Občas se lze setkat při hovoru s lidmi, ale i čtení komentářů na internetu (tento web z toho nevyjímaje) s elitářskými názory, považujícími náš lid za tupé stádo, které si jen zaslouží mít vlády, které jim ustavičně lžou, samy se obohacují a kradou. Ti, co toto tvrdí, by si v první řadě měli uvědomit, že sami z tohoto lidu vzešli a svou podstatou nejsou o nic lepší, ale ani horší než ostatní. Svým nadřazováním se nad ostatními jen ukazují, nakolik jsou vzdáleni myšlence budování pospolitosti, tj. ideám, které každou skupinu lidí posilují.
Současnému systému se podařilo lid rozdělit na pravici a levici, na ty, tak říkajíc, pracující rukama a ty pracující hlavou, na mladé a staré, tedy na postavení jednotlivých příslušníků národa proti sobě. Elitářské či nihilistické nálady k takovému rozštěpování společnosti jen přispívají a kromě posílení ega těch, co je hlásají, nikomu nic nepřináší. Stejně jako elitáři finanční mohou o své prostředky přijít a zařadit se zpět mezi méně movité, tak i u těchto elit myšlenkových může dojít k posunu a oni se vrátí do řad „stáda“, často při první pořádné konfrontaci se skutečným životem. Pokud jde o takové hlasatele elitářství z řad mládeže, tak doufejme, že z nich ještě vyrostou.
Lid je především pospolitost, na níž se každý z jejich příslušníků určitým způsobem podílí. Čím jsou vazby mezi jeho příslušníky četnější, pevnější a kvalitnější, tím má lid lepší předpoklady, aby vzkvétal a byl schopen odolávat negativním vlivům zvnějšku. Toto ovšem platí na všech úrovních – v rodině, mezi sousedy, vztazích na pracovišti, mezi obyvateli jednoho města, kraje až po národ. V jednotě je síla, v tom se od dob Žižky nic nezměnilo. Díky geografické poloze naší země zdejší lid musel většinou čelit tlaku některého mocnějšího či silnějšího souseda, a tak se lidé naučili držet „hubu a krok“, aby přežili, což jim zůstalo v krvi dodnes. I když jsou však takoví, jsou to naši bližní. Sdílíme s nimi společnou identitu, k níž patří nejen původ, kultura, jazyk, ale i sdílení společné zkušenosti, potýkání se se stejnými či podobnými problémy, které jako obyvatelé tohoto státu zažíváme.
Za sebe musím říci, že osobně mám stále lepší pocit z reakcí běžných občanů na současný stav společnosti. Při hovoru s lidmi i při čtení jejich komentářů na události na běžných informačních serverech, lze jasně vidět posun, který u nich nastal. Lidé se již nenechávají manipulovat jako dříve. Už jim došlo, že to, co se říká v televizi nebo píše v novinách, nemusí být pravda a také to často pravda nebývá. Že média nejsou od toho, aby lidi seznamovala s tím, co se kde stalo, ale aby vybírala určité události a prezentovala lidem, co si mají myslet, nejlépe za současného vybuzení emocí (zda pozitivních či negativních už není důležité). Lidé si už uvědomili, že hodnoty jako lidský život, právo, spravedlnost se pro politiky staly jen frázemi, s nimiž volně nakládají tak, aby vyhovovaly jejich cílům. Že pokud politici mluví o demokracii a svobodě a o nutnosti prosazovat a hájit tyto principy kdekoliv na světě, spočívají skutečné zájmy jinde a v mnohem přízemnějších hodnotách, jako jsou peníze, zisk, upevnění politické moci apod. A když nadejde čas voleb, takoví občané volí cestu nejmenšího zla, namísto volby strany, s jejímž programem se ztotožňují. Volí strany, v nichž se nachází aristokraté či movití podnikatelé, v naivní víře, že bohatí lidé přece nepotřebují krást a druhé krást nenechají. Nebo je jejich volba vedena omílaným heslem o potřebě změny, jako by cíl spočíval ve změně samotné. Pro každý režim je prvořadé, aby své oponenty udržoval izolované od zbytku společnosti a označené hanobící nálepkou. Dělal to režim komunistický u disidentů, dělá to i nyní u tzv. extremistů.
V této souvislosti krátce odbočím pro srovnání předlistopadového režimu a nynějšího. Tomu prvému se vyčítalo, že lidé nemají svobodu slova, že nemohou cestovat, že si nemohou koupit věci, co jsou v zahraničí běžné. Praxe dnešního systému je však taková, že lidé stejně nemohou říkat, co si skutečně myslí – v práci ani na veřejnosti – aniž by se tím vydávali v nebezpečí, že přijdou o práci nebo dokonce o pobyt na svobodě. Necestují po světě, protože na to nemají dostatečné finanční prostředky a ze stejného důvodu si ani nekupují věci, které si lidé na jejich úrovni v zahraničí mohou běžně dovolit. Lidé především přišli o své jistoty. A většina by jich jistě neváhala, vyměnit tyto v mnohdy nedosažitelné MOŽNOSTI nynějšího systému, za JISTOTU systému předešlého, že budou mít práci a uživí své děti. A v tomto, dle mého názoru, je stávající „kapitalismus“ drsnější než třeba prvorepublikový. Pro zajímavost, můj děda (ročník 1919) pocházel z dělnické rodiny a měl dalších pět bratrů, což tehdy nebylo nic zvláštního. Žili sice skromně, ale jejich otec pracující v cihelně dokázal rodinu uživit, matka se starala doma o děti. Který dospělý běloch by si dnes u nás mohl dovolit vychovávat šest dětí a sám je uživit?
Ať už je režim jakýkoliv, nejhorším scénářem pro něj může být, pokud občané začnou s jeho oponenty sympatizovat, či dokonce s nimi souhlasit. Potvrzení platnosti této noční můry můžeme nalézt např. v pravidelné čtvrtletní zprávě BIS o extremismu: “Z dlouhodobější perspektivy by se protiromské nálady části veřejnosti mohly stát výraznějším problémem pro bezpečnost státu než sice extrémnější, ale méně početné a relativně dobře zmapované skupinky pravicových extremistů.“ Jinými slovy, režim má strach z toho, aby se běžní lidé nezapojili do demonstrací proti němu. Mezi to řadím i ony demonstrace protiromské, protože je to koneckonců stát, kdo tento stav umožnil a udržuje při životě, a jsou to také represivní složky státu, které proti demonstrantům používají ne právě citlivé prostředky. Zatím se těmto složkám úspěšně daří držet veřejnost stranou díky šikaně při demonstracích a hrozbám následných postihů. Ale jak dlouho bude silnější strach z policejní represe než naštvanost občanů ze současného neutěšeného stavu? Jak se ze všech stran každodenně valí zprávy o korupci, podvodech, hrozbě další krize, přičemž nic nenaznačuje, že by mělo dojít ke zmírnění situace či dokonce obratu k lepšímu, a jak se sociální podmínky lidí kontinuálně zhoršují, stále více jich nebude mít účastí na demonstracích co ztratit a tzv. extremisté se možná začnou veřejnosti jevit jako možná alternativa, jak řešit systémem stále neřešené problémy. Někteří jednotlivci i z řad známějších jmen se již nebojí takové sympatie projevit veřejně, z poslední doby zmíním např. herce Alaina Delona, který se vyjádřil, že růst vlivu krajní pravice ve Francii a Švýcarsku chápe a podporuje ho: „Souhlasím, podporuji a velmi dobře rozumím tomu, že Národní fronta a MCG získávají velký význam.” Celá zpráva zde.
Pokud se tedy zvedne vlna nevole občanů, ať z důvodů sociálních či jiných, režim již nebude moci jejich hlas bagatelizovat tím, že se jedná o extremisty. Tedy naprosto stejně jako v dobách , kdy se takové události spláchly frázemi o Západem placených disidentech, než vyšli do ulic běžní občané. Už dnes zde máme lidi, kteří mají odvahu jít prezentovat svůj názor do ulic. Nechávají se kontrolovat, šacovat, fotit na štvavé prosystémové weby či jinak šikanovat. Přesto to dělají. Jde jim o myšlenku. Myšlenku, v jejímž jádru je posílení pospolitosti, takové, jaká se běžně podporuje pouze u menšin, zatímco u většiny se diskredituje a zadupává jako rasistická, neonacistická, xenofobní či kdovíjaká neřest. Oni činí pravý opak toho, co nám kážou elitáři, kteří chtějí rozdrobit to, co z přirozené pospolitosti ještě zbylo, a snahy o její budování eliminovat. V této souvislosti si pamatuji na záběr jednoho demonstranta, který ležel na zemi, zatímco mu policisté nasazovali pouta, a který na okolo stojící zakřičel: „Jsme tu kvůli vám!“ Ano, toto je apel. Na rozdíl od politiků, kteří své výroky či postoje přizpůsobují tak, jak je to pro ně zrovna vhodné, tito demonstranti zastáváním svého „extremismu“ veřejně nic nezískávají, spíše mohou ztratit, přesto do toho jdou.
Jsem tedy přesvědčen, že náš lid má zdravé jádro. Fanděme mu, podporujme jej a posilujme, protože tím vlastně posilujeme sami sebe. Aby se zbavil jařma, které na něj uvalili strůjci stávajícího systému – podstatou stejní elitáři jako ti, kteří lidem opovrhují vnitřně či v siláckých komentářích na internetu.