů se začaly objevovat deziluze nad spoluprací s Němci a čím dál míň jich začalo věřit, že po vítězství německých zbraní budou žít ve svobodné zemi. V RONĚ se šířily masové dezerce. Krize v ozbrojené složce samosprávy došla až tak daleko, že byly zaznamenány pokusy o Kaminskiho zavraždění. Jakmile byla podobná konspirace odhalena, účastníci byli nemilosrdně popraveni. Němečtí důstojníci, kteří procházeli Lokotí hlásili, že vidí těla oběšená na šibenici před budovou Kaminskiho úřadu. Z obav před anarchií ve svém týlu se Němci do ponuré situace vložili, brigádu reorganizovali a vrátili ji určitou stabilitu. Běh osudu však nedokázal zastavit nikdo.
Málokdo z obyčejných Rusů, kteří nechtěli Stalina, věřil po krvavých zkušenostech s SS, střílením a vypalováním vesnic, na dobré úmyslu Němců a „osvobozovací teorii“. Nejlépe vystihl dobovou náladu jeden starý muž v Mogilevu, když se ho generál Vlasov při návštěvě města zeptal: „Přece vám není hůř než za Stalina?“ Odpověděl: „Za Stalina nám poroučeli naši, teď nám poroučejí cizí.“
Pro obyvatele Lokoťské autonomie však už nebyla cesta zpátky. Kdyby se dostali nenáviděným rudým komisařům do rukou, jako velezrádci by byli okamžitě vyhlazeni. S protiútokem Rudé armády po selhání operace Citadela, se tak obyvatelé Lokotě připravovali na přesun s ustupujícími Němci. K evakuaci majetku a rodin lokoťských autorit a členů RONA vydal Kaminski příkaz 29.července 1943. Asi 30 000 lidí (z toho 10 000 z nich členové brigády) bylo na konci srpna Němci usazeno v lepelské oblasti Vitebska v Bělorusku. Zde se Kaminski pokusil vytvořit „Lepelskou republiku“, ale setkal se tu se silným odporem ze strany místní populace. Oblast byla doménou partyzánů a RONA zde po zbytek roku zabředla do těžkých bojů. Brigáda byla navíc na pokraji zániku, rozložená zvyšujícím se počtem dezercí.
Teprve rok před koncem války, kdy spojenečtí pěšáci na západě i východě hnali německé protivníky k Berlínu, si špičky nacistické vlády uvědomovali svou chybu nadřazenecké politiky na Východě. Sil ubývalo a najednou se stávali protibolševičtí dobrovolníci z Východu vítanými partnery. U wehrmachtu a SS už mohly oficiálně vznikat národní jednotky Slovanů, Kavkazanů nebo Tatarů, povzbuzovala se národně osvobozenecká hnutí antikomunistických Rusů, Ukrajinců… Sám Himmler udělil Kaminskému za zásluhy v jediný den Železné kříže 2. a 1.třídy. Bylo však už pozdě.
Po válce byli mnozí z personálu lokoťské samosprávy a RONA předáni ze zajateckých táborů západních Spojenců do Sovětského svazu. Na konci roku 1946 odsoudil vojenský soud Jurije Frolova, Stepana Mosina a další k smrti. V 50. a 60.letech zadržela několik dalších úředníků samosprávy KGB. Mnozí z nich byli rovněž popraveni. Kaminski, který se dal po exodu z Lokotě plně do služeb SS a RONU nakonec přetvořil ve 29.divizi SS, byl popraven na Himmlerův rozkaz za rabování a další zločiny během potlačování Varšavského povstání.
Propagační plakáty Rusů, naivně věřících v pomoc Němců s osvobozením od Stalinovy diktatury.
Vlajka Lokoťské republiky s křížem její armády RONA a obrázkem sv. Jiří zabíjejícího draka, tradičním ruským symbolem.
Konstantin Pavlovič Voskobojnik, narozen roku 1895 v ukrajinském městě Smila. Skvělý řečník a organizátor. Před revolucí absolvoval právnickou fakultu Moskevské univerzity a učil fyziku na lesnické technické škole v Brasovu.
Antonina Makarovová-Ginzburgová, přezdívaná „Tonka kulometnice“, údajně jediná žena oficiálně odsouzená k trestu smrti zastřelením v dějinách sovětské justice. (Trest vykonán 11.srpna 1978, ve věku 57 let.) V lokoťské republice působila jako popravčí obviněných partyzánů a „zrádců“. Sovětský soud ji po odhalení a zajetí agenty KGB v roce 1976 potrestal za zastřelení nejméně 1500 lidí, mužů, žen i dětí. Všechny exekuce měla podle obvinění provádět kulometem Maxim.
Bronislav Kaminski na civilní fotografii a zcela vpravo na kolorovaném snímku, uprostřed rukávová nášivka RONA. Během likvidace varšavského povstání se jeho 29.bojová pěší divize SS (ruská č.1) dopustila tolika válečných zločinů, že to bylo moc i na vedení SS. Jako renegád, který dopustil morální rozklad své jednotky byl Waffen-Brigadeführer der SS Kaminski společně s nejbližšími podřízenými 28.srpna 1944 v Litzmannstadtu zastřelen gestapem. Jeho smrt byla oficiálně připsána na vrub polským partyzánům.
Ilustrace vzhledu vojáků RONA, 1943-1944.