V této úvaze se chci spíše zaměřit na radikálnější formy „levice“, kdy extrémnost posuzuji zejména dle snahy o devastaci tradiční společnosti. V našich podmínkách zřejmě každého napadne KSČM. Ano, tuto stranu můžeme zjednodušeně označit za starou klasickou levici. Jenže kromě tohoto reliktu dřívějších dob zde máme ideologický směr, který si ze svého neodborného pohledu dovolím označit za „novou levici“. V tomto případě však nesmíme opomenout, že mnozí z reprezentantů tohoto proudu se tváří pravicově (i zde se ukazuje nesmyslnost vidění politiky pouze na základě členění dle levo-pravého spektra), mají však spolu s ostatními ony snahy k násilnému měnění společnosti dle svých multikulturních představ. Pro jednoduchou identifikaci lze tuto skupinu označit v našich podmínkách za „havlovce“. Nejznámějším reprezentantem je Strana zelených, ale představitelé tohoto konglomerátu se vyskytují snad ve všech stranách (např. Schwarzenberg –TOP 09, Vondra –ODS atd.). Po prohraných volbách se objevují silné snahy nastoupit tento trend i v ČSSD:
Osobně z těchto směrů považuji za mnohem méně nebezpečnou tu klasickou levici. Ta se totiž nepřetvařuje, každý ví, co od ni může očekávat. S některými komunistickými hesly: „Kdo nepracuje, ať nejí“ se dokonce můžeme ztotožnit. Rovněž minulost jasně dokázala, že na jejich ideálech založená společnost příliš nefunguje, existuje zde tudíž silná historická paměť, která zabraňuje snad jejich návratu (i když dnešní “pravičáci” se dosti svou asociální arogancí o ten jejich návrat snaží).
To „nová“ levice je jiné kafé. Narozdíl od komunistů nechce vytvářet rovnostářskou společnost pouze na sociální úrovni, nýbrž se snaží zasáhnout snad do všech aspektů života. Jedná se o značně složitý spletenec různě se přetvařujících skupin od „radikálů“ z Antify, až po médii seriózně líčeného Schwarzenberga. Jádro ideologie je však u všech stejné. Vytvořit odnárodněnou bezduchou společnost, proto jsou podporováni i velkoburžoazií (zřejmě se jedná o naivní symbiózu, kdy obě strany myslí, že využijí ke svému prospěchu tu druhou), neboť té by lehce ovladatelná společnost táhnoucí za potravou od fabriky ke fabrice vyhovovala.
Představitelé této ideologie prorůstají společností jako metastáze rakoviny. Ve stále větší míře ovládají školství, státní instituce, veřejné nadace, ale i pro utváření společenského klimatu podstatné masmédia (i proto po jejich představitelích sahají téměř všechny strany). Svoji pravou totalitní tvář schovávají za mnoho pokryteckých masek. Od ochrany životního prostředí, přes boj proti údajně totalitním směrům až po protěžování kdejaké menšiny. Pro mnohé to může působit přitažlivě, jedná se však o pouhé maskování destrukčních záměrů, neboť práva většiny jsou potlačována (stále tvrději) ve jménu údajných nároků menšin.
Zaměřme proto svoji pozornost hlavně na tento „moderní“ totalitní směr, který se v zájmu pofidérní rovnosti neštítí ničeho. Pokud se jim společnost důrazně nepostaví, začnou se svou rostoucí silou utahovat šrouby. Časem (už nyní, to nabírá rychlost a jasné obrysy) by jsme se tak od nich mohli dočkat diktatury ve stylu Rudých Khmerů, kdy v zájmu absolutní rovnosti bude povražděna polovina lidstva.