Přežije silnější

1318bKapitola z knihy Sergeje Chelemendika My s nimi vyběhneme!, vydané  roku 2004 nakladatelstvím Slovanský dom.

Nejrozšířenější mýtus bílé rasy, který je instantní jako pytlíková polévka, se dnes nazývá “demokracie”. Ubohost tohoto mýtu byla již nejednou dokázána rozumnými lidmi, ale mýtus žije a slaví vítězství díky tomu, že jej ustavičně propagují a je levný. Demokracie se dnes zdá nezničitelná podobně jako McDonald’s.

Zatím ale demokracie zákeřně a lživě odpovídá na hlavní otázku: kdo bude v blízké budoucnosti žít na naší planetě? Odpověď je farizejská: budou žít všichni, neboť ze všech se stanou demokrati a celosvětovým demokratickým konsensem si poradí s narůstajícím chaosem. Toto hlásají egocentričtí netvoři, usmívajíce se pod vousy, a myslí si svoje, vytoužené. Svoje si o tom myslíme i my, o svém si přemýšlejí i naši žlutí bratři. Jenom naši vypasení evropští bratři a naši zbloudilí bratři Slované na nic nemyslí a hloupě věří v demokratickou bublinu.

Když v této knize zní slovo “bratři”: evropští, slovanští, černo-žlutí – nutno dodat, že toto slovo nenese ani pouhý náznak něžných bratrských vztahů. Jak se můžeme dočíst v Bibli, bratři se navzájem bez váhání a bez zastavení zabíjeli neméně žřídkavě než ostatní lidé. Dokonce se zdá, že častěji.

Zabíjení je třeba všeobecně uznat jako nejrozšířenější formu vztahů mezi lidmi, jestliže nepopíráme očividné: člověk je součástí živé přírody, ve které jedna bytost zcela spravedlivě a zákonitě pohlcuje druhého živého tvora. Tedy zabíjí, jenomže v případě lva nebo krokodýla se to za vraždu nepovažuje, neboť ani lvi, ani krokodýli ve svém rozvoji ještě nedorostli do kasty žreců, kteří zištně touží za jakoukoliv cenu obvinit všechny ostatní. A proto z přirozeného chování dělají strašný hřích.

My a naši bratři jsme se vždy navzájem zabíjeli, o ničem jiném nemluví dějiny, nechť si je otáčíme z jakékoliv strany a snažíme se z nich vytřást nějaký jiný závěr. Navíc nikdo nezpochybňuje, že největší představitelé lidstva jsou ti, pod jejichž vedením bylo zabitých nejvíce lidí. Počínaje faraóny a císaři až po napoleony a staliny. Vždy to bylo a bude, bez ohledu na to, zda si to přejeme, či ne. Uplyne ještě několik roků a náš Stalin se stane sovětským Napoleonem.

Tuto všeobecně dostupnou banalitu popírá demokratická rétorika, která Churchilla a Rooswelta považuje za velké vojevůdcem zatímco Stalina označuje za monstra. Jen tak na okraj: s jedním z těch monster, se soudruhem Stalinem, si velcí vojevůdci Západu na Jaltě rozdělili svět tak seriózně a na dlouho, že podmínky tohoto rozdělení v tak podstatných podrobnostech, jakými jsou hranice v Evropě, se dodržují dodnes.

My a naši bratři se budeme zabíjet i nadále, to je ještě jedna banalita, kterou demokratický svět nemůže popřít. Demokrati o tom raději mlčí, neboť doufají, že všem vymyjí mozek. Doufají ale zbytečně. Demokracie v její současné podobě nemá a nemůže mít budoucnost. Hrstka bohatých, ať už by byla jakkoliv silně vyzbrojená, nemůže do nekonečně diktovat obrovské mase chudých pravidla svých směšných rituálních her, kterými se ve světě bohatých obklopuje boj o moc. Demokracie a chudoba jsou neslučitelné stavy.

Existují výpočty, které mluví o tom, že zásoby naší planety vystačí maximálně na dvě stě roků. Je to velkorysá prognóza. A co nastane, když se zásoby vyčerpají, to neví nikdo. V jednom si však můžeme být jisti: jestliže lidé v průběhu celých dějin neustále bojovali navzájem mezi sebou a ne ne tak o holou existenci, jako spíše o bohatství a přepych, pak jaká válka nastane kvůli možnosti zůstat na živu, kvůli existenci v čisté podobě. Bude to válka válek, nazvěme ji Válkou o Přežití, válka všech proti všem, a ta se začíná již v současnosti.

V této válce nemohou všichni zvítězit. Někdo někoho zabije, někdo zůstane mezi živými. Možná, že všichni pozabíjejí všechny, taková varianta se zdá nejpravděpodobnější.  S jistotou je možné říct, co určitě nebude: nesplní se iluze netvorů, kteří sní o tom, aby mohli všechny beztrestně pozabíjet a na jejich kostech tancovat rituální tance. Ve Válce o přežití obstojí silnější. Netvoři nejsou silnější, jejich síla, to je mýdlová bublina, která po celou dobu praská a kterou šikovný kouzelník znova nafukuje tak rychle, že proces praskání zůstává neviditelný.

Jako silnější dnes vypadá ten, kdo má více peněz. Zopakujme, že takový stav nemůže trvat dlouho. Peníze v současné podobě zelených nul ztratí svůj význam. Výměnnými jednotkami anebo novými penězi se pravděpodobně stanou reálné předměty, bez kterých nebude možno dále žít. Bude to zřejmě pitná voda, obilí, ropa, uran nebo nějaké jiné konkrétní věci.

Nejsilnějším se v blízké budoucnosti stane ten, kdo bude vlastnit pro existenci důležité zdroje a dokáže tyto zdroje uchránit. Válka o přežití se začne, přesněji, již začíná, jako válka o zdroje.

V současnosti se tím hlavním zdrojem stala ropa. Amíci se snaží ovládnout arabskou ropu, a tak všechno ostatní lidstvo zahnat do kouta. Naše současná slabost jim dává tuto šanci: dnes jim nikdo neukáže vodíkovou bombu s výkřikem “Ruce pryč od socialistického Iráku”.

Cíl Amíků – to jsou nízké ceny ropy pro Ameriku, vysoké pro ostatní svět. Amíci jsou chronicky nespokojení se vzpurností Arabů a nyní, když píši tyto řádky, tedy 9. prosince 2002, se připravují na válku o arabskou ropu, kterou už začnou sami, aniž by se skrývali za zády arabských spojenců. Když vyjde tato kniha, válka už bude pravděpodobně rozběhnutá a bude tak možné ověřit mé skromné proroctví: arabská ropa jim zaskočí jako kost v krku. Chamtivost netvorů, kteří stojí ve Spojených státech při moci, způsobí, že osud si s nimi krutě zažertuje a tento žert může být tak zlý, že ze začátku se zhroutí jejich sivě zelená pyramida jménem dolar, a potom se sesypou jejich domy, jež připomínají cirkusové šapitó.

Proč o tom mluvím s takovou jistotou? Neboť vidím něco, co mnozí ignorují. Amíkům a netvorům, kteří je vedou do světlé budoucnosti pod heslem “Nechť se celý svět změní na Ameriku”, chybí hlavní zdroj, který se nedá zaměnit žádnými penězi. Amíci nejsou bojovníci, jsou to obchodníci. Piloti, krása a pýcha jejich armády, nejednou organizovali stávky s cílem vytlouci pro sebe více peněz za to, že zasypou napalmem vietnamské a kambodžské džungle. Stačilo, abychom Vietnamcům poslali nové rakety, a Amíci odmítli létat, zásluhou čehož se operativně “zabalila” vietnamská válka. A to navzdory tomu, že každého Američana, který padl do zajetí, vykoupili a zasypali poctami, navzdory tomu, že jejich letadla byla o třídu vyšší než staré migy, které jsme darovali vietnamským bratrům, abychom je my sami nemuseli vyhodit.

Připomeňme axióm jakékoliv války, jakékoliv rvačky, potyčky v hospodě: nevítězí zbraň, počet lidí, ale bojová duch. A s tímto suchem na tom byli Amíci vždyvky špatně. Čím jsou bohatší, tím hůře jsou na tom s bojovým duchem. Oni, “pindosi”, by neměli bojovat, ale mlčet jako pěna a radovat  se z toho, že jejich “crazy experiment”, jejich cirkusový ráj pro tupce a tlusté se ještě nezhroutil.

 

Leave a comment