Filištíni (Pelištejci) se poprvé na scéně dějin objevují jako součástí širších migračních pohybů a vojenských vpádů „mořských národů“, jež se odehrávaly koncem 13. století pnl. době v celém širším východním Středomoří. Při svých opakovaných výbojích a snahách o průnik do Delty je ještě vojska upadajícího Egypta pod vedením Ramesse III. a později kolem roku 1219 pod vedením Merenptaha (v éře pozdní XIX. dynastie) dokázala odrazit. Krátce nato se usadili nedaleko na severovýchod odtud, v místech, kde se již egyptská moc stávala věcí minulosti.
Když starověký Egypt v posledních stoletích 2. tisíciletí zeslábl a upadl kvůli vytracení většiny svého původně bílého obyvatelstva a celkovému dysgenickému vývoji a jeho moc na zemí Kanaán zanikla, nebyl zde již nikdo, kdo by zde udržoval pořádek a chránil území proti vnějším vpádům. Tehdy zde zavládl krvavý chaos a spustila se série migrací a invazí semitských kmenů. Tyto vpády těžce poznamenaly kulturně vyspělé východní Středomoří s jeho tehdy ještě převážně bílým předindoevropským obyvatelstvem. Zvláště semitští Ibrimové (Hebrejci) si při zabírání území počínali zvláště brutálně. Ničili města a vyhlazovali všechno obyvatelstvo. Za nimi přicházeli i další semité z pouští Arabského poloostrova – Midianité, Ammonité, Moabité. Vznikla nepřehledná změť měst a vesnic pod nadvládou bývalých beduínů, postupně se mísících se starousedlíky, a v pouštích se stále proháněli semitští pastevci, kteří se rozhodli setrvat u kočovného způsobu života. Zejména ve vůdčích vrstvách semitských přistěhovalců a semitů obecně však byl přítomen bělošský element (např. David je v Knize králů popisován jako světlý /admoni/), který u nich stál za překvapivými záblesky vyšší kultury. Velké literární a básnické nadání bylo asi tím nejvýznamnějším.
Do tohoto chaosu vpadli počátkem 12. století Filištíni. (Nebyli ovšem prvním indoevropany v této oblasti. První indoevropské hordy migrovaly do Kanaánu asi už ve 3. tisíciletí – předchůdci Chetitů, Kassitů a Mitanců, kteří přišli ve 2. tisíciletí.) Egypt usídlení Filištínů zřejmě neviděl rád, avšak v oné době už s tím nemohl nic dělat. Do jisté míry tu v oné době ještě setrvačností přetrvávala egyptská moc, avšak k vytlačení nových energických přistěhovalců už neměl sílu. Názory, že se zde usídlili se svolení faraonů nebo že byli dokonce jejich nástrojem pro posílení egyptské moci zde, jsou nevěrohodné domněnky. Existují i názory, že Ramessem III. poražení Filištíni byli nuceně usídleni ve městech jižního Kanaánu. Nejspíše ale nebudou pravdivé. Je však možné, že před jejich masovou invazí do této oblasti mohli někteří faraoni toto udělat s některými zajatými Filištíny, kteří jim padli do rukou během dřívějších vojenských střetnutí, když napadali Egypt. Stejně tak ale mohli některé najmout jako žoldnéře v egyptských službách, pomáhající udržovat egyptskou nadvládu ve městech severně od Sinaje. Také existují názory, že předkové Filištínů (nebo alespoň jejich část) nějakou dobu sídlili v severním Egyptě a pak se sami rozhodli odejít na sever.
Podle archeologických nálezů se jejich osídlení dá rozdělit do dvou fází. Nejprve se usídlili v několika málo městech na jihu – Aškalonu, Ašdodu a Akkaronu. Někdy po roce 1150 pak začali expandovat dále na sever. Zdá se, že původně, za dob Ramesse III., byla jejich moc omezena na pobřežní planiny, poté pronikli dále do vnitrozemí. Jejich území se rozprostíralo od vádí u Gazy na jihu po řeku Yarkon na severu; na východě žádná pevná hranice neexistovala. Přístavní město Tall Quasile a Aphek byla asi městy vymezujícími severní hranice jejich území. Město Gath se možná nacházelo v místě dnešního Tell es-Safi. Důležitým bodem vyznačujícím pomezí filištínského a izraelitského území bylo údajně město Siklag; jeho poloha je neznámá.
O jazyce, náboženství, architektuře a umění Pelištejců víme jen málo. Dozvídáme se o nich prakticky jen z textů Starého zákona, jehož autoři byli z národa Izraelitů, kteří byli Filištíny podrobeni, a jejich města byla přinucena platit tribut. Byli pro ně arcinepřáteli nepřáteli na život a na smrt. Proto je jejich popis značně zkreslený. Paradoxně tak bílé, s Evropany krví spřízněné etnikum bylo v bílém křesťanském světě líčeno jako jeden z nejhanebnějších národů. Ještě dnes má pro mnoho lidí v západních zemích slovo Filištín hanlivý nádech.
Kienitz píše (1991, s. 107): „Peleset – Filištín Goliáš je dodnes symbolem hrubého, velkohubého zabijáka, proti němuž se postavil malý statečný David. A krásná Filištínka Dalila je podlá zrádkyně, která proradně uvedla do zkázy hrdinu Samsona… Filištíni jsou přímo klasickým příkladem národa, který známe téměř výlučně jen z popisů jejich protivníků, ba víc, jejich nejzavilejších nepřátel. A to má svůj vliv až do dnešních dnů. Co víme o Filištínech z doby po porážce od Ramesse III., čerpáme prakticky jen z údajů Starého zákona. Jeho autoři, děti Izraele, bojovali s Filištíny po několik generací na život a na smrt. Aniž to kdy přiznali, přesto od Filištínů mnohé převzali a mnohému se přiučili.“
Správný historický pohled na Filištíny
Když zavrhneme tendenční biblické výklady a vezmeme v potaz historické reálie, jsou to Filištíni, kteří jsou spřízněni s dnešními bílými lidmi, zatímco Izraelité jsou semité (ačkoli bělošský element mezi nimi patrně existoval a dnes jsou především Aškenázové rasově stále do značné míry běloši). Filištíni představovali svého času v zemi Kanaán vyspělou civilizaci, řád a ctnosti, kterých si bílí lidé obvykle cení – oproti semitskému barbarismu, chaosu a nespolehlivosti. A můžeme říci, že ve všeobecně známé příhodě ze Starého zákona je stranění Davidovi při střetu s Goliášem naprosto nesmyslné. Je to filištínský rek Goliáš, kdo se chová statečně a sympaticky. David se naopak ukazuje jako zákeřník a zbabělec. Nadto je asi celá historka vymyšlená (ačkoli naznačuje skutečnou přítomnost hrdinů a válečníků velkého vzrůstu v řadách Filištínů a jejich zvyk dávat přednost individuálnímu souboji těch nejlepších před střetem celých armád; s tím se lze ostatně setkat i u jiných indoevropských kmenů). Kienitz píše (1991, s. 109-10): „‚Pelištejci shromáždili své šiky k bitvě. (…) Také Saul a izraelští muži se shromáždili, … a seřadili se k bitvě proti Pelištejcům. (…) I vycházíval z pelištejských šiků soubojový zápasník jménem Goliáš z Gatu, vysoký šest loket a jednu píď. (…) Goliáš stával a volal na izraelské řady. Říkal jim: ‚Proč se řadíte k bitvě? Což nejsem Pelištejec a vy služebníci Saulovi? Vyberte se někoho, ať ke mně sestoupí. Když mě v boji přemůže a zabije mě, budeme vašimi otroky. Avšak jestliže já přemohu jeho a zabiji ho, budete vy našimi otroky a budete nám sloužit!‘ [1 Samuel 17,1-9] Goliáš podlehne, nikoli však v čestném boji zblízka, muž proti muži, jak si žádal, nýbrž z dálky, zasažen kamenem z praku pasáčka Davida. ‚Jestliže vyprávění o Goliášovi zbavíme proizraelské a prodavidovské tendence,‘ říká prof. Dr. Otto Eissfeldt ve své mistrovské studii ‚Filištíni a Féničané‘, ‚zbude nám aktivní, statečný a rytířský hrdina, který se může postavit po bok homérským rekům.‘ Nezaujatý pozorovatel musí opravdu pocítit sympatie k muži, který chce dosáhnout rozhodnutí nikoliv v krvavé řeži mezi dvěma vojsky s množstvím obětí, nýbrž nasazením vlastní osoby v poctivém boji proti protivníkovi stejné úrovně. Vychvalování Davida, který vyšle svůj kámen z dálky, působí trapně. Navíc vyprávění o Davidově ‚hrdinském činu‘ není historickou událostí. Dokazuje to jiné místo ze Starého zákona: ‚Když se znovu strhl boj s Pelištejci v Góbu, Elchánan, syn Jaare Oregíma Betlémského, ubil Goliáše Gatského.‘ [2 Samuel 21,19] Tato verze vyprávění o Goliášovi se kromě toho odehrává na jiném místě a v jinou dobu, kdy totiž Saul je už mrtev a David je králem. Obě verze si tedy naprosto protiřečí a navzájem se vylučují. Již toto zjištění by mělo varovat před nekritickým přejímáním biblických zpráv o bojích s Filištíny. Leccos je pouhá legenda, jiné zas tendenční výmysl.“
Otázka původu a kultura Filištínů
I když nejstarší kořeny Filištínů stejně jako jiných indoevropanů sahají patrně někam do Asie, sami se jako svébytné etnikum začali formovat zřejmě někde v egejské oblasti či v západní části Malé Asie; možná dokonce až na Balkáně. Podle mnohých domněnek mohli pocházet přímo z Kréty. Odtud mohli být později vytlačeni či sami odejít jako součást širšího migračního pohybu mořských národů. Podle nápisů a obrázků na nalezených (zřejmě pelištejských) pečetích v Ašdodu lze usuzovat na egejský původ. Na jedné z pečetí jsou znaky podobné kypersko-mínojskému písmu, kterým se psalo na Krétě a ve východním Středomoří ve 13. a 12. století.
Je možné, že předkové Filištínů do své nové domoviny dorazili z více míst – z Malé Asie, Balkánu, Kypru nebo Foiníkie – a rovněž z Kréty. V případě Kréty je takřka jisté, že alespoň část předků pozdějších Pelištejců tu žila. Nelze však říci, že Pelištejci byli vlastně Mykéňané usídlení v Kanaánu, a už vůbec ne, že to byli jacísi proto-Řekové. Byli jedním z národů zformovaných v širším indoevropském a rasovém komplexu rozprostírajícím se v severovýchodním Středomoří, navíc ovlivněném i místním předindoevropským obyvatelstvem.
Grant (1936, s. 97-8): „Když dobrá organizace středomořského světa založena na obchodních trasách byla podlomena dobyvačnými taženími a aktivitami pirátů, první úctyhodnou silou, která se poté objevila, byli … ‚Mykéňané‘. Když bylo panství Mykén nad Levantou vyvráceno od ohybů pobřeží směřujících na jih útočnými nájezdy na ostrovy a na břehy severní Afriky, zvláště na Deltu, dostáváme se ke kolébce mořských národů, z níž vzešli Filištíni v Kanaánu-Palestině.“
Původně Pelištejci mluvili indoevropským jazykem, který byl nejspíše příbuzný mykénštině. Některá pelištejská jména uvedená v Bibli jsou zřetelně indoevropská: Achiš (pelištejský král, jehož jméno připomíná řecké Anchísés), Pikol (velitel vojska Abimelecha, krále Geraru), Goljat/Goliáš (známý válečník). Jediný čistě pelištejský nápis byl nalezen v Akkaronu. Jeden z nápisů v Akkaronu PYGN nebo PYTN připomíná „Potnia“, jméno jedné z mykénských bohyň. Původní jazyk Filištínů tedy ukazuje na egejskou oblast, na Achájce/Řecko, Krétu a Kypr. Některé indicie by ovšem naznačovaly i spojitost s indioevropskými Lúvijci či Lýdy z Anatolie (je však možné, že některá slova z těchto jazyků byla obyvateli egejské oblasti odtud jen přejata).
Ve starých filištínských městech byly nalezeny střepy keramiky podobné výrobkům pozdního období mykénské kultury – jasný důkaz o etnické příbuznosti s bílými Mykéňany v severním Středomoří. Byly nalezeny i nástroje a zbraně ze železa, nejčastěji spojované s migracemi indoevropanů. Totéž se týká i válečných vozů tažených koňmi, kterých užívali. Stejně tak jejich pohřební zvyklosti naznačují nesemitský původ a potvrzují, že do Kanaánu přišli odjinud. Většina nalezených mrtvých byla pohřbena v komorách z tesaných kamenných kvádrů a našlo se i několik ostatků potvrzujících, že mrtví byli spáleni. To opět ukazuje na kultury egejské oblasti tehdejších časů.
Günther píše (1927, kap. VIII., část 1): „Byli evidentně lidem vtrhnuvším do Palestiny z Kréty, s mykénskou kulturou. Jejich keramika z Gazy je upadlá verze mykénské, stejně tak Goliášovo brnění, holenní chrániče a helma, a jeho volba souboje jednotlivců – volba tak zcela neznámá a vzbuzující hrůzu v Židech, jako je zcela vlastní homérským hrdinům.“
Los (1966, s. 98): „Filištíni, kteří sami sebe pravděpodobně nazývali Krethi nebo Kerethim, byli původem z Kréty. Jejich egyptské jméno, Pulista nebo Pelesati, může snad být ztotožněno s Pelasgoi.“
Knížata vládnoucí v jednotlivých městech měla titul seren; tento knížecí titul je jedno z mála filištínských slov, která známe. Nejspíše odpovídá předřeckému egejsko-maloasijskému termínu tyran (původně užívaný bez hanlivého nádechu). To opět naznačuje jejich původ v těchto regionech. Jméno Filištínů neboli též Pelesetů docela připomíná název Pelasgové, užívaný pro předindoevropské obyvatelstvo egejské oblasti. Starý zákon na několika místech naznačuje spojitost se starou Krétou: užívá sousloví „Keretejci a Peletejci“ (Kréťané a Filištíni) a přímo na několika místech uvádí, že Filištíni přišli z Kaftoru (Kréty).
Bartdke o Filištínech uvádí (1990, s. 176): „Z jednoho tamějšího reliéfu [v Medinet Habu] se dovídáme i něco o jejich vzezření a oblečení. Tváře jsou bezvousé a mají rovnou nosní linii bez zářezu na přechodu od čela k nosu. Mají tedy řecký profil a nebyli to semité. Obřízku nepraktikovali. Proto se objevují ve Starém zákoně často pod názvem ‚neobřezanci‘. Řecký překlad Starého zákona je označuje jako ‚allofyloi‘, tj. pocházející z cizího kmene.“
V každém případě nelze pochybovat, že byli původně bílými indoevropany. Třebaže po svém příchodu do Palestiny začali rychle podléhat semitizaci, jejich indoevropskou identitu jasně potvrzuje jejich původní kultura – důraz na vojenské ctnosti a válečná udatnost, organizační schopnosti, řemeslná zručnost, užívání vozů a koní, znalost železa. Ve starých židovských textech nejsou Pelištejci zmiňováni jako někdo původem ze země Kanaán. Indoevropské (a alespoň zpočátku i přímo nordické) kořeny Pelištejců nám naznačuje i znalost výroby piva, zřejmě jejich oblíbeného nápoje, a preference osobních soubojů těch nejodvážnějších a nejlepších.
Los (1966, s. 98-9): „O nordickém původu jejich nobility nelze pochybovat. Autran zaznamenal podobnost mezi jejich knížaty a Homérovými hrdiny a jejich souboj muže proti muži, který preferovali, byl indogermánský obyčej. Slova, jimiž král Achis z Gatu mluví k Davidovi, když předstírá šílenství: ‚Mám já bláznů zapotřebí?‘, prozrazuje nordický smysl pro humor. Džbány filištínského původu vykopané v Šefele právě tak podporují stejný závěr. Podle Albrighta jsou tyto džbány obvykle vybaveny žlaby s filtry, což umožňovalo pít z nich pivo bez polykání ječných slupek. Pivo bylo, samozřejmě, oblíbeným pitím indogermánských lidí.“
Günther (1927, kap. VIII., část 1): „Když ‚obr‘ Goliáš vyjde vpřed mezi dvě armády k vybojování sólového souboje po vzoru vůdců nordických lidí, očekávaje, že najde stejný zvyk u svých nepřátel, je zabit kamenem vypuštěným zdaleka. Tento zvyk souboje mezi dvěma muži byl vždy mezi nordickými kmeny přítomen; tak je to u starých Indů, kde vůdcové bojovali před svými armádami, ‚že může přihlížet celý svět‘; tak je tomu u Peršanů, kde je to reflektováno v sáze o duelu mezi otcem a synem (Rostem a Sorab), jako, také, mezi Germány, kde Píseň o Hildebrandovi rovněž vypráví o sólovém souboji před očima dvou armád vybojovaném otcem a synem, Hiltibrantem a Hadubrantem. Zvyklost boje jednotlivců je nacházena v mnoha germánských kronikách; islandská sága vždy vypráví o duelu (‚Holmgang‘); a Niebelungenlied popisuje pád Burgunďanů jako sérii duelů mezi vůdci, jako Ilias popisuje trójskou válku. Mezi Římany a Kelty rovněž nacházíme tento duel: jako jsou osobní souboje T. Manlia Torquata a M. Valeria Corva s keltskými vůdci v horní Itálii (367-349 př. Kr.).“
Příchod Filištínů však nebyl naprosto překvapivou událostí, které nic nepředcházelo, což souvisí i s problematikou jejich původu, a to v tom smyslu, že jejich etnogeneze možná nebyla tak jednoduchá a přímočará. Mohli se formovat postupně v delším časovém údobí a z více různých (byť navzájem příbuzných) skupin na více místech. Na Krétě se rozvinula vyspělá civilizace dlouho předtím, než kdekoli jinde v severním Středomoří. Tento vývoj byl založen na různorodé migraci bělochů ze severní Afriky (která byla původně osídlena bílým obyvatelstvem a do jisté doby se kulturně rozvíjela rychleji než jižní Evropa). Kréta brzy rozvinula vyspělý námořní obchod mimo jiné i s Levantou (a mnozí obchodní dobrodruzi cestovali ještě dál – do Arábie, Mezopotámie a dokonce do Indie). Krétská civilizace byla původně do značné míry odvozena ze severní Afriky. Ve 2. tisíciletí pnl. se však dostala pod migrační a kulturní vliv Řecka, zvláště na konci střední doby heladské (okolo 1625). Země Kanaán byla ovlivňována různými cizími vlivy podobně jako Kréta (mj. i z Libye nebo Sumeru). Od 15. století jsou patrné kulturní a obchodní kontakty Kanaánu s mykénskou kulturou, jak ukazují nálezy keramiky či zbraní z egejské oblasti; rovněž pokročilejší zpracování kovů sem přišlo z Kréty či Kypru. Ve 14. a 13. století zde v menších počtech mohli být přítomni přistěhovalci a obchodníci z řad lidu, který sem později vtrhl a stal se známým jako národ Filištínů (nebo lidé s nimi nějak příbuzní). Kienitz naznačuje totéž (1991, s. 109): „Připomeňme … čapku s péřovou korunou, která se objevuje na reliéfech v chrámu Ramsese III. v Medinet Habu jako typická pokrývka hlavy Pelesetů (Filištínů) a Tekkerů, našli jsme ji však už na disku z Faistu, starším o několik století. To vše je důkazem, že Filištíni a Tekkerové nepronikli do egejské oblasti až v době velkého stěhování národů. Toto zjištění však pochopitelně nevylučuje možnost, že mezi Filištíny, kteří ohrožovali Egypt a pak se usadili v jihozápadní Palestině, nemohli být bojovníci balkánského původu. Opětovně připomeňme, že v oněch bouřlivých dobách zcela nutně docházelo ke všemožnému mísení krve. Nelze tedy operovat s jasně vymezenou veličinou ‚Filištínů‘, kteří zpočátku sídlili v jakési ‚pravlasti‘, pak se vydali na pouť, zaútočili na Egypt a posléze se stali pány jihozápadní Palestiny.“
Krétská civilizace byla vlastně jakýmsi předkem mykénské a částečným prapředkem filištínské, jež byla s mykénskou příbuzná.
Archeologické nálezy vypovídají
Na citadele Ašdodu byly nalezeny dvě pelištejské vrstvy. Ve spodní části archeologové odhalili pevnost z 11. století, jejíž zdi se ještě stále tyčily do výše dvou metrů. V 10. století byla asi zničena, snad za bojů z Izraelity. Druhá pozdější pevnost se zcela jiným půdorysem byla postavena na původních rozvalinách a ještě v 10. století a přetrvala asi 300 let. Nejspodnější vrstva doby železné z 10. století, určitě filištínská, má městskou hradbu obklopovala dolní město a asi měla i spojení s citadelou. Ve vrstvě nad tím byla nalezena budova, patrně chrám, naplněná pozoruhodnými předměty. Další vrstva je tvořena jen domy řemeslníků – město i s chrámem obydlené Filištíny bylo asi zničeno a usídlili se zde nejspíše Izraelité.
Keramika a jiné aspekty filištínské kultury naznačují, že mohly být rozvinuty už dříve v širším celku indoevropských kmenů, z nichž Filištíni vzešli, avšak Filištíni je po svém vyčlenění dále svébytným způsobem rozvíjeli a dosáhli vrcholného období kulturního rozkvětu (které však vzhledem k rychlému mizení jejich národa v pozdější Palestině netrvalo dlouho).
Původní styl a ozdoby vykazují zřetelnou podobu s mykénskou kulturou (uvažuje se ale i o podobnostech s nálezy na Kypru a v Anatolii). Kratery zvonovité formy nalezené v sídlištích Pelištejců byly nejčastějším typem v keramice Achájců a také na jihu Balkánu (dnešní Makedonii) za železného věku. Avšak zdobení povrchu keramiky jeho dělením na díly, u Filištínů nejvíce rozvinuté, se už od nejstarších dob vyskytovalo i v Přední Asii. V Bet Šemeš bylo nalezeno velké množství nádob, jejichž znaky se podobají některým z nejčastěji užívaných mykénských dekorací a tvarů (kratery, džbány, korbely se žlaby, číše na přípitky, hrnce), avšak byly provedeny v obecně odlišném stylu. Původní zdobení hnědou a černou barvou odpovídající pozdně mykénsko-heladské keramice se změnilo na zdobení černou a červenou na bílém podkladě. Zjevně zde navzdory vlivu a inspiraci mykénskou kulturou docházelo k rozvoji, formování a krystalizaci svébytné národní kultury. Tato keramika zde převažovala necelá dvě století. Pak zmizela a byla vystřídána slabě nebo nijak nezdobenou keramikou, svými nemnoha ozdobami poněkud připomínající filištínskou. Vrcholná filištínská keramika vykazovala krémový hladký povlak pro dekorace, který poté degeneroval ke slabému bílému nátěru. Vývoj keramiky tedy ukazuje pozvolný úpadek celkové kvality a mizení původního stylu. To odpovídá postupného mizení původních kvalit a identity filištínského etnika.
V Ašdodu bylo nalezeno mnoho filištínských hrnčířských výrobků. Jsou dobře vypálené a kvalitně vyrobené z čisté hlíny, zbavené kalu. Povrch nádob je zdoben spirálami a dalšími geometrickými vzory, do ornamentů jsou zasazeno stylizovaní živočichové jako třeba ptáci. Tuto keramiku lze nalézt od Karmelu až do Gazy a ještě dále na jihu na návrších zřícenin, a také směrem na východ ve vnitrozemí, až na některých lokalitách v Judské pahorkatině. Pestře malované střepy lze nalézt i v pobřežních vodách Středozemního moře poblíž dávných filištínských sídlišť.
V Akkaronu byla nalezena velká, bytelná, dobře konstruovaná stavba o ploše 240 metrů čtverečních. Její zdi jsou široké, udělané tak, aby unesla druhé poschodí a její široký, pečlivě vypracovaný vchod ústí do velké haly, částečně zakryté střechou spočívající na sloupořadí. Na podlaze haly je kruhový střed dlážděný kameny oblázkovitého tvaru, jak je typické pro haly mykénských megaron staveb. Dalších zajímavým architektonickým prvkem jsou dlážděné lavice a pódia. Byla nalezena i tři malá bronzová kola s osmi paprsky. Taková jsou známa i z egejské oblasti oněch časů, sloužící jako přenosný artefakt při náboženských obřadech. Budova zřejmě sloužila k uctívání náboženských kultů.
Vykopávky měst Filištínů naznačují, že jejich města byla stavěna promyšleně podle plánů a zahrnovala i vyspělé řemeslnické čtvrti. Ve velkém zřejmě vyráběli pivo i víno, jak potvrzují zbytky rozsáhlého pivařského a vinařského průmyslu, a pěstovali rostliny k tomu určené. Rovněž ve velkém pěstovali olivy a vyráběli olivový olej.