V císařském Německu a Rakousku se objevilo množství skupinek, které se pokoušely zkombinovat nacionalismus s polokolektivismem, korporativní či státní ekonomikou, a širokým společenským apelem na dělníky, ačkoliv žádná z nich nezaznamenala volební či politický úspěch na více než letmý moment. První z nich byla Křestanská sociální dělnická strana, založená v Berlíně roku 1878 protestanským ministrem Adolfem Stöckerem. Usilovala o „křesťanský stát“, který by silněji reguloval ekonomiku, a brzy přijala prapor antisemitismu, kterýžto termín dle všeho vytvořil v 60. letech 19. století protižidovský spisovatel Wilhelm Marr.
Jak jsme viděli, jisté protižidovské napětí bylo součástí nacionalistické myšlenky od počátku, avšak bylo poměrně utlumeno liberálnějším nacionalismem počátku a poloviny 19. století. Roku 1871 čítala židovská menšina 1,25% celkové populace. Toto číslo do roku 1910 kleslo z důvodu nízké porodnosti na 0,95%. V Berlíně to bylo 5,1% v roce 1895 a 4,4% v roce 1910. V některých částech rakousko-uherské říše byla židovská menšina větší: židovská populace ve Vídni čítala roku 1890 12% a 8,6% roku 1910.1 Židovská populace patřila na německy mluvících uzemích v drtivé většině ke střední třídě a soustřeďovala se ve finančnictví a obchodu (nicméně ne průmyslu), svobodných povoláních, a později v umění a zábavě. Ve všech těchto oblastech bylo procento Židů v obchodě a svobodných povoláních mnohem vyšší než procento malé židovské komunity v celkové populaci.
Ze strany extrémnějších nacionalistů rostlo vůči Židům nepřátelství kvůli jejich odlišné náboženské identitě (ačkoliv německá a rakouská židovská společnost byla silně sekulární a často k náboženství netečná), a dokonce ještě více kvůli tomu, že byli v Německu jedinou etnickou skupinou, která měla odlišnou identitu a elitní postavení ve finančnictví, obchodu, svobodných povoláních a kultuře. Tradiční náboženské protižidovství identifikovalo Židy jako nebývale perverzní a zkažené, protože zavrhli křesťanství. Nový antisemitismus 19. století stigmatizoval Židy v moderních sekulárních termínech jako nebývale perverzní a zkažené kvůli jejich předpokládanému extremnímu materialismu a předpokládanému odporu plně splynout s Völkem, jakož i jejich údajnému zavrhování bratrství a „lásky“. Tyto předpokládané rozdíly byly v rostoucí míře definovány rasovými termíny, tudíž do konce století vyznávala většina antisemitismu v německy mluvícím světě rasovou doktrínu.
Navzdory neúspěchu Stöckerovy skupiny se na počátku 90. let 19. století zformovaly tři ještě menší antisemitské národně socialistické strany: Antisemitská sociální strana Německa, Antisemitská lidová strana a Rolnická liga v Hesse. V tu dobu se začalo takovým doktrínám dostávat podpory ze strany Bund der Landwirte [Plným názvem „Německý svaz zemědělců a venkovských živností“, agrární sudetoněmecká strana působící také v období československé první republiky. – pozn. překl.] a ve volbách do Reichstagu roku 1893 oficiální antisemitští kandidáti přechodně získali téměř 3% hlasů a se spojenci a krátce zformovaly blok jedenácti poslanců. Rolnická liga byla schopna zorganizovat množství kooperací pod národněsocialistickým praporem, avšak roku 1894 prakticky zkrachovala. Hlavní část rasových národně-socialistických antisemitů se onoho roku sešla, aby vytvořila novou malou Německou sociální reformní stranu, avšak nebyli schopni zopakovat slušný úspěch z roku 1893. Jejich doktríny naprosto zavrhlo dělnictvo a ani neapelovaly na korektnost střední třídy. Jediným úspěchem rasového antisemitismu jako takového bylo získání rostoucího přijetí mezi jistými částmi Konzervativní strany.2
V Rakousku byl liberalismus podstatně slabší než v Německu. Omezen primárně na Vídeň a několik dalších větších měst, byl podporován zvláště státní správou a zámožnější střední třídou (a zvláště Židy v obchodě a svobodných povoláních). Rakousko zůstalo proporcionálně více zemědělské než Německo a tudíž sociálně více konzervativní, zanechávajíc liberalismus neodvratně slabším.
S vzestupem nacionalistických hnutí po celém rakousko-uherském císařství bylo téměř neodvratné, aby německy hovořící populace Rakouska adekvátně reagovala. Nestalo se tak ve formě rakouského německy hovořícího nacionalismu pouze pro Rakušany, ale ve formě pangermanismu, založeného aristokratickým Georgem von Schrönerem, dříve liberálem, který zorganizoval roku 1879 nepatrnou Pangermánskou nacionalistickou stranu, nahrazenou podobně malou Německou nacionalistickou ligou. Schrönerovo hnutí nebylo důležité pro svůj politický úspěch, ale jako ideologický precedent, který tímto vytvořilo. Hlásalo radikální pangermánský nacionalismus, jenž byl militaristický a imperialistický, protislovanský a protižidovský. Odlišoval se od jiných pravicových skupin intensivním bojem za německé sociální rovnostářství, rovné volebním právo a rozsáhlé sociální reformy. Dopad Schönererova „Lineckého programu“ (1882) na další politiku radikálního nacionalismu i sociálního pokrokářství byl značný. Tudíž navzdory nezdaru jím iniciovaného hnutí je Schönerer počítán mezi otce středoevropského národního socialismu. V té době nicméně jeho ostrý, radikální a sekulární tón nebyl pro rakouskou společnost přitažlivý a jeho organizace se roku 1889 rozpadla.3
Hlavní politické vyjádření antisemitismu v Rakousku by se nenalezlo v národněsocialistických skupinách, ale v populistické a reformní katolické Křesťanské sociální straně, vzniklé roku 1889.4
Během ani ne jedné dekády se stala nejpopulárnější silou ve Vídni a pod vedením svého charismatického vůdce KarlaLuegera, katolického a kulturního konzervativce, křesťanští sociálové prosazovali praktické ekonomické reformy a dostávalo se jim silné podpory od nižší střední i střední třídy. Jejich platforma nebyla striktně rasistická, avšak silně antižidovská, požadující omezení přistěhovalectví Židů a jejich aktivit v Rakousku. Luegerova demagogie byla vykalkulována především z volebních důvodů; zdá se, že sám cítil vůči Židům jen málo nevraživosti.5
Kromě volební dominance Křesťanské sociální strany ve Vídni se žádné antisemitské organizace netěšily většímu volebnímu úspěchu. Přesto ačkoliv extremistické skupiny téměř bez výjimky propadly – a ve skutečnosti vyvolaly jakýsi odpor vůči antisemitismu, zvláště v Německu – se antisemitské ideje po roce 1890 rozšiřovaly ve větší míře než předtím. Ačkoliv byl extremní antisemitismus téměř všeobecně zavrhován, mírné antisemitské představy byly v jistých ohledech více přijatelné. K jednomu z vlivnějších proudů rasistického antisemitismu, který byl po roce 1900 propagován ve Vídni, patřil Guido von List a kněžství zbavený mnich Jörg Lanz von Liebenfels, který rozvinul okultní učení „ariosofie“, předpokládané tajné árijské rasové moudrosti, která kdysi v dávných časech zaručovala moc, čistotu rasovou nadřazenost, ale jež byla ztracena či poskvrněna spiknutím rasově podřadných a rovnostářů. Vlády rasy etnicky čistých árijských nadlidí by bylo možno dosáhnout na základě okultních a mystických rasových doktrín Árijců a tajného vědění a praktik, zvaných ariosofie, prostřednictvím okultních symbolů a rituálů a skrytých nauk.6 Toto zformovalo základy křiklavé společnosti Ostara, která hlásala extremní nordický rasismus, antisemitismus a kulturní revoluci, podpořené uctíváním slunce a formami okultismu. Podle všeho, byl před rokem 1913 ve Vídni mladý Adolf Hitler horlivým čtenářem publikací společnosti Ostara.7
Jedinou německou národněsocialistickou stranou, která se dožila první světové války i jejího konce, byla Německá dělnická strana (DAP), založená roku 1904 německými dělníky v tehdejších rakouských Čechách. Němci tvořili mezi českou populací větších Čech pouze výraznější menšinu a DAP byla navržena tak, aby apelovala na nacionalistické i sociální pouta k německým dělníkům, kteří někdy čelili etnické diskriminaci. Ačkoliv silně nacionalistická, nebyla strana zpočátku rasistická, imperialistická, či militaristická, a prosazovala, aby stálé vojsko bylo nahrazeno národními milicemi. Volala po demokratizaci politických a sociálních institucí a její národní socialismus usiloval o znárodnění velkých obchodních podniků. Lišil se od marxistického socialismu prosazováním společné ekonomické politiky ve prospěch všech pracovních i výrobních sektorů národní společnosti, ať už rolníků, dělníků, nižší střední či střední třídy, usiluje o smíšený socialismus v rámci existující struktury německy hovořící společnosti.8 [První politickou stranou, která v evropské historii použila ve svém názvu „národní socialismus“ byla roku 1897 Česká strana národně sociální, která vznikla odštěpením od Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické – pozn. překl.]
Původní česko-německý nacionální socialismus „byl v podstatě radikálním demokratickým hnutím“.9 Nicméně do roku 1913 se DAP vážně infikovala pangermánským rasismem a imperialismem. Přijala antisemitismus a stávala se stále ostřejší a bojechtivější. Na konci první světové války přerostla v Německou národněsocialistickou dělnickou stranu (DNSAP) pro správné německy hovořící dělníky v Čechách a v Rakousku, čímž předjímala pouhým přehozením slov název nacistické strany (NSDAP), jež vznikla o dva roky později v Mnichově. DNSAP si zachovala svou mezitřídní orientaci a program částečného socialismu jakožto „odborový svaz všech pracujících“ (Gewerkschaft aller Schaffenden). Brzy spolupracovala s vznikajícím nacistickým hnutím napříč Německem, a část DNSAP se stala jádrem pozdější rakouské nacistické strany. [Vzniku DNSAP předcházelo roku 1904, že Hans Knírsch, původem z Moravy, chtěl změnit název strany na Německou sociální dělnickou stranu či Národně socialistickou německou dělnickou stranu, což však bylo odmítnuto, protože straníci nechtěli být vnímáni jako kopie Čechů, kteří v názvu strany již „národní socialismus“ měli. DAP změnila název na DNSAP až na stranickém kongresu ve Vídni v květnu 1918. – pozn. překl.]
Kapitola přeložena z knihy Stanleye G. Payneho: A History of Fascism 1914-45
Poznámky:
1) Statistiky z knihy P. Pulzera, The Rise of Political Anti-Semitism in Germany and Austria (Cambridge, 1988) 8-12.
2) O neúspěchu radikálních antisemitských stran viz dále Pulzar: Rise of Political Antisemitism, R. S. Levy: The Downfall of the Anti Semitic Political Parties in Imperial Germany (New Haven, 1975) a R. Manning: Rehearsal for Destrucion (New York, 1967).
3) A. G. Whiteside, The Socialism of Fools (Berkeley, 1975). W. J. McGrath, v Dyonisian Art and Populist Politics in Austria (New Haven, 1974), zdůrazňuje pokusy o využití uměni, hudby a divadelních forem v politice pro ovlivnění psychologie mas a pocitů.
4) J. W. Boyer, Political Radicalism in Late Imperial Vienna: Origins of the Christian Social Movement, 1848-1897 (Chicago 1981).
5) R. S. Geehr, Karl Lueger (Detroit, 1990). Šířeji, pro celé spektrum antisemitismu v Rakousku viz B. F. Pauley, From Prejudice to Persecution: A History of Austrian Anti-Semitism (Chapel Hill, 1992).
6) Nejlepším úvodem je N. Goodrick-Clarke, The Occult Roots of Nazism: Secret Aryan Cults and Thein Influence on Nazi Ideology. The Ariosophists of Austria and Germany, 1890-1935 (Londýn, 1985) [Česky vyšlo již v několika vydáních, poprvé u Votobie Praha 1998. – pozn. překl.]
7) W. Dam, Der Mann der Hitler die Idein gab (Mnichov, 1958)
8) Ještě dříve byla roku 1898 zformována česká Národněsocialistická strana, jakožto demokratická, radikálně reformní a sociálně progresivní strana pro česky hovořící dělnictvo. Německé a české strany se z velké míry navzájem ignorovaly, hlavním cílem té německé byla transformace Rakouska do völkisch demokratického německého státu. České hnutí také přežilo první stětovou válku a později hrálo ne nedůležitou roli v s politickém systému nového československého demokratického státu. [V tomto období vznikla roku 1903 např. také ve Francii Národně socialistická strana, kterou založil Pierre Bistry. – pozn. překl.]
9) Hlavní studijní zdroj: A. G. Whiteside, Austrian National Socialism before 1918 (Haag, 1962). 112