úryvek z předmluvy ke knize Pohledy na národ a nacionalismus (vydalo Sociologické nakladatelství Praha, 2003)
Národní předpojatost stála, jak ještě uvidíme, v pozadí mnoha apriorních úsudků a odsudků. Známe však také předpojatost antinacionální, kdy badatel byl natolik v zajetí vášnivého odmítání nacionalismu a všeho národního, že se to promítlo i do jeho badatelských výsledků. Vedle ideologicky a nacionálně podmíněných rozporů a nedorozumění se však v odborné literatuře setkáváme ještě s dalším zdrojem nedorozumění – jsou to nereflektované rozdíly terminologické. Jim bude třeba věnovat pozornost dřív, než se dostaneme k samotnému vývoji názorů na národ a jeho povahu.
Jde o sám termín NÁROD a jeho ekvivalenty v jednotlivých evropských jazycích. Základní potíž zde tkví v tom, že se jako nástroje analýzy procesů probíhajících v moderní společnosti užívá termínu, který se uplatňoval již od středověku a byl pak kontinuitně užíván až do novověku. I když společným kořenem termínu byla latinská natio, dostaly převody do jednotlivých jazyků v odlišných politických a kulturních podmínkách také poněkud odlišný význam, odlišné konotace. Tato rozdílnost zakotvená v jazykovém povědomí příslušníků každého národa přetrvala až do současné doby. Na tomto místě je důležité upozornit na rozdílné chápání termínu v angličtině, francouzštině a němčině – pochopitelně s přihlédnutím k českému jazykovému úzu. Pro úplnost je třeba připomenout, že středověký termín natio neoznačoval původně příslušnost k národu či etnické skupině, jak to chápeme dnes. Etnicita byla často vyjadřována termínem lingua (jazyk) a vedle toho se zejména v humanistické latině uplatňoval termín gens (původně kmen) jako synonymum k natio. Teprve na prahu moderní doby se ustálila převaha odvozenin od natio, často však paralelně s termíny dalšími.
V angličtině převážil od 18. století termín nation nad synonymně užívaným termínem people. Při tom se nation v encyklopediích definovala jako soubor obyvatel žijících na zřetelně vymezeném území pod vládou jediného panovníka. Termín nation se tedy v angličtině dostal do těsné blízkosti termínu state. Populární encyklopedie z roku 1841 to vyjadřuje zřetelně: “Jestliže se společnost lidí… spojí za účelem vlády a vzájemné ochrany, … obvykle nazýváme takovou společnost, resp. politický útvar, státem nebo národem.” Také pro latinský termín gens se v angličtině ustálil ekvivalent nation. Postupem doby ztratil naproti tomu termín people svoji vazbu ke státnosti a mohl označovat vágnější pospolitosti etnických skupin nebo lidu. Těsná vazba mezi nation a state se v angličtině udržela až do současnosti.
Ve francouzštině bylo původní chápání la nation velmi blízké anglickému. Velká encyklopedie definuje národ jako velký počet lidí, kteří žijí na území vymezeném zřetelnými hranicemi a jsou podřízeni téže vládě. Od konce 18. století však se charakteristika národa pozměnila ve dvojím ohledu. Za prvé se na místo pospolitosti poddaných národ představoval jako soubor občanů, za druhé pak k charakteristikám národa přibyl také společný jazyk, takže příslušníky národa byli “všichni obyvatelé státu nebo země, kteří žijí podle týchž zákonů a hovoří týmž jazykem”, jak říká 5. vydání slovníku Francouzské akademie z roku 1798. Další vydání slovníku z roku 1835 však má jen vymezení společnými zákony, nikoli jazykem. Od poloviny 19. století však převážilo určení národa jak státem a společnými zákony, tak i pospolitostí jazyka, k níž se stále častěji připojovala “pospolitost tradic”, resp. zvyklostí.
V němčině se udržel až do moderní doby německý termín Volk, který byl překladem latinského natio ještě dřív, než došlo k jeho převodu v Nation. V obou případech byla však již nejméně od 18. století míněna pospolitost lidí, kteří měli společné zvyky, zákony a jazyk. K tomu se brzy přidružil také důraz na společný původ. Ve vztahu mezi oběma termíny zaznamenáváme v 19. století jisté kolísání: někteří autoři jich užívali synonymně, jiní chápali pod Nation národ spojený etnicitou a původem, zatím co Volk mohl zahrnovat příslušníky různých etnik na území státu nebo prostě jen obyvatele státu. V období vypjatého nacionalismu 2. říše se pak akcentovala konotace termínu Volk s lidem, takže se jím označovala jakási pospolitost krve všech, kdo hovořili týmž jazykem, ať již žili na území kteréhokoli státu. Díky tomu dostal tento termín silné emocionální zabarvení. I když tento extrém byl zavržen a překonán, zachoval německý termín Nation silné propojení s představou o pospolitostí jazyka, kultury a původu.
Také čeština definovala od počátku národ jazykem, kulturou a společnými dějinami. Toto určení však nebylo, jak se někdy uvádí, pouze převzato podle německého vzoru, nýbrž navazovalo na starší domácí tradici. Již ve Skálově Českém státě byl národ definován jak státností, tak i pospolitostí jazyka. Komenský definoval národ (v latině gens) jako soubor lidí, kteří žijí na společném území, mají společné dějiny a společný jazyk a jsou spjati láskou ke společné vlasti. Pro úplnost je třeba upozornit, že také v češtině se zprvu setkáme s určením národa jako pospolitosti lidí, kteří žijí podle stejných zákonů a pracují ke společnému užitku.
Zatím co termín národ má předmoderní kořeny a je při nejmenším stejně starý jako sama sociální realita, kterou označuje, jedná se v případě nacionalismu o novotvar. Setkáme se s ním sice ojediněle již v 19. století, vždy však v kontextu politického diskursu, nikoli jako se složkou terminologického intrumentáře. Tím byl pochopitelně zatížen emocionálními konotacemi v pozitivním i v negativním smyslu. Všeobecně užívaným. nástrojem vědecké analýzy se stal- odhlédnuto od náběhů z meziválečné doby – vlastně až od poloviny 20. století. Na rozdíl od termínu národ, který se vztahuje k sociální realitě, označuje nacionalismus politický, resp. myšlenkový postoj, názor a je obvykle vztahován k určitému systému hodnot. Dalším problémem je, že v rozdílném jazykovém kontextu je tento termín interpretován do značné míry v závislosti na tom, jak se v té které jazykové tradici chápe termín národ. Logicky je proto nacionalismus v angličtině spojen se státem, resp. se zápasem o státnost, zatímco v němčině je jeho chápání značně rozporné.
Jak již bylo řečeno, byl vědecký diskurs o národu nutně poznamenán specifickými podmínkami národa, k němuž jednotliví badatelé patřili. Někteří se zabývali problematikou národa v podmínkách kontinuitně existujícího národního státu, jako byla Anglie či Francie, takže pro ně byla existence pospolitosti označované jako nation samozřejmostí. Jiní studovali tuto problematiku v podmínkách národního hnutí, kdy se teprve hledalo určení jejich národní pospolitosti a jejího vymezení k pospolitostem jiným. Otázka “práva” na národní existenci, tj. práva na to, být uznán jako národ, se poprvé zvažovala již v době napoleonských válek, ale byla aktualizována a politizována v průběhu revoluce 1848-1849 ve střední Evropě. Tehdy se zrodilo rozlišení “historických” a “nehistorických” národů, přičemž jen prvým – především Němcům, ale také Maďarům a Polákům – se přisuzovalo “právo” na to, státi se národem.
Klíčové postavení v národotvorných procesech, které probíhaly během 19. století ve střední Evropě, zaujímali Němci a není náhodou, že právě v německojazyčném prostředí vznikl největší počet příspěvků do diskuse o definici národa. Společným rysem naprosté většiny prací, které vznikaly od poloviny 19. až téměř do poloviny 20. století, bylo primordialistické pojetí národa: axioma, které odpovídalo dobovému veřejnému mínění. V tomto pojetí byl národ odvěkou kategorií, jejíž objektivní existenci je možno a nutno oživovat, poněvadž je specifickou hodnotou lidského rodu. Odtud snaha určit národ objektivními rysy a znaky v jejich kombinaci od politických státních vazeb až po “pouto krve”. V tomto kontextu měli zejména anglosaští autoři již tehdy problémy se zařazením “nestátních” národů pod anglický termín nation: hledaly se nové termíny, jako nationality či national group.
Převažovaly ovšem práce německé. Z nich najdeme v naší čítance ukázky z děl Friedricha Meineckeho a Otto Bauera, kteří oba programově rezignovali na snahu najít závaznou definici v podobě závazného výčtu znaků národa a pokusili se jít jinými cestami. Akademický historik Meinecke se pokusil rozlišením “státního” a “kulturního” národa vytvořit alternativní modely a zároveň stanovit pevné místo Němců mezi národy. Austromarxistický politik Bauer usiloval o situační určení národa jako produktu historického vývoje (“pospolitost osudu”), které by otevřelo novou, socialistickou cestu k řešení vztahů mezi národy. V jeho představě o vývojových stupních národa podle toho, kdo tvořil jeho sociální základnu, byla již obsažena rezignace na primordialistické pojetí národa.
Spíše na okraji badatelského spektra se pohybovali autoři, kteří nechtěli národ definovat objektivními vztahy, nýbrž vůlí jeho příslušníků ke svébytné národní existenci. Tato koncepce měla své teoretiky v Německu mezi tzv. statistiky, kteří viděli jako jediné objektivní kritérium příslušnosti k národu jedincův názor na to, kam přísluší. Větší proslulost získal ovšem francouzský filosof Ernest Renan, jehož přednáška je zařazena do naší čítanky. Jeho elegantně formulovaný požadavek, aby lidé sami mohli rozhodovat o své národnosti, měl ovšem prozaické pozadí: názor, že německými dialekty mluvící Alsasané a Lotrinčané, jejichž území okupovalo vítězné německé císařství roku 1871, patří k francouzskému národu, poněvadž se považují za Francouze.
Koncept národa určeného především subjektivními postoji svých příslušníků získal ovšem své přívržence teprve později, koncem 20. století, kdy se stal Renan jedním z nejčastěji citovaných autorů. Hranici mezi oběma přístupy nelze absolutizovat. Autoři, kteří usilovali o určení národa objektivními znaky, si stále více uvědomovali, že národ nemůže existovat bez sebevědomí svých příslušníků. A naopak příklon k subjektivistické definici národa nevylučoval uznání existence objektivních vazeb mezi jeho příslušníky.
Zatímco evropští (a především němečtí) badatelé se i v meziválečném období soustředili na studium národa a jeho definici, objevily se v americkém prostředí úspěšné pokusy o aplikaci nového analytického termínu “nacionalismus”. Zakladatelem a nejvýznamnějším představitelem této nové školy se stal historik Carlton Hayes, jenž původně přistupoval k nacionalismu nediferencovaně kriticky, ale došel postupně k názoru, že je třeba diferencovat různé typy nacionalismu. Pozoruhodné je také zařazení nacionalismu do vztahu k jinému pojmu – k patriotismu. Hayes nakonec definoval nacionalismus jako “spojení patriotismu s vědomím národnosti (nationality)”.