Podkapitolka z knihy Adriana Romualdiho “Kultura pro Evropu”, vydané roku 2015 Délským potápěčem. Recenze knihy zde.
Domníváme se, že těmito tvrzeními, která, jako všechna pravdivá tvrzení, pohorší kdekoho, se dotýkáme otevřené rány.
Co by vlastně mělo znamenat “být pravicový”?
Být pravicový především znamená rozpoznat podvratný charakter hnutí vzešlých z Francouzské revoluce, jako jsou liberalismus, demokracie nebo socialismus.
Být pravicový za druhé znamená vidět úpadkovou povahu racionalistických, pokrokářských a materialistických mýtů, které připravují nástup plebejské civilizace, vládu kvantity, tyranii anonymních a obludných mas.
Být pravicový za třetí znamená pojímat Stát jako organický celek [totalita], kde politické hodnoty převládají nad ekonomickými strukturami a kde rčení “každému, co jeho jest” neznamená rovnost, ale spravedlivou kvalitativní nerovnost.
Být pravicový konečně znamená přijmout za svou onu aristokratickou, svatou a bojovnou duchovnost, jíž se vyznačovala evropská kultura, a – ve jménu této duchovnosti a jejích hodnot – podstoupit boj proti úpadku Evropy.
Zajímavé je posoudit, v jaké míře se toto pravicové uvědomění objevuje v současném evropském myšlení. Existuje protidemokratická tradice, která se táhne celým XIX. stoletím a která – ve formulacích prvního desetiletí XX. století – předjímala fašismus. Snad se začíná knihou Úvahy o revoluci ve Francii, v níž Burke jako první odhalil tragickou jakobínskou frašku a varoval, že “žádná země nemůže dlouhodobě přežít bez toho či onoho druhu aristokratického stavu”.
Následně tato publicistika usilovala o podporu restaurace spisy německých romantiků a francouzských reakcionářů.
Pomysleme na Novalisovy aforismy, na jejich inovativní a revoluční jiskřivé reakcionářství (“Burke hat ein revolutionäres Buch gegen die Revolution geschrieben”), sugestivní a prorocké předpovědi: “Ein grosses Fehler unserer Staaten ist, dass man den Staatt zu wenig sieht … Liessen sich nicht Abzeichen und Uniformen durchaus einführen?” Pomysleme na Adama Müllera, na jeho polemiku proti liberální atomizaci u Adama Smitha, na protiklad národního hospodářství vůči liberální ekonomice. Na Gentze, Metternichova rádce a tajemníka Vídeňského kongresu, na Görrese, na Baadera, na samotného Schellinga. Blízko k nim má Friedrich Schlegel se svými mnohostrannými dojmy: časopis Europa, manifest evropského reakcionářství, velebení středověku, první bádání o indoevropských počátcích, spor s italskými liberály o patriotismus Danta, který byl patriotem “Říše” a ne malým nacionalistou.
Pomysleme na de Maistra, onoho mistra kontrarevoluce, který opěvuje kata jako symbol mužného a pevného řádu, na vikomta de Bonalda, na Chateaubrianda, velkého reakčního spisovatele a politika, na radikalismus Donoso Cortése: “Vidím přicházet čas absolutních negací a suverénních tvrzení.” Nicméně čistě reakcionářská kritika měla limity dobře patrné v potlačování těch nacionálních a buržoazních sil, které vedle osvícenských negací toužily položit základy nové pospolitosti. Arndt, Jahn, Fichte, ale i Hegel se Základy filosofie práva, patří kvůli národně-pospolitému pojetí Státu do kontrarevolučního horizontu, přestože nesdílejí jeho legitimistický dogmatismus. Potlačování nacionálních sil (i tam, kde – jako v Německu stály na protiliberálních pozicích) je limit politiky Svaté aliance. Zhroucením Metternichova systému, kvůli krátkozrakosti základní koncepce (revoluci potírat policií a obnovit legalitu z osmnáctého století), se kontrarevoluce rozděluje do dvou větví: jedna, předurčená zaniknout, setrvává výhradně na legitimistických a konfesních pozicích; druhá hledá nové cesty a novou logiku.
Carlyle polemizuje proti duchu doby, proti manchesterskému militarismu (“není to tak, že by zbohatl Manchester jako město, v Manchesteru zbohatli jen někteří nejméně sympatičtí jednotlivci”), proti humanitářství Giuseppe Mazziniho (“co jsou všechny ty růžové nesmysly?”). V hrdinech hledá klíč k historii a v demokracii vidí přechodné zatmění heroického ducha.
Gobineau uveřejňuje v roce 1853 památný esej O nerovnosti lidských plemen, přičemž ideu aristokracie zakládá na jejích rasových základech. Gobineauovo dílo najde pokračování ve spisech Němců Clausse, Günthera, Rosenberga, Francouze Vachera de Lapouge, Angličana H. S. Chamberlaina. Jejich prostřednictvím se koncept “původu”, pro nacionalismus zásadní, odtrhl od svévolnosti různých národních mýtů, a vrátil se zpět k nordicko-indoevropskému ideálu jako objektivnímu výměru ideálu evropského.
Koncem století je předsunuté ostří pravice v polemice Friedricha Nietzscheho proti demokratické společnosti. Nietzsche, ještě víc než Carlyle a Gobineau, je stvořitelem moderně “fašistické” pravice, které dal jiskřivý kontrarevoluční jazyk. Nietzscheovské je pohrdání protivníkem, připravenost k útoku, revoluční smělost (“was fällt, das soll man auch stossen “). Nietzscheho dikci si v Itálii osvojí Mussolini a D’ Annunzio, v Německu Jünger a Spengler, ve Španělsku Ortega y Gasset.
Mezitím se i v rámci nacionalismu pracovalo na “změně vlajky”. Už ve formulacích německých romantiků není národ nečleněná masa, jakobínský nation, ale ständische společnost s jejími společenskými orgány – korporacemi, s jejími tradicemi a šlechtou. Společnost – učil Friedrich Schlegel – je tím víc nacionální, čím více je spjata se svými zvyky, se svou krví, se svými vládnoucími vrstvami, které představují její dějinnou kontinuitu..
Koncem století je přepracování nacionalismu v duchu konzervatismu dovršeno. Maurras a Barres ve Francii, Oriani a Corradini v Itálii, pangermanisté a “mládežnické hnutí” (Wandervogel aj., pozn. red.) v Německu, Kipling a Rhodes v Anglii, dodali národní myšlence tradicionalistický a autoritářský ráz. Nový nacionalismus je základní složkou řádu.