Myslím, že tohle je jedna ze zásadních otázek, co se objevuje na národní scéně. Jedná se o otázku, která nacionalismus v zásadě rozděluje na dva nepříliš dobře vzájemně kooperující tábory. Samozřejmě, kdybychom šli do hloubky, tak bychom zjistili, že se jedná o značně složitější dilema, ale pro zjednodušení zůstanu u výše uvedeného.
Máme zde tábor „konzervativní“, jenž je silně ovlivněn křesťanstvím, liberálním pojetím ekonomiky a obecně se hlásící k „tvrdé“ pravici. Druhým směrem je pak radikální proud se sociálním akcentem, u něhož dochází k hledání snah o třetí cestu mezi divokým kapitalismem a marxistickým socialismem. První se opírá o vyšší sociální třídy nebo ty, co se za ně považují, (ne nevyhnutelně o nadnárodní kapitál) a je schopen paběrkovat na oficiálních pravicových stranách. Druhý se snaží vycházet spíše z lidu a jít cestou vlastních politických struktur.
Začněme třeba tím konzervativním. Já osobně nevím a nejspíše ani příslušníci tohoto směru ne, co by se mělo konzervovat? Divoký kapitalismus bez zábran zde již prakticky máme. Nebo jít dále do temného středověku a upalovat ty s odlišnými názory a vírou? Tito lidé obecně brojí proti změnám, ale v tomto případě si zřejmě neuvědomují, že by se jednalo již o radikální kontrarevoluci, která by smetla vývoj desítek let. Zametla by jistě s nenáviděnou mulitikulturou, ale rovněž i se všemi sociálními výdobytky jež lidstvo za minulé století získalo. Náznaků tohoto jsme vlastně svědky již dnes. Kdy dochází k podivné symbióze bezohledného kapitalismu s neomarxistickou multi-kulti ideou. Příkladem nám mohou být USA (vzor mnohých konzervativců). Kdy můžeme pozorovat extrémní náboženské prosionistické puritánství doprovázené přílivem levné pracovní síly obhospodařující potřeby vyšší třídy a snahou o šíření této ideje na ostřích bodáků.
Další cestou je snaha o radikální revoluční změnu. Zde stejně jako ostatní i já nejsem schopen přesně definovat jasný směr. Opět se zde střetává více představ, ale základem je boj proti kapitalismu, ale i proti marxistickému socialismu. Najít či obrodit myšlenku „Třetí cesty“. Vlit lidem do žil nový elán a s jeho pomocí zastavit všeobecné znechucení, potlačit apatičnost a uvést do chodu nezadržitelné touhy po lepším světě. Je mi jasné, že každá revoluce pojídá své děti, semele vše, co se jí postaví do cesty, ale jinak to nepůjde. Všeho, čeho se dosáhne bez potu a krve, si lidé neváží. Rovněž si uvědomuji, že výsledek revolučních změn může být nakonec jiný než si představujeme. Taktéž k těmto změnám nedojde dříve, než obyvatelstvo nebude skutečně „rýt držkou“ v zemi. Dokud je co ztratit, davy se většinou nehnou.
Můžeme si tedy vybrat zpátečnictví, nebo cestu vpřed. Hrát si na romantiky toužící navrátit něco, co znají jen z idealizovaných knih, nebo se vrhnout do víru něčeho neurčitého, ale nového a přinášejícího naději vzniku lepší společnosti. To prvé dává již nyní menší možnosti uplatnění se pod naivní představou brzdění nevyhnutelných změn. To druhé vypadá neuvěřitelně daleko a rýsuje se pouze v mlhavých obzorech, ale historie ukazuje, že k tomu dříve či později dojde.