Podkapitola z knihy Pierra Milzy “Evropa v černých košilích”, vydané roku 2005 nakladatelstvím Themis.
Pro Alaina de Benoist a jeho přátele je rovnostářská a “nivelizační” demokracie, ztělesňovaná ve 20. století liberalismem, sociální demokracií či komunismem, plodem dlouhého historického vývoje. Zaujímají opačné stanovisko než ideologicko-náboženská tradice táhnoucí se od Bible přes reformaci a osvícenskou filozofii až k Marxovi a odmítají, že mají dějiny začátek a konec, že mají smysl a odvíjejí se lineárním způsobem. Proti tomuto scénáři, který prý nutně úzce vymezuje svobodu druhu, staví nová pravice cyklické pojetí dějin, či ještě lépe – po Benoistově “důležité úpravě” vycházející z Nietzscheho – “rezolutně sférické” pojetí, které definuje takto:
“Koule se může kdykoli kutálet jakýmkoli směrem. ( … ) Dějiny se mohou v kteroukoli chvíli vydat jakýmkoli směrem, pakliže jim jejich pohyb vnutí dosti silná vůle, a samozřejmě s přihlédnutím k procesům, které se v nich odehrávají. Dějiny nemají smysl; mají pouze ten smysl, jenž do nich vkládají ti, kteří je tvoří.”
Z tohoto zorného úhlu časová posloupnost dvou tisíc let podle Pauwelse “vyjadřuje triumf nazarénské mentality nad antickou” a lze ji považovat za kruh, který měl začátek, a lze předpokládat, že bude mít brzký konec. Tento cyklus, odpovídající “židovsko-křesťanskému” dědictví, odmítají myslitelé nové pravice tím ochotněji, že je podle jejich mínění založen na iluzi přirozeného řádu, vyžadovaného jediným všemocným bohem vytvářejícím svět ke svému obrazu, a tudíž redukcionistického. Opuštění antického polyteismu ve prospěch židovského a pak křesťanského monoteismu plodí rovnostářskou utopii od chvíle, kdy jsou lidé považováni za rovné si před Bohem, tedy před zákonem a před přírodou, avšak navíc “představa jediného boha zahrnuje i představu absolutní pravdy”, jinak řečeno obsahuje v zárodku univerzalismus a totalitarismus.
Myšlenka, že “přírodní zákony mají vždy nahodilou povahu” a že “neexistuje člověk o sobě“, dovoluje teoretikům GRECE přisvojit si obratně téma “práva na odlišnost”, které požadovala “poosmašedesátnická” levice, a vrhnout tak presumpci totalitarismu na všechny monoteismy a laické formy, jichž nabyly v moderním světě. Všechny údajně vyšly ze stejné matrice a ústí do stejné nivelizace. Alain de Benoist a někteří jeho druhové mají nanejvýš sklon k tomu vybrat si z buržoazního a “atlanticko-amerického” liberalismu a komunismu směr, který je méně dekadentní. Autor knihy Vu de droite napsal, že ze dvou odlišných forem totalitarismu “ta první, na Východě, vězní, pronásleduje a umrtvuje těla, naději však ponechává nedotčenu. Ta druhá, na Západě, vede k vytváření robotů. Klimatizuje peklo. Zabíjí duše.”
To vše už Benoistův duchovní otec, filozof Louis Rougier, řekl před více než padesáti lety. Což už koncem 20. let nepranýřoval “biblické počátky” “demokratické mystiky”, chápané jako přežívání “magické, účinné a prelogické mentality hodné prvních dob” a odpovědné podle jeho názoru za dvě soudobé hlavní pohromy, jimiž jsou “plutokratický kapitalismus” a “plány sociální revoluce”? Tentýž Louis Rougier zdůrazňoval roku 1928 ve stati v Revue de Paris etnický původ úchylky, to znamená židovskost monoteistické revoluce, a je pochopitelné, že už před válkou si jeho tezi přisvojil militantní antisemitismus. GRECE se však touto cestou nevydalo. Dědicové Europe-Action, ať už z taktické opatrnosti či z upřímné konverze dokonce ochotně činili vyznání antirasistické víry. Neútočili tedy na židy jako takové. Avšak způsob, jímž GRECE chápalo a svému publiku prezentovalo christianizaci antického světa, nepřipouštělo pochyby, co má na mysli. Jeho představa prvních křesťanů – cizinců přicházejících z Orientu a uspišujících rozklad římské říše – nás přivádí zároveň ke starým obsesím i k současným palčivým problémům – k Arabovi nahrazujícímu Žida a pocházejícímu rovněž ze stejné semitské matrice.
Muže nové pravice a jejich předchůdce, například Louise Rougiera, ale i Julia Evolu, odlišuje od klasického kontrarevolučního myšlení, s nímž bývá někdy grecistická “rodina” spojována, hlavně skok patnácti století, jímž překonávají končící starověk, středověk a zlatá staletí monarchistické Evropy. Pro Josepha de Maistra, Bonalda a další doktrináře ultrareakce i pro jejich epigony leží hlavní dějinný zlom buď v roce 1789 nebo o něco dříve, kdy se v osvícenské Evropě začaly šířit ideje pokroku, štěstí, svobody, přirozených práv, svrchovanosti národa, rovnosti před zákonem atd. “Zlatý věk” byl už předtím a byl to hlavně středověk – mystifikovaný, idealizovaný, ale každopádně křesťanský středověk.
Ztracený ráj nové pravice ležel mnohem hlouběji v minulosti, nacházel se u “starých národů předhůří” (Louis Pauwels), to znamená u Indoevropanů. Křesťanská Evropa, dcera největší “dekulturace”, jakou kdy lidstvo poznalo, byla takto odstraněna a ocitla se v každém případě v klatbě dějin. Alain de Benoist a jeho přátelé používali dosti perverzně teze Georgese Dumézila o charakteristické “socio- funkcionální tripartici” indoevropských společností a vyvodili z nich existenci “indoevropské kultury” přesahující národní státy, biologicky determinované a “shodné s obecnými zákony života”.
Z těchto premis vyplynul podivný návrat k pramenům pohanství. Ne proto, napsal duchovní otec GRECE, abychom si hráli na operetní druidy a příležitostné Valkýry. “Nesnažíme se vracet zpět,” upřesnil, “nýbrž znovu se chopit nitek kultury, jež má dostatečné důvody k existenci sama v sobě. Za tvářemi bohů a herojů hledáme hodnoty a normy.”
Jsou to normy Evropy z dob před obrácením na židokřesťanství. Musíme “znovu nalézt” Evropu, říká nám Alain de Benoist, to znamená dát do pořádku naši západní civilizaci obnovením pořadí hodnot a funkcí, jaké existovalo v pohanském světě. Poté se musíme navrátit k pramenům antického myšlení a odstranit rozlišování mezi lidským a božským, charakteristické pro židovsko-křesťanskou tradici. Tím, že zjevená náboženství udělala z jediného Boha bytost odlišnou od přírody a nadřazenou člověku, vnesla do světa zárodky netolerance a totalitarismu. Pouze návrat k duchu pohanství může potlačit tu i onu úchylku.
Etika GRECE a jeho plán sociální organizace vyplývají z těchto postulátů. Žádná absolutní, univerzální a pro všechny doby a země platná morálka, tedy žádná “lidská práva” v humanistickém slova smyslu, nýbrž utilitární etika, oproštěná od všech paralyzujících narážek na hřích, jejímž nejvyšším účelem bude překonání sebe sama. Tak může nabýt konkrétní podoby “nadčlověk”, jehož Alain de Benoist nedefinuje jako “supermana s velkými bicepsy či vysokým IQ”, nýbrž jako člověka, jenž “vstupuje do ,heroické’ situace, v níž překonává sám sebe”, a snaží se zůstat věrný normě, již si stanovil.
Takové jsou podmínky vytváření této “nadlidskosti”, jejíž princip je přímo inspirován nietzscheovským myšlením a jež je povolána hrát v budoucí společnosti úlohu “nové aristokracie”. Nebude to ani uzavřená kasta na způsob šlechty Starého režimu, ani “meritokracie” nadměrně nadaných či technokratů, ani svobodné zednářstvo ideologů, nýbrž otevřený řád, schopný se obrozovat a sdružující ty “nejlepší”. Ihned po zformulování těchto restriktivních klauzulí bylo třeba dát plánu náplň. Alain de Benoist a jeho přátelé věděli, že našim současníkům už stěží lze nabízet za vzor válečníka a rovněž ne šlechtice ze zlatých dob monarchie. A přesto prolíná grecistickým diskurzem o zítřejší elitě jako filigrán právě tento dvojí obrázek – válečnické ctnosti vytříbené do etiky cti mají mobilizovat mladé kádry, jimž chybí ideály a kteří nahradili černou košili oblekem s vestou.
Je přirozené, že tato elita plná vzkříšených indoevropských hodnot nadřazených hodnotám “židovsko-křesťanské tradice” bude povolána vládnout novému “Impériu”, které vznikne na celém Starém kontinentu. Budoucí společnost bude tudíž nerovnostářská, svévolná a nespravedlivá, jak k obrazu přírody, tak “kultury”, jež dlouho utvářela Evropu. Tím, že nová pravice oděla do kulturní formy volby neofašistů, nahradila tradiční nacionalismus evropským nacionalismem, legitimizovaným a posvěceným odkazem na árijské základy. Je nutné upřesnit, že evropská a nikoli západní říše, jak ji pojímali představitelé nepravicového proudu, se potáhne od Atlantiku po Ural, avšak nezačlení kramářskou, kosmopolitní a “biblickou” Ameriku. Nová Evropa bude vybudována kolem francouzsko-německé osy. Bude terceristická, antikolonialistická a antirasistická a zároveň bude potvrzovat svou vůli po uchování identity a ubránění se “křížení”. V jejím čele bude stát silný, ale nikoli “totalitní” stát. Zkrátka a dobře uskuteční sen o “třetí cestě”, jak ho už před půl stoletím chápali “nonkonformisté” třicátých let.