Novojazyčnictví – nebo rodnověří?
Jak jsem zmínila na začátku tohoto článku, zjevně neexistují rodnověrci, kteří by pro své náboženství používali výraz neojazyčestvo. Někteří schvalují výraz jazyčestvo, (pohanství) [18], ale poněvadž někteří mají silné námitky, rozhodla jsem se užívat slovo rodnověří, jež je široce přijímáno jako platné označení náboženství. Někteří badatelé používají výraz jazyčnictví (jazyčestvo), ale ve většině výzkumů tohoto subjektu má náboženství nálepku novojazyčnictví (neojazyčestvo). Jednou z mála výjimek je kanadský badatel Adrian Ivakhiv, který pro svůj ukrajinský materiál používá označení «rodná víra». [19] Neříkám, že badatelé by se měli omezit jen na koncepty samotných věřících. Takový požadavek by ve skutečnosti studium podstatně znevýhodnil a učinil by z vědeckého studia přesně to, z čeho je obviňován jeho nejzatvrzelejšími kritiky: obhájce či dokonce «roztleskávačku» náboženství. [20, 227] Používáme analytické koncepty, jako je rituál, mýtus či konverze, které věřící ne vždy uznávají. Při aplikaci interpretačních konceptů by badatelé stále měli pečlivě posuzovat, jaké vhledy subjektu přináší a jakých očekávání jej zbavují prostřednictvím termínů, které si volí.
V antropologii existuje dobře známá kvalifikace dobré studie: zkoumaní lidé by měli být schopni se v popisu poznat. Další princip vyslovuje Gerd Baumann: «Zlaté pravidlo každého empirického sociálního vědce: Ti, kdo podávají informace, nejsou nikdy špatní; mají své důvody myslet si to, co si myslí. V praxi to znamená, že potřebujeme zkoumat jejich názory, dokud nepochopíme kontext toho, co říkají.» [21, str. 90] Možná je na řadě opět otázka, proč novojazyčníci neakceptují jméno, jež jim jako korektní přisoudili badatelé. Pevným základem pro preferování emických výrazů je fakt, že zachycují lidské vnímání věrněji, bez ztráty konotací během «překladu». Rodnověří je slovo, které obsahuje jeden ze základních konceptů víry, Rod. Ohledně konotací slova Rod v ruské kultuře existuje několik vysvětlení a interpretací. V rodnověří se může Rod vztahovat na boha, náboženskou či etnickou skupinu, nebo na pouto s předky, či dokonce všeobecnou životní sílu. Slovo «rodnověří» je zkrácením sousloví rodná víra. Rodná je koncept, který znamená jak «nejbližší a nejdražší», tak i neosobní skupiny, jako je rodný dům, město či zem, i jejich kombinace. Všechny konotace, které má výraz rodná v rámci rodnověří, by vydaly na samostatný článek. Opomíjet takový výmluvný výraz, který otvírá bohaté možnosti pro analýzu a interpretaci, se zdá být skutečně velká škoda.
Jak jsem dříve zmínila, ne všichni rodnověrci zavrhují slovo jazyčestvo (pohanství), ale zjevně nikdo neakceptuje předponu neo (novo). Již dříve bylo poznamenáno, že postoj vůči novým náboženským hnutím je v Rusku dosti negativní. Rozdíl mezi «tradičními» a «netradičními» náboženstvími lze ve skutečnosti nalézt dokonce i v legislativě Ruské federace. Předpona neo tak jen přidává navíc společenský význam, protože omezuje rodnověří na nová náboženská hnutí, z nichž většina není nových, pouze nových pro Rusko. Mělo by být tedy rodnověří v Rusku vnímáno jako «nové náboženské hnutí» nebo «rodná víra»? Objevují se argumenty pro oba názory. V Rusku existují původní náboženství, u nichž je dokázáno nepřetržité praktikování od prehistorických dob, a předponu neo lze ospravedlnit pro ilustraci rozporu. Nicméně definice «kontinuity» tradice není až tak jasná. Pohanství, stejně jako jiným náboženstvím, nebylo v Sovětském svazu dovoleno je otevřeně praktikovat, avšak praktikování pohanství nebylo dovoleno ani v carském Rusku. Navzdory nezdolnému přesvědčení, že podstatná část Rusů, zvláště rolníků, vlastně nebyla křesťany, legendární «dvojvěří» možná není přesně totéž jako soudobé rodnověří. Ve skutečnosti, jak tvrdí učenci, lze říci, že podstatná část Rusů, která pěstovala a pěstuje «pohanskou» víru a praktiky by se rychle pokřižovala, kdyby ji přivedli na soudobý rodnověrský rituál před sochu Peruna. Nicméně polopohanská lidová tradice je tím, co samotní rodnověrci vnímají jako pokračování. Lidové zvyky a etnografické popisy jsou pro ně nejméně stejně důležité jako archeologické důkazy předkřesťanského náboženství.
Co tu shledávám jako rozhodující, je vnímání náboženství a tradice, jež bylo přijato. Jak bylo poznamenáno, studium náboženství jakožto evropský fenomén chápe «náboženství» v křesťanských termínech. Stačí uvést, že existence Boha byla vnímána jako nezbytný rys náboženství, dokud některé ateistické formy buddhismu nedonutili badatele k přehodnocení definice. Mnoho pohanů slovo «náboženství» odmítá a místo toho mluví o tradici, duchovnu, filosofii či světonázoru, či dokonce o základním postoji ke světu. Rodnověří nutně nezávisí na nějakém specifickém Bohu či rituální praxi. Rodnověří, stejně jako většina soudobého pohanství, nemá skoro žádná dogmata, ale jeho přívrženci podporují svobodu uvědomění jakožto jeden z ústředních ideálů. Mnoho pohanů by např. nepopsalo proces, kdy se z nich stávali pohané, jako konverzi, jako hledání názvu pro svou spiritualitu a vztah s přírodou, které jim byly vždy vlastní. Pro mnoho rodnověrců znamená «náboženství» pružnou duchovní tradici, která může mít několik podob, kdežto novojazyčnictví naznačuje, že existuje jakési dávné jazyčnictví, kterého se po staletích chopili novojazyčníci a vzkřísili ho. Nesprávnost tohoto úsudku se stává zřejmou např. v úvahách, které uvádí zvláštní poznámku, že «navzdory starému náboženství novojazyčníci» mohou mít doma počítače. Rodnověří neobsahuje žádné explicitní příkazy či duchovní principy, které by zakazovaly používání podobných moderních technologií, jako jsou počítače, alespoň pokud není moderní technologie nekriticky uctívána a plýtváno s ní bez ohledu na ekologické otázky. Ve skutečnosti rodnověrci zdůrazňují, že se nesnaží pokrok zvrátit, ale dát mu nový směr. V rámci soudobého pohanství skutečně existuje statisticky významný počet lidí, kteří s počítači pracují. Internet je velmi silný nástroj, který umožňuje lidem na okraji dostat se do kontaktu s jinými věřícími z celého světa, avšak někteří pohané dokonce objevili filosofické podobnosti mezi „celosvětovou pavučinou“ a pohanským prvotním a stále se zelenajícím Lesem, který se nachází mimo prostor a čas, ale přesto tyto koncepty souběžně spojuje. [22] Proto předpoklad pro pokračování náboženství odhaluje spíše křesťanský výklad, jak v chápání náboženství, tak v chápání jazyčnictví.
V mezinárodní literatuře se náboženství, jež ctí předkřesťanský skandinávský panteon, nazývá Ásatrú (věrnost božstvům) a keltská tradice druidství. Volbu výrazu «rodnověří» lze ještě hájit tím, že vysvětluje, čím pohanské náboženství, o němž mluvíme, je – «rodnou», slovanskou, svébytnou tradicí. Jazyčnictví se odvozuje od slova jazyk. Rodnověrci, kteří pro své náboženství schvalují jméno jazyčnictví, jej chápou dle výkladu Dahlova slovníku jako lidi hovořící stejným jazykem, tj. lidi téhož kmene či téže kultury. Dle tohoto výkladu se jazyčnímu nazývali samotní předkřesťanští Slované. Jiní rodnověrci nicméně tvrdí, že výra z jazyčnictví odkazovalo na lid jiných kmenů a jiných jazyků. Jazyčnictví bylo v historii používáno zcela negativním smyslu, jak zcela správně poznamenal jeden rodnověrský představitel Vadim Kazakov. [23, str. 145] V křesťanské éře se pohanství nepřesně používalo s odkazem nejen na předkřesťanskou víru evropského lidu, ale také na všechny, kteří nebyli křesťanského, židovského či islámského vyznání, či dokonce jako synonymum pro ateistu. Výraz s takovým nejasným významem a naplněný tak negativními konotacemi by se neměl používat proti vůli samotných přívrženců.
Výrazy «nepřesnost» a «negativní konotace» lze ilustrovat následující příhodou. Patriarcha ruské pravoslavné církve Aleksej II. v říjnu 1994 při veřejném projevu prohlásil, že největšími hrozbami 21. století jsou novopohanství a terorismus – přičemž toto stanovisko bylo v některých médiích překrouceno na «novopohanský terorismus». Pohané napsali pravoslavné církvi otevřený dopis a obdrželi odpověď, která toto stanovisko potvrzovala. V odpovědi stálo, že pravoslavná církev skutečně vnímá «novopohanské kulty» jako pomýlené, avšak detailněji vysvětluje význam výrazu «novopohanství» , jak jej užil Aleksej II:
«Под неоязычеством понимается сегодня православными не столько культовая практика идолопоклонства, сколько преклонение перед новыми фетишами, ложными богами, которыми для многих наших современников стали власть, деньги и наслаждение». [24]
(«Novopohanstvím chápou dněšní pravoslavní věřící ani ne tak kultovní uctívání model, ale spíše uctívání nových fetišů, falešných bohů, jimiž se pro mnoho současníků stala moc, peníze a rozkoš»).
Příště: Polemika nad studiem náboženství
Poznámky:
18. Viz např.: Krug Yazicheskoi traditsii: Tsaritsinskoe obraschenie. O «neoyazichestve» i sovremennom yazhichestve. Protiv klerikalizatsii gumanitarnikh nauk. – http://www.slavya.ru/delo/krug/05/neo.htm 20.2.2005 (zpřístupněno 12. 9. 2006).
19. Ivakhiv, A. Nature and Ethnicity in East European Paganism: An Environmental Ethic of the Religious Right? // The Pomegranate. The International Journal of Pagan Studies. – 2005. – Vol. 7.2.
20. Lincoln, B. Theses of Method // Method and Theory in the Study of Religion. – 1996. – Vol. 8.3 – str. 225–227.
21. Baumann, G. The Multicultural Riddle. Rethinking National, Ethnic, and Religious Identities. Routledge. – New York – London, 1999.
22. Zde vycházím z komentáře samotných rodnověrců: Зобнина, С. Анализ современного мифоторчества в новейших исследованиях по язычеству / С. Зобнина. – http://www.slavya.ru/docs/shnir06.htm (zpřístupněno 18.9.2006); Shawn, A. Technophilia and Nature Religion: the Growth of a Paradox // Religion. 2002, 32, str. 303–314.
23. Kazakov, V. Mir slavyanskikh bogov / Russkaya Pravda. – Moskva – Kaluga, 2005.
24. http://religion.sova-center.ru/events/13B7442/1449451/4830EEA?print=on.
25. Hutton, R. 2004: Living with Witchcraft (Eds.) Blain J. & Ezzy D.; Harvey, G. Researching Paganisms. AltaMira Press. – Walnut Creek, 2004 – str. 171–187.