Když se bavím s někým, kdo se o pohanství (rozuměj: evropské pohanství) nijak moc do hloubky nezajímá, slýchám i podobné názory: „No jo, ale vždyť pohani živořili v proutěných chajdách, oblékali se do špatně vydělaných kůží, neuměli číst a psát, a byli to přeci barbaři bez civilizace!“ Určitě jste se již s tímto nebo velmi podobným názorem také setkali. Naši křesťanští oponenti ještě rádi dodávají, že „pohani byli tmáři a bludaři bez světla zákonů a teprve Církev je vyvedla ze tmy do světla…“ Však to známe, pořád stejná písnička.. Ale bylo tomu skutečně tak?
Pravda, v evropském Barbariku, mimo dosah Helénské civilizace a později Římského impéria byly poměry „divoké“. A to před pádem i po pádu Říma. Ovšem co ve Středomoří? Lze tam tuto jednoduchou a nepřesnou rovnici použít? Když se nad tím zamyslíme, zjistíme, že ne. A poznáme, že nám zase „někdo“ lže. Velkolepá civilizace Řecka a Říma byla před příchodem Jedu z Judeje nepochybně pohanská! V dobách, kdy vyznavači pouštního běsa Jehovi ještě pásli kozy v poušti, tak v Evropě pohané stavěli dodnes obdivované hradby Mykén. Jak je to možné? Inu, asi ti staří pohané nebyli žádné nicky. V dobách, kdy přednášeli Platón a Aristoteles, bádali Pythágoras a Sósigenés, léčili Sóranos a Galénos, maloval Parhasios a sochy, nad nimiž dodnes stojíme v úžasu vytvářeli Feidiás a Ageladés, byla Evropa pohanská. Stavitelé athénského Parthenonu, římských akvaduktů, Alexandrijské knihovny, Artemidina chrámu v Efesu, Mausolea v Halikarnasu, sochy Dia v Olympii, majáku na ostrově Faros a dalších staveb, které i dnes mají velký význam pro náš svět a dobu, byli pohané. Žádní divoši. Pohané! Nějak to nesouhlasí s tím, co se nám přivandrovalci z Předního východu snaží namluvit. My máme svého Platóna, Vergilia, Senecu, Krytala, Kratina, Charitóna, Euforióna, Euhémera, Epikura, Dikaiarcha a další. Koho měli oni?! Mojžíše…. Pasáka koz a ovcí. Solónův a Periklův zákoník fungoval dobře i bez Desatera. Stejně tak Římské právo.
Řekové a Římané žili ve městech, kde byl naprostou samozřejmostí splachovací záchod, kanalizace a vodovod. Jasně, namítnou žido-křesťané, jejich předkové to nepotřebovali, Mojžíš třísknul svou holí do skály a hned vytryskl pramen! A kam udělat bobana, s tím si „Vyvolený lid“ rovněž starosti nedělal!
Antické národy byly praktikující pohané. Římané měli velmi propracovaný kult předků. V každé římské domácnosti byl alespoň malý oltářík, kde rodina vzdávala hold otcům a matkám, tzv. Lemurům, duchům zemřelých. Každá domácnost také uctívala Penáty – duchy, kteří ochraňují dům (zde se nabízí jasná paralela se slovanským „hospodáříčkem“). Ti byli vedle Jova dokonce bráni za svědky při přísahách státních úředníků a Penáti města Říma byli později povýšeni na úroveň Palládií, ochránců Senátu a Impéria. Lárové byli zase ochránci polí, křižovatek cest a venkovských sedláků (skoro bych řekl, že zastávali funkce podobné severským Álfům). Génius natalis byl potom zase strážcem jednotlivce nebo nějaké skupiny, například kupeckého cechu nebo vojska. Každá legie měla svého ochranného ducha, Genia militis.
Řekům a Římanům se naprosto nijak nepříčilo být zároveň pohany a vytvářet civilizaci! Stále uctívali Přírodu. Měli své městské a státní bohy, ale i bohy a bohyně (na ty nesmíme zapomínat) venkova a přírody. Pan a Silvanus byli vážení a uctívaní. V každém praménku, potůčku, háji nebo jezírku žily nymfy a najády. Každá řeka či hora měla svého boha nebo bohyni. Bohové a duchové byli nedílnou součástí kultury těchto civilizovaných lidí. Na křižovatkách cest stavěli kupky kamenů, tzv. Hermovky na počest posla Dia. Ostatně toto děláme dodnes a „kamení mužíci“ jsou k vidění i v současnosti.
Antický člověk v jednu chvíli obětoval bohům a za chvíli se začetl třeba do Homéra. I toto je pohanství.
Tak až se vám zase někdo bude snažit nalhat, že pohanství je „barbarství“ a temnota bez kultury a civilizace, vzpomeňte si na Antiku! Moc pěkně to vystihl dr. Václav Marek v předmluvě ke knize „Antika“ G. Löweho a H.A. Stolla (Orbis 1974):
„Antika! Doba bájných hrdinů a žen tak krásných, že pro ně stálo za to rozpoutat válku či napsat verše, které jejich půvaby ověnčily vavřínem nesmrtelnosti. Dodnes se obdivujeme kráse těch paní, za kterými i nesmrtelní bohové sestupovali z Olympu a naše úcta patří jejich mužům, kteří dokázali s takovou odvahou bojovat, vítězit i umírat. Doba moudrých filosofů, v jejichž myšlenkách objevujeme stále zrnka věčné moudrosti. Doba umělců, kteří uzavřeli věrné přátelství s krásou, jak nám dávají poznat jejich nesmrtelná díla. Doba, která zrodila základy umění, vědy, filosofie i práva, ze kterých vyrostla evropská kultura….”