Dynasofie si klade za úkol být více než jen intelektuální konstrukce. Nyní se k ní doplní naděje, naděje v národ. Cílem Dynasofie je vyčlenit ze Západního světa národ lidí, kteří ji chápou a přejí si její koncepty dodržovat. Z trosek Západu se vybuduje nová civilizace, s novou etikou založenou na racionálním vnímání vesmíru. Protože racionalita předpokládá vyšší stupeň mozkové obratnosti než nácvik mýtické a mystické víry, její lidé se dle této kvality sami vyselektují. Samotný úkon přijetí vytřídí ze souhrnné masy ty, kteří dokážou racionálně uvažovat o širších aspektech své existence. Její základy budou, tak jako u jakékoliv civilizace, spočívat v náboženství a náboženství lze definovat jako věroučný systém charakterizovaný nadějí ve spásu prostřednictvím věrnosti víře. Bez naděje není náboženství. Nadějí Dynasofie je: vyčlenit z oné rasy, jež je nejprogresivnější, pokud jde o civilizační dovednosti, národ sestávající z lidí předurčených k tomu, stát se předvojem lidstva. Pokud se její následovníci budou věrně držet jejích principů, je toto předurčení nevyhnutelné.
Po uznání tohoto předpisu se naše pozornost musí obrátit k typu národa, který by Dynasofie vytvořila. Úvaha nad dějinami světa naznačuje, že její vládu nelze omezit na věnování se tomu, co bývají obvyklé zájmy vlády, jmenovitě: udržet mír, stanovovat zákony na vynucování ochrany jednotlivců a regulaci obchodu, poskytovat služby a pomáhat ekonomicky strádajícím. Vláda omezující se na tyto funkce sama nemá vládu nad konečným osudem společnosti, který zahrnuje, tj. nad důležitějšími, lidskými silami pohánějícími civilizaci.
Moderní svět je důkladně naočkován názorem, že Církev s Stát by měly být odděleny, avšak všechny civilizace mají počátek a vyrostly v dobách, kdy chrám byl od vlády prakticky neoddělitelný. Právě oddělení sociální ideologie od společných životních záležitostí podkopává konstrukční pevnost společnosti, což nakonec ústí v její kolaps. Nepřátelství vůči náboženství v moderní politice vychází z tradičně mytologické formy náboženství, jejich doktrín bylo dosaženo božským zjevením. Bylo by samozřejmě absurdní a nebezpečné, aby toto náboženství pojímala nějaká vláda nebo nějaká vláda byla pojímána takovým náboženstvím, protože všechna byla ukována v érách nevědomosti a důvěřivosti a i nadále zrcadlí onen zrod. Pokud nelze víru podpořit rozumem, musí ji podpořit nátlak. Toto by s menší pravděpodobností platilo pro racionální filosofii,vyjádřitelnou na lepších základech než na omezených a subjektivních dogmatech.
Nehledě na to, jak racionální může filosofie být, strach z kombinace Církve a Státu pramení z podstaty morálního zákona: je autoritativní. Církev nemá sklon formulovat politiku na základě obecného zájmu, ani vatikánský koncil nevybírá papeže na základě všelidového hlasování mezi světovou populací římských katolíků. Desatero přikázání nebylo určeno volbami. Jinak tomu nemůže být ani s morální filosofií, protože ačkoliv si lidé vybírají doktrínu, kterou přijmou, doktrína samotná je zjevena duchovním nebo vyhlášena na základě ověření či pochopení a nelze ji vystavit vrtochům veřejnosti. Nemůžeme nechat morální principy určovat hlasováním a stále očekávat, že zůstanou morální. Dle Zákona regrese by degenerovaly. Z doktríny odvozené zákony jsou proto autoritativní a takovou musí být i organizace, jež je zavádí. V moderním světě by bylo možné si myslet, že Církev v zásadě nenásleduje zvyky své komunity, jako v případě změny politiky v Anglikánské církvi roku 1992, kdy povolila kněžství i ženám, či liberalizace přijímání rozvedených a znovu sezdaných katolíků v Německu, ačkoliv jsou takové sňatky v Písmu striktně zakázány (Mat. 19: 9). Takové příklady jen demonstrují konflikt církevní politiky s rozumem v osvíceném věku a jsou přesně tím typem příkladu, který ukazuje potřebu racionality v sociální filosofii.
Právě sociální filosofie poskytuje společnosti strukturu a přesouvat odpovědnost za její uplatňování na rozmary veřejného svědomí znamená podřizovat národ téže hrozbě sociální dekadence, jež proměnila všechny minulé civilizace v prach. Problém se točí ohledně podstaty dvou hlavních druhů zákona, který vyžaduje každá společnost: regulativní a imperativní, kdy regulativní se obvykle odvozuje z imperativního. Regulativní zákon je typ, jenž spojujeme s demokratickými shromážděními, vzniklými na základě hlasování, a zahrnuje zákony řídící záležitosti jako obchod či udělování povolení. Rozdíl mezi oběma typy zákona lze vidět na baseballu:
Každý hráč baseballu ví, že po třech dobrých strajcích jde pálkař ven. Mohou se vyskytnout mezi hráči rozdílné názory, zda konkrétní hod byl strajk či ohledně jakékoliv hry, takže se pro hladší průběh vybírá rozhodčí. Rozhodčí uplatňuje pravidla, ale nevytváří je on ani hráči. Rozhodčí tedy působí jako regulativní autorita a díky té funkci by bylo moudré, pokud by každý tým měl při jeho výběru svůj hlas, výběr se učinil na základě znalosti hry a nestrannosti vůči oběma stranám. Tato potřeba kontroly regulátorů ze strany účastníků je obsažena v podstatě regulativní autority. Nicméně každý hráč se pravidlům podřizuje, aniž by je zpochybňoval nebo před každou hrou vymýšlel pravidla nová, aby rozhodoval, řekněme, že pálkař by měl mít čtyři odpaly místo tří. Samotná pravidla byla přijata jako zvyk, a protože ona pravidla se musí dodržovat, aby se jednalo o baseball, o nichž se nehlasuje, autorita zvyku ohledně hráčů je něčím více než jen regulativní. Samozřejmě, že hráči by si mohli vybrat jinou hru, třeba kopanou, avšak jakmile si zvolí, musí se podřídit pravidlům. Pokud se hráč nepodřídí a tyto pravidla porušuje, jedná nemorálně.