Kapitola z první verze knihy Miro Slava Švického Návrat Slovenů, vydané roku 1997 nakladatelstvím Diva (český překlad Martin Vincour, 2007). Kniha vyšla v druhém a doplněném vydání roku 2014. Její součástí je i CD s výběrem autorových skladeb. V ČR možno objednat zde.
Jak malý je rozdíl mezi slovy svatý a světský. A jak totožný je základ slov svět a světlo. Slovenský jazyk, který je odrazem našeho ducha, naznačuje cestu k osvícení. Ten, kdo je vědomým Slovenem, a tedy ten, kdo rozumí slovům, procítí odkaz, který se nese s duchem naší řeči. Podle tohoto odkazu je posvátný celý svět. Tedy nejen kostel, nejen palác, nejen tam je vhodné chovat se souladně. Celý svět je stvořen nikoliv člověkem, a proto každé stvoření a každý kámen, který má nakonec též ducha, to všechno je posvátné. Příroda je v pojetí přírodních národů, včetně našich předků, ale i mnoha dnešních lidí, vlastně obrazem boha, je jeho součástí, ve všem se odráží posvátnost. Nejen člověk má duši, ale i zvíře, duch. Dokonce i skála, řeka, či zdánlivě neživý předmět má duši. Proto ve staroslovenském jazyce nebylo rozdílu mezi rodem životným a neživotným. Ne proto, že by byl jazyk nedokonalý, ale proto, že přírodní národ cítil tep života ve všem. Toto vědomí (ve světě moderní vědy označované jako animismus), přetrvává dodnes u dětí, ale i v lidové slovesnosti – pohádkách, písních…
Samozřejmě, z hlediska moderní vědy je to směšné. Z hlediska moderní vědy nemůže mít duši Země, a tedy už vůbec ne řeka či skála. Protože i to patřilo k víře našich předků. Z hlediska moderní vědy nemá duši ani rostlina a ani zvíře. Jenže – co je nám do moderní vědy? Vždyť z hlediska moderní vědy nemá duši ani člověk. Pravda, dnes už jsou na světě přístroje, které dokáží vyfotografovat na kirlianovu desku životní sílu (je jedno, zda ji nazveme živou nebo aurou). A jsou dokonce přístroje, které dokáží změřit jemný magnetismus obalující lidské tělo. Je zjevné, že něco podobného je kolem rostliny či země, případně řeky. Z hlediska vědeckého to však nic nedokazuje. Jenže – pro přírodně cítícího a duchovně vědomého člověka je takové dokazování zbytečné. A k čemu by se vědomý a vidomý člověk „páral“ s nějakými drahými harampádími a dokazováním ztrácel čas života, když onu životní sílu dokáže na vlastní oči vidět? K čemu by př emlouval zaslepence a hovořil o barvách tomu, kdo má hlavu v písku, když je jasné, že ji v tom písku chce mít i nadále? Žádný přístroj a žádný č lověk nemůže stvořit vyhubené zvíře č i rostlinu, žádná moderní věda nemůže nahradit př írodní cítění. Těžko se žije člověku, který den co den vidí kolem sebe v době takzvaného míru stovky zbytečných vražd, vražd bez ospravedlnění.
Když naši předkové zabili zvíře, protože mimo tropického a subtropického pásma bylo vegetariánství prakticky neuskutečnitelné, odprosili jeho duši, obětovali ho tomu, co ho stvořilo. Až potom jedli jeho maso. Bylo to jednou za čas, ne každý den. Stejně zacházeli i s rostlinami, které byly hlavním zdrojem jejich potravy. Když vypálili kus pralesa, aby mohli zasít obilí a zeleninu, jednali tak, aby nenarušili př írodní rovnováhu. Vždy bylo dost lesů, které se postupně rozšiřovaly na opuštěná pole. A vždy bylo dost posvátných lesíků – lesů a hájů, které musely zů stat zcela nedotčené, aby i rostliny a zvířata, které jsou příliš choulostivé na změny, měli i nadále nedotknutá semeniště, odkud se mohli opět rozšiřovat do okolí bez hrozby zániku. Taková je pravda o „nevědeckém“ člověku, taková je pravda skutečných vědců a vědem. A na vysoké úrovni vědomí našich předků nic nezmění ani slaboduchá tvrzení, podle kterých šlo o „primitivní kulturu“ či „náboženská dogmata“. Přírodně cítící a duchovně vědomý č lověk totiž nerozlišuje mezi filozofií, vědou a náboženstvím, mezi cítěním a myšlením. Všechno se spojuje, všechno je jedno. I člověk a příroda je v jednotě. Přírodní kultura nemusí, a ani nemůže ochraňovat přírodu. Přírodní kultura je totiž součástí přírody, žije s ní v souladu. A když někdo zaútočí proti přírodě, zaútočil zároveň vůči přírodní kultuře, proti lidské společnosti. A s takovými sobci přírodní kultury náležitě zacházejí. Kultury úpadkové ničitele oslavují, spolu s balíky peněz, které si přitom nahrabaly.
Dnes někteří podvodníci dokázali vyrobit rozpor mezi národními a přírodními zájmy. Alespoň tak to vyplývá z veřejného mínění. Je to samozřejmě chorý nesmysl, past na ty, kterým má být nejprve zničeno životní prostředí a potom vtlačena žebrácká hůl. Ve skutečnosti totiž mezi národními a přírodními zájmy není rozporu. Naše národní zájmy jsou přírodními a přírodní zájmy jsou národními, není možné pozvednout národ na úkor souladu s přírodou, drancování přírody může sice přinést nějaké ty bankovky, ale následný duchovní úpadek směřuje k duchovní žebrotě. Ne náhodou byli duchovní zasvěcováni v přírodě a společenské zákony byly odvozovány od přírodních. Staří Sloveni dokonce vynášeli soudy v posvátných lesících. Duchovní soulad je nepředstavitelný bez souladu přírodního.
Národní a přírodní je nejen významově, ale i slovně příbuzné. Obě slova mají v sobě staroslovenský kořen „rod“, který je totožný se starým indoevropským kořenem. V příbuzné staré perštině toto slovo (Ráda) označovalo božského strážce, ochránce, podobně jako staroslovenský bůh Rod (Rodhost Radegast). Ve staré slovenštině jsou slova jako rod, zrod, národ a příroda božského zbarvení.
Vidění posvátnosti a všesvatosti světa se projevuje například v písních Slováků – ve zpěvném básnictví. Jasně to viděl Ľudovít Štúr, který poznamenal, že křesťanství sice změnilo náš pohled na přírodu, ale nevyhubilo jej. Takový jev vůbec není v Evropě samozřejmostí, hlavně ne v té, kterou dnes označujeme jako „vyspělou“…