Úvod z knihy Guido von Lista “Nepřemožitelný”, jejíž celý překlad je k dispozici zde v naší Knihovně.
Po celá staletí se ze všech sil snažíce zničit a vymazat naše jedinečné (národní) vlastnosti, se ti, kdož jsou u moci, ti, kdož řídí vzdělávání lidí, věnovali nedosažitelnému přeludu úplného zrovnoprávnění všech kmenových rozdílů. Řídili se nezdravým záměrem směřovati k vytvoření unifikovaného druhu lidstva. Lidé byli slepí k jasně projevenému fenoménu dějin evoluce lidských druhů, lidé byli hluší k pronikavým zjevením božské vůle při ovládání přírodních sil; zaslepeni pomýlenou bratrskou láskou předložili šílenou mámivou nauku, prosazující jednotné světové společenství (kosmopolitismus) všech národnostních skupin s falešným závěrem, obtěžkaným zmarem, míti jedno stádo s jedním pastýřem.
Již na počátku 19. století začali jednotliví myslitelé poznávat, jak katastrofální funkci mají tyto pomýlené principy a cíle při takovém nepřirozeném formování lidí, a jaká nebezpečí pro budoucnost všech národů předznamenávají již v zárodku. Zvuk polnice těchto soucítících myslitelů sestoupil jako božské jiskry ducha na evropskou rodinu národů, které nyní vedeny svými nejlepšími vrstevníky zahořely svatým ohněm neomezeného rozvíjení jedinečných národních vlastností. Z takového plamene nadšení se jako Fénix znovuzrodí lid ve své původní čistotě, zušlechtěn bez poskvrny.
Jako počátek krásnější budoucnosti se stále jasněji ukazovalo přesvědčení, že v dlouhodobé perspektivě nemůže býti žádný národ nucen cítit, myslet a konat jiným způsobem, než umožňují vlastnosti jejich vrozené duše lidu; vše, co bylo násilně naroubováno do duše lidu, v kratším či o něco delším čase zmátne a oslabí základní vlastnosti lidu – než vědomí sebe sama znovu procitne a vyloučí cizí elementy. Toto procitnutí ducha lidu, toto rozpoznání cizích a ne-národních elementů v základních předpisech, které až dosud vedly vědu o vzdělání, jest nám popudem, abychom znovu hledali nacionalistický základ vzdělávání lidu. Protože spása našich potomků může vzkvétat pouze díky dobře plánované kultivaci řízeného rozvíjení charakteru lidu v striktně nacionalistickém smyslu.
Z tohoto důvodu jakékoliv vzdělávání lidu tímto směrem musí být založeno na národní obrodě, prospěšnosti a posilování. Totéž platí tam, kde staletí útisku oslabila či zhatila toto vzdělávání. Může být znovu prosazeno a zavedeno. Kdekoliv se zdá, že upadlo do spánku, může být probuzeno k novému životu. Musíme pracovat ve směru vedení národního charakteru k dobrým cílům, abychom umožnili lidu v budoucnu dosáhnout vyšších a dokonce nejvyšších znalostí a zároveň usilovat o zušlechtění lidu, s nímž jest vše dosažitelné. Avšak tento nejvyšší cíl při vzdělávání lidu jest dosažitelný pouze, pokud se berou do úvahy neodvolatelné zákony evoluce, dle nichž jest stvořeno Vše, pomocí nichž každý podstupuje rozvíjení svého druhu a rasy. Avšak tyto cíle nejsou žádným způsobem dosažitelné, pokud cizí, a často dokonce nepřátelský duch jest vnucován duši lidu a působí proti myšlenkám a pocitům samotné duše lidu a proti věčným zákonům stvoření a vývoje.
Jest proto nade vší nutnost zříditi národní školní osnovy pro vzdělávání lidu, a toto má mít svůj počátek již na nejnižších stupních a pokračovat během školní výuky, aby bylo ustaveno plánované národní vzdělávání lidu prostřednictvím „lidově zaměřeného vyučování“ [Volkssittenlehre] (národní morálky), s nímž jest třeba nakládat jako se závazným vzdělávacím úkolem. Proto tato plánovaná národní školní výuka nabízí záměrně naplnění požadavků mnoha učitelů, kteří se k tomu dokonce snaží přimět konfesijní školy, avšak namísto náboženských nařízení chtějí, aby žáci byli instruováni ve srovnatelném morálním učení. Mladí, tedy lid budoucnosti, by zdivočeli, kdyby se odstranil vliv škol na duchovní a morální výuku. Všechny žáky různých náboženských vyznání by oslovila „*lidově zaměřená nauka“ jakožto povinný vyučovací předmět, sjednocený, plně rozvinutý morální kodex, založený na nacionalistickém základě , který by dozrál v nejkrásnější ovoce, rašící nábožně z nacionalistické pocitovosti.
Taková hluboká nábožnost, jež by nevzešla z prázdné víry v poučky, ale z nejniternější živé pocitovosti duše lidu, by byla tou nejjistější pokladnicí proti hrozícímu zhrubnut í lidu, a proto nejlepší obranou proti porážce národa, jež by měla počátek v mizejícím ideálu lidu. Jaký ozdravný efekt by tato plánovaná výuka ducha měla, zvláště v Rakousku, je jasné z toho, že ve většině škol jsou žáci tvořeni katolíky, protestanty – a nezřídka starověrci [Alt-Gläubige] – nemluvě o židech a muslimech, kteří jsou všichni národní pocitovostí odkojeni svými neobyčejnými náboženskými instrukcemi a z tohoto důvodu jsou zatahováni do náboženských, či spíše konfesijních konfliktů. Kdyby však konfesijní náboženská výuka byla ze škol vyloučena a změněna v soukromou, jakožto soukromá záležitost, a bylo místo ní ustaveno lidově-morální vyučování jakože národní morálce, kterou by museli představovat sekulární, národní učitelé, pak by školy mohly očekávat, že budou vychovávat žáky se smyslem pro nacionalismus, kteří by stačili na všechny příští bouře ve státě a v každodenním životě, protože by u nich bylo posvátného chápání vznešených nacionalistických idejí.
Tímto pokynem jest dostatečně zdůrazněno, že nacionalistické *[lidově-morální vyučování] jest samozřejmě založeno na náboženském,dobře si všimněte, na náboženském – a ne konfesijním – cítění. Protože vědomí Boha jest individuální každému jedinci, avšak žádný nepopře existenci Jediného, Velkého a Neproniknutelného, kterého naši předkové, od počátku našeho lidu – tj. dlouho před vzestupem křesťanství – nazývali Bůh. A tento Bůh, kterého všechny „právně uznávané náboženské komunity“ uctívají jako otce lidstva a jehož zákony prohlašují lásku k vlasti a lidstvu – je vždy tentýž ve všech hlavních dogmatech všech vyznáních, protože jest trvale vryto v srdci každého jedince, že tento Jediný vládne všemu.A tudíž také národní *[lidově-morální vyučování] musí být postaveno na poznání tohoto Jediného Boha a jeho věčné zákony, dřímající v srdci každého, by měly být probuzeny a vyučovány pro záchranu a požehnání našeho lidu, naší otčiny i budoucnosti obou.
Tato kniha by nás také měla posunout o krok vpřed, ačkoliv jest založena na uvědomování si Boha, není to pouze víra, avšak i vědění čtenáře, jež má být vybídnuto a rozvinuto. Žádný ze zde nabízených vjemů není v rozporu se současným stavem znalostí přírodních věd, a tak by měl i zavládnout mír mezi náboženstvím a vědou – jehož nedostatek je až dodnes největším nepřítelem „víry“. Pak čtenář shledá tuto knihu „krátkým katechismem“, jenž jest sepsán s péčí ke všem závěrům moderního vědeckého bádání, což v žádném případě nestaví do rozporu moudrost světa a výsledky odvozené z těchto vědeckých pravd, ani není neslučitelné s názory na povinnost a morálku vrozené našemu lidu.
Zde, v jednouše pochopitelných větách, jest vyjádřen světonázor v germánském smyslu slova. Jest to zrcadlový obraz duše germánského lidu, jakou jest a měla by býti. Dle názoru autora jest správná cesta ukázána v této knize, jež nastiňuje národní nauku pro morálku lidu – jak lze rozvinout vznešený germánský lid, zdravý duchem i tělem – lid, jenž bude schopen snést všechny budoucí bouře a jenž bude muset splnit nejvyšší nároky nadcházejících časů.