O Autoritě
Zaměřme se tedy na tento fenomén, který jest základním předpokladem pro fungování každého živoucího společenského systému, kterým bezpochyby občanská společnost je. Autorita v dnešní podobě, kterou sdílíme v západním světě, se vyznačuje polohou v termínové rovině mít autoritu, jinými slovy autoritu sdílenou a určující na základě umělých konstrukcí (bohatství, mediální obraz, zastávání pozice v systému), která tohoto člověka na základě této formule ustanovuje autoritou. Od těchto predikátů proto tento člověk odvozuje svou roli a dožaduje se její akceptace u ostatních členů společnosti. Již tedy společnost nemůže s jeho rolí nic dělat a musí ji přijímat i přes jeho nekompetentnost, či morální selhání, neboť systém tomuto člověku tuto autoritu propůjčil na základě splnění kriterií vytvořené systémem a tak ho upozadil do role a umožňuje mu jeho autoritu aplikovat.
V opačném pojetí autority a to v termínu být autoritou, je pohled na tuto roli jiný a ve své podstatě splňující základní prvky, které by autorita měla naplňovat. Tato autorita se opírá o předpoklady, o povahu, o charakter a jiné rysy, které člověka v očích ostatních občanů z něho na základě přirozenosti ne umělosti vytvářejí autoritu. Tento člověk se neupomíná na své okolí, jako ten co má autoritu danou systémem, ale on je autoritou ze své podstaty a přirozenosti, které mu byly předurčeny jeho váhou osobnosti či intelektu. Rozdíl tedy v tomto pojetí jiného pohledu na autoritu tkví v tom, že člověk, který je autoritou a proviní se proti své roli či ztratí v očích svých občanů tento předpoklad pro přirozené vnímání autority, je nahrazen jiným členem, který je autoritou ve všech ohledech oproti stávající autoritě.
V dnešní době, kdy konstrukce vycházející ze současného systému vytváří umělé autority ne na základě předpokladů a přirozenosti, ale na základě umělosti v podobě majetnického vnímaní autority v podobě mít autoritu, je tento člověk držen na své pozici a autoritě, i když tuto vlastnost ztratil pro svou nekompetentnost či zhýralost či co je možná nejhorší ji nikdy neměl v pravém významu pojmu.
O systému vnitřním
V první řadě si musíme položit otázku o lidské přirozenosti a z ní vycházející mentální a kulturní stereotypy, které utvářejí jak individuální stránku osobnosti, tak v neposlední řadě také jisté celospolečenské sdílení identity. Universalismus, který je v dnešní době razen, jako svébytný a ideální pohled na společenské fungování, musíme zavrhnout neboť vytváří ve společnosti napětí, které v některých případech přechází až k nenávisti a odcizenosti. Proč universalismus nemůže uspět? Neboť opomíjí rozdílnost kulturní a z ní vyplývající historickou paměť společnosti. Tak jako dějiny byly tkány rozdílnými vřeteny , tak také kulturní a společenská paměť na ni rozdílně reagovala a do své kultury a paměti promítala.
Dnešní globalisté tento aspekt lidské mentality neakceptují a považují jej za relikt minulosti, který je již dávno překonán. Poukazují na banality typu podobného životního stylu v rámci celého světa, sdílení podobných idolů mezi mladými lidmi napříč světem a jiné do očí bijící projevy jejich pravdy a úspěchu.
Avšak to, co představuje, je pouze obal, ale obsahovou stránku nepodchytili, nemůže skupina mladých islámských mladíků popíjející coca-colu a poslouchající hip-hop v duši nenávidět západní svět a vše co symbolizuje. Nemůže mladý Evropan cítit podobnou nenávist a deziluzi, i když se chová jak je mu vštěpováno mediálním prostředí, ale tu prázdnotu uvnitř sebe nedokáže úplně pojmenovat, ale je jí si vědom?
Organizace státu musí odpovídat proto jedinečnosti společnosti pro kterou je tvořena. Musí akceptovat tuto odlišnost, bránit ji a chránit jako něco významného a hodnotného, neboť taková dozajista je. Idealismus o vítězství humanity a propojení lidí jako bratrů a sester a života jako jedné velké rodiny, je iluzorní a škodlivý sociální konstrukt. Nelze vymazat staletý vývoj z ní vyplývající rozdílnosti v kulturní a tradicionalistickém pojetí společenského fungování. To o co se dnes snaží nevolené elity, a to rozvrat tradičních hodnot poplatné jakékoliv kulturně svébytné oblasti, je nebezpečné a mohlo by se zvrátit v celosvětovou kulturní válku, která by mohla rozvrátit celý společenský a hospodářský svět, proto si klade otázku, jestli jim opravdu o toto vyústění nejde?
Idealismus je krásný pohled na svět, ale neodpovídá racionalitě fungování světa a jeho výzvám. Multikulturalismus, který byl jedním z jeho vyústění, zkrachoval již ze své podstaty jak jsem uvedl výše a z jeho následky se budeme bolestivě vypořádávat v budoucích letech. Jednak nijak neobohatil většinovou společnost a jednak nepřinesl lepší budoucnost pro ty pro které byl formován. Avšak i přes tuto skutečnost je až fanaticky obhajován a proti zdravému rozumu stále aplikován. Historická zkušenost by nás měla varovat, ze způsobu co dokázala v evropském prostoru zapříčinit kulturní odlišnost velmi blízkých etnik, kteří se lišili hlavně národnostním uvědoměním a přesto nedokázali vytvořit fungující společnost. Co tedy povede do budoucích let soužití diametrálně rozdílných etnik, jak na základě kultury, tak náboženství a rasy? Racionalismus musí opět probudit evropského ducha a opět Evropu nesměřovat na cestu světla.