Když dojde na roli žen, zdá se, jako bychom my Evropané měli velké potíže. Vlastně ani nevíme, jaká byla ve skutečnosti role žen v naší historii či pravěku, a jistě nespočívala v urozenosti. Role královen je zcela neznámá a často si ji zabírají, vytvářejí a využívají některé perverzní feministky, jiní vás prostě nechají, abyste si mysleli, že ženy jen měly vypadat hezky, stát se prostředníkem spojenectví s králem jiné země, rodit potomky, a proto je přece jen královna potřebná.
V souvislosti se zemědělci se více méně dozvíte, že museli zaplatit, aby své dcery vyvdali. Nakonec vysvětlí, že dnes je všechno lepší: vzdělané jsou i ženy, samy si vybírají manžela, nebo ještě lépe: rozhodnou se nevdávat, mohou pracovat, a ne se starat o své děti, samy mohou řídit početí, oblékat se, jak chtějí atd.
Úžasné. Klasická evoluční teorie.
Kromě toho nemusely za sebe platit, aby se vdaly, ženy prostě získaly dědictví, když se vdaly, tak jako syn zdělil půdu. Tradice a organizace společnosti měla zájem na tom, aby žena získala vysoce ceněné věci z domácnosti. Byl to rovněž způsob, jak sloučit tradice a zvyky obou rodin, aby se nikdo necítil ukřivděn či vykořeněn.
Ale počkat.
Urozené dívky, ty dělaly co?
Vzdělávaly se.
Říká se tomu „získat výchovu.”
Od časů starověku se dívky musely vzdělávat. Nevzdělaná dívka nebyla urozená. V urozených a buržoazních kruzích se až donedávna očekávalo, že žena uměla hrát skvěle na piáno a znala všechnu evropskou literaturu. Musely si rovněž osvojit vizuální umění. Ideálně měly znát několik jazyků, a v rozporu s tím, co dnes slýcháme (ale to se týká jen moderní a nezdravé filosofie a psychologie židovských zakouřených barů), bylo normální, běžné a velmi pozitivní, že zena byla schopna vést dlouhé filosofické rozhovory..
Tyto činnosti patřily např. za Ludvíka XIV.,k dennímu rozvrhu královny a jejích dam.
Proč nám ale říkají, že se dívkám dostává vzdělání až od dvacátého století? Opravdu se pokouší, abychom tomu věřili, ale ve skutečnosti od dvacátého století se jim jen dostává téhož vzdělání jako chlapcům. Jedná se o zcela odlišnou věc.
Předtím se, vedle rodinných a domácích povinností (protože muži se učili povinnostem mimo domov), dívky učily starým textům, tradicím a filosofii, a božskému.
Čím vyšší bylo jejich postavení, tím více měly být vzdělané, ale totéž platilo i pro chlapce. Zemědělci nebyli schopni vzdělávat své dcery urozeným způsobem, stejně jako neměli možnost učit své chlapce lovit nebo se stát rytířem.
Rolí královen, o které je známo málo (a o které se dnes málo projevuje zájem, protože se dává přednost klasické opozici silnější pohlaví/slabší pohlaví), bylo chránit minulost.
Od starověkého Egypta je role urozených žen přímo spojena s božským, mají zodpovědnost zajišťovat, aby se dodržovaly obřady a tradice. Jsou zodpovědné za pohřbívání mrtvých, přípravu rituálů a studium minulosti. Žena je svými instinkty, vlohami a touhami zakotvena v minulosti. Toto je Ísis (královna či urozená žena), jež hledá a sbírá pozůstatky Osiridova těla, a přináší je jeho bratrovi Anubisovi, aby je znovu spojil, mumifikoval a oživil.
Tato role je sama o sobě souhrnná. Žena rodí a udržuje.
Sofoklóva Antigona tuto roli rovněž jasně vysvětluje: Antigona raději umírá, než by nechala svého bratra nepohřbeného. Je přímo spojena s božským, které ji v jejím boji podporuje. Mrtví musí být pohřbení.
Žena rodí život a je sama obrazem minulosti. Královnou Egypta byla Ísis. Ísis je jakožto královna zapuzena, aby se zajistilo, že trůn získá legitimní následník. Ona je strážcem a arbitrem hodnot a tradic. Jak tedy víme, královny se mohly a musely stát regentem, pokud král zemřel a dědic byl nedospělý. Toto má jednoduchý cíl: zabránit, aby se někdo silný trůnu zmocnil a udržel si ho. Žena, Královna, musí zajistit, aby zákonitý dědic nastoupil na trůn, ať je jeho věk či vzrůst jakýkoliv.
I v Bibli přináší žena ovoce vedění, a proto chápeme, proč Církev dělala vše pro to, aby ženy umlčela… Totéž je případ dnešního moderního náboženství: moderní věda a psychologie zobrazuje matku jako potenciální hrozbu dítěti, a je lepší, jak tvrdí, svěřit dítě od raného věku chůvě (nejlépe cizínce, aby se tradice navždy ztratily). Proto také tolik slýcháme o zaživa upálených pohanských „čarodějnicích“. Pokouší se tradice udržet a zachovat, a v reakci na své nejniternější instinkty je udržet, jak byly, až do smrti.
Tyto ženy uchovaly dávné příběhy Evropy a všechny evropské tradice tím, že je vyprávěly dětem a dalším, z generace na generaci, aniž by vynechaly slovo. Tyto ženy vždy na Jule zdobily dům a činí tak dodnes. Tyto ženy po tisíciletí připravovaly na Jule stejné medové koláče. Myslíte si, že jde jen o maličkosti? Opravdu se mýlíte. Protože tyto maličkosti, a skoro jen tyto maličkosti, nám umožnují vrátit se v čase do doby kamenné, až k nejstaršímu náboženství, jež existuje, až k pravdě o našich předcích.
Psaní, považované za mužskou záležitost, se objevilo se zánikem ženských povinností. Klasické evropské příběhy se ztratily, jakmile byly zapsány. Předtím neexistovala potřeba je zapsat, protože se vyprávěly z generace na generaci, ženy svým dětem a královny králům.
Psaní byl rovněž způsob, jak Církev mohla kontrolovat, co se v rodinách vyprávělo. Rozvojem knih prostřednictvím mnichů Církev rozesílala už hotové příběhy, připravené k četbě a vyprávění. Než bychom vyprávěly tradiční příběhy, postarali jsme se o to, že rodiny a zvláště ženy čtou předepsané knihy. Stalo se běžným číst večer Bibli. Kniha tak zabila tradice a tradice se pokusila oživit v knihách prostřednictvím mužů, ale vyprávěná a líčena ženami, které je dosud znaly.
Církev samozřejmě používala ženy k zachování a udržení svých vlastních tradic. To však nikdy nemělo úspěch. Křesťanství nebylo nikdy zcela křesťanské, a téměř všechny pohanské tradice se zachovaly až dodnes. Mírně upravené a většinou zkreslené, ale vlastně neskutečně podobné.
Žena se může chopit zbraně, ale nikdy se nevyrovná muži, jak by se to líbilo feministkám, ale učinila by tak jen proto, aby bránila božské a tradice. Toto je případ proslulé Johanky z Arku, moderní Antigony, která zachránila (božskou) korunovaci pravého krále. Vlastně jednala jako regent. Johanka z Arku nereagovala přímo na Církev, ale na božské.
Královny byly patriotkami. Dohlížely na vládnutí a vybíraly umění. Královna musela pocházet z « dobré rodiny» a být náležitě vzdělaná ne proto, že to bylo pěkné, ale protože její role byla právě pamatovat si, chápat, zachovat, ovládat, udržovat a organizovat tradice.
Proto rovněž musela být vzdělaná ve všech uměních. Proto se také vždy věřilo mladým dívkám, zvláště pannám, a nemohlo se jim odporovat. Tato víra, tato Boží (božská) láska nebyla ničím jiným než čistým instinktem, věnovaným minulosti, předkům, pravidlům a tradicím. Pokud se nezabývaly jinými zájmy (láskou), považoval se tento instinkt za čistý a božský. Panny neslyšely hlasy, poznávaly svůj instinkt.
Církev se prostřednictvím honů na “čarodějnice” a jejich upalováním snažila za svého růstu v Evropě zbavit se ženského problému, ale neuspěla. Tváří v tvář tomuto neúspěchu prohlásila, že jsou ženy nebezpečné, zavírala je a umlčovala, a pak se pokoušela z nich udělat svého spojence, ale kvůli tomu Církev musela učinit velké ústupky. Křesťanství bylo nuceno stát se více evropštějším.
Dnes se na to už zapomnělo, ale o to více se staví do opozice žena a muž a muž a žena, a muž se znázorňuje jako mučitel žen.
Zdůrazňuje se, že žena se nazývala slabší pohlaví. Slabší pohlaví, ano, bezpochyby.
Zdůrazňuje se, že žena se nacházela pod otcovským poručnictvím a poté poručnictvím svého manžela. To je věc pohledu. Žádná není pod poručnictvím ve smyslu otroka. Jsou chráněny, to je něco zcela jiného. Otec a manžel mají odpovědnost chránit ženu, tedy slabší pohlaví.
Zdůrazňuje se, že žena se považovala “dceru muže”: Toto je biblické převrácení, stejně jako s jablkem. Převrací porod, protože odmítají slyšet hlas ženy, která zosobňuje pro křesťanskou církev v prvé řadě nebezpečí.
Ne, žena nebyla politickou bytostí, s několika výjimkami, jež měly velmi specifické důvody, či přímo tradiční (jako Johanka z Arku). Ne, nebyla stvořena k vládnutí, a ano, byla stvořena, aby stála za mužem. Kdo by postavil ženu do čela? Není to pouze velmi nejistá taktika, ale také hanba. Král je vůdcem celé armády a vůdkyně by se nikdo nebál.
Pokud jde o ženské vášně, často pomlouvané, jedná se, dle mého názoru, o falešnou stopu. Samozřejmě, ženské vášně je mohou přímo zničit a často jsou neslučitelné s válkou a obranou (rolí krále), v níž mužské vášně (hněv) jsou často hnací silou, ale ve skutečnosti se vášně obou pohlaví ruší a završují, když se sloučí.
Muž zajišťuje obranu a ochranu minulosti, žena zajišťuje, že jeho hněv míří správným směrem. Co vlastně chrání a podporuje král, kromě svého království, rasy, tradic a předků? Žena pečuje o nitro a muž o vnějšek. Přinášet tyto kvality zaráz by nepůsobilo stejně efektivně.
Dnes však tyto dvě bytosti chybí. Svět není mužský ani ženský, jde o váseň, zhoubnou a slabou, protože obě pohlaví, spíše než aby si byli blízkými spojenci, se vykreslují jako stojící proti sobě, a to, navíc stupňujíce jejich vášně, oba nebezpečně mění.
Žena přišla o to, co patřilo k její nejzákladnější rolí věnovat pozornost vášním, které ji přitahují a které všichni znáte. Muž přišel o svou základní roli věnovat pozornost vášním, které ho mohou přitahovat.
Krása ženy a vášnivá důležitost, kterou disponuje, je rovněž především nástroj – vedle čistě reprodukční sexuální přitažlivosti – k zajištění ochrany a k přivábení lásky k minulosti. Pokud je tato krása použita pouze pro sebe samotnou, je vulgární. Dnes se předkládá pouze tato krása (která již krásou není). Žena by neměla žít dle své krásy, ale používat svou krásu ve své základní roli.
Totéž se týká hněvu a ctižádosti, mužským vášním a důležitosti, kterou mohou mít, jde především o nástroj – vedle čistě reprodukční sexuální přitažlivosti – k jištění ochrany a obrany svých druhů, rodiny, země, rasy, předků a minulosti. Pokud jsou tento hněv a ctižádost použity pouze pro sebe samotné, jsou vulgární. Dnes se předkládá pouze tento hněv a ctižádost. Muž by neměl žít dle svého hněvu a ctižádosti, ale používat tyto vášně ve své základní roli.
Samozřejmě, že pokoušet se tyto dva prohodit, jak je to případ současnosti, je ještě horší. Jak se vysvětluje v článku Muž s moudrýma očima, muž by neměl být roztomilý, neměl by vzbuzovat soucit. Musí být tvrdý a vzbuzovat strach, a musí mít vousy, aby ukázal svůj věk a sílu, a ne vypadat jako dítě, jak to dnes chtějí. Na druhé straně, žena nikdy nesmí používat své vlastnosti k tomu, aby muže rušila, ale spíše ho vedla. Proto by se neměla schovávat, ale nikdy by neměla být vulgární.
Je strašné vidět některé “probělošské” aktivisty obhajovat skutečnost, že bílá žena je především svobodnou ženou a má právo chodit po ulici polonahá, když se jí zachce. Toto není, zač bojujeme, toto není svoboda. Nebojujeme za to, co nazývají “pokrokem”, bojujeme, abychom zachovali srdce svých předků.
Marie Cachet
5. března 2013
přeloženo z: http://www.ancestralcult.com