Indie se stala během dějin svojí multirasovou imigrační dynamikou dějištěm vzestupů a postupných úpadků dvou velkých bílých kultur, jejichž dekadence spočívala v multirasovém tavícím kotli indického subkontinentu. Prvními imigranty do dnešní Indie byly tmavé rasové typy z dnešní Palestiny a Afriky. Později migrující vlny bělochů zde založily dvě velké starověké civilizace – harappskou kulturu a klasickou indickou civilizaci. Nedílnou součástí těchto bělochy vytvořených společností však bylo jejich soužití s širšími tmavými masami a jejich využívání jako dělnické a otrocké pracovní síly, které znamenaly postupnou rasovou integraci a jejich neodvratný úpadek.
I. Éra bílých mediteránů – harappská kultura
1.Rasová demografie harappské civilizace a nejstarší demografické dění v Indii
Hlavními rasovými elementy harappské civilizace, nejstarší indické civilizace, byli běloši a protoaustraloidé. Původní indičtí běloši byli složeni převážně z mediteránního (též jinak středozemnímu nebo středomořskému) typu s příměsí typu alpinského a armenoidního (o alpincích se zmiňuje Pollack, 1973, s. 123, o armenoidech Milnter, 1978, s. 51; je ovšem otázka, zda nemají na mysli tutéž skupinu, tyto dva typy se někdy zaměňují, resp. někdy jsou armenoidi bráni jako podskupina alpinského typu). Mediteránní typ byl početnou složkou obyvatelstva harappské kultury a zároveň jejím hlavním tvůrcem, tvoříc střední a vyšší třídy harappské společnosti. Do údolí Indu přišel zřejmě někdy před rokem 3500 pnl., snad z východního Středomoří (podle některých přišli ale ještě dříve – možná už okolo 7000 pnl.) jakožto čtvrtá migrační vlna po negroidech, protoaustraloidech a mongoloidech (viz dále). Mnohé nasvědčuje jejich spojitosti se Sumery, kteří stejně tak patřili převážně k mediteránnímu typu a existovaly zde i kulturní paralely a obchodní vztahy. Názory na vztah a původ mediteránních Sumerů a Harappanů se však různí. Klíma píše, že naopak Sumerové přišli do mezopotámské oblasti z východu z oblasti Indie a jsou tak migračním odštěpkem předků Harappanů (1962, s. 21).
Alpinci a armenoidi zřejmě pocházeli odněkud ze západní Asie, možná přišli do údolí Indu jako menšinové typy společně s mediterány. To by odpovídalo složení populace v tehdejší Přední Asii, které bylo převážně mediteránní s menšinami alpinců a armenoidů. Jelikož všichni patří do širší bělošské kategorie a nijak zvlášť se od sebe mentalitou ani inteligencí neliší, společně s většinovými mediterány zřejmě tvořili vyšší vrstvy harappské společnosti. Je možné, že v některých oblastech tvořili alpinci či armenoidi většinu – například v severozápadní části Lóthalu se našly kostry sedmnácti krátko- či středolebých lidí.
Téměř všechny výdobytky předárijské indické civilizace jsou dílem těchto bělochů.
Pollack (1973, s. 124) o předárijských běloších píše: „(…) v údolí řeky Indu vybudovali osady městského typu. Přinesli rozvinuté náboženské a civilizační vymoženosti. V rozvoji indické civilizace představují nejdůležitější neárijský element.“
Z uvedeného mimo jiné vyplývá, že první velkou civilizaci v Indii nevytvořili až nordičtí Árijci, jak se někdy dříve tvrdilo (k tomuto tvrzení v případě Indie přispěla skutečnost, že v době árijských invazí byla už harappská kultura v hlubokém úpadku). Primát první velké indické civilizace tedy patří bílým mediteránům. Miltner (1978, s, 49): „Drávidové (…) byli už před příchodem Árjů na poměrně vysokém stupni civilizace. Ze starých tamilských textů dovídáme o bohatých městech, a vyvinutém zemědělství s počátky umělého zavodňování i o plavbách na moři.“ Klíma (1977, s. 13): „Starší badatelé byli nakloněni myšlence, že árijští příchozí měli vyšší kulturu než národy, mezi které přišli. Novější objevy dosvědčují, že tomu tak nebylo, alespoň ne všude. Například v údolí řeky Indu existovala značně vysoká civilizace, jejíž pozůstatky byly odhaleny v Harappě a v Mohédžo-dáro. Na druhé straně nutno připomenout, že tato vzdělanost zanikla dosti dlouhou dobu před příchodem Árjů.“
Protoaustraloidní typ, rovněž velmi početný, tvořil hlavní složku nižších vrstev; sloužil mediteránní populaci jako dělnická a otrocká pracovní síla. Pocházeli zřejmě odněkud z oblasti Palestiny a přišli do Indie jako druzí po negroidech. Někdy byli označováni jako Nišádové či Veddové.
Počátky harappské civilizace (též jinak civilizace poříčí Sindhu, civilizace údolí Indu nebo protoindická civilizace) a demografické pohyby s ní související ale nejsou zcela jasné. Podle některých pocházeli bílí předkové Harappanů odněkud z hor, odkud s sebou přinesli do Indie první vyspělé zemědělství a původní tmavé obyvatelstvo si pouze nepodrobili, nýbrž jeho část i vyhnali na jih. Geiss (2005, s. 55): „(…) v severozápadní Indii [zemědělství] sestupovalo z hor do nížin (Pandžáb, Sindh). Předagrární obyvatelstvo bylo vytlačováno a udrželo se v oblastech, kam ustoupilo (negrité).“
Existuje několik antropologických studií, které jasně odhalují antropologii tehdejších obyvatel oblasti v Indu. Jeden z výzkumů lebek a koster provedli Col. R.B.S. Selwell a Dr. B.S. Guha zde Zoologické indické společnosti a oba zařadili téměř všechny k mediteránní podskupině bílé rasy (Marshall, 1931).
Převahu mediteránního typu v harappské populaci, dokonce ve dvou subtypech, potvrzuje studie koster z hřbitova v Harappě (Kahn, 1966), kterou uvádí Heyerdahl (1984). Většinu obyvatel tvořil středozemní typ středního vzrůstu, s podlouhlou hlavou, úzkým nosem a dlouhou tváří. Dále zde byl v menším množství zastoupen středozemní typ s podlouhlou hlavou, větší postavou a silnější kostrou.(1) Třetí byl typ s malou lebkou (což by mohl být protoaustraloidní, event. negroidní typ – to zde není bohužel upřesněno) a čtvrtý typ byl výrazně mongoloidní.(2)
Základní dvourasové složení harappské společnosti a odpovídající rozdělení na vyšší a nižší třídu potvrzují Schreiberovi (1977, s. 220): „Je vždycky obtížné z výtvarného zobrazení na rasu a vzezření obyvatel; bezpečnější je rozbor nalezených koster. Podle nich žily ve městech povodí Indu kromě cizích obchodníků /pozn.: těmi byli zřejmě Asijci mongoloidního typu/ dvě rasy. Jednu představovali středně velcí lidé s tmavohnědou, někdy olivově hnědou pletí, tmavými vlasy a velkýma temnýma očima, dlouhou lebkou, protáhlým obličejem a úzkým, poměrně vyčnělým nosem, kteří se vyskytovali v celé západní Asii v oblastech raných zemědělských kultur. Tento typ lze dodnes potkat ještě v Arábii a severozápadní Indii.(3)
Druhý, primitivnější živel tvořilo, jak se zdá, původní obyvatelstvo. Projevuje zřetelnou příbuznost s australskými národy i s Veddy z Cejlonu a patří zřejmě k oné rase, jež se přestěhovala do Austrálie přes Indii, Cejlon a Melanésii. Jsou malí, černovlasí, mají široký obličej i nos, vystupující rty a vyskytují se dodnes ve střední a jižní Indii. Můžeme je považovat za dělníky tohoto dalekého světa: to oni budovali kanály a kopali hlínu, tahali kameny a roztloukali zrno, zatímco ti druzí obdělávali pole, projektovali města, vyměřovali domy a ze svých řad vybírali úřednictvo.“
Wheeler podává poněkud nejednoznačný výklad o zhruba šedesáti kostrách nalezených na pohřebišti v Harappě (1973, s. 25): „Mezi nalezenými kostrami převládá dlouholebý čili dolichocefalní typ, který je v hlavních rysech srovnatelný s tzv. protoaustraloidním, kavkazským nebo euroafrickým typem, jak mu říkali starší autoři. Jiné kostry prozrazují slabší tělesnou konstrukci tehdejších obyvatel a připomínají konvenční středozemní, indoevropský či kaspický typ, chceme-li použít označení běžných v antropometrickém žargonu. Výška dospělých jedinců, kteří zde byli pohřbení, se pohybovala od 165 do 175 cm.“
I když není zcela jasné, o kolika typech vlastně autor mluví, celkově se zřejmě potvrzuje základní dvourasové složení tehdejší harappské populace (mediteráni a protoaustraloidé). Otázkou je, zda zmíněným „indoevropským typem“ nejsou myšleny i nějaké pozůstatky lidí nordického typu.
Dále píše o nálezu sedmnácti koster nalezených v pozdním Lóthalu, které jsou převážně brachycefální či mezocefální a mohou svědčit o tom, že minimálně v pozdějším období v Lóthalu (a potažmo jižní oblasti harappské civilizace) převažoval alpinský či armenoidní bílý typ (konkrétní antropologický typ těchto krátkých lebek však bohužel neuvádí): „Vysoko v severozápadním okraji sídliště v Lothalu bylo nedávno odkryto sedmnáct hrobů, které zřejmě patří do pozdní fáze protoindické civilizace. Většina koster ležela stejně jako v Harappě od severu k jihu. (…) Lebky z těchto lothalských pohřbů jsou podle výsledků zkoumání v průměru krátkolebé čili brachycefální nebo nanejvýš mezocefální. Liší se tak (…) od průměru zjištěného v Harappě (…).“
Z hlediska bílých subtypů se tak některé oblasti harappské civilizace zřejmě poněkud lišily od většinově mediteránního bílého obyvatelstva. Všechny však spadaly do širší kategorie bílé rasy. Shodná poloha pohřbených koster v Harappě i Lóthalu poukazuje na společně sdílenou kulturu tehdejšího bílého obyvatelstva v povodí Indu.(4)
Celkovou dominanci mediteránního bílého typu v harappské populaci potvrzují nálezy sošek zobrazující lidi evropských rysů, s podlouhlou úzkou hlavou a obličejem, velkýma očima, výrazným, rovným a tenkým nosem a poněkud ustupující bradou, což právě mediteránnímu typu přesně odpovídá (viz soška kněze či krále a soška muže, nalezené v Mohendžo-Daru – Wheeler, 1973).
Menšinovými elementy byli negroidé (negrité) z Afriky a mongoloidé ze severnějších částí Asie (Kirátové a přistěhovalí obchodníci).
Negroidé původem z Afriky byli menšinový element a s početnějšími proto-australoidy tvořili nižší vrstvy. Osídlili západ a později jih indického subkontinentu. Na jihu žijí dodnes jejich potomci hovořící tamilsky v počtu několika desítek milionů. Zdá se, že do Indie přišli nejdříve ze všech.
Mongoloidé ve větších počtech žili mimo její území – na severovýchodě dnešní Indie, kde je jejich kulturní vliv patrný. Nicméně jak Pollack, tak i Heyerdahl přítomnost mongoloidní rasy potvrzují – jeden v Mohendžo-Daru, druhý v Harappě. I Miltner (1978, s. 51) se zmiňuje o mongoloidní příměsi v mediteránním obyvatelstvu předárijské Indie. Do Indie přišli jako třetí ne příliš významná migrační vlna. Do harappských měst přicházeli asi hlavně jako obchodníci a v určitém asi ne zcela zanedbatelném počtu se v nich i usazovali.
Miltner (1978, s. 267) shrnuje etnický mix předárijské Indie: „Když se kolem poloviny 2. tisíciletí počaly v Indii objevovat první vlny migrujících Árjů, byla to už pátá etnická skupina. Všeobecně se předpokládá, že nejstaršími praobyvateli Indie byli negritové, jejichž zbytky se zachovaly jen na Andamánských ostrovech; stopy Negritů jsou patrny ještě v jižním Balúčistánu, na jihu Indie a v Ášamu. Dalšími byli Nišádové (skupina austrická), Kirátové (skupina sinotibetská) a Drávidové. Tyto předárijské etnické skupiny byly rozšířeny po celé Indii (…). Austričtí Nišádové sídlili na velkém od poříčí řeky Sindhu až k ústí Gangy.“
Ramajána dokládá, že rasově smíšení potomci Harappanů nebyli jediným etnikem, s nímž se Árijci při svých invazích setkali – popisuje, že se Árijci setkali nejen s nimi („tmaví lidé s hrozivými tvářemi“), ale i s Kiráty mongoloidní rasy („divoši živící se syrovým masem, s vlasy svázanými do uzlu, se zlatistou kůží a příjemným vzhledem“).
Jestliže někteří (např. Pollak – viz dále) píší o míšení ras, tak to nenaznačuje, že harappská kultura vzkvétala kvůli svému multirasovému složení, jak by dnes bylo módní tvrdit, ale spíše to byla předzvěst jejího konce. Navíc je nutné brát v potaz, že dominantní byly jen dvě rasové skupiny – mediteráni a protoaustraloidé, ostatní elementy nebyly moc početné. A jen jedna byla v kultuře, politice a ekonomice dominantní – bílí mediteráni.
Nordický typ v předárijské Indii?
Zdá se, že lidé nordického typu se v malé míře vyskytovali v oblasti Indu už před árijským vpádem.
Kailah C. Malhotra v roce 1967 prováděl důkladné antropologické výzkumy v Harappě (pohřebiště R37 a H) i jinde a objevil, že v populaci harappské civilizace se v malé míře vyskytovaly i lebky, které mají paralelu k menšinovému segmentu v dnešní severovýchodní Indii a nesou zřejmě nordické znaky.
Nordický typ, patří-li tyto nalezení lebky skutečně jemu, však byl v předárijské Indii tak spoře zastoupen, že nemohl její civilizaci nijak výrazně ovlivnit, ačkoli znalost železa a koní v harappské civilizaci vzbuzuje jisté domněnky.
2.Civilizační rozvoj a bílé osídlení před vznikem harappské civilizace
Už před nástupem rozvinuté civilizace byly v údolí Indu patrné známky rozvíjející se kultury. Z Pandžábského Canghandže máme početné nálezy a masky lidí bílého (europoidního typu). Ve středním paleolitu se tito lidé ještě živili lovem zvířat a ryb, později již přecházeli k obdělávání půdy. Rozvoj zemědělství probíhal zejména v Balúčistánu na severozápadě Indie (Krása et al., 1997, s. 23). Podle Wheelera (1973, s. 12-13) tito lidé už používali měď a většinou žili již usedle ve vesnicích. I on dochází k závěru, že soudě podle hmotných nálezů patří těžiště bezprostředního vzniku první vyspělé indické civilizace na severozápad – dokonce až na balúčské či íránské pohraničí. Miltner (1978, s. 49) píše o užívání zlata, mědi i pozdější výrobě bronzu a referuje o prvních kulturách v Indii, o vlivech ze západu (Babylónie), prvních předharappských městech a o překvapivém objevu rané výroby železa: „V Ballári se v té době jako první zpracovaný kov objevuje železo. Je to sice výjimka, leč opravňuje nás to k domněnce, že Indie je první zemí světa, v níž bylo železo dobyto, vyrobeno a zpracováno. Jiná střediska zpracování kovu byla pravděpodobně v oblasti pohoří Vindhja, což potvrzují vykopávky na horním toku barbary – byl tam objeven velký sklad různých výrobků z mědi. Mezi další významná naleziště tohoto období patří Amrí a Nal za řekou Sindhuem a Fatehpur a Bithúr v ganžské nížině. Amríská kultura se vyznačuje ještě slabě vyvinutou architekturou a různobarevně malovanými hliněnými nádobami s tenkými stěnami pod patrným vlivem kultury babylónské. Je dosud na velmi nízkém stupni vývoje, je to však první městská kultura na území Indie.“
O vztazích mezi severozápadní Indií a západnějšími částmi Asie podrobněji referuje Zbavitel (1985, s. 29-30): „Už ze starší doby kamenné se datují nálezy kamenných nástrojů a zbraní, objevené nejen v jihoindické oblasti Madrásu, ale i v poříčí řeky Sóánu v Pandžábu; podle tohoto naleziště bývá tato kultura s typickými pěstními klíny nazývána sóánskou. To nám pochopitelně pro harappské období moc neprozradí.
Mnohem zajímavější jsou z tohoto hlediska četná naleziště osobité vesnické kultury v Balúčistánu a Sindhu, jak prostorově, tak časově velmi blízké kultuře poříčí Indu. Její počátky kladou archeologové zpravidla do čtvrtého tisíciletí pnl. a postupné vznikání jednotlivých sídlišť naznačuje směr od Balúčistánu k západnímu břehu Indu a dokonce i za tuto řeku. Zdá se pravděpodobné, že jde jen o indický výběžek ještě starší irácko-íránské vesnické kultury, jejíž zbytky byly nalezeny v oázách a u řek na okraji pouští v Íránu. Pro balúčskou kulturu jsou charakteristické stavby z nepálených cihel, ale s nízkými kamennými přezdívkami, a několik typů keramiky odlišné od harappských. Její tvůrci, chovatelé dobytka a zemědělci, používali v raném stadiu vývoje výhradně kamenných nástrojů, ale v pozdějším období k nim přidali i měděné a bronzové. Skutečnost, že například keramika z Kullí a typické malé schránky z měkkého kamene – snad k uchování parfémů – zdobené čistě rytými linkami se nalezly až v Mezopotámii, dokazuje styk mezi oběma oblastmi už před vznikem Harappy a Mohendžo-dara. Příslušníci menších obcí, jež tvořily tuto kulturu, byli vyznavači kultu bohyně Matky, ale nápadně častý je u nich i výskyt motivu býka a jeho figurek.
K západnějším sídlištím zemědělské baličsko-sindhské kultury patřily obce na řece Žóbu na severu a vesnice ležící jižněji v poříčí Kvéty i blíž k pobřeží Arabského moře. Ale našly se také zbytky osad dál na východ, přímo na území harappské kultury. Sama Harappa poskytla ve výkopech pod hradbami citadely nálezy keramických střepů předharappského typu. Bohatá jsou však jejich ložiska zejména v Kálíbanganu v severním Rádžastánu, v Kót Didží necelých padesát kilometrů na severovýchod od Mohendžo-dara a v Amri, půldruha sta kilometrů jižně od téhož města. Amrí je o to zajímavější, že tu vrstvy harappské civilizace leží přímo na starších vrstvách vesnické kultury. A přece se badatelé shodují v názoru, že se městská harappská civilizace nemohla vyvinout přímo z předchozí balúčsko-sindhské vesnické kultury, od níž se pronikavě liší, nýbrž že ji jen v časovém sledu vystřídala, postupně vytlačila a nahradila.“
Z uvedeného výkladu je patrná propojenost oblasti Indu s íránsko-mezopotámskou oblastí, zřejmě rasová i kulturní. Zajímavá je zejména zmínka o kultu bohyně Matky a býka, které později vyznávali i mediteránní Harappané (viz dále). Ty byly vyznávány dávným bílým obyvatelstvem Středomoří, které bylo mediteránního a kromaňonského typu. Tyto skutečnost svědčí o alespoň částečné rasově-kulturní provázanosti a kontinuitě. Nešlo však o kontinuitu naprostou, jak vypovídají archeologické nálezy. Zřejmě šlo spíše o styky dvou kultur (předharappské a harappské), které se navzájem ovlivňovaly, a v jisté fázi jedna nahradila druhou. Zřejmě však obě pocházely ze stejného obyvatelstva – bělochů převážně mediteránního typu.
Jistě není náhoda, že právě tento region v okolí Indu je nejbližší středoasijské a mezopotámské oblasti, tehdy osídlené převážně bílým obyvatelstvem mediteránního typu. Obyvatelé Balúčistánu byli zřejmě demografickým „výhonkem“ tohoto mediteránního obyvatelstva, který sahal do Indie. Pozdější antropologické výzkumy obyvatel harappské civilizace potvrdily shodu v rasovém složení se západněji položenými civilizačními centry té doby – převažující bílý mediteránní typ s menšinami alpinců a armenoidů (viz dále).
Okolo 2500 pnl. se díky bílému mediteránnímu osídlení začíná v okolí Indu formovat první velká indická civilizace.
Brzy další část o Harrapské civilizaci až po její předúpadkovou stagnaci.
poznámky:
(1) Tyto dva subtypy – jeden menší a subtilnější a druhý větší a robustnější – snad odpovídají základnímu dělení mediteránního typu, jak o něm píše v knize Před nástupem faraonů Malkowski (2007) na s. 239.
(2) Oněmi cizími obchodníky by mohli být zejména asijské mongoloidní typy. Ti asi byli důvodem přítomnosti určitého množství lidí mongoloidního rasy v harappských městech.
(3) To může být také argument pro odlišení mediteránů a semitů, kteří jsou často považováni za jedno a totéž – je zde řečeno, že jde o odlišný a již málo početný typ odlišný od převážně semitského obyvatelstva v Arábii.
(4) U krátkolebců z Harappy není nicméně upřesněno, o jaký typ šlo a navíc jde o vykopávky z pozdního období harappské kultury. Není úplně vyloučeno, že mohlo jít o rasově smíšené či protoaustraloidní typy. Styl pohřbení, stejný jako v jiných oblastech harappské civilizace, tomu však neodpovídá.