Vlády mají tři metody financování: daně, inflaci a půjčky. Pokud chce vláda získat finanční prostředky metodou půjček, prodá na otevřeném trhu dluhopisy. Široká veřejnost je při operacích na otevřeném trhu vyloženě bezvýznamná; většinu dluhopisů nakupují velké korporace, pojišťovny a komerční banky. Tím, že si vláda půjčuje, nejen že daňový poplatník platí nejen jistinu za dálnici, most apod., ale splácí i úroky. Protože touto metodou se dnes financuje většina vlád, daňový poplatník splácí úroky bankám a velkým korporacím prostě za všechno, co pochází od vlády, a to daněmi, které jdou na to, aby ‘sloužily’ veřejnému dluhu. V tomto smyslu země splácí úrok za vlastní peníze. Sociální výdaje jsou skrze daní převodem financí od osob výdělečně činných k bohatým vlastníkům kapitálu.
V jakémkoliv systému půjčování peněz musí celková skupina splatit v podobě jistiny plus úroku věřitelům více, než bylo původně půjčeno. Jinými slovy, celková skupina musí splatit více, než původně dostala, což není možné, pokud se nevytvoří více peněz. V přirozeném peněžním systému, kdy se finance čerpají, se financování s nárůstem úrokových sazeb stává dražším, avšak systém poměru rezerv obchází tuto nevýhodu manipulací se základní sazbou. Do systému se tak stále pumpují peníze, což funguje až do chvíle plné zaměstnanosti. Poté, bez ohledu na to, kolik peněz systém má, nelze produkovat více zboží a služeb, protože není k dispozici více pracujících. Pak tedy existuje více peněz než zboží, pracující chtějí vyšší mzdu, vláda tedy povolí navýšení úrokových sazeb, zastaví se půjčování, nastanou bankroty a vyvlastňování, a banky mají žně. Při nulové nezaměstnanosti podniky nabízí vyšší mzdy, aby přilákaly pracující z jiných podniků, tudíž nejprve vidíme nárůst mezd před cenami, avšak každý, kdo někdy pracoval za mzdu, ví, že mzdové požadavky následují navýšení cen; nejedná se o případ, kdy jsou mzdové požadavky hybnou příčinou inflace. Nákladová inflace plné zaměstnanosti by neexistovala, pokud by v ekonomii neexistoval požadavek na vyšší než plnou zaměstnanost.
Způsob, jakým se systém pokouší ve skutečnosti fungovat, je odsouvat nevyhnutelné tím, že jen málo expanduje, aby umožnil půjčování a aby vytváření peněz bylo vyváženo splácením dluhu a rušením peněz, s pracujícími přesouvajícími se mezi expandujícími odvětvími. Toto nikdy zcela nefunguje, protože zásoby peněz chtějí kvůli nerovnováze mezi vytvářením a vymazáváním zapříčiněným úrokem rychleji ubývat než narůstat. Toto by znamenalo deflaci, avšak souhrnný system si v pošetilé snaze splatit staré dluhy musí dale půjčovat, tudíž stále dochází v rostoucí míře k přilévání nových peněz, což znamená půjčování si a dluh až po a za úroveň plné zaměstnanosti s důsledky uvedenými výše.
Existuje alternativa k systému vytváření peněz prostřednictvím půjčování si a ten jednoduše spočívá ve vyžadování toho, aby banky měly 100% rezerv a staly se z nich investoři veřejných fondů. Peníze by pak vytvářely vládní výdaje a půjčky bankám pro privátní kapitál. Podnikatelská sféra se staví vůči této možnosti, protože to zavání socialismem se ztrátou lukrativních půjček vládě, plus strašidlo inflace. Že se v případě těchto předpokládaných nedostatků jedná o pouhou propagandu, je zřejmé ze skutečnosti, že systém by stále fungoval s motivem zisku a svobodným podnikáním v tržní ekonomice. Inflace nemůže znamenat problém při nárůstu produkce, nehledě na to, zda jsou nové peníze přivedeny k existenci vypůjčením nebo legislativou bez úroku. Nejlepším lékem na inflaci je produkce.
V dějinách kapitalismu máme několik příkladů, kdy se používal systém vytváření přímými výdaji vlády. Jedním z nich byl ostrov Guernsey u pobřeží francouzské Normandie. Než se zde tento systém v roce 1817 vyzkoušel, ostrov byl zchudlý a přicházel o obyvatele. Místo toho, aby se obecní rada zadlužila u bank, vydala vlastní bankovky ostrova. Následovala další vydání, což mělo za následek dramatickou změnu životního standardu ostrova. První vydání šla na silnice a veřejný trh s péčí o to, aby se z něj půjčkami a daněmi odstranily bankovky, tudíž nedošlo k inflaci ani se neobjevil veřejný dluh. Ostrov tento systém používá dodnes. Roku 1861 prezident Abraham Lincoln schválil tisk státovek, jež se staly známými jako “greenback”, aby jimi splatil náklady Severu za Americkou občanskou válku. Souhrnem se vydalo 449,338,902, dolarů, jež vláda utratila na to, aby se staly platidlem za všechny dluhy veřejné i soukromé. Roku 1863 byl ustanoven Zákon o národním bankovnictví, který greenbacky stáhl z oběhu.
Příklady podobné tomuto nám poskytují představu o sociálních otázkách, s nimiž by se potýkala Imperativní rada, a jejích metodách řízení všeobecného směřování společnosti nalitím jejích předpisů do vědomí veřejnosti prostřednictvím vzdělání a systémů informování. Alternativou takové Imperativní rady jsou všechny projevy regulační síly společenské zábavy, skutečná moc Imperativní rady by byla minimální, nicméně zásadní, protože tímto prostřednictvím lze učit vyšší etické hodnoty než ty, které mají původ v jejich běžném vkusu. Bez takové opory imperativního zákona musí hodnoty společnosti časem upadat, podléhajíce charakteru Impéria. Popsaná rada by jistě nabízela odlišný scénář než ‘nový světový řád’, v současnosti tak módní u naší západní plutokracie. Nejprve jsme poznali, že lidem je třeba dát etický system víry, pokud má společnost pokračovat v růstu, a že taková víra musí mít racionální základ. Nový řád světa, jenž předkládá současná vláda, nečiní vůbec žádné předpisy ohledně etického systému. Za druhé, rozeznáváme hodnotu rasové národovosti a potřebu posílení konceptu. Toto je opak směřování, jež dnes přijaly vedoucí strany ve všech západních zemích, které zastávají nic než “multikulturní” koncept dekadentních světových řádů minulosti. Za třetí máme poznání potřeby demokratizovat národní ekonomické systémy, aby všichni občané mohli mít podíl na bohatství národa, aniž by rostla koncentrovaná ekonomická moc. Západní ekonomické systémy jsou prostoupeny koncentrovanou ekonomickou mocí, nemocí, jež může jen růst, zatímco soukromý kapitalismus dál vzkvétá. Za čtvrté jsme poznali potřebu nejvyššího orgánu národní vlády tvořeného géniem, vybranými prostřednictím vzdělávacích institucí národa, který má mít faktickou moc nad osudem národa, jenž nelze ponechat pouze ctižádostivým.
Pokud jde o současné směřování Západního světa, bylo by nejhorší volbou formy vlády, jakou lze učinit, pouze se smířit s přirozeným během dějin, protože ona volba standardně vede přímo k diktátorství, césarismu. Celkovým záměrem Imperativní rady je uskutečnovat politiku namířenou proti Zákonu regrese, vůči němuž je demokracie bezmocná. Bez absolutní autority stojící za touto politkou by nebyly nikdy uskutečněny, při opuštění všeho stejného jakožto čehokoliv jiného vůči Zákonu regrese. Je ironií, že právě bez onoho zdroje nejvyšší moci se národ stává ohrožen diktátem totalitní kontroly, protože jakmile civilizace dospěje, a pokud není její filosofická základna pevně ustavena, neúprosný pochod dějin směřuje vstříc zneužití vlády a společenskému úpadku. Právě toto jsou vyhlídky Západního světa, jimž jednoznačně čelí, a ti, kteří se pozastavují nad absolutistickou povahou imperativního zákona, by na to neměli zapomínat.