Podkapitola z knihy Israela Shahaka “Historie a náboženství Židů “, vydané roku 2005 nakladatelstvím Votobia, Olomouc. Kompletní sken knihy ke stažení zde v naší Knihovně.
Jak je poznamenáno i výše, talmudický systém je nejvíce dogmatický a neumožňuje žádné výjimky z pravidel, i když jsou díky shodě okolností tato pravidla až absurdní. A v případě Talmudu je na rozdíl od Bible závazný doslovný smysl textu a nikdo není oprávněn vykládat jej odlišně. Během období klasického judaismu se ovšem různé talmudické zákony staly nepřijatelné pro židovskou vládnoucí třídu, tedy pro rabíny a pro bohaté. Ve jménu těchto vládnoucích vznikla metoda systematického obcházení litery zákona a porušování jeho ducha a záměru. Vznikl pokrytecký systém “úlev” (heterim), dle mého názoru nejdůležitější příčina degradace judaismu v klasické epoše. (Druhou příčinou je židovský mysticismus, jenž měl ovšem vliv po daleko kratší dobu). Znovu je potřeba pro ilustraci uvést několik příkladů, jak tento systém funguje.
1) Zisk úroků. Talmud velmi přísně zakazuje jakémukoliv Židovi pod hrozbou mnoha přísných trestů získat jakýkoliv úrok z půjčky jinému Židovi. (Dle většiny talmudických autorit je náboženskou povinností získat největší možný užitek na nevěřícím.) Velmi detailní pravidla zakazují i ty nejvykonstruovanější situace, kdy židovský věřitel může vydělávat na židovském dlužníkovi. Všichni židovští spolupachatelé této nezákonné transakce, včetně písaře a svědka, jsou v Talmudu označováni za bezectné osoby, nesmí svědčit u soudu, protože účastí na takovém činu Žid prohlašuje, že “není částí boha Izraele”. Je zřejmé, že tento zákon velmi svědčí potřebám židovských rolníků a řemeslníků či malým židovským komunitám, půjčujícím peníze nevěřícím. Situace ve východní Evropě (hlavně v Polsku) byla v 16. století zcela jiná. Tam žila celkem velká židovská komunita, tvořící v mnoha městech většinu. Rolníci vázaní nevolnictvím, nepříliš odlišným od otroctví, nebyli ve stavu, kdy by mohli půjčovat, ovšem půjčování urozeným bylo záležitostí několika velmi bohatých Židů. Mnoho Židů podnikalo společně.
V této situaci se navrhla dohoda (říkalo se jí heter-iska – obchodní úlevy) ohledně úročené smlouvy mezi Židy, která neporušuje literu zákona, protože de facto nejde o půjčku. Věřitel “investuje” peníze do obchodu dlužníka za dvou podmínek. Za prvé – dlužník splatí k určitému datu v budoucnosti danou finanční částku (ve skutečnosti úrok z půjčky) jako věřitelův “podíl na zisku”. Za druhé – předpokládá se, že dlužník vytvoří dostatečný zisk, aby mohl věřiteli zaplatit jeho podíl, pokud ovšem není u městského rabína nebo rabínského soudce etc. učiněno místopřísežné prohlášení o opaku. Ten ovšem podle smlouvy odmítne v takových případech svědčit. V praxi je nutné vzít si text dané úlevy psaný aramejsky, a tudíž pro většinu zcela nepochopitelný, a pověsit jej na stěnu místnosti, kde se daná transakce uzavírá (kopie tohoto textu visí v pobočkách všech izraelských bank), nebo dokonce stačí mít tuto kopii v truhle – a zúročená půjčka mezi Židy se stane zcela legální a nenapadnutelnou.
2) Šabatový rok. Podle talmudického zákona (viz Leviticus, 25) musí být židovská půda v Palestině každý sedmý (šabatový) rok ponechána ladem a veškerá zemědělská práce (včetně sklizně) je zakázána. Existuje dostatek důkazů o tom, že tento zákon byl přísně dodržován v období od 5. století před naším letopočtem až do vymizení židovského zemědělství v Palestině, asi po tisíc let. Později, kdy nebyla příležitost tento zákon aplikovat v praxi, zůstal teoreticky nedotčen. Ovšem v osmdesátých letech devatenáctého století, kdy byly v Palestině založeny první židovské zemědělské kolonie, nabyl tento zákon opět praktického významu a židovským osadníkům příznivě naklonění rabíni ochotně navrhli úlevu, kterou jejich následovníci v náboženských sionistických stranách přivedli k dokonalosti a která se stala v Izraeli zavedenou praxí.
Funguje to následujícím způsobem: Krátce před šabatovým rokem předá izraelský ministr vnitra hlavnímu rabínovi dokument, jenž ho ustanovuje legálním vlastníkem veškeré izraelské soukromé i veřejné půdy. Vyzbrojen tímto papírem jde hlavní rabín k nevěřícímu a prodá mu zemi Izrael (a po roce 1967 také okupované území) za nominální cenu. Zvláštní dokument pak stanovuje, že “kupující” následně po tomto roce půdu “prodá zpět”. Tato transakce se opakuje každých sedm let, většinou s tím samým kupujícím.
Nesionističtí rabíni nepovažují tuto úlevu za platnou, protože správně namítají, že náboženské zákony zakazují prodat palestinskou půdu nevěřícím; celá transakce je tedy hříšná a neplatná. Sionističtí rabíni odpovídají, že zakázaný je pouze skutečný obchod, a ne fiktivní!
3) Dojení krav o šabatu. Tento zákaz vznikl v posttalmudickém období, kdy probíhal již dříve zmíněný proces zvyšování religiózního napětí. Zákaz se lehce dodržoval v diaspoře, protože Židé, kteří měli krávy, byli většinou dostatečně bohatí na to, aby si mohli dovolit nežidovské sluhy, a těm mohli dojení přikázat (s využitím jednoho z úskoků popsaných níže). První židovští kolonisté v Palestině z tohoto a také dalších důvodů zaměstnávali Araby, ale s vynuceným uplatňováním sionistické politiky, kdy práci bylo možno zadávat výhradně Židům, vyvstala potřeba úlevy. (Toto se stalo důležité zvláště před zavedením mechanizovaného dojení ke konci padesátých let.) I v tomto případě vznikl rozpor mezi sionistickými a nesionistickými rabíny.
Podle sionistů je zakázané dojení povoleno, pokud mléko není bílé, ale barví se na modro. Toto modré sobotní mléko se používá výhradně pro výrobu sýra a barva se smyje do syrovátky. Nesionističtí rabíni navrhli daleko důvtipnější model (v roce 1952 jsem byl v náboženském kibucu svědkem jeho uplatňování). Objevili staré nařízení, jež umožňuje vyprázdnit o šabatu vemena krav, aby zvířata díky nafouknutým vemenům netrpěla. Mléko se v takovém případě musí nechat vytéct na zem. Ve skutečnosti se to dělá takto: zbožný člen kibucu jde v sobotu ráno do kravína a pod krávy postaví vědra. (Žádné místo v celé talmudické literatuře toto nezakazuje.) Pak odejde do synagogy a modlí se. Přijde jeho kolega, jehož “upřímným záměrem” je ulevit kravám od bolesti a nechat mléko vytéct na zem. Pokud ovšem na daném místě stojí vědro, je jeho povinností jej odstranit? Samozřejmě ne. On prostě vědro ignoruje, splní svou milosrdnou misi a odejde do synagogy. Nakonec přijde do kravína třetí zbožný kolega a ke svému velkému překvapení nalezne vědra plná mléka. Odnese je do chladného skladu a připojí se ke svým souvěrcům v synagoze.
Všechno je v pořádku a není potřeba utrácet peníze za modrou barvu.
4) Smíšená úroda. Podobné úlevy vydali sionističtí rabíni vůči zákazu (viz Leviticus, 19:19) setí dvou různých plodin na stejném poli. Moderní agronomie ovšem dokázala, že v některých případech (zvláště při pěstování píce) je smíšená úroda nejvíce výnosná. Rabíni vymysleli následující úlevu: muž oseje jeden den polovinu pole jedním druhem osiva a na druhý den jeho kolega, který “neví” o tom, co dělal jeho předchůdce, nasadí na druhé polovině jinou plodinu. Tato metoda ovšem příliš plýtvala prací, vymyslela se tedy jiná: první muž udělá někde na veřejnosti hromadu jednoho osiva a opatrně ji zakryje pytlovinou či kusem dřeva. Semena druhé plodiny se opatrně položí nahoru. Posléze přijde další muž a před svědky prohlásí: “Potřebuju tento pytel (nebo dřevo)” a odstraní překážku, takže se osivo promíchá přirozeným způsobem. Nakonec přijde třetí muž a je mu řečeno: “Vezmi toto a osej pole”, což také následně udělá.
5) Kvašené potraviny. Během sedmi dní Pesachu (přesnice, židovské velikonoce – pozn. překl.) nesmí Žid jíst a dokonce ani vlastnit žádné kvašené potraviny. Samo vymezení “kvašené potraviny” se průběžně rozšiřovalo a averze už jen vůči samotnému pohlédnutí na ně během svátku se blížila hysterii. Kvašené potraviny zahrnují všechny druhy mouky a dokonce i nemleté zrno. V původní talmudické společnosti to bylo přijatelné, neboť chléb (ať už kvašený či nekvašený) se většinou pekl jednou týdně; rolnická rodina používala poslední zbytky loňského zrna pro pečení nekvašeného chleba na sváteční období, zahajující novou sklizňovou sezónu. V životních podmínkách evropských posttalmudických Židů bylo velmi obtížné toto pravidlo dodržovat, a to jak v klasických židovských rodinách příslušejících ke střední třídě, tak zvláště u obchodníků s obilím. Dle zvláštní úlevy se veškeré podobné látky nejdříve prodají před svátkem na fiktivním trhu nevěřícím a po tomto svátku se automaticky vykupují zpět. Je pouze potřeba tabuizované látky během svátečního období zamknout. V Izraeli byl tento systém fiktivních prodejů přiveden k dokonalosti. Zbožní Židové “prodají” své kvašené látky lokálním rabínům a ti je obratem prodají vrchním rabínům. Ti je dále prodají nevěřícím a podle zvláštní úlevy se předpokládá, že při prodeji změní majitele také kvašené substance od nepraktikujících Ž idů.
6) Šabat-gójím. Pravděpodobně nejpropracovanější úlevy se týkají “Šabat-gójímů“. Jak bylo již zmíněno dříve, okruh úkonů zakázaných během šabatu se neustále rozšiřoval. Přibývá ovšem také úkolů a prací, které je nutno vykonat pro uspokojení potřeb či zvýšení pohodlí. To platí obzvlášť v moderní době, ovšem technologická změna se začala projevovat již velmi dávno. Pro židovského rolníka nebo řemeslníka v Palestině druhého století našeho letopočtu bylo relativně jednoduché dodržovat zálkaz mletí v období šabatu, protože používal ruční mlýnek. Pro obyvatele vodního nebo větrného mlýna to už bylo něco zcela jiného, a to bylo jedno z nejobvyklejších židovských povolání ve východní Evropě. Ovšem i tak jednoduchý lidský “problém”, jako dát si v sobotu odpoledne šálek čaje, neskutečně naroste, pokud uprostřed pokoje stojí obrovský samovar, který se používá pravidelně uprostřed týdne. A to jsou pouze dva příklady velkého množství takzvaných “problémů dodržování šabatu”. S jistotou je možno prohlásit, že komunita složená výhradně z ortodoxních Židů byla bez pomoci nevěřících při konfrontaci s podobnými problémy naprosto bezradná, přinejmenším během posledních osmi či deseti století. A v dnešním “židovském státě” to platí ještě víc, protože mnoho veřejných služeb, jako například voda, plyn a elektřina, spadá přesně do této kategorie. Klasická judaistická společnost nepřežije bez pomoci nevěřících ani týden.
Bez speciálních úlev je ovšem velký problém zaměstnat nevěřícího pro tyto sobotní práce, protože talmudická omezení zakazují Židům požádat nevěřící, aby o šabatu vykonávali jakoukoliv práci, kterou oni sami nemohou vykonávat. Popíšu zde dva typy úlev, využívaných právě při těchto příležitostech.
Nejprve zde máme metodu “nápovědy”, využívající kauzální logiky” dle níž se hříšný požadavek stane beztrestným v okamžiku, kdy je chytře vysloven. Nápověda musí být “nejasná”, ovšem v případě krajní potřeby je povoleno použít “zřetelnou” nápovědu. Nedávno vydaná brožurka pro izraelské vojáky o dodržování religiózních pravidel hovoří o tom, jak mluvit s arabskými dělníky, které armáda zaměstnává jako šabatové gójímy. V nutných oheň nebo když je potřeba světlo pro provádění náboženských obřadů, může zbožný židovský voják použít “jasnou” nápovědu a říct Arabovi: ,,Je tady zima (nebo tma).” Běžně ovšem musí postačit “nejasná” nápověda, například: “Bylo by příjemnější, kdyby zde bylo teplo.” Tato metoda “napovídání” je obzvláště odpudivá a degradující, pokud je používána ve vztahu k nevěřícím, kteří jsou kvůli své chudobě či podřízenému společenskému postavení zcela v moci svých židovských zaměstnavatelů. Nežidovský sluha (nebo zaměstnanec izraelské armády), který se nenaučí interpretovat “nejasnou nápovědu” jako rozkaz, je bez milosti propuštěn.
Druhý postup se používá v případech, kdy se po nevěřícím v sobotu nepožaduje nějaký neobvyklý úkol nebo osobní služba, ke které je možno poskytnout v případě potřeby “nápovědu”, nýbrž rutinní či běžná práce bez stálého dozoru některého ze Židů. Podle tohoto postupu, kterému se říká “samozřejmý požadavek” (havla’ah) pro šabat mezi dny v týdnu, je nevěřící najmut “pro celý týden (nebo rok)” a o šabatu se smlouva nezmiňuje. Ve skutečnosti se tato práce provádí pouze o šabatu. Tato metoda se v minulosti používala při najímání nevěřících ke zhasínání svíček v synagoze po skončení večerní šabatové modlitby (nechat je vyhořet by bylo plýtvání). V moderním Izraeli se používá například pro regulaci napájení vodou nebo dozor nad vodními nádržemi o sobotách.
Podobná metoda se používá také v případě Židů, výsledek je ale jiný. Židé nemohou přijmout žádnou mzdu za práci o šabatu ani v případě, že daná práce je povolená. Nejdůležitější příklad se týká posvátných profesí: rabín nebo talmudický učenec, který káže nebo učí o šabatu, zpěvák v synagoze, který zpívá pouze o sobotách a dalších svátcích (na které se vztahují podobné zákazy), kostelník či jiná podobná funkce. V talmudických dobách (a v některých zemích ještě mnohá století poté) se za výkon těchto profesí nedostávala žádná mzda. Ovšem později, když se začaly platit, se využila úleva “samozřejmého požadavku” a daní lidé se najímali na “měsíční” či “celoroční” smlouvu. Problém se velmi komplikuje, pokud se jedná o rabíny a talmudické učence, protože Talmud jim zakazuje přijímat jakoukoliv finanční kompenzaci za kázání, učení a studium talmudických nauk i během týdne. Pro ně je určena speciální úleva, díky níž se jejich plat nepovažuje za skutečný plat, ale za “kompenzaci nečinnosti” (dmey batalah). Výsledkem těchto dvou teorií je to, že skutečná mzda za práci hlavně či pouze o šabatu se mávnutím kouzelného proutku promění na odměnu za nečinnost během dní v týdnu.