Jste spokojeni se světem, ve kterém žijete?
Myslíte si, že se ubírá dobrým směrem?
Měli bychom se snažit vybudovat velkou, kulturní a smysluplnou společnost, která dokáže přetrvat, nebo máme být spokojeni s bezcílnou a nenasytnou konzumní „civilizací“ na jedno použití?
Nabízí tento svět naději pro vaše děti?
Máte o to vůbec zájem?
Pokud ne, tak z jaké perspektivy nahlížíte smysl vaší existence na této Zemi a lidstva a světa obecně?
A pakliže si přejete lepší svět, co jste pro to dosud udělali, či alespoň plánujete udělat?
Věříte, že jsou alternativy k destruktivnímu směřování světa?
Mějte na paměti, že pokud se rozhodnete prožít život jako diváci, potom dostanete to, co si zasluhujete – bezcílný chaotický svět, ve kterém nyní žijeme. Můžete se považovat za dobrého a čestného člověka s dobrými úmysly, ale dobré úmysly, které nejsou uskutečněn, jsou stejně tak dobré jako úmysly žádné. Dnešní společnost bude pokračovat v sebedestrukci a v ničení světa tak dlouho, dokud lidé nebudou dělat nic víc než jen stát a přihlížet.
Pokud chcete, aby za vás vaše rozhodnutí dělali lživí manipulátoři a určovali váš svět, pak právě v tom budou pokračovat a do hrobu vás položí vydřené a oškubané. Kdokoliv, kdo svobodně akceptuje své okovy a skloní hlavu pod jhem, ten nemá žádnou čest ani důstojnost.
Mnoho lidí nalezlo útěk v cynismu a přemlouvají sami sebe i své druhy, že už je pozdě cokoliv napravit, že jakákoliv činnost je nyní bezvýsledná a že budoucnost je pro nás už jen chmurná. Možná, že někdo se tímto dogmatismem může dokonce pyšnit, ale takový cynik je zajatcem vlastních výmyslů a není nic víc než sobeckým slabochem, arogantním zoufalým zbabělcem, který není k užitku nikomu a nejméně sám sobě samému. Strach a negativita jsou nemoci, které člověka paralyzují a zotročují.
Nikdy není pozdě začít s nápravou věcí! Rozhodnutí je jako jiskra, která podnítí čin. Ale dokud se nedokážeme rozhodnout, nezačne se dít nic. Velké věci začínají základním kamenem idealistického rozhodnutí spojeného s rozmyšleným činem vedeným nezkrotnou vůlí.
Zlatá období v dějinách lidstva vždy vychází z lidových tradic a kultury a obecných ideálů krásy, rozumu, pravdy, spravedlnosti, cti a duchovní svobody. Je to právě toto spojení ideálů, které vytváří semeno, ze kterého tato velká období klíčí.
S historickým povědomím v rozsahu desetitisíců let, ze kterých se můžeme poučit, co víc můžeme chtít? Avšak stali jsme se natolik zotročeni našeptavači viny a hříchu, že stádní mentalitu máme dokonce za svůj ideál. Jsou tací, kterým je jedno, jakým směrem se svět řítí, jiní čekají na zisk, na důchod nebo na lepší časy, ale všechny ve skutečnosti čeká konec. Mrtvý lid už nemůže povstat. Ti, kteří jen čekají, jsou hrobaři své kultury. Je jasné, že myšlenku vyššího stavu bytí člověka a společnosti budou vždy ubožáci nenávidět coby nejhorší tyranii. Morálka průměrnosti bude jako mor vždy šlapat na paty snah o pozvednutí člověka a lidstva. Je jako rakovina, která vysává život ze silných. Nositelé této nemoci jsou paraziti, kteří by nemohli existovat bez hostitele.
Světlem, které nás z této temnoty může vyvést je příslib svobody. Bez svobody není žádné budoucnosti. Ale svobody nedosáhneme ve společnosti, ve které spolu soupeří zájmové skupiny bez ohledu na cokoliv. Opravdu svobodnými můžeme být jedině, pokud jednáme v souladu se svými instinkty vycházejícími ze základů našeho bytí. Jinými slovy člověk je svobodný pouze pokud jeho činy instinktivně harmonizují s přirozeností lidu, jehož je součástí a se kterým je spjat nezničitelnými pouty svobody – pouty pokrevními. Proti svobodě stojí tyranie multikulturní nivelizace a destrukce, která se sice u nás projevuje „skrytě“ (protože jsme zaslepeni konzumem a konformitou a nejsme schopni ji vidět), ale která tvrdě – ba genocidně – dopadá na zbytky tzv. přírodních národů. Rozvrat a ničení jejich kultur a jejich lidu označkovává také náš osud. Pouze šedá masa konzumentů a producentů zbavených kultury, pokrevní příslušnosti, dějin a hrdosti může být oněmi šroubky ve stroji nenasytného mamonu. Osud amazonských Indiánů a jejich pralesa, domorodců z Australasie, z nitra černého kontinentu, Eskymáků a sibiřských a severoamerických kmenů zpitých ohňovou vodou (na Sibiři vodkou, v severní Americe whisky), je také naším osudem, pokud si nedokážeme uchovat svou přirozenost, svou identitu, pokud se nevrátíme k přirozené kultuře našich předků, našich bohů.
Mějme na paměti, že každý člověk může být tvůrcem svého osudu a to platí o lidu jako o celku. Ale ne každý si toto skutečně uvědomí. Abychom mohli něco změnit, musíme především změnit naše myšlení a odvrátit se od dnešních pseudohodnot k hodnotám našich předků a k jejich způsobům myšlení. Ať již jsme v železných anebo sametových okovech, musíme je rozbít všechny a osvobodit se od zbabělého přizpůsobení, které opanovalo vznešeného ducha našeho lidu.
Každý můžeme prožít svůj život jedním ze dvou způsobů. Buď si uvědomíme hlavní problémy, kterým čelíme a vrhneme se naplno do nevyhnutelného zápasu, a tak zásadním způsobem stvrdíme svou vůli tím, že navzdory všemu uděláme to, co má být uděláno, že učiníme vše, abychom našich cílů dosáhli. Život je boj a bojovat tento boj dobře a hrdinně je smyslem existence těch, kteří si život skutečně zasluhují. Anebo pokud si přejete jen odpočítávat dny až do stáří v šedém přidušeném soumraku umírajícího světa, aniž byste cokoliv učinili, potom klidně zapomeňte, že jste vůbec dočetli až sem a pokračujte ve spánku. Pokud se jaksi nemůžete rozhodnout, potom se podívejte do jasných očí dětí, plných naděje a zamyslete se, jaký je svět, kterým jim vlastním (ne)přičiněním zanecháváte a pamatujte, že délka života se neodměřuje hodinami a dny, ale tím, co jsme během něj vykonali pro naše bohy, náš lid, náš rod a sebe samé. Zbabělec může žít sto let, ale nakonec jej čeká chlad a mlha posmrtné agónie, do které sám sebe odsoudil, kdežto hrdinové najdou přivítání v sálech bohů…
A kde je ta devátá otázka? Tady: „Jak se rozhodnete Vy?“
Ron McVan