Současná západní „civilizace“ očekává obrovské vzedmutí, bez kterého je odsouzena, aby si dříve nebo později sama roztříštila hlavu. To přináší nejúplnější rozvrácení racionálního řádu věcí. Nadvláda hmoty, zlata, strojů, čísel; v této civilizaci již nezůstal žádný dech, svoboda či světlo. Západ ztratil svoji schopnost rozkazovat a poslouchat. Ztratil svůj cit pro rozvažování a čin. Pozbyl svého smyslu pro hodnoty, duchovní sílu, božské lidi. Již dále nezná přírodu. Již není více živoucím tělem, tvořeným symboly, božstvy a rituálními obřadů, žádnou harmonií, kosmem, ve kterém se člověk pohybuje svobodně jako „království uvnitř království“. Příroda se stala pro západního člověka nezajímavou a smrtelnou vnějškovostí, jejíž záhady se profánní věda snaží pohřbít ve směšných zákonech a hypotézách. Již více nezná Moudrost. Ignoruje majestátné mlčení těch, kteří ovládli sami sebe: osvícený klid proroků, povznesenou realitu těch, v nichž se myšlenka stala krví, životem a mocí. Místo toho se utápí v planých řečech „filozofie“ a „kultury“, v oboru profesorů, novinářů a sportovců, kteří vydávají plány, programy a prohlášení. Jeho moudrost byla znečištěna sentimentální, náboženskou, humanitární nákazou a rasou lidí, kteří vzrušeně pobíhají kolem hlučného oslavování, vznikání a „procvičování“, protože klid a uvažování je děsí.
Již více nezná stát, stát jako hodnotu vykrystalizovanou v Říši. Imperiální ideál, syntéza duchovnosti a majestátnosti, která tak jasně zářila v Číně, Egyptě, Persii a Římě, byla zaplavena buržoazním utrpením monopolů otroků a kupčíků.
Otřesení aktivisté Evropy již nevědí, co je to válka, proč je sama od sebe žádoucí jako ctnost vyšší než vyhrávání a porážení, jako hrdinská a posvátná stezka k duchovnímu naplnění, vyzvedávanému bohem Krišnou v Bhagavadgíta. Neznají válečníky, pouze vojáky. A podřadné malinké války stačí k jejich zastrašení a obrácení na omílání jalových slov humanity a patosu, nebo, ještě hůře, užvaněného nacionalismu a denunciace.
Evropa ztratila svou prostotu, svoje ústřední postavení, svůj život. Demokratický mor rozežírá její kořeny, ať už v právu, vědě nebo myšlení. Pryč jsou vůdcové, bytosti, které vynikaly ne svou násilností, svým zlatem nebo svými schopnostmi v roli otrokářů, ale spíše svými nesnížitelnými kvalitami života. Evropa je obrovské bezvýznamné tělo, neklidné a potící se kvůli úzkosti, na kterou se nikdo neodváží poukázat. Zlato teče v jeho žilách; stroje, továrny a nádeníci tvoří maso; mozek je z novinového papíru. Obrovské bezvýznamné převalující se tělo, řízené temnými a nevypočitatelnými silami, které nemilosrdně rozdrtí každého, kdo by se opovážil nesouhlasit nebo pouze uniknout ozubeným kolům.
Takové jsou úspěchy západní „civilizace“. Toto je výsledkem pověrčivé víry v „pokrok“, pokrok mimo pánovitost Římanů, mimo blaženost Řeků, mimo starověký Orient – obrovský Oceán.
A hrstka těch, kteří jsou stále schopni pořádného odporu a pořádné rebelie, si všímá, že je stále těsněji obklíčena.
(z knihy Pohanský imperialismus)