Strach patří k přirozeným lidským vlastnostem, které umožňují člověku přežít. Jenže, ten strach se musí projevovat tak nějak akorát. Člověk bez strachu se vrhá bezhlavě do nebezpečných akcí, a tím nadměrně ohrožuje nejen sebe, ale i své okolí. Stává se pak pro spoluobčany rizikovým. Rovněž člověk s příliš vyvinutým pocitem strachu je pro zdravou společnost méně užitečným, neboť se povětšinou jedná o tupou bázlivou ovci, jež není schopna prokázat sebemenší vlastní iniciativu.
Dnes se však rozhodně ve zdravé a přirozené společnosti nenacházíme. Nadměrně vyvinutý pocit strachu je tudíž naopak více než žádán. Lidé jsou tedy usilovně strašeni, a to ze všech možných stran. Máme zde vyvolávání paniky ohledně pandemií chřipek, všudypřítomného terorismu, ekonomické krize, přírodních katastrof atd. Do nekonečna se omílají ty staré druhy nahánění hrůzy a k nim se přidávají stále nové a nové. Padne pár kapek a je zde nebezpečí záplav, zafouká větší vítr a máme kalamitu. Sdělovací prostředky se předhánějí v pouštění hrůzy, což se stává jednou z jejich hlavních činností.
Nejde jen o odpoutání pozornosti obyvatelstva od zásadnějších problémů, nýbrž i o zdůraznění kladného významu státu, jenž reprezentuje současný režim. On přeci plní svou úlohu a ochraňuje občany před všude číhajícím nebezpečím. To, že se jedná dost často o ohrožení smyšlené a dosahuje to pomalu paranoidních stavů, si již většina nevšimne. Systém záměrně vytváří z lidí ustrašené ovce, které se přeochotně ženou pod jeho ochranou ruku.
Strach se samozřejmě neomezuje jen na přírodní jevy a ekonomiku, ale i na politiku či obecně občanské soužití. Hrozí se nám návratem komunismu a stáním fronty na banány. Straší se extremisty, nikdo sice nedovede přesně definovat, co ten extremismus je, ale mnozí se ho o to více usilovně bojí. Vítají pak dnešní „demokracii“, i když je prolezlá korupcí, zvětšujícími se sociální rozdíly a kriminalitou. Svinstvo, kam se člověk podívá, ale přeci pořád lepší než ti hrůzní extremisté.
Strach je vtíravý a dovede se prodrat do všech aspektů života. Za totality se lidé báli policie, dnes se bojí ztráty své společenské prestiže (asi i opět stále více i té policie). Místo oficiální cenzury nastupuje autocenzura. Všichni přeci ví, že říci něco proti určitým skupinám může znamenat vyřazení ze „slušné“ společnosti. Místo jasně definovaných zákazů, je zde korektnost, ta je patřičně ohebná a o to horší. Její vykladači z ní mohou utvořit smyčku vyhlédnuté oběti kolem krku naprosto nečekaně.
Máme se čeho bát, opravdu se bojím i já. Bohužel, většina se zatím spíše bojí toho nepodstatného. 😦