Úvod z knihy Eduarda Gugenbergera Hitlerovi vizionáři, kterou vydalo roku 2002 nakladatelství BRÁNA, s.r.o., Praha
“Když se zde setkáváme,” prohlásil Adolf Hitler ve své řeči 11. září 1936, “pak nás všechny naplňuje zázračnost tohoto setkání. Ne každý z vás vidí mne a ne každého z vás vidím já. Já však cítím vás a vy cítíte mne! Je to víra v náš národ, která nás, malé lidi, učinila velikými, která nás, chudé lidi, učinila bohatými, která nás, lidi kolísající, zbabělé a bojácné, učinila statečnými a odvážnými. Tato víra dala nám, bloudícím, prohlédnout a spojila nás.”
Úspěch nacionálního socialismu nelze vysvětlit jen hospodářskými a společenskopolitickými okolnostmi. Oficiální historická věda dlouho přehlížela, že na jeho úspěchu měly podstatnou roli také okultní vidění světa a mytická zjevení. Lidé byli – a jsou – zcela zvláštním způsobem manipulovatelní právě v duchovní oblasti. Lze tu oslovit citové hloubky, jež lze kontrolovat čistě rozumovým myšlením jen do určité míry. Tuto skutečnost si stoupenci nacionálního socialismu nejen plně uvědomovali, nýbrž ji také pro sebe více než kterékoliv jiné politické hnutí využívali.
“Tento mýtický zážitek,” připomínal svému hnutí jeho přední bojovník Alfred Rosenberg, “je podstatou, jedinou základnou naší budoucnosti.” Stejně jako on byly i jiné vůdčí osobnosti třetí říše přesvědčeny, že mytický prožitek je hnací silou “německé duše”. V obrazných líčeních, řečnických projevech a rituálech se stále znovu opakovala naléhavá výzva, aby se v základních oblastech života obnovilo podle starých vzorů “duchovní působení”, a to na základě nově konstituovaného germánského pohanství.
Nacionalisticky zaměřený myslitel Edgar Dacqué k tomu v roce 1938 poznamenal: “Je třeba mít na paměti, že pohanství bylo svou podstatou skrz na skrz organickým světovým názorem, který dokázal jak člověka, tak jeho síly spojit vnitřně s vesmírem a oživit je. Vidět a chápat to myslitelsky je pohanská filozofie a pohanské duchovní náboženství. Prakticky je uskutečňovat, uplatňovat je v životě, je magický kult.”A J. O. Plassmann, stratég konceptu “dědictví po předcích” v SS, píše roku 1942 v časopise “Germanien”: “Je to sebenaplnění nám vrozeného mýtu v osobním prožitku umělecké osobnosti. Rozumíme jeho řeči, protože šumí v nejvyšších větvích téhož stromu, jehož kořeny tkví v nejhlubších základech naší národní podstaty. A dokud budeme rozumět tajemnému šepotu prazřídla, potud budeme chápat i řeč nejvyššího ducha, který vznáší otázky vysoko až ke hvězdám. A do té doby neuhasne ani jiskra oné radosti, která pramení ze souladu se světovou harmonií.”
Pravicoví extrémisté se i dnes zajímají o oblast okultního a mytického. Ideologové “nové pravice” se tím snaží podat konečné zdůvodnění své politiky. Forma se ovšem změnila. Například z árijců se stali Indoevropané a kromě starých obsahů se v programech dnešních sdružení pravicových extrémistů objevují i ekologické požadavky.
Mýtickookultní stránka nacionálního socialismu byla připravována a vytvářena duchovními proudy, které vznikly koncem devatenáctého století a které se po nástupu století dvacátého rozvily v opravdu subkulturní bahenní květy. Náchylné k onomu myšlenkovému obsahu, který tvořil základ pozdějšího okultismu nacistů, byly zejména vyšší společenské vrstvy: bohaté měšťanstvo, aristokracie, příslušníci armády, ale také spisovatelé a umělci. Zpochybnění starých hodnot a pocit, že žijí v převratné době, jež těmto zděděným hodnotám hrozí zkázou, dohnaly mnoho stoupenců konzervativních duchovních postojů, a v menší míře i jejich stoupenkyň, k radikálnějším světovým názorům. Pokles vlivu náboženství, rostoucí síla dělnického hnutí a počátky nového hodnocení postavení ženy ve společnosti byly okolnosti, které považovali za nebezpečné. V zideologizovaném boji proti těmto jevům sáhli někteří myšlenkoví předchůdci německého nacionalismu k tomu, že své protivníky s odkazem na jejich náboženství lidsky snižovali. Bojovníci za nové hodnoty byli v jejich očích rasově méněcenní, podíleli se na celosvětovém spiknutí, byli lidmi temna, a co horšího, byli to lidé, kteří satanským způsobem ohrožovali tradiční vládu muže nad ženou.
Prvním nosným pilířem tohoto světového názoru, který pak vyústil v nacistický okultismus, byla víra v germánství. Vznikla v období romantismu, byla původně produktem revolučního hnutí mladých, ale již tehdy se v ní začaly projevovat tendence k přehnanému zdůrazňování němectví. Stoupenci této víry v němectví ji postupně stále pevněji spojovali s myšlenkou duchovní převahy “árijské rasy” nad ostatním zbytkem lidstva.
Zbožňovatelé idealizovaného germánství se mohli odvolávat na tehdy vládnoucí vědecký názor. Například Ernst Haeckel, vedoucí představitel evoluční nauky v Německu, tvrdil, že lidé árijského původu jsou nejlépe přizpůsobeni, kdežto mentálně nemocným a Židům musí být rozmnožování znemožněno.
Za druhý světonázorový opěrný pilíř nacistického okultismu můžeme považovat magicko-ezoterické vidění světa, reprezentované teozofií, to je “boží moudrostí”, která se vyvinula ze spiritismu. Jejím jádrem je víra, že v našem světě působí duše lidí ze záhrobí. Teozofie vznikla v sedmdesátých letech devatenáctého století ve Spojených státech amerických a působí ještě dnes v různých, vzájemně si konkurujících uskupeních. výraznou tvář jí dala Ukrajinka německého původu Helena Petrovna Blavatská, rozená van Hahnová (Jelena Petrovna Blavackaja/Helene Blavatzky). Její kniha “Tajná doktrína”, vydaná poprvé v roce 1888, obsahuje v základních rysech všechny myšlenky, které vyznačují tak zvanou ezoteriku, přesněji řečeno její současné západní směry, až dodnes.
Opírajíc se o citace soudobých autorů a v důsledném protikladu s přírodovědným obrazem světa, jak jej podávala věda devatenáctého století, líčí Blavatská svět jako výsledek působení kosmických sil, které jsou ve spojení se silami pozemskými. Dějiny lidstva jsou podle jejích vývodů neustálý vzestup a občasný úpadek. Jedinec má v tomto rámci jen velmi omezený prostor působnosti. Podle Blavatské je vývoj člověka určován světlými duchy, sdruženými ve velkém kosmickém bratrstvu. Temné bytosti však stále znovu ohrožují jejich dobré počínání, neboť se snaží odvést lidské duše od jejich směřování k božskému a strhnout je zpět do dřívějších stadií vývoje, do stadií, které se zdály být již dávno překonány.
K základním stavebním kamenům světového názoru Blavatské patří nauka o rasových kořenech lidstva. Spočívá na představě, že lidstvo jako celek prošlo vývojovým procesem, který vedl od nižších rasových stadií k stadiím stále vyšším. Podle svého kosmického určení jsou nejnižší stadia vždy předurčena k “odumření”, zatímco vyšší stadia jsou určena k tomu, aby naplnila zemi “novým životem”. V této souvislosti pokládá Blavatská za nejvyšší stadium lidského vývoje árijskou kořennou rasu spolu s germánskou podrasou. O tom, že tyto vývody nepokládala jen za “obrazné”, nýbrž že je měla za zcela “reálné”, svědčí příklady, které uvádí ve druhém díle své “Tajné doktríny”.
Píše tam například o “stvůrách, z nichž vznikly nižší lidské rasy, které jsou nyní na zemi reprezentovány několika ubohými vymírajícími kmeny a člověku podobnými opicemi”. Dále pak píše: “Nanejvýš významnou skutečností je, ( … ) že nejnižší lidské rasy nyní rychle vymírají.
( … ) Je nepřesné tvrdit, že vymření nízké rasy je bez výjimky následek krutostí nebo zlého nakládání páchaných kolonialisty. ( … ) Rudokožci, Eskymáci, Papuánci, Austrálci, Polynésané atd., ti všichni vymřou. ( … ) Přílivová vlna vtělených ego se přes ně převalí, aby sklízela zkušenost ve vyspělejších a méně sešlých kmenech; proto také je jejich zánik karmickou nutností. ”
Myšlenka o duchovní nadřazenosti árijské rasy včetně germánské podrasy nad ostatním zbytkem lidstva padla v německém jazykovém prostoru na úrodnou půdu. Zvláště v Rakousku našla skupinu věřících přívrženců, kteří obohatili myšlenky Blavatské o politické tóny a dodali tak svému šovinistickému němectví svatozář duchovní vznešeností. Jádro těchto prvních vyznavačů němectví a árijství tvořili především členové Všeněmeckého hnutí, které založil Georg rytíř von Schéinerer. Světový názor tohoto vlivného politického uskupení směřoval k rozchodu s křesťanstvím spatřujícím své centrum v Římě a k vytvoření víry “odpovídající němectví”, odvozené od idealizované “germánské vlády předků”. Podle hesla “Bez Judy a bez Říma stavíme chrám Germánie” chtěli vést německý lid “čistotou k jednotě”.
Germánský kult předků, který se objevil koncem devatenáctého století a měl bojovně nacionalistický nátěr, se opíralo domnělé, rasou předem určené “pokrevní svazky”. Opojeni pocity archaické pospolitosti se jeho stoupenci odvolávali na “nordické dědictví” a dali ožít jak germánskému nebi s jeho bohy, tak i starému teutonskému bojovému duchu. Vítězství údajného “Pragermána” Hermanna, alias Arminia nad Římany v Teutoburském lese nabylo v této souvislosti významu velké národní historické události a Písni o Nibelunzích byla přiřčena úloha německého říšského eposu. Nacionální socialisté dovedli později věc až k hořkému konci, k nibelunské věrnosti až za hrob.
“Upamatování se na předky”, které se na přelomu devatenáctého a dvacátého století v těchto kruzích pěstovalo, přinášelo někdy zvláštní ovoce. Tak školený archeolog a filozof Alfred Schuler věřil, že se touto “fluidální technikou” dokáže vrátit do minulých dob. Nebyl přitom zdaleka jediný, kdo se tímto způsobem snažil přivést zpět do současnosti germánskou minulost jako “krvavě svítící” vzor. V okruhu fanatických, vypjatým německým nacionalismem poznamenaných stoupenců “upamatování se na minulost” se kolem roku 1900 rozšířily symboly, které měly podobně jako hákový kříž připomínat dávnou “nordickou velikost” a napomáhat k vítězství nad “lidmi nižší rasy”.
Do módy přišly tenkrát i runy. Jako symbolické vyjádření různých aspektů života tvořily a dodnes tvoří jádro víry v germánství. Tvůrci novo-pohanské ezoterické nauky o runách nebyli ovšem žádní mistři z “rané nordické doby”, jak se občas tvrdilo, ve skutečnosti byli tvůrci této nauky šovinisticky zapálení amatérští badatelé, jako syn vídeňského kupce Guido List. Společně s bývalým cisterciáckým mnichem Georgem Lanzem “von Liebenfels” založili světový názor, který byl zcela neněmecky nazván “áriozofíí”, to je árijskou moudrostí. Hlavní snahou jeho stoupenců bylo vrátit “árijstvu” ono postavení a význam, které mu, jak tvrdili, patřily odjakživa. Stoupenci tohoto směru, jako například Rudolf John Gorsleben, vypracovali pak symboliku a vulgární řeč, základ oné bojové výzbroje, s níž pak nacionální socialismus vytáhl do boje proti údajným “podlidem”.
Nejradikálnější větev tohoto směru tvořila Thulská společnost. Vznikla koncem první světové války jako sdružení okultistů blouznících o germánství a bojovných německých nacionalistů. K zakladatelům tohoto sdružení patřil okultista a dobrodruh zvláštního ražení Rudolf svobodný pán von Sebottendorff, vlastním jménem Adam Alfred Rudolf Glauer. Občas, když mu hrozil postih německé justice, se na čas uchyloval do Turecka. Jedním z jeho spolubojovníků proti mnichovské republice rad byl Walter Nauhaus, spoluautor stanov sdružení a jeden z oněch “thulanů”, kteří v dubnu 1919 padli “hrdinskou smrtí” pod salvou “rudé” popravčí čety. Po porážce republiky rad ztrácela Thulská společnost postupně na významu, ale až do roku 1926 tvořila jako raná líheň kádrů NSDAP důležitý zdroj v průběhu konstituování nacionálněsocialistického hnutí.
Adolf Hitler sice členem Thulské společnosti nikdy nebyl, byl však jejím vítaným hostem. Není sporu o tom, že jeho myšlení bylo “thulany” ovlivněno právě tak jako jinými áriozofickými mysliteli. Významnou úlohu při ideovém utváření budoucího vůdce měl německý spisovatel Dietrich Eckart, horující pro německou kázeň a pořádek. Byl jedním z prvních, který v Hit1erovi spatřoval mesiáše hnutí a stal se sobě vlastním způsobem jeho “pěstounem”. Jeho předčasná smrt ke konci roku 1923, důsledek nadměrného pití alkoholu, způsobila, že se tomuto okázalému hlasateli německé bojovnosti nedostalo vyšších poct.
Zvlášť extrémní směr okultní víry v němectví rozvíjela v pozdních dvacátých letech Mathilde Ludendorffová, rozená Spiessová, ovdovělá von Kemnitz, rozvedená Kleineová. Snažila se posloužit nacistickým pohlavárům zvlášť výbušnou směsí horování o germánství, rekvizit vypůjčených z křesťanství, antisemitismu a víry ve světové spiknutí. Dokonce se prý Hitlerovi nabídla jako “duchovní vůdkyně”. On i ostatní nacistické veličiny ji však odmítli, a nakonec se dostala do role pronásledované osoby. To jí pak umožnilo, aby po druhé světové válce oživila své ludendorffské hnutí dříve, než to učinila jiná áriozofická uskupení. Její “Svaz pro poznání Boha” se znovu ustavil již v roce 1951.
Horování pro germánství v nacionálně socialistickém hnutí bylo částí ezoterické vlny, která ve dvacátých letech minulého století zasáhla značnou část obyvatel, a to nejen v Německu. Do módy se opět dostalo vyvolávání duchů a lidé se často obraceli k “jasnovidcům”, jako byl Erik Jan Hanussen, vlastním jménem Herschel Steinschneider. Takoví lidé těžili jednak ze všeobecné nejistoty, jednak z toho, že v lidech žily tužby, jež vládnoucí hmotařský životní názor vyloučil ze svého zorného pole. Z každodenního života společnosti bylo vyloučeno, a to částečně i s ideologickým zdůvodněním, všechno “mystické”, a tak byl nacionální socialismus jediným politickým směrem, který sliboval, že tyto tužby splní. Proto nás neudivuje, že například Hermann Rudolf, předseda Teozofické společnosti v Německu, v roce 1933 nadšeně uvítal převzetí moci nacistickou stranou. Věřil, že jeho hnutí bude společně s novými držiteli moci “hybnou silou” v dalším vývoji národů. Stejně jako teozofie nahrávala iostatní ezoterická hnutí svým “zduchovněním světa”, vydávaným za nepolitické, více či méně do rukou nacistů.
Na základě této skutečnosti spatřuje Ernst Bloch ve vlně okultní fantastiky “fašistickou reakci, ba úplnou změnu fronty liberálního měšťanstva vzhledem k svému bývalému nepříteli” . Další vývoj pak ukázal, že smír s bývalým nepřítelem nebyl trvalý, že to bylo jen účelové spojenectví. Do roku 1938 byla všechna ezoterická a okultní sdružení buď integrována nebo zrušena. Obětí politického boje se staly i áriozofické skupiny. Odstavením těchto uskupení se nacionální socialismus zřejmě snažil zakrýt své okultní kořeny, neboť pro svou vládu potřeboval udržet smír s katolickou i protestantskou církví.
Podle interních stranických dokumentů měly být německému lidu tyto kořeny odhaleny až po válce. Cílem nacionálního socialismu byla likvidace dosavadních náboženství. Hitler se hodlal prezentovat jako konečný vykupitel a boží člověk, jako uskutečnitel nábožensko-politické představy světa, která měla hluboce zasáhnout do lidských duší. K tvůrcům tohoto světa patřili kromě Hitlera, Rosenberga a v okultních oborech velice zběhlého Heinricha Himmlera takové obskurní postavy, jako Karl Maria Wiligut, alias Weisthor, alias Uralter (Prastarý), alias Lobesam (Úctyhodný), alias Jarl Widar. Tento pochybný badatel o “árijství” je pokládán za muže, který měl velký vliv na Himmlera a vnukal mu své myšlenky, jakož i za šedou eminenci sdružení “Deutsches Ahnenerbe” (Německé dědictví po předcích), založeného v roce 1935 holandským soukromým učencem Hermanem Wirthem. V roce 1937 se spolek změnil v “Ahnenerbe der SS”.
Tato organizace se snažila ovládnout celý německý kulturní a duchovní život a proměnit jej v germánsky mystickém duchu.18 V sedmdesátých letech dvacátého století udělal pak Wirth překvapivě velkou kariéru jako ideový rádce několika skupin hnutí New Age.
Tomu, aby se nacionální socialismus sblížil s jiným, v podstatě příbuzným hnutím, s italským fašismem, zabránil svým negativním hodnocením fašismu Wiligut. Sicilský baron Julius Evola, zakladatel “magického fašismu”, dospěl oklikou přes různé umělecké směry, například dadaismus, k patriarchální “tradici”, kterou jako spolubojovník Benita Mussoliniho prosadil jako linii strany. Jako člověk revoltující “proti modernímu světu” nalezl Evola obdivovatele i v jiných politických táborech a stal se nakonec kultovním autorem několika směrů hnutí New Age.
V okruhu hnutí New Age osmdesátých let minulého století zažila překvapivé znovu zrození i áriozofie. V roce 1969 se kolem idejí Guida Lista nově zformovalo armánské bratrstvo, módními se staly meditace o runách a také Jorg Lanz von Liebenfels se dočkal určité renesance. V téže době se stoupenci Ludendorffové široce prosadili v ekologickém hnutí a Sebottendorffovi stoupenci se na moderní okultní scéně uplatnili se svými “tajnými zednářskými cvičeními”. Daří se i Rahnovým bádáním o grálu a kalendářním průpovídkám Wiliguta-Weisthora. Obzvláštních uměleckých poct se konečně dočkal Julius Evola, kterého obšírně citují stoupenci gotiky, směru, využívajícího tajemných a hrůzostrašných motivů.
Okultní scéna tedy žije a bují. Je sice možno vyloučit, že by si mohla podřídit vládnoucí systém, není však pochyby o tom, že by s ní naše demokratická společnost mohla zažít ještě mnohé velké překvapení.