Obyvatelstvo nejstarších předindoevropských civilizací
Pro konkrétní doložení rasové identity tvůrců a obyvatelstva starověkých civilizací Orientu uvádím antropologické poznatky o několika nejvýznamnějších.
Malá Asie – komplexní příklad osídlení starší větví bílé rasy, jehož část migrovala do Evropy
Jako jeden z nejlepších příkladů můžeme vzít dávné obyvatelstvo Malé Asie; v tomto případě máme nejen rozsáhlý antropologický materiál, ale dokonce i potvrzení genetickým výzkumem.
Většina dávného předchetitského obyvatelstva Malé Asie byla bělochy staršího mediteránního typu, konkrétně dunajskho subtypu.
Hrozný uvádí (1949): „Kostry, nalezené v Ališaru z této doby, jsou dlouholebé nebo středolebé rázu středozemního, což platí ostatně i o většině koster, jinde v Malé Asii nalezených. My sotva pochybíme, budeme-li považovat toto obyvatelstvo Ališaru a Kappadokie vůbec za Chattijce, tudíž za obyvatelstvo předindoevropské“.
I Zamarovský (1961, s. 229) píše o nálezu dlouholebých a středolebých lidí, čímž má určitě na mysli tytéž lidi, o nichž píše Hrozný.
Coon (1939, kap. V, sekce 2., 3) rovněž potvrzuje toto demografické složení na nálezech koster. Nejstarší chalkolitické obyvatelstvo Malé Asie náleželo převážně k dunajskému mediteránnímu typu, který byl v té době rozšířen v dalších kulturách ve střední a východní Evropě (oblast Dunaje, Anau, Mariupolu či Kyjeva). Jak potvrdily studie deseti lebek a koster, které pocházely z doby 2600-2300, šlo o lidi menší postavy, dlouholebé či středolebé, s vysokou klenbou lebky a malým obličejem. Dunajský mediteránní typ byl i prvním nositelem zemědělství do střední Evropy a tvořil první zemědělce v oblasti Kavkazu a Černého moře. Další dvě nalezené lebky, více protáhlé, mohly patřit k vyššímu a robustnějšímu megalitickému mediteránnímu typu.
Příslušnost z východu příchozích dunajských mediteránů k bílé rase jasně indikuje fakt, že se u nich pravděpodobně v určité míře vyskytoval blondismus; dokonce se mohl podílet na etnogenezi nordického typu, který je dnes hlavním a nejznámějším nositelem blondismu (světlejší divize dunajského typu je podle Coona jedním ze subtypů, z nichž se vyvinula širší kategorie, nordický typ). Navíc jeho tmavší část byla i tak hnědovlasá, nikoli černovlasá. Tyto charakteristiky se vyskytují jen u bílé rasy.
Coon (1939, kap. V, sekce 13): „V Rakousku a Čechách se vysoká lebeční klenba a úzký obličej udržely jak u šňůrového, tak dunajského živlu, ale od jižního Ruska až do Altaje byly klenby nižší a obličeje širší. Objevily se tedy dvě varianty, západní a východní. Je zde evidence, že minimálně východní skupina byla částečně, pokud ne převážně, blond. Východní i západní větev mohou být, i když je to trochu odvážnější spekulace, spojeny s ‚nordickými‘ lidmi, kteří se z pohledu historie objevili během železného věku.“
„Běžný nordik a menší mediteránní element v jeho rámci, který je nazýván dunajským, je popelavě blond a šedých či barevně míšených očí; jeho mediteránní protějšky všude jinde jsou hnědovlasé a hnědooké.“ (kap. XI, sekce 19)
„Novodunajský element … je vcelku blonďatý stejně jako nordik, a tento fakt vede člověka k závěru, že sedláci sídlící ve východní Evropě před příchodem lidu šňůrové keramiky, jako v údolí Dunaje, byli již částečně blonďatí. Kombinace popelavě blond vlasů a očí šedě smíšené barvy se zdá být novodunajskou specialitou.“ (kap. XII, sekce 9b, 1. část)
Stejně tak to dobře dokládá skutečnost, že antropologicky nejblíže k těmto dávným dunajským mediteránům mají Gruzínci na Kavkaze, kteří jsou také v této oblasti nejblonďatějším národem (Coon, 1939, kap. XII, sekce 18) a haplogrupa G se u nich ještě dnes vyskytuje v celých 30 % (eupedia.com).
V případě prvních dunajských mediteránů obývajících Malou Asii máme navíc k dispozici i větší množství archeologických poznatků a prokazatelně existuje jejich úzká provázanost s některými oblastmi Evropy a se Středomořím, což nám může sloužit jako jasný důkaz, že původní obyvatelé Anatolie patřili k bílé rase.
Jak již bylo řečeno, tito dávní lidé z Malé Asie směřující na západ na Balkán a do Evropy patřili převážně k menšímu, takzvanému dunajskému mediteránnímu typu, který do zmíněných oblastí přinášel zemědělství a některé výdobytky jako znalost bronzu. Tomuto schématu velmi dobře odpovídají nálezy kulturní.
Coon (1939, kap. IV, sekce 8): „Jednou z nejvýznamnějších událostí neolitické doby v Evropě byla postupná migrace farmářů přes údolí řeky Dunaje do střední Evropy. Tito noví osadníci zůstávali přímo na březích řeky a jejích přítoků, farmaříce na sprašových místech, kde nemusela být půda obnažena pomocí seker. Jižní Maďarsko, Morava, Čechy a Slezsko byly oblastmi, které shledali zvláště vhodnými a které obsazovali ve velkých počtech. Jak směřovali na západ, dosáhli nakonec jižního Bavorska, Bádenska a severní Francie, zejména pařížské kotliny. Pokračujíc kupředu z jižního Německa, setkali se s potomky neolitických lidí, kteří přišli cestou přes Gibraltar.“
Shrnuje (Ibid.): „Jednota časných zemědělců z obou stran Kavkazu a Černého moře je proto nastíněna, a z rasového hlediska Dunajci mohli přijít do centrální Evropy z jižního Ruska nebo z Anatolie, anebo z obou oblastí.“
Mauduit potvrzuje příslušnost prvních významnějších zemědělců v Evropě k menšímu dunajskému mediteránnímu typu (1979, s. 32-3): „V Evropě sice vznikly zemědělství a chov dobytka později než na Blízkém východě, ale ve skromné podobě se v ní určitě vyskytovaly už dříve než ve 4. tisíciletí; tehdy však nabyly osobitých rysů některé skupiny, mezi nimi skupina malých podunajských rolníků. Znali technické postupy, které jim umožnily lépe ovládat prostředí: obdělávání půdy, chov dobytka, předení a tkaní, hlazení kamenných nástrojů a později i kovy. Jak jsme již uvedli, usedlý způsob života se zrodil v Orientě a odtamtud se vydali do světa první zemědělci. Po nich následovaly z týchž oblastí další vlny. První, původem z Malé Asie, tvořili podunajští malí rolníci; nazýváme je tak proto, že jejich sídliště jsou zvlášť četná v údolí Dunaje. Tato vlna dospěla do Evropy ve 4. tisíciletí pnl. a skládala se z lidí protáhlých lebek a malé postavy, jako jsou obyvatelé Středomoří. Své mrtvé pohřbívali skrčené v individuálních hrobech a výjimečně je i zpopelňovali. Nástroje si vyráběli z kamene a potom z kovu – mědi a později bronzu. Metalurgie záhy nabyla důležitosti, což platí zejména o výrobě zbraní, čím dál potřebnějších, protože růst obyvatelstva podněcoval nepokoje. Lovili zvěř i ryby, ale jejich převládající činností bylo obdělávání půdy a chov dobytka; znali obilí – ječmen, proso a žito – a domestikovali hovězí dobytek, vepře, ovci, kozu a samozřejmě i psa. Jejich domy měly obdélníkový půdorys. Podunajští rolníci byli první, kdo dorazili do velké východoevropské sprašové roviny a začali tuto příhodnou půdu obdělávat. Nejdříve si stavěli vesnice blízko polí. Přicházely však i další skupiny hledající půdu a tak propukaly spory. Proto místo vesnic v rovině zakládali opevněné vesnice na místech chráněných přírodou. (…) … tak dorazili na Moravu a na východ od Visly i na sever a do Germánie. Postupovali přirozenými cestami, údolími Odry, Dunaje, Rýna a Maasy, a pronikli do Belgie, ba dokonce i do Francie, kde lze jejich stopy rozeznat v Burgundsku a v pařížském kraji.“
Ovšem podle nálezů a tvrzení Coona se zdá, že část těchto menších mediteránů dorazila přes Středomoří i do západní a severní Evropy ještě před příchodem vyšších megalitických mediteránů (1939, kap. IV, sekce 8): „Pokud přeneseme naše srovnání dále, nalezneme opět silné podobnosti s neolitickým Španělskem a se všemi menšími mediteránními skupinami. Dunajci nepochybně reprezentují další větev stejné rasové skupiny, která vstoupila do Evropy ze severní Afriky jihozápadní cestou. Odkud pocházeli před jejich příchodem do Evropy je nicméně nyní nemožné říci. Evidence z Ruska, včetně té z Mariupolu a Anau, svědčí silně pro původ až za Černomořím, ale stejně tak mohli pocházet z Anatolie, z níž stále ještě nemáme žádnou neolitickou evidenci. Je také možné, že migrace Dunajců byly dílem příbuzných elementů z více než jedné geografické oblasti.“
Jasnou kulturní indicií východního původu dunajských mediteránů v Evropě je jejich malovaná keramika, která se velmi podobá právě té v Malé Asii (Coon, 1939, kap. IV, sekce 8). (Zajímavé je, že tato keramika se podobá i té, kterou vyráběli Merimdiané v Egyptě, což byla jedna z časných skupin bílých mediteránů sídlících v Egyptě.)
Genetický výzkum starých anatolských zemědělců
Nyní i genetická studie potvrdila na úrovni genetiky bělošskou totožnost prvních obyvatel Malé Asie a jejich provázanost s bílým osídlením Evropy v dávných dobách.
Je založena na vzorcích DNA získaných z pozůstatků 34 jedinců ze severozápadní Anatolie z doby asi 6300 pnl., které potvrzují vysoké zastoupení staré bělošské Y-haplogrupy G2a, jejich podobnost prvním zemědělcům v Evropě a přímou genetickou blízkost časným zemědělcům ve Španělsku a Německu. Nejpravděpodobnější scénář vypadá tak, že v dávných dobách došlo k početné migraci těchto bílých mediteránů z Anatolie na západ do některých částí Evropy a Středomoří, kam s sebou přinesli i zemědělství a některé pokročilejší techniky.
Ve studii doslova stojí: „Naše analýza odhaluje homogenní populaci, která je z genetického hlediska přijatelným zdrojem objevení se prvních farmářů v Evropě ve smyslu jejich vysoké frekvence Y-haplogrupy G2a… … analýzy potvrzují silnou genetickou provázanost mezi Anatolci a evropskými farmáři. Na základě modelů můžeme určit, že časní evropští zemědělci byli mixem neolitických Anatolců a mezolitických evropských lovců-sběračů, a odhalujeme velice omezenou míru míšení s původními lovci-sběrači během prvotního rozšíření neolitických zemědělců do Evropy. Naše výsledky tudíž jasně podporují tezi o migraci blízkovýchodních/anatolských farmářů do jihovýchodní a střední Evropy okolo 7000 – 6500 pnl. [Ammerman & Cavalli Sforza, 1984, Pinhasi et al., PLoS Biology, 2005]. Naše výsledky také ukazují na rozdíly mezi časnými Anatolci a všemi současnými populacemi Blízkého východu, Anatolie a Kavkazu, ukazují, že raní anatolští zemědělci byli … později demograficky do značné míry nahrazeni jinou populací.“
Zde musíme dodat, že napřed jen jinými typy stejné – bílé – rasy, později však byly jak novější, tak starší bílé skupiny promíšeny a nahrazeny tmavšími orientálními populacemi.
I další genetické výzkumy v Evropě tomuto scénáři dobře odpovídají. Stopy Y-haplogrupy G2a patřící těmto časným mediteránním zemědělcům jsou ještě dnes patrné v těch regionech Evropy, kam podle antropologických a archeologických nálezů ve větších počtech migrovali. Proto je rozšířena ve většině jihoevropských zemí a dále i v některých oblastech více na severu – ve střední Evropě (Rakousko, Švýcarsko, Maďarsko, Česká republika), jižnějších oblastech západní Evropy (jižní Německo a Francie), na Balkáně (Rumunsko, Bulharsko) a Pyrenejském poloostrově (zde je to asi pozůstatek těch, kteří migrovali od západu z jihozápadního Středomoří). Zde všude je její výskyt 5 – 10 %; v samotném Turecku 11 %. (eupedia.com)
Stopy po původním bílém osídlení starověké Kréty
Na Krétě byly učiněny zajímavé nálezy při analýze mitochondriální DNA (mtDNA) dědící se po ženské linii, získané z koster Mínojců, jež byly nalezeny v kostnici na náhorní rovině Lasithi. Datované jsou do doby před 4400 – 3700 lety. Objevené haplotypy vykazují nejsilnější příbuznost s neolitickými a dokonce i dnes žijícími moderními Evropany a s žijícími obyvateli Lasithi. Mínojské mtDNA haplotypy se podobají dnešním evropským; zastoupeny jsou hlavně mt-haplogrupy H (43,2 %), T (18,9 %), K (16,2 %) a I (8,1 %). Mínojská civilizace byla zjevně založena bílými lidmi blízkými Evropanům. Podrobější analýza haplotypů ukázala, že při srovnání se ukazuje nejvyšší míra příbuznosti k bílým neolitikům ve Středomoří, vysoká k Evropanům (více k západním a severním, méně ke středo- a východním), nižší k Balkáncům, Jihoevropanům a Turkům a nejnižší k Severoafričanům a lidem ze Středního Východu. (Hughey et al., 2013)
Dokonce ještě dnes se v této odlehlé horské oblasti – náhorní plošině Lasithi – u místních obyvatel našlo znatelně odlišné zastoupení Y-haplogrup. Mnohem více se zde vyskytují haplogrupy R1b (36,6 %) a R1a1 (19,5 %) z původního bílého obyvatelstva, a mnohem méně orientální haplogrupy J2 (9,7 %) a J1 (2,4 %), kterou sem přinesli později sem migrující tmavší lidé ze severní Afriky a Blízkého Východu. Zjevně je to oblast, kde se ještě do určité míry zachovalo původní bílé obyvatelstvo z doby mínojské a mykénské (R1b zřejmě představuje dědictví po starých Kydonech/Prakrétech i Pelaszích a z nich pocházejících historických Mínojcích, R1a1 sem byla zanesena indoevropskými Achájci a Dóry). Naopak v oblasti Heraklionu, která byla pozdějším migracím přístupná, je složení haplogrup značně odlišné. Nejhojněji je zde zastoupena orientální haplogrupa J2 (46,2 %) a znatelně méně R1b (15 %) a R1a (8 %). (Martinez et al., 2007) Zjevně zde již převažuje nebílé obyvatelstvo podobnější tomu na Blízkém východě než Evropanům. To souhlasí i s historickými událostmi na ostrově, kdy v pozdějších dobách migrací lidí semitského typu, postupně zalidňujících celé Středomoří, a v dobách expanze Osmanů, se původní obyvatelstvo stahovalo do odlehlejších a výše položených oblastí. I v obecnějším smyslu se zdá, že Kréta díky své ostrovní poloze byla přece jen trochu více stranou pozdějších migrací nebílých lidí, kteří přicházeli z východu do jižnějších oblastí Balkánu a severněji položené ostrovy v egejské oblasti.
S těmito zjištěními korespondují i antropologické nálezy, které potvrzují větší zastoupení bělošských rysů v obyvatelstvu, než v pevninském Řecku. Kréťané jsou o něco vyšších postav a světlé odstíny pleti jsou mezi nimi docela časté. Na 15 % lidí má středně hnědé vlasy a 10 % dokonce světle hnědé nebo blond. Vousy u mužů jsou o mnoho světlejší než u pevninských Řeků; 40 % jich má světle hnědé nebo blond vousy. Světlé nebo převážně světlé oči se vyskytují u 7 % lidí a dále se zde vyskytují i oči světle smíšené pigmentace. Tento blondismus sem musel přijít s bílými indoevropskými Achájci (snad nordickými) a dinárskými Dóry, snad byl ale v nějaké míře zastoupen i ve starším bílém mediteránním obyvatelstvu. (Coon, 1939, kap. XII, sekce 14) Legendární Radamanthys, jeden z nejstarších vládců mínojské Kréty, je Homérem popisován jako rusý (Odysseia, kniha VII, verš 60).
Zvláštní antropologickou skupinu představují Sphakioté, žijící poněkud odlehle na jihu a poblíž západního cípu ostrova. V antropologickém smyslu nepochybně představují zachovalý pozůstatek jedné z bílých populací, která kdysi utvářela původně bílé osídlení celé Kréty. Jsou velmi vysocí, zvláště na obyvatelstvo Středomoří (muži měli podle studií učiněných někdy na počátku 20. století v průměru 175 cm a nezapomeňme, že tělesná výška lidí v Evropě byla tehdy znatelně menší než dnes), mají zvláště velké hlavy a obličeje širší i delší než ostatní Kréťané. Jejich lebky jsou mezocefální až mírně brachycefální (průměrný index 81,6). Jsou i znatelně světlejší pleti a hojně se u nich vyskytují světlé vlasy a oči. Typově jsou to převážně bílí dinárové. Podle historických poznatků i toho, co je o nich míněno na samotné Krétě, jde o částečné potomky Dórů, kteří vtrhli na ostrov na konci mínojské éry. Někteří z nich se vskutku, jak se zdá, velmi podobají starověkému typu Sparťanů. (Ibid.)
Také Huxley uvádí (1890): „Vysocí blondýni byli mezi starověkými Řeky běžní … a krétští Sphakioté, pravděpodobně nejčistší dnes existující reprezentanti starých Helénů, jsou vysocí a blond.“ (1)
Mohou být obecněji spojeni s oblastmi někde více na severu, kde se formoval širší celek dinárského bílého typu, zřejmě míšením mediteránního a alpinského typu, snad někde došlo i k přimíšení nordického. Možná právě odtud pochází výrazný blondismus těchto lidí a jejich souvislost s indoevropskými migracemi do egejské oblasti.
(1) Ovšem celkově byli staří Heléni směsicí více bílých typů: světlých (nordický a dinárský ve své zvláštní světlé variantě), těch střední pigmentace (alpinský a snad i běžný dinárský) i poněkud tmavších (mediteránní). Podobného typového složení byli i staří Římané. To se projevovalo i širokou škálou pigmentace od světlé po poněkud snědší. Coon píše (1939, kap. V, sekce 4): „Malíři váz 6. až 4. století byli schopni rozlišovat blond a brunet barvy užíváním konvenčních glazur a aplikovali tato rozlišení při reprezentaci žijících modelů stejně jako hrdinů. Řecká terminologie obsahuje slova pro modré a hnědé oči, stejně tak i pro zelené, barvu olivového listu; v barvě pleti rozeznávala široké rozpětí, bledý odstín podobající se krémovému sýru nebo oloupaným jablkům, barvu medu a hluboce snědou. (…) Uvnitř řeckého společenství … byly tedy pravděpodobně k nalezení stejně jako u moderních Evropanů všechny varianty pigmentace.“
Sumerové
Mnohé poznatky a indicie potvrzují, že Sumerové patřili k západoevropské Y-haploskupině . Vzhled Sumerů, jak je vyobrazen na sochách a malbách, potvrzuje, že šlo o bělochy mediteránního typu (trochu odlišné od dnešních Evropanů) – velké hluboko posazené (často modré) oči, užší obličej, výrazný, většinou úzký a rovný nos, poněkud ustupující brada. Černé vlasy Sumerů kombinované s modrýma očima jen potvrzuje jejich příslušnost k bílému mediteránnímu typu. Také jazyk Sumerů nebyl semitský, nýbrž specifický, příbuzný jiným jazykům předindoevropských bílých populací (je možná příbuzný i euskaře, jazyku mediteránních Basků, poslednímu národu, který zřejmě pochází z předindoevropského bílého obyvatelstva Evropy, a u něhož jasně dominuje haplogrupa R1b).
Antropologický výzkum (Coon, 1939, kap. IV, sekce 3) v případě Sumerů odhalil, že patřili ke zvláštnímu, poněkud vyššímu a robustnějšímu mediteránnímu typu s velkou a výrazně dolichocefální lebkou.
Dle Bakera (1974) bylo tvořeno obyvatelstvo sumerské civilizace tvořeno klasickým mediteránním typem a robustnějším, vyšším Capellid typem s větší lebkou. Tento typ je poněkud specifický, robustnější než běžní mediteránní typy, nicméně je jim podobný. Vyznačoval se značně velkou mozkovnou, větší než u klasických mediteránních typů. Podle Coona (1939) to byl onen specifický mediteránní typ, který je ale dle jeho mínění do širší mediteránní kategorie zařaditelný. Zvláště silně byl v Sumeru zastoupen ve starších dobách. Podobá se časným nálezům člověka bílého typu objeveným v Compe Capelle a Galley Hill.
I další autoři potvrzují, že sumerští mediteráni byli běloši, antropologicky a vzhledem, díky některým zvláštním rysům, poněkud odlišní od dnešních bělochů, jejichž většina je tvořena jinými bílými typy než mediteránním.
Zamarovský (1983, 164-165): „Nepochybné je …, že byli bílé pleti a černovlasí. (…) Jinak byli Sumerové postavy spíš nízké, zavalité a charakterizovaly je velké oči, úzké rty a dlouhý zahnutý nos (který je jinak příznačný pro semity).“
Krušina (2000, s. 80): „Podle vyobrazení a zachovaných koster víme …, že patřili k bílé rase, ale nebyli Indoevropany ani Semity.“
Wells (1931, s. 43): „Zdá se, že tito Sumerové byli hnědý lid s vyčnívajícím nosem.“
Bůh Enlil bývá v sumerských textech titulován jako „jasnooký“ (Kramer, 1977, s. 81), čímž je zřejmě míněno světlooký.
Sumerové a Baskové
V kontextu bělošské identity Sumerů se jako zajímavá indicie jeví národ Basků, kteří jsou podle všeho posledními přímými potomky předindoevropského bílého mediteránního obyvatelstva, které bylo kdysi široce rozšířeno od Středomoří až po Střední Východ (předky Basků mají být mediteráni, kteří přišli do Evropy přes moře z jihu a založili zde kulturu zvoncovitých pohárů). V souladu s tím jsou převážně bílého mediteránního typu (častá kombinace tmavých vlasů a modrých očí, úzký výrazný nos), jasně u nich převažuje Y-haplogrupa R1b a jejich jazyk i kultura vykazují znaky předindoevropských bělochů, kteří kdysi žili v celém Středomoří i velké části západního Orientu. Jazyk Sumerů nebyl semitský, nýbrž specifický, příbuzný jiným jazykům předindoevropských bílých populací. Je možná příbuzný i euskaře, jazyku mediteránních Basků, poslednímu národu, který pochází z předindoevropského bílého obyvatelstva Evropy, a u něhož jasně dominuje haplogrupa R1b – v 89%; k tomu 8,8 % I (eupedia.com).
Kondratov (1989, s. 147-149): „Staří obyvatelé Středomoří nepřešli od lovu a sběračství k chovu domácího skotu, ale k zemědělství. Tak tomu bylo v Malé Asii, ve Španělsku i dalších oblastech Středozemního moře. Antropologové tvrdí, že právě zde se vytvořila takzvaná ‚středomořská rasa‘, jedna z ‚malých‘ ras europoidní, bílé rasy. Jak způsobem vedení hospodářství, tak rasovými znaky si byli první obyvatelé jižní Evropy a severní Afriky velmi blízcí. Byli snad příbuzní i jazykově? Není možné v starých písemných památkách, v zeměpisných názvech či v dílech antických autorů najít stopy nářečí dnes vymizelých a možná příbuzných? Stopy ‚předřeckého‘ jazyka byly dávno objeveny v zeměpisných názvech Helady. Místní jména jako Korint nebo Labyrint mají v koncovce sufix – nt, který v řečtině chybí. Neřecké je i dvojité ss v názvu hory Parnass či krétského města Knóssos. Označení s těmito i dalšími předřeckými prvky je možné nalézt téměř všude v okolí Středozemního moře, od Malé Asie až po Pyreneje. Už Sókrates si všiml podobnosti označení národa Iberů, osidlujícího Španělsko, a Iverů, předků Gruzínů, a vyslovil názor, že ‚Iberové žijící u Pontu Euxinu pocházejí z těch Iberů, kteří žijí ve Španělsku‘. (…) O příbuznosti obyvatel Kavkazu a Pyrenejí píší středověcí gruzínští historici a španělský kronikář Margeret, žijící v 15. století, novověcí učenci a vědci dnešních dní. Největší pozornost přitahuje kultura a jazyk Basků žijících v Pyrenejích, jejichž předkové dříve osídlovali nejen dnešní Baskicko, ale i břehy Biskajského zálivu (‚zálivu Basků‘) a francouzskou provincii Gaskoňsko (jež vděčí za své jméno rovněž starým Baskům). Jazyk Basků, stojící osamoceně mezi všemi jazyky národů světa, vykazuje totiž rysy podobnosti s jazyky Kavkazu, stejně jako existují paralely ve zvycích, tradicích a mytologii obyvatel Pyrenejí a Kavkazu. (…) Podobnost jejich jazyků se dá vysvětlit tím, že jak Pyreneje, tak Kavkaz jsou svéráznou rezervací, kde se dochovaly rysy zvyků i jazyk nejstarších obyvatel Středomoří. Nejen zeměpisné názvy, ale i mnohé dodnes zachované staré texty napsané v jazycích nepatřících do indoevropské ani semitohamitské jazykové rodiny umožňují protáhnout jednotný jazykový řetěz od Pyrenejského poloostrova do kavkazské šíje.“
Hennerbichler shrnuje svoje a Klyosovovy názory na genetické a jazykové indicie R1b totožnosti Sumerů, které se částečně opírají i o jisté podobnosti právě k Baskům (květen 2012): „Anatol Klyosov zakládá svoji hypotézu na možném R1b(1a2) původu (vymřelých) Sumerů zejména na předpokládaných (etno-) genetických relacích s Basky (nyní žijícími v západní Evropě), kteří ‚jsou téměř zcela R1b1b2‘, jak je definuje, a na existujících jazykových podobnostech, včetně speciálních forem ergativity. ‚Vcelku tady nejsou žádná data o haplotypech Sumerů‘, připouští Klyosov, ‚avšak základ mé hypotézy je, že Baskové jsou takřka bez výjimky R1b1b2, že jejich jazyk je ‚nezařaditelný‘ a též některými lingvisty zařazen mezi ‚sino-kavkazské‘. Sumerský jazyk je zřejmě také ‚neklasifikovatelný‘ a rovněž některými jazykovědci označen jako ‚sino-kavkazský‘. Tudíž Sumerové by mohli být R1b1a2 a migrovat z Anatolie, kam přišli z centrální Asie, západně a pak jižně přes Kavkaz‘, rekapituluje Klyosov. V podstatě předpokládá, že Sumerové a Baskové byli potomky R1b populací, které vznikly před asi 16 tisíci lety v jižní Sibiři/centrální Asii, a později se rozdělili do dvou různých oddělených podskupin, Baskové se v rámci R1b1b2 pohybovali západně do Evropy a Sumerové možná v rámci R1b1a2 jako první přišli na Kavkaz a poté do Anatolie a Mezopotámie.“
Předchůdci Sumerů
Stejně jako v případě Egypta (viz kap. II), i první vznik civilizace Mezopotámie je nejspíše spojen kromě Sumerů s ještě nějakou časnější migrací bílých lidí. Je samozřejmě těžko zodpověditelná otázka, odkud přišli; mohlo by to ale být skutečně i z nějakého vzdálenějšího regionu, kam předtím bílí lidé migrovali.
Kondratov (1972, s. 89): „V posledních letech se stále jasněji rýsuje fakt: Sumerové nebyli původními obyvateli Mezopotámie; před nimi tu byl jiný národ, hovořící jiným jazykem. O původu Sumerů je dosud mnoho nejasného. Jejich legendy mluví o jakési rase poloryb-pololidí, která připlula v čele s nějakým Oannem vzhůru proti proudu z Perského zálivu, doplula do Eridu, kde naučila lidi umění písma, stavbě měst, metalurgii a zemědělství. Legenda naznačuje jižní původ Sumerů. Byli to však Sumerové? Možná, že Oann a jeho lidé pouze ztělesňují předchůdce Sumerů, lidi, kteří vytvořili obédskou kulturu? Vždyť klanění se božstvům postaveným na výšinách dává tušit, že Sumerové, dříve než se usadili v údolí Eufratu a Tigridu, byli horským, a nikoli námořním národem. Ať však Sumerové přišli odkudkoli, jasné je jedno: před nimi žil v Mezopotámii národ, který vytvořil civilizaci el-Obédu. A ve srovnání s ním byli Sumerové stejnými kočovníky – barbary, jakými byli Babylóňané ve srovnání se Sumery.“
Rasová identita Obéďanů však záhadnou není – patřili jasně k mediteránnímu typu bílé rasy. Kondratov (1972, s. 109): „Lebky Obéďanů jsou téměř shodné s lebkami tvůrců předindické kultury a všemi znaky náležejí k středozemní ‚podčeledi‘…“ O tom, odkud přišlo, nám však toto zjištění moc nenapoví. V té době byl mediteránní typ bílé rasy široce rozšířen a mohli pocházet ze severní či východní Afriky, z celé jižní části Asie, možná ale i z větší dálky.
Rasová podobnost s Harappany vyvolává domněnku, že Obéďané mohli být civilizovanými přistěhovalci z této nejstarší indické kultury. I jazykové nálezy by tuto teorii podporovaly – mnoho sumerských slov není podle všeho původních a pocházejí podle všeho z drávidštiny. Avšak příliš tomu neodpovídají další skutečnosti – jednak harappská kultura vznikla až po sumerské, a navíc sumerská kultura byla přece jen o něco vyspělejší (pokud by měla být až sekundárním odštěpkem harappské, mělo by tomu být spíše naopak). Je však i tak možné, že Obéďané byli skutečně migranty z nějaké ještě neodhalené předharappské kultury v Indii, kteří pak značnou měrou přispěli ke zformování sumerské. Později mezi Sumery a Harappany prokazatelně existovaly čilé obchodní a kulturní kontakty. Na Bahreinských ostrovech v Perském zálivu se nacházelo obchodní překladiště mezi starou Indií a Mezopotámií – a byla tu dokonce objevena podivná svérázná kultura spojující v sobě sumerskou a harappskou.
Možná, že předchůdci Sumerů byli rovněž součástí širší středomořské kultury. V roce 2001 odkryla záplava u řeky Halil naleziště plné nádherné a velmi staré keramiky; stovky jemně opracovaných kamenných nádob s vyrytými obrazy zvířat ozdobených polodrahokamy. Je docela možné, že jsou to pozůstatky nějaké velmi staré a ještě předsumerské kultury začleněné do středomořského kulturního komplexu.
Zde je na místě i zmínka o Le Plongeonově teorii o migraci předchůdců Mayů z Mezoameriky.
Předárijští Harappané
Tvůrci harappské civilizace bílí lidé mediteránního typu s menšinami armenoidů a alpinců. To by odpovídalo složení populace v tehdejší Přední Asii, které bylo převážně mediteránní s menšinami alpinských a armenoidních typů. V Mohendžo-daru byly nalezeny i dvě alpinské lebky (Baker, 1974, s. 514). Dřívější tvrzení o rasové různorodosti se ukazují jako neopodstatněná. Například Strnad et al. (2008, s. 30) uvádějí, že dříve badatelé uváděli rasovou pestrost – vedle mediteránů a alpinců i protoaustraloidy a mongoloidy – avšak novější výzkum prokázal, že v populaci převažovaly europoidní rysy. Je možné, že v některých oblastech tvořili alpinci či armenoidé většinu – například v severozápadní části Lóthalu se našly kostry 17 krátko- či středolebých lidí (Wheeler, 1973, s. 25).
Téměř všechny výdobytky předárijské indické civilizace jsou dílem těchto bělochů. Primát první velké indické civilizace tedy patří předindoevropským bílým mediteránům. To platí i obecněji pro mnohé další oblasti. Jak píše Klíma (1977, s. 13): „Starší badatelé byli nakloněni myšlence, že árijští příchozí měli vyšší kulturu než národy, mezi které přišli. Novější objevy dosvědčují, že tomu tak nebylo, alespoň ne všude. Například v údolí řeky Indu existovala značně vysoká civilizace, jejíž pozůstatky byly odhaleny v Harappě a v Mohédžo-dáro.“
Existuje několik antropologických studií, které jasně odhalují antropologii tehdejších obyvatel oblasti v Indu. Jeden z výzkumů lebek a koster provedli Selwell a Guha zde Zoologické indické společnosti a oba zařadili téměř všechny k mediteránní podskupině bílé rasy (Marshall, 1931).
Podle Bakera (1974) byl ve městech harappské civilizace bílý živel tvořen dvěma základními typy (a míšenci mezi nimi): menším a klasickým mediteránním typem a poněkud zvláštním Capellid typem, který byl vyšší a robustnější, s větší, velmi dlouhou lebkou a velkou mozkovou kapacitou. Mediteránnímu typu se poněkud podobá, ale podle Bakera k němu přímo nenáleží. Podle Coona (1939) je do mediteránní kategorie zařaditelný jako specifický typ. Guha v každém případě označil tyto lebky jako kavkazoidní, tedy europidní. Obdobného složení bylo i obyvatelstvo sumerské Mezopotámie.
Převahu mediteránního typu v harappské populaci, dokonce ve dvou subtypech, potvrzuje studie koster ze hřbitova v Harappě (Kahn, 1966), kterou uvádí Heyerdahl (1984, s. 269). Většinu obyvatel tvořil středozemní typ středního vzrůstu, s podlouhlou hlavou, úzkým nosem a dlouhou tváří. Dále zde byl v menším množství zastoupen středozemní typ s podlouhlou hlavou, větší postavou a silnější kostrou (to je zřejmě ten, o němž se zmiňuje Baker jako o Capellid typu a Coon jako o zvláštním mediteránním typu). Třetí byl typ s malou lebkou (což byl zřejmě negritský typ) a čtvrtý typ byl výrazně mongoloidní (to byl menšinový element tvořený obchodníky z Číny).
Celkovou dominanci mediteránního bílého typu v harappské populaci potvrzují rovněž nálezy sošek zobrazující lidi evropských rysů, s podlouhlou úzkou hlavou a obličejem, velkýma očima, výrazným, rovným a tenkým nosem a poněkud ustupující bradou, což právě bílému mediteránnímu typu přesně odpovídá (viz světoznámá soška velekněze či krále a soška muže, nalezené v Mohendžo-Daru).
Harappané byli vlastně daleko na východ sahající větví bílého obyvatelstva sídlícího tehdy v celé Přední Asii a ve Středomoří. Kondratov poukazuje například na jasnou typovou příbuznost časného obyvatelstva Egypta a předárijské populace v povodí Indu (1972, s. 109): „… současně jsou lebky nejstarších obyvatel údolí Nilu, Badarianů, obdivuhodně podobné lebkám Drávidů…“
Nicméně v obyvatelstvu harappské kultury byl značně početný i protoaustraloidní/negritský typ, tvořil hlavní složku nižších vrstev; sloužil mediteránní populaci jako dělnická a otrocká pracovní síla. Pocházeli zřejmě odněkud z Afriky. Někdy byli označováni jako Nišádové či Veddové. Vzhledově i mentalitou jsou podobní negroidům a jsou vlastně přímými předky dnešních australských domorodců.
Schreiberovi popisují, že harappskou společnost tvořily tyto dvě rasy, přičemž základním kulturotvorným živlem byli bílí mediteránní lidé; spolu s nimi zde žijící negrité tvořili nižší vrstvu pro těžké a nekvalifikované práce (1977, s. 220): „Je vždycky obtížné soudit z výtvarného zobrazení na rasu a vzezření obyvatel; bezpečnější je rozbor nalezených koster. Podle nich žily ve městech povodí Indu kromě cizích obchodníků dvě rasy. Jednu představovali středně velcí lidé s tmavohnědou, někdy olivově hnědou pletí, tmavými vlasy a velkýma temnýma očima, dlouhou lebkou, protáhlým obličejem a úzkým, poměrně vyčnělým nosem, kteří se vyskytovali v celé západní Asii v oblastech raných zemědělských kultur. Tento typ lze dodnes potkat ještě v Arábii a severozápadní Indii.
Druhý, primitivnější živel tvořilo, jak se zdá, původní obyvatelstvo. Projevuje zřetelnou příbuznost s australskými národy i s Veddy z Cejlonu a patří zřejmě k oné rase, jež se přestěhovala do Austrálie přes Indii, Cejlon a Melanésii. Jsou malí, černovlasí, mají široký obličej i nos, vystupující rty a vyskytují se dodnes ve střední a jižní Indii. Můžeme je považovat za dělníky tohoto dalekého světa: to oni budovali kanály a kopali hlínu, tahali kameny a roztloukali zrno, zatímco ti druzí obdělávali pole, projektovali města, vyměřovali domy a ze svých řad vybírali úřednictvo.“
Kromě toho se v obyvatelstvu asi vyskytovali i negroidní a mongoloidní lidé, avšak jen v malých počtech.
Lidé jsou dnes často mateni výklady tvrdícími, že starověcí Harappané byli stejní jako dnešní tmaví Drávidové, kteří jsou označováni za jejich přímé potomky. Jak jsme však viděli, starověcí vyspělí Harappané byli bílí lidé, dnešní Drávidové jsou tmaví lidé tvoření převážně negritským živlem a tmavšími orientálními typy; mají v sobě už jen málo krve dávných Harappanů (neboli oněch původních dávných Drávidů). Kondratov ve svém výkladu potvrzuje, že dnešní rasově smíšení Drávidové již nejsou podobní původním mediteránním Harappanům, i když mluví stejným jazykem, a potvrzuje na základě antropologických nálezů, že tito byli skutečně mediteráni (1972, s. 108): „… lingvisté a antropologové odedávna považují za nevyvratitelný fakt, že příbuznost jazyků ještě nedokazuje příbuzenství ras. Indie a její nejstarší civilizace jsou toho přesvědčivým příkladem. Antropologicky jsou Drávidové příbuzní plemeni mundo-kola, i když hovoří různými jazyky. Jazyk tvůrců Mohendžodára a Harappy, jak ukazují výsledky dešifrování pečetí, je drávidština; zároveň však poslední práce antropologů přesvědčují o tom, že vzhled obyvatel těchto měst měl blíže k vzhledu obyvatel Středomoří než k Drávidům. … lebky … všemi znaky náležejí ke středozemní ‚podčeledi‘…“
V době, kdy do Indie dorazili Árijci, byli již původní bílí Harappané do značné míry smíšeni s tmavšími rasovými živly a jejich civilizace upadlá. Westwoodová píše (1994, s. 194): Když k Indu dorazili Árjové, našli tu pravděpodobně degenerující lid smíšené krve, který už jen živořil ve městech svých předků.“ V árijských hymnech jsou obyvatelé harappských měst označováni jako „beznosí“ (tj s plochými nosy) a tmaví, přičemž původní mediteránní Harapanné měli naopak dlouhé tenké nosy a pleť jen poněkud snědší, ne však úplně tmavou.
Starší bílé osídlení severní Indie v paleolitu
Je třeba podotknout, že i starší nálezy ze severní Indie dokazují přítomnost bílého osídlení. Zbavitel et al. (1997, s. 23) potvrzují v oblasti pandžábského Laghandže početné nálezy zbraní a nástrojů lidí europoidního typu už ze středního paleolitu; napřed se tito lidé věnovali lovu zvěře a ryb, později přešli k obdělávání půdy. Tito časní lidé mohli být mediteránního nebo dokonce ještě kromaňonského typu, či směs obou. S tím souhlasí, že nejrychlejší rozvoj zemědělství probíhal právě v oblasti Balúčistánu a Sindhu na severozápadě Indie, kam sahal jako výhonek vliv dávné širší irácko-íránské zemědělské kultury spojené s široce rozšířeným dávným bělošským osídlením této oblasti. Je zde tedy i jasný vztah k mezopotámské oblasti a sumerské civilizaci.