Podkapitola z knihy Franze M. Wuketitse “Přírodní katastrofa jménem člověk”, vydané roku 2006 nakladatelstvím Granit.
Poslední dobou se stalo módou mluvit o chaosu – o významu chaosu, o výzkumu chaosu. My se zde k tomuto tématu nevyjadřujeme proto, abychom ukázali, že též držíme krok s dobou, ale proto, že chaotické chování opravdu patří k charakteristickým znakům nejrůznějších systémů reálného světa. “Neexistuje jediný reálný systém, který by pro náležitě dlouhé časové úseky nepotvrzoval chaotické chování” (G. Binning, 1989). Tento postoj tedy není tak nový, jak by se pod dojmem moderního studia chaosu a jeho mnoha působivých matematických zpracování možná dalo předpokládat. Pro odborníky na evoluční teorii je chaos starý známý. Například J. Monod přišel s domněnkou, že evoluce stvořila živočichy přírodním výběrem z rušivých zvuků (čili z chaosu), již na počátku 70. let min. století O. Monod, 1971).
V předchozích oddílech jsme zběžně nastínili, jak by se dnes měla evoluce chápat, jaká úloha v ní připadá náhodě a jaká přírodním zákonům. To již zpochybňuje představu trvalého pokroku, stálého vývoje k lepšímu. S výrazem “chaos” se dostáváme ještě dál. V běžné každodenní mluvě má toto slovo spíše pejorativní nádech, neboť označuje stavy, které nás matou a ztěžují nám orientaci.
A právě o to nám tolik jde: Chceme mít přehled, vyznat se v dění kolem a také se konec konců chceme cítit bezpečně. Chaotický svět nám tento pocit nedává, bere nám všechny jistoty, po nichž natahujeme ruku, abychom zdárně pro kličkovali životem. K takovým jistotám náleží údajná uspořádanost dění na tomto světě.
Jaké vizi přírody dáváme tedy přednost? Jaká příroda se nám líbí nejvíc? Zelená louka a na ní pestré květy, kolem pilně poletující včely, jejichž bzukot přehlušuje jen přežvykování spokojeně vyhlížejících kravek a šplouchání křišťálové vody v potůčku hemžícím se rybami – prostě idyla. Neméně idylická je zasněžená krajina, kterou hopká pár zajíců a klidně jí procházejí srnky, zatímco medvědi oddechují pokojným zimním spánkem. Takové přírodní scenérie nám předkládá televizní reklama, poněvadž řada firem dnes prodává “biologicky čisté” zboží a svými výrobky prezentuje své souznění s přírodou. Ve skutečnosti je to však jen reakce na hluboce zakořeněnou potřebu civilizovaného člověka – na potřebu přírody, z níž dýchá mír a lad, zkrátka ráj.
Takové pojetí přírody však neobstojí, i kdyby našim potřebám vyhovovalo sebevíc. Při bližším pohledu vyjde najevo, že krávy, pasoucí se na zelené louce, ničí jiný život, i když je to jen tráva. Ukáže se také, že oni na pohled veselí zajíčkové v zimní krajině jsou leckdy blíže smrti než životu, že mnozí z nich zmrznou nebo padnou za oběť dravému ptáku. Hlas, který se přírodou stále nese, zní jen “sežrat a být sežrán”. Ráj je iluze; to, co si představujeme pod rajskou přírodou, je dokonce nanejvýš nebezpečné, a sice pro spoustu živočichů. Je to totiž krajina bez všelijaké “havěti” a bez “plevelu”, krajina zbavená “škodné” a všech “potvor”. Jenže z toho pak vzniká dojem, jako by v té krajině přece jen něco chybělo, a tak do ní mnohé rostliny a zvířata zase zkoušíme vrátit (viz B. Verbeek, 1990). Je to tedy dosti “zvrácená” situace.
Abychom však neodbočovali: Je třeba konstatovat, že menší až prostřední chaos vytváří ve svém prostředí každý živý tvor. Likviduje jiné živočichy, minimalizuje jejich naděje na rozmnožování, demoluje místa, kam jiní chodí za potravou atd. Samozřejmě to žádnému zvířeti nelze vyčítat, neboť musíme akceptovat, že každý živý tvor usiluje o uspokojení především a výhradně svých životních potřeb, a nic jiného nezná. V zásadě to platí i o člověku, a podle toho to také dnes na Zemi vypadá. K tomu však později.
Chaos odporuje naší potřebě řádu a harmonie, a proto se pořád snažíme vnášet pořádek i do svého každodenního života. Jak ale na mnohé z nás působí naleštěná pracovna, psací stůl, z něhož je vše sklizeno? Nemůžeme se ubránit dojmu, že se tam vlastně nepracuje. Já alespoň ten pocit dostanu vždycky, když mě pedantický kolega pozve do pracovny, kde má na psacím stole jen počítač a v dokonalém zákrytu s poznámkovým blokem tři perfektně ořezané tužky. To stůl pokrytý rukopisy, časopisy a separáty, na němž hned všechno nenajdeme, přispívá k ovzduší tvůrčí, intelektuální činnosti daleko víc.
Tam, kde je vše bezchybně uspořádáno, vskutku nic nového vznikat nemůže. Kde věci dosáhly stavu konečného uspořádání, se evoluce uzavřela. Naproti tomu z chaosu mohou vzejít vzory nového řádu. To platí pro všechny systémy. Chaos je v přírodě pevně zakotven; neznamená to, že by ochromoval přírodní zákony, spíše je podmínkou pro fungování speciálního typu zákonů, kde má rozhodující slovo nelineárnost (B. Kanitscheider, 1993).
Lineární, přímočarý pokrok v přírodě by znamenal opak: trvalou, systematickou demontáž chaosu a stejně trvalé, systematické budování řádu, dokud nebude dosaženo “bodu omega” anebo ráje očištěného od “havěti” a “plevele”. Tak ale evoluce neprobíhá. Každý živočich sice představuje systém, který je do značné míry založen na řádu, avšak v zájmu zachování tohoto řádu musí vytvářet nepořádek. Kromě toho ve světě, kde jsou všechny struktury identické, by neÚčinkoval mechanismus přírodního výběru. Evoluce může fungovat jedině na bázi “nerovnosti” a “různorodosti”. Setřením všech rozdílů by vývoj skončil.
Krajina, o níž sníme, krajina s několika málo druhy – totiž právě jen s těmi, které se nám hodí do krámu (žádná “havěť” ani “plevel”!) -, by tedy byla typickým příkladem degenerované přírody, kde již chybějí podmínky pro další vývoj. Řád vzniká právě z rozdílností, z náhody, z konkurence různých variant, z chaosu, z výkyvů a změn (viz též I. Prigogine, I. Stengers, 1981); není to ovšem věčný řád (to je iluze, o niž vůbec není co stát!), nýbrž stavy přechodného řádu, které ve střednědobém až dlouhodobém měřítku opět zanikají, rozmělňují se v chaosu, a z toho se pak opět rodí stavy nového dočasného řádu.
Možná je teď už také jasnější, proč žádný živý tvor nemůže existovat věčně a proč každý druh organismu dříve nebo později vyhyne. “Svět v rovnováze” by v tomto ohledu mohl být výjimkou, ale v takovém světě by se také nevyvíjeli žádní živočichové, neprobíhala by evoluce, nevytvořila by se ona úžasná rozmanitost druhů, která v různé míře provází dějiny Země již po několik miliard let. Mám za to, že svou představu přírody musíme od základu zrevidovat, hlavně pokud pro přírodu chceme něco udělat. Ochrana přírody postavená na romantickém pojetí přináší přírodě i živočichům víc škody než užitku! Chceme-li svět, kde spolu v míru žijí vlci a beránci, musíme tento svět zničit. Pak ale nebudou ani vlci, ani beránci, ba ani lidé, kteří by se z “nového světa” radovali.