Na všechny strany světa; Fascinující a zamlčované migrace a civilizace bílé rasy ve všech světadílech 33

Heyerdahlova teorie – migrace Dlouhouchých z Jižní Ameriky

Podle Heyerdahla přišli Dlouhouší na Velikonoční ostrov z amerického kontinentu. I když v poslední době je jeho teorie spíše odmítána, nelze ji prohlásit za úplně vyloučenou. Nějaké kontakty i v tomto směru zřejmě existovaly; existují pro to nesporné indicie. Heyerdahl i obecněji tvrdil, že bílí nositelé civilizace v Polynésii přišli od východu.

Kruml (1998, s. 140-1): „První osadníci se dostali na ostrov asi ve 4. století před naším letopočtem. Vedl je legendární král Hotu-Matu. Podle některých vědců museli pocházet první kolonisté ostrova u oblasti, kde byla vysoce rozvinutá technika zpracování kamene a jejíž obyvatelé ovládali schopnost opracovávat kamenné bloky do identických tvarů. Král Hotu-Matu měl podle legend na palubě svého plavidla tzv. rongo-rongo, neboli mluvící desky… (…) Zastánci teorií o původu obyvatel Velikonočního ostrova z Jižní Ameriky se odvolávají na skutečnost, že na ostrov byl přívezen sladkovodní rákos zvaný tiotora, ze kterého byly vyráběny lodě, plachty a střechy zdejších obydlí. Je možné jej nalézt pouze v Jižní Americe, například v oblasti jezera Titicaca. (…) Zajímavé jsou také informace o bohu zvaném Kontiki, Illatiki nebo Tiki, který je dáván do souvislosti se zmizením Viracochy, bílého boha z Tihuanaca, … který se jednoho dne vydal přes moře na západ. Patřil k národu lidí s bílou kůží, rusými vlasy a dlouhýma ušima; uměli stavět velké kamenné sochy a mnozí jej následovali. Pro některé badatele je to další důkaz, že původní obyvatelé Velikonořního ostrova přišli z Tihuanaca.“

Heyerdahl sám píše (1960, s. 257): „Odkud přišli bílí obyvatelé Velikonočního ostrova? Já jen vím, že už tu byli, když přišli první Evropané. A starosta pochází z jejich rodu. Kromě toho mají všechny velké sochy uzel červených vlasů. Budeme-li tvrdit něco víc, nebudeme už stát na pevné půdě. (…) Existovali takoví lidé lidé v sousedství? Na mnoha ostrovech. Například ve skupině Marques. Také v Peru. Když Španělé objevili říši Inků, napsal Pedro Pizzaro, že mezi drobnými tmavými Indiány z And žil vládnoucí rod Inků, jehož členové byli světlejší než sami Španělé. Zmiňuje se obzvláště o několika jedincích v Peru, kteří byli bílí a měli rudé vlasy. Nacházíme tento jev také na mumiích. Na tichomořském pobřeží u Paracasu je velká hrobka, v níž se mumie skvěle zachovaly ve vzdušných děrách v písku pouště. Sejmeme-li barevný obal, shledáme, že některé mumie mají černé, husté a tvrdé vlasy jako u Indiánů, kdežto druhé, které tam leží za stejných podmínek, mají vlasy červené, kaštanové, měkké jako hedvábí a vlnité, jako u Evropanů. Jsou to vysocí lidé s protáhlými lebkami, kteří se podstatně liší od dnešních peruánských Indiánů. Znalci vlasů mikroskopickou analýzou dokázali, že rudé vlasy mumií mají všechny vlastnosti, které obvykle odlišují nordický typ od typu mongolského nebo indiánského.“

Heyerdahl (1970, s. 113-4): „Červené pokrývky hlavy pro vysoce postavené lidi byly důležité v Polynésii i v Peru. Podívejme se nejdříve, koho sochy představují. Když první Evropané navštívili ostrov, viděli v zemi záhadné ‚bílé muže‘, a proti tomu, co je obvyklé mezi těmito druhy lidí, našli tu i muže s dlouhým splývajícím vousem — potomky žen a dětí, které zůstaly ušetřeny z prvních obyvatel ostrova. Domorodci sami vyprávěli, že někteří z jejich předků byli bílí, kdežto jiní byli hnědí. Velmi pečlivě vypočítali, že tito hnědí lidé připutovali do ostatních částí Polynésie před 22 generacemi, kdežto bílí připluli ve velkých plavidlech od východu už před 57 generacemi (tj. přibližně roku 400 až 500 po Kr.). Rasa, která přišla od východu, měla název ‚dlouhouší‘, protože si věšeli závaží do ušních lalůčků a tak je uměle prodloužili, až jim spadaly na ramena. To byli ti tajemní ‚dlouhouší‘, kteří byli povražděni, když na ostrov přišli ‚krátkouší‘, a všechny kamenné sochy na Velikonočním ostrově mají také dlouhé uši, jež jim visí až na ramena, jako měli i sami sochaři.“

Když Roggeween r. 1722 objevil Velikonoční ostrov, spatřil k svému údivu na zemi také ‚bílé muže‘. A obyvatelé Velikonočního ostrova dovedli vypočítat ze svých předků ty, kteří měli bílou pleť, až do doby Tikiovy a Hotu Matuovy, kdy sem připluli přes moře ‚z hornaté země na východě, vysušené sluncem‘. Ponenáhlu, jak jsem hledal, vynořovaly se v Peru překvapující stopy kultury, mytologie i jazyka. Ty mě přiměly, abych pátral stále hlouběji a soustředěněji, a zjistil tak domov polynéského praotce Tikiho. A našel jsem, v co jsem doufal. Četl jsem legendy Inků o Virakochovi, králi slunce, který byl náčelníkem zmizelého bílého lidu v Peru, a dověděl jsem se toto: ‚Virakocha je slovo z jazyka Inků (ketchua) a tedy novějšího data. Původní jméno krále slunce Virakochy, jehož — jak se zdá — bylo v Peru v staré době používáno více, znělo Kon-Tiki nebo Illa-Tiki, což znamená Tiki — Slunce nebo Tiki — Oheň. Kon-Tiki byl vrchní kněz a král — slunce legendárních ,bílých mužů‘, o nichž vyprávěli Inkové a kteří zanechali obrovské zříceniny na břehu jezera Titicaca. Legenda vypráví, že Kon-Tiki byl napaden náčelníkem Carim přicházejícím z údolí Coquimbo. V bitvě na ostrově jezera Titicaca byli tajuplní bílí a vousatí mužové porubáni, avšak Kon-Tiki sám a jeho nejbližší druhové unikli a později sestoupili k pobřeží, odkud nakonec zmizeli přes moře na západ.‘ Nebyl jsem již déle na pochybách, že bílý náčelník — bůh Tiki — Slunce, o němž Inkové tvrdili, že ho jejich předkové zahnali z Peru na Tichý oceán, byl totožný s bílým náčelníkem-bohem Tikim, synem Slunce, jejž obyvatelé všech východních tichomořských ostrovů uctívali jako svého praotce. A podrobnosti o životě Tiki — Slunce v Peru spolu se starodávnými jmény míst kolem jezera Titicaca se opět vynořovaly v historických pověstech mezi domorodci na tichomořských ostrovech.“ (s. 14)

„Legendy Inků … vyprávějí, že král slunce Kon Tiki vládl lidu bílých a vousatých mužů, jimž Inkové říkali ‚dlouhouší‘, protože měli uši uměle prodloužené tak, že jim dosahovaly na ramena. Inkové zdůrazňovali, že právě Kon-Tikiovi ‚dlouhouší‘ vztyčili opuštěné obrovité sochy v Andách, než byli vyhlazeni a jimi samými zahnáni v bitvě na jednom ostrově jezera Titicaca. Tedy: Kon-Tikiovi ‚dlouhouší‘ zmizeli z Peru na západ, s bohatou zkušeností v práci s obrovitými kamennými sochami, a Tikiovi bílí ‚dlouhouší‘ přišli na Velikonoční ostrov z východu, byli zběhlí v přesně témž umění a začali je ihned provozovat s plnou dokonalostí tak, že na malém Velikonočním ostrově není možno nalézt sebemenší stopy, které by svědčily o vývoji spějícím k mistrovským sochám. Velké kamenné sochy v Peru a na jednotlivých tichomořských ostrovech jsou si často navzájem víc podobny než kolosy na různých tichomořských ostrovech. Na Marquesách a Tahiti měly podobné sochy společný název Tiki a představovaly uctívané předky v historii ostrova, kteří po smrti dosáhli božské hodnosti. A zde máme nepochybně vysvětlení podivných červených klobouků na sochách z Velikonočního ostrova. Jak už bylo řečeno, existovali na všech ostrovech v Polynésii jedinci a celé rodiny s rudými vlasy a bílou pletí a obyvatelé ostrova sami tvrdili, že právě ti pocházejí z prvních bílých lidí na ostrovech.“ (s. 116-7)

Heyerdahl také na základě vzhledu soch naznačuje spojitost s kulturami v Jižní Americe (1960, s. 124): „A že sochy měly mohutné hlavy a nepatrné nohy a ruce složené na břiše, bylo proto, že právě tak bylo zvykem vytesávat mohutné sochy v Peru. Jedinou ozdobou soch z Velikonočního ostrova je pás, který je vždycky vytesán kolem břicha postavy. Týž symbolický pás se zas opakuje na každičké soše ve starých zříceninách Kon-Tikiových u jezera Titicaca. Je to mystický emblém boha slunce, duhový pás. Na ostrově Mangareva existoval mýtus, že bůh slunce spustil dolů duhu, která je jeho magickým pásem, a po ní sestoupil z nebe na Mangarevu, aby zalidnil ostrov svými bílými dětmi. Na všech těchto ostrovech, stejně tak jako v Peru, bylo už dříve slunce pokládáno za nejstaršího předka obyvatel zdejších ostrovů.“

„První, kdo sbíral legendy, byl Američan Paymaster Thomson v roce 1886. Tehdy ještě žilo původní obyvatelstvo, které tu vyrostlo před příchodem cizinců. Vyprávěli, že jejich předkové připluli v mohutných plavidlech přes moře z východu tím způsobem, že po 60 dní mířili přímo k západu Slunce. Původně na ostrově žily dva různé typy lidí, dlouhouší a krátkouší.“ (s. 24)

Heyerdahl dále dokazuje svoji teorii o příchodu bílých lidí z Jižní Ameriky a odlišnost kultury Rapa Nui od zbytku Polynésie i na faktu, že znaky písma kochau rongo-rongo se podobají znakům, které užívali andští indiáni kmene Cuna, a dále na existenci slunečních megalitických observatoří na ostrově, která je pro polynéskou kulturu netypická, zato se vyskytuje v dávných jihoamerických kulturách, na odlišnostech v náboženských kultech (vyznávaní odlišných bohů), a na paralelách v podobě sošek s lidskými i zvířecími motivy. Ne všechny však lze bez výhrad přijmout. Dnes například víme, že megalitické observatoře jsou i na mnoha dalších polynéských ostrovech (viz např. Zillmer, 2005).

Přestože moderní výzkumy se tedy kloní k migraci z Asie a Heyerdahlovy domněnky spíše odmítají, nějaké migrační pohyby bílých lidí z tohoto směru vyloučit nelze. A oním pohybem mohli být právě stavitelé velkých kamenných soch.

Proti výzkumu DNA (viz výše Haughton, 2007) lze namítnout, že se vzorky z koster srovnávaly s genetickými rysy indiánských populací, ovšem z Jižní Ameriky měli podle Heyerdahla přicestovat bílí rusovlasí lidé. Je také otázka, jaké kostry se vlastně zkoumaly – víme, že na ostrově žily rasově různorodé obyvatelstvo. Ne všichni museli nutně pocházet z Polynésie a zároveň se jistě nedochovaly ostatky všech ras a generací, co zde kdy žily. Navíc dlouhouší byl jen málo početní a možná se s místními ani tolik nemísili, takže nemuseli v genofondu obyvatel ostrova zanechat mnoho stop. Nebílá, tmavší složka v obyvatelstvu Polynésie, která nepochybně z Asie pocházela, byla vždy početnější, ovšem historicky doložení bílí lidé zde nepochybně existovali a ti z Ameriky, alespoň někteří, pocházet mohli. Nelze tedy ani přes genetické nálezy vyloučit, že vedle migrace z Polynésie došlo i k nějaké migraci z Ameriky.

Nikdo navíc nepopírá, že většina obyvatel ostrova a většina kultury je asi polynéské provenience, pouze je třeba připustit, že zde mohly v nějaké době působit i migrační a kulturní vlivy z jiného směru.

Ohledně existence velkých soch i na dalších ostrovech to také mohlo být tak, že se někteří mořeplavci z Jižní Ameriky doplavili ještě dále na západ do Polynésie a tam zanechali tyto kamenné památky.

Kromě toho existuje i výzkum, který by spojitost se Středomořím a tedy i Amerikou mohl potvrzovat. Studie na 48 obyvatelích ostrova provedená roku 1971 zjistila, že pět z nich, tj. necelých 10 %, nese Y-haplogrupu R1b a někteří byli i nostiteli HLA haplotypu, který dosahuje vysokých hodnot u Basků. Neexistuje evidence, že by se sem tyto genetické znaky dostaly až s novověkými výpravami Evropanů.

Navíc dnes není pochyb, že mezi Polynésií a Jižní Amerikou nějaké kontakty existovaly, jak dokládá například pěstování batátů na některých tichomořských ostrovech. Kondratov píše (1972, s. 210): „Dávné vztahy Ameriky a Polynésie jsou nepochybné. A proto je možné, že Velikonoční ostrov, který je blíž k Novému světu než všechny ostatní ostrovy Oceánie, mohl pocítit vliv nějaké staré jihoamerické kultury: možná v prvním období své historie (IV. – XII. stol.), nebo ve druhém (XII. – XVII. stol.), a možná i v obou.“

Heyerdahlovu teorii by na první pohled mohl potvrzovat i zvyk prodlužování uší, s nímž se setkali první novověcí Evropané i v říši Inků. Vašíček (2012, s. 108-10): „… v legendách o počátcích lidské civilizace v Andách figuruje tajemná žena s vysokou protáhlou hlavou a narudlou pletí. Pro své velmi dlouhé … uši dostala jméno Orejona – Dlouhouchá. Když v roce 1533 Francisco Pizzaro dobyl hlavní město rozsáhlé říše Inků Cuzco, jeho bratranec Pedro Pizzaro napsal, že se zde střetli s ‚orejones‘, kteří měli tak dlouhé uši, že jim splývaly až na ramena. ‚Toho, kdo měl uši nejdelší, považovali za nejvznešenějšího.‘ Výsada protahovat si ušní lalůčky byla vyhrazena jen příslušníkům královského rodu Inků. Inkové věřili, že legendární bohové, kteří vystavěli Tiahuanaco, měli rovněž protažené boltce a říkali si Velké uši. (…) Na Markézách a Herveyových ostrovech domorodci ještě v době kapitána Cooka uctívali boha, jehož nazývali Velké uši. Na Velikonočním ostrově dlouhouší patřili k nejvyšší třídě. (…) Téměř všechny sochy moai, které Velikonoční ostrov tak proslavily, nemají nohy. Jejich obdobu nenajdeme nikde jinde v Tichomoří. Zato u jezera Titicaca, v Huarazu a na dalších místech v Peru se dochovaly sochy s podobně strnulým výrazem, s prázdnými očními jamkami a s tělem ukončeným těsně pod genitáliemi. Jejich tvůrci je vytesali ještě v předinckém období. Kontakt mezi Jižní Amerikou a Velikonočním ostrovem ale musel trvat déle. Inkové vymysleli zcela jedinečnou stavební metodu. Kameny jsou otesány tak, aby do sebe dokonale zapadla i bez použití malty. Takže jak se s oblibou uvádí, nelze mezi ně zasunout ani čepel nože. Kameny nepravidelného tvaru a s rozličnými úskoky jsou na první pohled jako jakýsi zednický puzzle, precizní skládačka, která ovšem vynikajícím způsobem zvyšuje stabilitu zdi. Naprosto shodná technika byla použita při budování posvátné plošiny Ahu Vinapu. Kameny jsou zde stejně kolosální a precizní jako v mistrovských dílech Inků.“

Avšak tento zvláštní zvyk nedokazuje jihoamerický původ Dlouhouchých. Byl totiž rozšířen jak v Jižní Americe, tak i v některých asijských kulturách, zvláště těch ovlivněných bílými migracemi. Tajemné písmo ani sochy nám rovněž o původu Dlouhouchých mnoho nenapoví. Hieroglyfy kochau rongo-rongo se obecně podobají písmům některých starých národů v oblasti And, starého Egypta a staré Indie. Také pověstné kamenné sochy jsou v lecčems podobné těm, které se zachovaly z dávných dob v Jižní Americe a zároveň i v Egyptě.

Migrace Hotu Matua předcházející Dlouhouchým

Existuje však ještě jeden možný výklad historie Velikonočního ostrova, který by nakonec mohl smysluplně skloubit Heyerdahlovy teorie o migraci bělochů z Ameriky s důkazy o převaze migračních a kulturních vlivů z Polynésie. A podává také další smysluplné vysvětlení dění na ostrově. Podle Kondratova (1972) ale Hotu Matu pocházel z Polynésie a připlul se svými lidmi ještě před Dlouhouchými. Podle legendy připlul po sporech a válkách s mužem jménem Oroi, což byl konkurenční vůdce (možná zároveň jeho bratr) ze vzdálené země Marae-renga vyznačující se suchým a horkým podnebím. Byl nucen opustit vlast. Dal vystavět flotilu ohromných člunů, které mohly každý pojmout 100 až 400 lidí a měly vysoké přídě a zádě jako labutí krk. Na cestu se s ním vydali i velký stavitel Nuku Kechu a velký znalec rostlin Teke. Vzali s sebou velké množství zásob a rostlin k vysazení v nové domovině a slepice. A Hotu Matu vzal i 67 dřevěných destiček popsaných písmem kochau rongo-rongo. Po dvou měsících plavby se před nimi vynořil Velikonoční ostrov, kde přistáli a dali se do stavby obydlí. Na ostrově nejsou prameny a zdroje pitné vody, takže zde spěšně vybudovali cisterny na zachycování dešťové vody.

Brzy, ale až po příjezdu Hotu Matua z Polynésie, připluli na Rapa Nui další bílí lidé. Usadili se na poloostrově Poike. Byli to prý oni Dlouhouší, hanau eepe (noví příchozí), a byli to jen muži, což odpovídá nějaké unáhlené vynucené migraci, přičemž podle pověstí Inků odplul Kon Tiki Virakoča se svými druhy (s nimiž tvořil místní elitu, složenou jen z mužů) do oceánu na západ právě nedlouho poté, co byl poražen v bitvě u jezera Titicaca a mnoho lidí jeho rasy bylo pobito. Bylo jich méně, než původního lidu hanau momoko (první přistěhovalci, lidé Hotu Matua), avšak jako hodně inteligentní a energičtí se stali brzy vládnoucí skupinou. Další dění již známe; v tom jsou již pověsti zajedno – časem byli pro svoji neoblíbenost a nároky na starší obyvatele Dlouhouší pobiti.

Migrace Hotu Matua a jeho lidí tedy mohla být nějakou dřívější, spjatou s indoevropskými nebo dokonce předindoevropskými migračními pohyby bílé rasy z Asie do Tichomoří, ovšem možná zahrnovala i nějaké tmavší lidi, kteří se k nim připojili či se s nimi i smísili.

Otázka předindoevropských rasových a kulturních vlivů na Velikonočním ostrově

Ovšem i na Velikonočním ostrově jako jinde v Tichomoří jsou přítomny i indicie o nějakých starších bělošských (předindoevropských) kulturních vlivech. Je docela možné, že první bílí lidé přišli na ostrov už kdysi dávno v souvislosti s obecnější migrací předindoevropských bělochů původem snad odněkud z jižní Asie či Středomoří, kteří se rozšířili do ostrovů v Tichomoří (viz výše kap. o Polynésii).

Heyerdahl (1974, s. 15): „Trochu podivnější je, že praobyvatelé Velikonočního ostrova nazývali Slunce Ra. Ra nazývali Slunce na všech polynéských ostrovech, tedy nebyla to žádná náhoda. Ra znamenalo slunce i ve starém Egyptě. Ve staroegyptském náboženství nebylo žádné slovo důležitější než Ra, Slunce, bůh Slunce, faraónův praotec. Ten, co se plavil na rákosovém člunu, obklopený muži s ptačími hlavami. Na počest pozemských kněží – králů boha Slunce, byly postaveny obrovské sochy, vytesané z jednoho kusu a velké jako domy na Velikonočním ostrově, Peru i ve starém Egyptě. A na všech třech místech se nacházely obrovské kamenné balvany, velké jako železniční vozy, poobřezávané jako kus sýra a pospojované do stupňovitých pyramid, astronomicky orientovaných podle směru pohybu Slunce. Všechno na počest společného praotce, Slunce, Ra.“

Toto však tak trochu odporuje Heyardahlovým domněnkám, neboť to může poukazovat na spojení s Asií (dokonce Egyptem) a ne s Amerikou.

A rovněž na vliv předindoevropské kultury a nikoli indoevropské, s níž měli být spjati oni pozdější dlouhouší polynéští mořeplavci. Je však rovněž možné, že v polynéské oblasti došlo i k nějaké syntéze kulturních vlivů mezi jednotlivými migračními vlnami bělochů. Nakonec také není vyloučeno, že Velikonoční ostrov byl díky své poloze poněkud stranou pozdějších polynéských plaveb, neboť na něm není mnoho stop po nějakém indoevropském vlivu (na rozdíl od jiných ostrovů, kde se například ustavil kastovní systém s vůdčí kastou jmenující se ariové). Jeho kultura vykazuje spojitosti spíše s těmi předindoevropskými. Pozdější Polynésané však i sem mohli dorazit, pak ale jejich kulturní vliv nebyl velký. Nebo to mohla být skupina Polynésanů, která přijala kulturu starších obyvatel Tichomoří.

Písmo kochau rongo-rongo, vztahující se spíše k předindoevropským bílým kulturám bylo nalezeno i na Velikonočním ostrově. Nejvíce se podobá dosud nerozluštěnému písmu harappské civilizace v Indii. Písmo však vykazuje i podobnosti k egyptským hieroglyfům, a rovněž ke krétským, andským a staročínským.

Podle výzkumu se v těchto písemných záznamech vyskytují zmínky o nebesích, nebeských tělesech a souhvězdích jižní hvězdné oblohy. To potvrzuje, že i tato kultura se hodně zabývala pozorováním noční oblohy a astronomií.

Nakonec když se vložily sochám na ostrově nové napodobeniny starých očí, zjistilo se, že se upírají nikoli před sebe, ale do nebes.

Některé vyvýšenější kamenné plošiny připomínají jakési velmi nízké polopyramidy.

Vašíček podává výklad, který by nasvědčoval dvojí bílé migraci na ostrov (2012, s. 111): „… aby záhada původu obyvatel Velikonočního ostrova byla ještě zamotanější, hrstka těch, jejichž předkové zde žili po celá staletí, tvrdí, že prvními usedlíky byli běloši se světlými vlasy. Později k nim přibyli lidé tmavší načervenalé pleti s výrazně červenými vlasy. Kamenné čupřiny Pukao prý tuto barvu vystihují poměrně přesně. Jak naznačují legendy i některé archeologické nálezy, obě etnické skupiny ale zřejmě předběhl ještě někdo jiný.“

Otázkou je, zda se stopami předindoevropských kultur souvisí příjezd lidí Hotu Matua (viz výše).

Kulturní vývoj na Rapa Nui

Vývoj kultury na Velikonočním ostrově zahrnuje ve skutečnosti tři fáze, které by mohly odpovídat dvojí bílé migraci a přítomnosti bílých lidí už před staviteli velkých soch.

První období spadá do let 400 až 1100, kdy byly vztyčovány menší sochy bez červeného kamene na hlavě. Sochy jsou tesány zcela realistickým stylem. Také se v oné době staví kamenné plošiny aku, pečlivě zděné a podobné oltářům. Na jihozápadním cípu ostrova se staví ceremoniální stavby, kde se konají svátky na počet boha Make Make a také se provádějí astronomická pozorování. Náboženské chrámy a pozorování oblohy opět připomínají předindoevropské orientální a středomořské kultury. (Ale stejně tak to může odpovídat i indoevropským Keltům – viz Zillmer, 2005.) To mimo jiné opět naznačuje, že nějaký bělošský živel zde nejspíše existoval už před příchodem světlovlasých Dlouhouchých. Později se tito bílí lidé částečně smísili s tmavšími obyvateli a jejich stará kultura poněkud upadla.

Poté přišli na ostrov energičtí běloši – legendární Dlouhouší – kteří se chopili moci a postavili pověstné sochy (zda přišli z Asie či Ameriky zůstává otázkou). Počátkem 12. století tak nastává nová éra, v níž dochází ke stavbě velkých soch, které jsou mnohem více stylizované a méně realistické. Jejich výroba je soustředěna do kamenolomů na svazích a v kráteru sopky Rano Raraku. Plošiny již nejsou stavěny tak pečlivě, sochy jsou obráceny do vnitrozemí. Objevuje se nový náboženský kult ptačího muže tangata mana – jsou vyobrazovány postavy lidí s ptačí hlavou. (To docela odpovídá náboženským malbám v Egyptě.) Starší obyvatelé uctívali boha Make Make spojeného se symbolem mořské vlaštovky, areoi přinesli nový kult boha Oro, spojený s uctíváním fregatky. Načas zde oba kulty existovaly zároveň a existovala mezi nimi i jistá rivalita.

Ovšem starší obyvatelé novější příchozí ze zřejmých důvodů neměli rádi a nakonec je zničili. Z tohoto hlediska je tedy éra Dlouhouchých jen určitou epizodou v dějinách ostrova, byť významnou. Toto druhé období končí v 17. století.

Po vyvraždění světlovlasých Dlouhouchých se obyvatelé podle všeho navrátili k pěstování předinoevropského kulturního dědictví z dávnějších dob. Kondratov (1972, s. 203): „Kultura Velikonočního ostrova vstoupila po vyhubení areoi do nové, třetí periody. A jestliže se už nestavěly gigantické sochy a aku, symboly nadvlády nenáviděných Dlouhouchých, rozkvétalo na ostrově umění hieroglyfického písma kochau rongo rongo, dřevořezba a stavba polopyramidálních plošin.“

Toto třetí období se ovšem neslo i ve znamení vnitřních rozbrojů, kdy jsou velké sochy svalovány a ničeny. Avšak zároveň jsou stavěny aku v podobě jakýchsi menších pyramid, které slouží k pohřbívání zemřelých a náboženským obřadům. Některé zbytky staré rapanujské kultury v době příchodu Evropanů ještě doznívaly. Učení znalci písma maori rongo-rongo, jakási elita (u nichž hlavně byly pozorovány rysy typické pro bílou rasu), zde stále ještě v nějakém počtu přežívali, stále zde byl obřadně volen ptačí muž, nejvyšší kněz a vládce.

 

Když shrneme dostupné vědomosti, legendy a indicie, můžeme se pokusit o určité shrnutí kulturního a rasového dění na Velikonočním ostrově. Hlavními a nejstaršími etnickými složkami ostrova byli bílí lidé s neindoevropskou kulturou asi odněkud z přední Asie či dokonce ze severní Afriky (snad mediteránního typu, možná mezi nimi byl i nějaký světlovlasý kromaňonský element) a tmaví lidé. Časem oba rasové živly splývaly. Nicméně vyšší kultura, která sem přišla s bělochy (kamenné chrámy, písmo, kult slunce), do jisté míry přetrvávala i poté, co se obě rasy částečně smísily. V určité době pak na ostrovy dorazili další (snad nordičtí) běloši, asi nějak spjatí s indoevropskou kulturou, dočasně se chopili moci a ovlivnili místní kulturu, především výstavbou legendárních velkých soch (původnější kultura však zůstala na ostrově dominantní). Nespokojenost početnějšího, rasově smíšeného původnějšího obyvatelstva s jejich vládou je však svrhla a byli zmasakrováni. Tím jako kulturní a rasový element zanikli, i když je možné, že míšením ovlivnili místní genofond a občasný výskyt světlé pigmentace vlasů a očí u místních je možné alespoň zčásti připsat jim.

Nicméně je zde i možnost, že lid Hotu Matua ani jiné dávnější migrace k bílé rase nepatřily, a běloši v podobě Dlouhouchých přišli až později jako jediný bílý element, který ve starších dobách na ostrov připlul, ať už z východu nebo západu, a který byl nositelem všech vyšších projevů místní kultury, indoevropských i předindoevropských (mohli pocházet z lidí, kteří přišli do styku s rozličnými kulturními tradicemi).

V každém případě je demografické a migrační dění na Velikonočním ostrově opředeno mnoha nejasnostmi – není jasné, jak se přesně rasově různorodé obyvatelstvo ostrova utvářelo a asi to ani nikdy nezjistíme.

Ať to bylo s historickým děním na Rapa Nui jakkoli, místní kultura po téměř kompletním zmizení bílého elementu značně upadla a první moderní Evropané spatřovali jasný kontrast mezi přítomnou zaostalostí a pozůstatky dřívější vyspělejší kultury, která na ostrově existovala kdysi v minulosti. To se týká hlavně soch, které zde byly, ale další se již nestavěly, a rovněž pozůstatků písma a vyspělé mořeplavby.

Heyerdahl (1970, s. 163-4): „První Evropané, kteří přišli na Velikonoční ostrov, neviděli nikoho, kdo by stavěl plavidla, ale také nikoho, kdo by vytesával ohromné sochy. Jediná plavidla, která Evropané viděli, byla bezvýznamná těsná kanoe, která by snad unesla dva až čtyři muže na klidném moři, a ještě menší rákosové vory. (…) …věda zjistila na Velikonočním ostrově pouze dva nepatrné typy plavidel – jeden malý polynéský člun s postranními plováky, vaka ama, a malý americký rákosový vor pora. Obě plavidla byla tak malá, že by nikdy nedokázala odpravit lidi k nejopuštěnějšímu ostrovu na světě. Ale v legendách domorodců žily popisy velkých plavidel, jichž bylo použito k dalekým plavbám v době rozmachu jejich předků. Otec Roussel slyšel v minulém století o mohutných lodích, které mohly pojmout 400 cestujících. Jejich příď byla vztyčena jako vysoký labutí krk a záď byla stejně vysoká a rozdělena ve dvě části. Právě tak vypadá mnoho rákosových člunů, jež nacházíme zobrazené na starých džbánech v Peru. Ale tradice Velikonočního ostrova dovedly vyprávět také o jiných starých lodních typech. Otec Šebestián se dověděl, že existovalo mohutné plavidlo ve tvaru plochého voru nebo prámu; jmenovalo se poepoe a bylo rovněž používáno, když se mořeplavci vydávali na daleké cesty a měli mnoho lidí na palubě. Když Ed a Arne našli po jednom obrazu rákosového člunu, dávali jsme větší pozor pokaždé, když jsme viděli sošku ve tvaru člunu. Na sochách a rytinách ve stěně kamenolomu jsme viděli několik takových, kde svazky rákosu byly zřetelně odděleny, kde svazky rákosu byly zřetelně odděleny, a Bill našel jeden se stěžněm a čtyřhrannou plachtou. Na spodní straně převrácené sochy, dlouhé deset metrů, našel Karel vyrytý rákosový člun se stěžněm, který prorážel přímo kulatý pupek sochy, a nahoře v Orongu objevil Ed nástropní kresbu jiného člunu, který nesl na prostředním ze svých tří stěžňů okrouhlou malou plachtu.“

Genetické znaky dávného bělošského přimíšení v Polynésii

Dokonce i moderní genetické výzkumy odhalily v polynéském obyvatelstvu zřetelné známky bílého genetického dědictví pocházejícího téměř určitě z doby předcházející příchodu novověkých Evropanů. Ve studii z konce 90. let bylo objeveno, že celkem asi třetina Y chromozómů u mužské populace Polynésie vykazuje evropské/bělošské přimíšení.

Hurles at al. (1998) shrnují, že tento genetický znak nemůže pocházet od nikoho jiného než od bílých lidí: „Chromozómy haplogrupy 1, které představují 27 % polynéských Y chromozómů v této studii, nejsou k nalezení v našem melanéském vzorku. Odkud se sem tyto chromozómy dostaly? Chromozómy haplogrupy 1 se ve vysoké frekvenci nacházejí u Evropanů a s nízkou frekvencí u Asiatů a obyvatel obou Amerik (Santos a Tyler-Smith 1996; C. Tyler-Smith a A. Pandya, osobní komunikace). V haplogrupě 1 se MSY1 subtyp (1,3,4) nachází ve znatelných frekvencích jen u Evropanů a lidí obývajících Ameriku, a asijské chromozómy náleží téměř výhradně k (3,1,3,4) subtypu (Jobling et al. 1998). (…) Asijský původ chromozómů haplogrupy 1 můžeme tedy vyloučit. Většina (90 %) původních Y chromozómů u Jihoameričanů je dovozená z DYS199 polymorfismu (Underhill et al. 1996). Chromozómy haplogrupy 1 nenesou tuto základní substituci a v důsledku toho reprezentuje jen malou menšinu v rámci jihoamerických Y chromozómů. V kontrastu s tím chromozómy haplogrupy 1 subtypu MSY1 (1,3,4) jsou nejběžnějším typem Y chromozómů u západních Evropanů (Jobling et al. 1998), reprezentujíce přibližně dvě třetiny všech Y chromozómů v tomto regionu (Santos a Tyler-Smith 1996; M. E. Hurles, nepublikovaná data). V rámci našeho polynéského vzorku jsme nenašli žádný Y chromozóm, který by byl odvozen od z DYS199. V této studii tedy není žádná evidence pro kontribuci původních Američanů do polynéského fondu Y chromozómů. (…) Ovšem pokud chromozómy haplogrupy 1 jsou evropského původu, pak bychom také měli očekávat, že u Polynésanů objevíme některé další haplogrupy, které jsou ve zřetelných frekvencích k nalezení u západoevropských populací. Chromozómy haplogrupy 2 náležící (3,1,3,4) subtypu jsou dalším hlavním typem Y chromozómů nalezeným u Západoevropanů, reprezentující přibližně jedni čtvrtinu všech Y chromozómů z této populace Jobling et al., 1998). Polynéský vzorek obsahuje dva z těchto chromozómů, a melanéský vzorek neobsahuje žádný. Tedy polynéský obsahuje dva typy chromozómů, které nejsou k nalezení ani v melanéském, ani nejsou obecně běžnými u jihovýchodních Asiatů (M. E. Hurles, C. Tyler-Smith, a A. Pandya, nepublikovaná data). Tyto dva typy chromozómů představují dva nejběžnější typy nacházené v západní Evropě. Ovšem, u Polynésanů jsou tyto chromozómy nalézány v přibližně stejné míře, v níž jsou přítomny v populacích západní Evropy… Celkově, 55 % polynéských Y chromozómů může být přisouzeno melanéskému a jihoasijskému původu, 33 % (tj. chromozómy haplogrupy 1 a chromozómy [3,1,3,4] haplogrupy 2) se jeví jako evropského původu, a 12 % je nejasného původu.“

Také další studie odhalila v 16 Y chromozómech z ostrova Rapa tři patřící P*(xQ3,R1a) linii s mutacemi M9, DYS257, která je evropská. (Hurles et al., 2003)

Tyto nálezy souhlasí i se zkazky, podle nichž byla tajemná bílá rasa migrující do Polynésie tvořena především muži, neboť tyto evropské znaky byly nalezeny jen u Y chromozómů, které se dědí pouze v mužské linii. V polynéské mtDNA, která se dědí v ženské linii, nebyly evropské znaky nalezeny. To vše odpovídá předpokládanému scénáři, kdy do Polynésie migrovala převážně či výhradně mužská bílá populace s vyspělou kulturou a mořeplavbou a časem se smísila s místními ženami, což vedlo k vytracení většiny tohoto rasového elementu a většiny jeho kultury. Otázkou je, zda by takové míšení nevedlo k rychlejší eliminaci tohoto živlu i jeho kultury, než jaké jsme byli svědky. Víme, že vyspělá kultura a mořeplavba zde existovala po několik století. Odpovědí může být, že šlo asi o více migračních vln v delším časovém údobí a postupné migrace na jednotlivé ostrovy. Kromě toho zde mohla tato kultura přetrvat do určité míry na základě přejímání pozdějšími generacemi a udržována mohla být zejména těmi, v nichž stále ještě přetrvávalo výrazné přimíšení oněch prvotních bělochů.

Navíc není vyloučeno, že s bílými muži sem přišel i určitý počet jejich žen (ovšem ne tak velký, aby zanechal znatelnější genetickou stopu), díky čemuž se zde bílý živel mohl nějakou dobu udržet. Víme, že polynéská aristokracie zde vytvořila jakousi uzavřenou kastu. Kromě toho Kayser et al. (2006) nalezl i v ženském vzorku zkoumající polynéskou mtDNA jednu ženu patřící k haplogrupě T, která se vyskytuje v Evropě a východně/severovýchodně od Středomoří. Je poměrně stará, neboť byla nalezena už v mezolitických evropských kostrách před příchodem neolitických zemědělců a pochází tedy z dávného bílého obyvatelstva těchto oblastí. Později byla nějakou starověkou či středověkou bílou migrací v malé míře donesena do Polynésie. Nezdá se, že by pocházela z moderní doby; ženy se námořních výprav Evropanů do Polynésie (a jinam) téměř neúčastnily.

Navíc i mezi mužskými Y haplogrupami tato studie nalezla dvě (R-M173 neboli R1 a F-M89 neboli F), které naznačují evropské admixture. Obě jsou rovněž starší a naznačují původ v nějakých starších bílých migracích (nikoli moderních Evropanů). F haplogrupa možná souvisela s prvními bílými neolitiky, kteří přinesli zemědělství do Evropy.

Hurles et al. (1998) vysvětlují toto bělošské, dokonce přímo evropské, přimíšení pozdějším novověkým migracím „námořníků, obchodníků, velrybářů a misionářů“ do Polynésie. To se však nezdá příliš pravděpodobným, zvláště když u evropského genetického MSY1 (1,3,4) znaku jde o značně vysoký (třetinový) výskyt. Migrace moderních Evropanů nebyla v této oblasti příliš početná a většinou se sem připlavili jen načas (námořníci, obchodníci, správci atd.), aniž by se zde usadili a mísili s místními. Navíc to nesouhlasí s faktem, že mezi obyvatelstvem Melanésie, která je přitom plavbám Evropanů ze západu blíže, tato genetická stopa chybí. S čímž souhlasí, že Melanésané jsou výrazně tmavý lid, zatímco někteří Polynésané naopak vykazují jasné stopy přimíšení od bílé rasy. Ovšem tyto znaky evidentně byly jako zřetelné zaznamenány už prvními evropskými průzkumníky oblasti a musely tedy pocházet z dřívějších dob. Naopak v pozdějších časech se stávaly méně zřetelnými, jak tento novověkými Evropany objevený bílý element postupně z obyvatelstva Polynésie mizel (a stále ještě mizí). Na některých ostrovech sice existují komunity bílých Evropanů; těch se však výzkumy z pochopitelných důvodů netýkaly (zkoumal se původ původních obyvatel). Kromě toho tyto komunity jsou spíše endogamní a s místními se moc nemísily. Od moderních Evropanů nalezené bělošské znaky mezi Polynésany (rasové i genetické) pocházet nemohou – alespoň ne všechny.

Stopy dávného bělošského genofondu nalezeny od Indočíny po Pacifik

Ke genetickým nálezům je třeba poznamenat, že menší zbytky bílé krve starého data jsou dodnes k nalezení všude od Indočíny přes Oceánii a Austrálii až po Tichomoří. Jobling a Tyler-Smith (2003) našli menší stopy bělošského genofondu (haploskupiny patřící k velké haplogrupě R) v oblastech severně od Indočíny, v Malajsii, Jávě, Nové Guinei (Papuánci na pobřeží), Filipínách, mezi původními obyvateli Austrálie (Aboriginci) a Nového Zélandu (Maoři), a v Tichomoří (Cookovy ostrovy).

 

Pokud vezmeme v úvahu dostupná fakta a indicie, můžeme dát dohromady celkový pravděpodobný migrační scénář. Kdysi do Polynésie migrovala vlna bílých lidí, nositelů staré předindoevropské středomořské kultury zahrnující lidi mediteránního a kromaňonského typu. Konkrétně mohla být spojena s Berbery, kulturou starého Egypta a harappskou kulturou (otázkou je, zda zde nebyla spojitost i například se Sumery) – a samozřejmě s neolitickými kulturami migrujícími z Číny do jihovýchodní Asie (viz výše), které tvořili minimálně ze značné části bílí lidé berberského mediteránního typu a některé se vyznačovaly i právě rozvinutou mořeplavbou (zejména kultura čtyřhranných sekyr).

Pokud do Polynésie migrovali lidé až ze vzdáleného Středomoří, pak se sem dostali buď z Asie, nebo z Ameriky (Heyerdahlova hypotéza). Pokud by platila domněnka Thora Heyerdahla, pak by byli spojeni i se starými americkými civilizacemi, nejvíce asi s civilizací Inků, a přinesli s sebou i jejich kulturní vlivy. Je však možné, že k migraci bělochů původem ze Středomoří došlo v různých dobách z obou směrů. Otázkou zůstávají i časové relace. Tato imigrace by měla být podle svého předindoevropského charakteru poměrně stará (možná už před začátkem letopočtu).

Tyto elementy spjaté s mediteránními migracemi do jihovýchodní Asie či dokonce se středomořskou oblastí utvořily velmi podstatnou složku v etnickém složení místní populace a přinesly sem poprvé vyspělou kulturu, která se nejspíše stala dominantní.

Později následovala asi méně početná migrace bílých nositelů indoevropské kultury odněkud z oblasti jihovýchodní Asie. Ta nastala někdy začátkem letopočtu, trvala více než jedno tisíciletí a byla spojena s příchodem lidí nordického typu bílé rasy (ale nelze vyloučit, že mezi nimi byli i bílí lidé jiných typů, snad mediteránní či armenoidní). Ti zde vytvořili vůdčí elitu, kastovní systém a několik století existující dynamickou mořeplaveckou kulturu.(1)

Nejspíše do Pacifiku během dějin migrovaly bělošské populace z obou světových stran. To mimo jiné znamená, že na některých ostrovech v Tichomoří se možná střetly migrace bělochů původně směřujících z Eurasie na opačné strany světa (jedni přes Asii a Oceánii, druzí přes Atlantik a Ameriku), až, jdouce tak daleko, jak to jen šlo, uzavřely kruh cest okolo planety.

Zároveň se zde v jistých dobách šířili lidé jihoasijského a negritského typu, ovšem o údobích, kdy přicházeli, kam a v jakých počtech, se toho moc neví.

Z fúze bílých typů s barevným obyvatelstvem vznikla nynější pestrá směsice rasových typů, která je zde viditelná dodnes, i když jasně bílé typy se zde již příliš nevyskytují; ovšem první evropští objevitelé před několika staletími ještě jasně hovořili o bílých ostrovanech v Tichomoří, mnohdy i světlovlasých. A z kombinace kulturních vlivů přinesených bělochy s primitivnější místní kulturou vznikla poněkud nepřehledná směsice, v níž se dodnes objevují indicie o těchto dávných migracích a pozůstatky vyšších úrovní civilizace.

V každém případě, ať již byl bílý živel v Tichomoří jakéhokoliv původu, jisté je, že se zde mocensky prosadil, vytvořil vyšší kulturu a zapsal se do dějin slavnou epochou velkolepých námořních výprav. Megalitické památky, zbytky mořeplavecké kultury, legendy a občasné záblesky bílé krve mezi místními jsou posledními připomínkami těchto tajemných bílých migrací.

(1) Jednotnému a ne příliš dávnému původu poslední migrace nasvědčuje i to, že na všech ostrovech existuje stejný jazyk – polynéština, která se stihla rozrůznit jen v místní dialekty. Heyerdahl na základě téměř úplné jazykové shody dochází k závěru, že Polynésané museli dorazit relativně nedávno (1960, s. 13): „Víme s naprostou jistotou, že prapolynéská rasa zřejmě přišla nebo připlula kdysi dávno k těmto odlehlým ostrovům, ať už z vlastní vůle, nebo proti ní. A studujeme-li obyvatele tichomořských ostrovů trochu důkladněji, zjistíme, že od doby, kdy přišli, nemohlo uplynout příliš mnoho století. Neboť i když Polynésané sídlili rozptýleně po ostrovech v oblasti čtyřikrát větší, než je celá Evropa, nedospěli ještě tak daleko, aby se na každém ostrově vyvinul zvláštní jazyk. Od Havaje na severu k Novému Zélandu na jihu, od ostrova Samoa na západě k Velikonočnímu ostrovu na východě jsou tisíce mořských mil, a přece hovoří všechny tyto izolované kmeny nářečími jednoho společného jazyka, který jsme nazvali polynésštinou. Písmo bylo na všech ostrovech neznámé; bylo tu jen několik dřevěných desek s nesrozumitelnými hieroglyfy, které domorodci uchovávali na Velikonočním ostrově, aniž je dovedli číst oni sami nebo kdokoliv jiný.“

Starší obyvatelé Velikonočního ostrova, kteří byli načas podrobeni Polynésany, mohli rovněž pocházet odněkud z míst starých předindoevropských kultur Orientu či Středomoří.

 

Leave a comment