V. VSTŘÍC NOVÝM OBZORŮM A VZHŮRU PŘES ATLANTIK – DALEKÉ PLAVBY STAROVĚKÝCH A STŘEDOVĚKÝCH BÍLÝCH NÁRODŮ A JEJICH CIVILIZAČNÍ VLIV V AMERICE
STAROVĚKÉ DALEKÉ VÝPRAVY A KONTAKTY S NOVÝM SVĚTEM
Otázka kontaktů mezi Starým a Novým světem za dob starověku je nejasná (nevíme kdo a kdy přesně do Ameriky dorazil), indicií je ale tolik, že jejich existenci můžeme považovat takřka za jistou.
Kruml píše (1998, s. 87-8): „V roce 1934 prohlásil ředitel jednoho norského muzea: ‚Lze … předpokládat, že cesta do Ameriky byla objevena už v době bronzové, jelikož tehdy byla mořeplavba na vysoké úrovni. V době bronzové (asi 1750 – 800 př. n. l.) se v Evropě vysokým stupněm mořeplavby mohly chlubit … dvě kultury obývající oblast Středomoří – Kréťané a Féničané.‘ Americká novinářka a knihovnice Constance Irvingová, která je zastánkyní této teorie, uvádí mnohé podobnosti, které podle ní svědčí o tom, že Féničané, Kréťané i další národy Ameriku navštívily. Od pyramid, které mají shodné rysy s babylonskými stavbami, pohřebních komor a sarkofágů, asyrských vousů a chetitské obuvi na reliéfech až po nálezy římských mincí před několika lety na pobřeží Venezuely, přičemž nejmladší je z roku 350 n. l., a podobně. Mnohé z, řekněme, důkazů přítomnosti Féničanů, Kréťanů či Kartaginců v Americe byly v minulosti označeny za falzifikáty. V roce 1872 byla nalezena ve státě Paraiba v Brazílii kamenná deska s fénickým písmem; v textu se hovoří o deseti lodích, obchodnících, zemi hor a fénickém domovském přístavu v zálivu Akaba. Byla prohlášena za falzum, stejně jako další podobné nálezy. V roce 1968 profesor Cyros Gordon, považovaný za velkého znalce starosemitských jazyků, prohlásil, že by rád věděl, proč by v roce 1872 někdo falšoval fénické písmo, a hlavně, jak se dostal k jeho znalosti, když je neměli ani tehdejší nejlepší filologové. Charles Berlitz uvádí jinou zajímavost. V jedné irské sáze se hovoří o tajemné zemi na západě, jejíž jméno je Hy Brazil. Irové nevěděli, co tento název znamená, a považovali jej za pouhé zajímavé a záhadné jméno. Ve starých semitských jazycích označoval výraz I BRZL Ostrov železa. Dokonce i v moderní hebrejštině BRZL znamená železo. Objevitelé později pojmenovali část Jižní Ameriky v souvislosti s irskou legendou Brazílií. Že jde skutečně o zemi bohatou na železo, ležící na západě, je zvláštní náhoda.“
„Jiné teorie se opírají o zobrazení mužských hlav na různých předmětech nalezených v Jižní Americe, které nesou výrazné rysy obyvatel Egypta, Kréty či Fénicie. Podobná zobrazení osob lze najít například v mayských městech Chichen Itza na Yukatanu, v Tres Zapotes, La Ventě či u Vera Cruz.“ (s. 83)
Staří bílí Egypťané v Novém světě?
Při výzkumu egyptských mumií z mladšího období a přináležejících k nejvyšším společenským vrstvám byl v letech 1997-8 odhalen šokující fakt, a to že konzumovaly tabák. Na základě testů vlasů, tkání a svaloviny sedmi mumií byla zjištěna přítomnost nikotinu, ale také hašiše a kokainu. Mezi zuby jednoho z faraónů byl dokonce nalezen kus listu tabáku. Přitom se historikové dosud domnívali, že tabák se ve Starém světě objevil až po Kolumbových výpravách. Nikotin z tabákových listů byl ovšem hlavně využíván jako dezinfekce při mumifikacích. A kokain obsahuje jedině koka rostoucí v Jižní Americe. Tato fakta silně naznačují možnost námořních kontaktů starého Egypta s americkým kontinentem, a že staří Egypťané dokázali postavit lodě schopné takové plavby a byli schopni velkých výkonů v oblasti námořní navigace (to potvrzuje i s astronomickou přesností orientovaná stavba samotných pyramid). Stejně tak je ale možné, že za vším stojí Mínojci či Féničané, od nichž pak Egypťané z Ameriky dovezené zboží jen nakupovali.
Zillmer (2005, s. 17-8): „Michelle Lescotová z Přírodovědného muzea v Paříži prokázala v obinadlech mumie Ramesse II. přítomnost fragmentů tabákových rostlin a krystalky tabáku. U jedné egyptské mumie, kterou počátkem 19. století zakoupil bavorský král Ludvík I., v rámci výzkumného projektu na mnichovské univerzitě, prokázala Svetla Balabanová (Ústav soudního lékařství ulmské univerzity) vlasovým testem – soudní lékařství jej připouští jako důkaz – omamné jedy, které musel mrtvý konzumovat za svého života. Závěr: staří Egypťané požívali tabák a kokain. V Egyptě existuje sice kokainová rostlina, ale omamná látka jí chybí. Jako zdroj drogy je kokain domovem výhradně v oblasti Peru, tedy v Jižní Americe. Zámořský obchod s drogami musel tedy existovat již před několika tisíci lety. Rozhodně přitom nejde o ojedinělý případ, neboť i další zkoumání lidských pozůstatků v Súdánu (Afrika) potvrdilo užívání kokainu a nikotinu, jenž byl prokázán také v Asii (Čína) a v Evropě (v Německu a Rakousku). Tabák, původem z Mexika, byl v Asii, Africe i Evropě znám již dávno před Kolumbem. Ovšem do jihovýchodní Asie a do pacifického prostoru byl tabák z Ameriky vyvezen již poměrně záhy a byl tam také pěstován.“
Dalším zajímavým zjištěním je, že v Acadii ve východní Kanadě žije indiánský kmen Mikmaků, který na rozdíl od jiných kmenů vytvořil vlastní písmo. Část jeho znaků se však velmi podobá egyptským hieroglyfům. Je nepravděpodobné, že u poměrně velkého množství znaků by byla tak velká shoda či podobnost ve vzhledu i ve významu pouhou náhodou. To opět silně naznačuje kontakty dávných Egypťanů s Amerikou tisíce let před Kolumbem. Také kmen Algonkinů, z nichž mnozí se vyznačují nápadně světlou pletí, asi znal písmo odpovídající staroegyptskému.
V Mexiku byly při prováděných vykopávkách v ruinách mayského města Aytula nalezeny dvě sošky, jedna mužská, vousatá, s pokrývkou hlavy a s typickou kartuší, jaké jsou známy jedině z Egypta, druhá ženská soška zjevně představuje bohyni Isis.
Roku 1982 byl objeven ve státě Illinois podzemní systém tunelů (Burrows Cave), kde se nacházely sarkofágy s mumifikovanými těly a tisíce rytých kamenů, plastik a podivných kovových předmětů, měděných a bronzových nástrojů, zlatých šperků, a k tomu hliněné nádoby, hroty oštěpů. A na stěnách kresby podivných znaků a figur. Je zde i krypta s velkým zlatým sarkofágem s mumií uvnitř. Artefakty z jeskyní vykazují jasnou podobnost staré egyptské a fénické kultuře. Některé nápisy se prý podobají těm nalezeným v Harappě.
V pískovcových jeskyních západní Oklahomě je kresba velkého býka ztotožňovaná se souhvězdím Býka, kresba připomínající egyptského šakalího boha Anupa i s faraónským cepem a jasně tvarovaná ženská postava známá v Irsku jako sheila na gig, jejíž původ sahá až k žabí bohyni uctívané v Levantě před 8 tisíci lety.
Rovněž byla v Severní Americe nalezena pohřební plastika z tvrdého pískovce představující hlavu indiánského náčelníka v životní velikosti. Na její zadní straně jsou záhadné symboly, snad libyjského původu, a jejich překlad zní „Jasné, zářící, milující Slunce.“ Sama plastika zobrazující hlavu a hlavně nápis oslavující slunce by mohl nasvědčovat jejich egyptskému původu. (Písmo je snad libyjské, ovšem víme, že v pozdním období vládli dávní bílí Libyjci právě v Egyptě.)
Kruml uvádí (1998, s. 83): „Podle Smithe Egypťané … migrovali na americký kontinent a tam založili civilizace Střední a Jižní Ameriky. Pro své tvrzení uvedl několik důvodů – shodné rysy, vlastní jak starým Egypťanům, tak i některým starým civilizacím. Opírá se o skutečnost, že například Peruánci mumifikovali své mrtvé stejnými technikami jako Egyťané a také jim dávalina cestu na onen svět osobní předměty a drahocennosti.“
Staří Egypťané v hloubi afrického vnitrozemí
Podle některých nálezů (sošek a dalších předmětů) můžeme soudit, že Egypťané podnikali expedice či dokonce v určitých počtech rovněž migrovali hlouběji do Afriky – na jih a jihozápad (více viz oddíl II).
Kromě toho staří Egypťané dobře znali Indický oceán a na svých lodích se plavili po celé jeho délce.
Féničané – vládci moří
Že se Féničané plavili po celém Středomoří, se všeobecně ví. Avšak tento národ dynamických mořeplavců pronikl ještě dále – podnikali plavby do Bretaně a na britské ostrovy, dopluli daleko do Atlantiku, obeplul Afriku a dostal se daleko do Indického oceánu.
Vodák popisuje mořeplavecké technologie a aktivity Féničanů (1989, s. 18-9): „Foiničané byli mistři mořského řemesla. Především budovali důkladné a bezpeční přístavy, obvykle na příbřežních ostrovech nebo v zátokách. Foinická města měla vždy dva přístavy, například jižní přístav v Týru sloužil plavbám do Egypta, severní do Evropy. Podmořská archeologická expedice objevila v 30. letech … v Týru zaplavené přístavní stavby – dva mohutné vlnolamy chránící přístav od jihozápadu, dvě hráze jižního přístavu dlouhé 750 metrů a další objekty. Zvláštní kapitolou jsou foinické lodě. (…) Na rozdíl od egyptských deskových lodí měly foinické lodě pevný kýl a tvarovaná žebra. Typická byla příď v podobě koňské hlavy a záď tvaru rybího ocasu. Foiničané stavěli první specializované válečné lodě, poháněné vedle plachet také dvěma řadami veslařů a opatřené na přídi okovanou ostruhou, kterou proráželi bok lodí nepřátel jako beranidlem. Foiničtí plavci pronikli do Indického oceánu, daleko na Atlantik. Běžně se plavili na Madeiru a na Kanárské ostrovy, patrně objevili i daleké Azory; na azorském ostrově Crovo byla objevena nádoby s foinickými mincemi. Dopluli až k americkým břehům? Existují teorie, že ano a že záhadná deska se zbytkem nápisu objevená v severovýchodní Brazílii nese náznaky foinického písma. Na rozdíl od Babylóňanů či Řeků, kteří pečlivě zaznamenávali získané vědomosti, považovali Foiničané své zeměpisné objevy za obchodní a vojenské tajemství, a kromě toho Římané po dobytí Kartága zničili všechny nápisy i jiné dokumenty. Přesto se zachovalo několik zpráv o podivuhodných plavbách Foiničanů do dalekých zemí. Řecký historik Hérodotos stručně popsal plavbu Foiničanů kolem Afriky, uskutečněnou na zakázku egyptského faraona Necho kolem roku 600 pnl. Trasa vedla Rudým mořem podél východoafrického pobřeží a trvala tři roky. Na podzim se posádky vždy vylodily, osely půdu, počkaly do jara, sklidily úrodu a s novými zásobami pokračovaly v plavbě. Když flotila obeplouvala jih Afriky, měla slunce po pravé, tj. severní straně. Atlantským oceánem a Heraklovými sloupy (Gibraltarskou úžinou) se pak vrátila do Egypta. Hérodotovy údaje o zjištění dráhy Slunce nad středem Afriky a o tom, že Afrika je všude kromě Sinaje obklopena mořem, ukazují na věrohodnost zprávy o plavbě, kterou mu patrně dali egyptští kněží. Rufius Festus Avienus, římský básník ze 4. století nl., popsal ve svém cyklu Ora maritima podle řeckých pramenů plavbu Kartagince Himilka do Británie. Cílem cesty podniknutí kolem roku 500 pnl. byla naleziště cínu na britských ostrovech. Plavby trvala čtyři měsíce a podle Aviena vedla mělčinami a rozsáhlými porosty mořských řas, z nichž vykukovaly mořské příšery. Mělčiny a řasy by ukazovaly na Sargasové moře u Azor. O plavbě se také zmiňuje Plinius Starší. Nejpodrobněji je dokumentována plavba Himilkova mladšího současníka Hannona do západní Afriky někdy před rokem 480 pnl. Obsáhlá zpráva o plavbě byla prý vytesána na desce v Saturnově chrámu v Kartágu, kde ji podle všeho objevil řecký historik Polybios… Šlo o velkou kolonizační plavbu flotily 60 padesátiveslic s 3000 kolonisty na palubách. Některá navštívená místa lze identifikovat. Za Heraklovými sloupy založil Hannon kolonii Thymisterion (dnes Mehedia v Maroku). Následoval lesnatý výběžek Soloeis (mys Cantin), sloni v hustém pobřežním rákosí (bažony řeky Tensift), další osada Karikon (marocký Mogador, kde byly objeveny zbytky foinických barvíren), vysoké hory v pozadí – Antiatlas, řeka Chretes a dvě ramena Senegalu, jež byla plná krokodýlů. Pahorky s barevnými stromy byly na ostrovech Zeleného mysu, plameny na kopci snad stepní požár na hoře Kakulima v dnešní Sierra Leone. (…) Polybios dostal od vojevůdce Scipiona část flotily, vydal se po stopách Hannonových a doplul až k zmíněné ‚řece krokodýlů‘. Dál se neodvážil. Bylo to tak: Hannon se svými plavci objevil za jedno léto více Afriky než Evropa pozdního středověku za 150 let.“
Féničané na ostrovech v Atlantiku
Kromě plaveb směřujících za Héraklovými sloupy na sever a na jih víme s jistotou i o tom, že podnikali daleké plavby do vod Atlantiku a určitě zde dosáhli některých ostrovů. Féničané docela jistě pronikli na Kanárské ostrovy, a dokonce šlo o dlouhodobější kontakty doprovázené obchodováním s místními Guanči. Znali i Madeiru a Porto Santo.
Posléze dosáhli i Azorských ostrovů. Na několika čtverečních kilometrech ostrova Corvo byly objeveny nálezy potvrzující přítomnost dávných mořeplavců. Roku 1567 byla podle dobových zpráv na Azorských ostrovech objevena podivná socha muže s nepokrytou hlavou, oblečeného do pláště a sedícího na koni. Pravá ruka sochy ukazovala na západ. V listopadu roku 1749 byla na ostrově Corvo nalezena rozbitá černá nádoba plná mincí. Devět z nich bylo odesláno do Portugalska, kde byly odborně prozkoumány. Dvě zlaté mince a pět měděných bylo z Kartága, dvě měděné byly z řecké osady Kyréné v severní Africe. Podle odhadu pocházejí z let 330 – 320 pnl. Socha i nalezené mince silně naznačují, že Azory Féničané nejen navštěvovali, ale asi zde založili i stálejší osídlení.
Existují svědectví už ze starověku o ostrovech ve vodách za Héraklovými sloupy souvisejících s Féničany. Podle Aristotela Kartaginci objevili za Héraklovými sloupy velmi úrodné ostrovy (Svaté ostrovy) a rovněž je čtyři dny plavby od Gibraltaru v oceánu místo pokryté trávou a mechem, což odpovídá Saragasovému moři. Asi jde o Kanárské ostrovy, protože uvedené popisy uvádějí, že se nacházejí přímo naproti pobřeží západní Afriky. Diodóros Sicilský popsal, jak Féničané zkoumající břehy Afriky na jihozápad od Heraklových sloupů, zahnala je bouře daleko do západních vod a po mnoha dnech dorazili ke krásnému a přírodním bohatstvím oplývajícímu ostrovu. Popis ostrova a hlavně fakt, že byli zahnáni daleko na moře, by odpovídal Azorům (Kanárské ostrovy jsou dost blízko afrického pobřeží).
Kontakty bílých obyvatel Středomoří a Féničanů s Novým světem
Kromě toho se zdá již téměř jisté, že opakovaně připlouvali až k americkému pobřeží.
V roce 1950 byly nalezeny na mořském dně v Castina Bay ve státě Maine dvě nádoby vyrobené na hrnčířském kruhu odpovídající amforám z Iberského poloostrova, jež se zde užívaly k uskladnění olivového oleje. Ještě více podobných nádob bylo objeveno v pobřežních vodách okolo Newburyportu a Bostonu ve státě Massachusetts.
V Nové Anglii bylo objeveno i velké množství mincí z dávných dob. Hlavně po 4. století pnl. se údajně množství mincí, jež se dostalo do Ameriky, značně navýšilo (ale mnohé nálezy mincí jsou ještě o několik století starší). To by naznačovalo, že v té době se počet plaveb na americký kontinent znásobil. Podle nápisů šlo o mince vyplácené řeckým a iberským žoldnéřům najatým Féničany. Mince z Kartága byly nalezeny v 11 státech USA na 50 rozličných místech. Obecně podle studia mincí, jež byly nalezeny např. v Ohiu, Arkansasu, Kentucky, Nebrasce, Oklahomě, Alabamě a Georgii, mají nejvíce co do činění s Římany, Řeky a Féničany, méně často pak třeba s Numidií nebo s Hebrejci.
V Jižní i Severní Americe bylo objeveno i větší množství nápisů na skalách či kamenných deskách, které byly určeny jako fénické – nápisy na čtyřech kamenných deskách z Brazílie, nápisy na skalách a kamenech v Amazonii (např. paraibský kámen), na jedné ze skal u zálivu v Riu de Janeiru, větší počet nápisů v severní části amerického kontinentu jako ten na skále poblíž Dightonu v Massachusetts, nápis na kameni nalezeném v Bat Creeku v Tennessee. To nasvědčuje nikoli nějaké náhodné ojedinělé plavbě, ale spíše dlouhodobým a intenzivním kontaktům. Není ani vyloučeno, že Féničané považovali Ameriku za jakousi svoji kolonii. Na jedné zlaté kartaginské minci z let 350 – 320 pnl. je údajně vyobrazena mapa Ameriky.
V roce 1685 byl v Bourne v Massachusetts nalezen kámen údajně popsaný fénickým písmem. Prý jej zde měl zanechat kartaginský Féničan Hanno při své expedici v 5. století pnl. Nález byl nicméně podroben silné kritice označující jej za podvrh. V oblasti státu Massachusetts však Féničané po sobě zanechali i další materiální stopy.
V Jižní a Střední (i Severní) Americe byla nalezena i řada keramických pozůstatků, které odpovídají kultuře Féničanů. V guatemalském Ixmiché bylo například nalezeno vykuřovadlo. Má podobu podlouhlého obličeje se semitskými rysy a diadémem. To poukazuje na fénický původ. Kromě toho byly nalezeny i další fénické nápisy. Roku 1899 byl u London County (Tenessee) nalezen v neporušené pohřební mohyle u sochy spolu s řetězem na krk a náušnicemi kámen s vytesanými znaky. Mnohem později byl nápis zkoumán a shledán jako fénický, pocházející z 1. nebo 2. století nl. Náušnice byly datovány do doby před 1450 až 1750 lety. Na přední části dveřního překladu kostela v Tihoscuo v Mexiku byl nalezen nápis vyhlížející jako fénický.
Zillmer o nálezech v Americe naznačujících přítomnost Féničanů píše (2005, s. 15-7): „V roce 1989 byl učiněn senzační nález v Loudon County (Tennessee). V neporušené hrobní mohyle Bat Creek Mound (číslo 3) objevili archeologové Smithsonian Institution (Twelfth Annual Report) pod hlavou jedné sochy spolu s řetězem na krk a dřevěnými náušnicemi popsaný kámen. Cyrus Thomas, kurátor Smithsonian Institution, prohlásil Bat Creek Stone za indiánský artefakt. Písmena, na kameni vědecky jednoznačně doložená, interpretoval zprvu jako písmo indiánů kmene Cherokee, tedy ne starší než z počátku 19. století. Jistě, vždyť starší písmo nesmělo v Americe být. Kámen zůstal více než 70 let bez povšimnutí. Poté přišel dr. Joseph B. Mahan na nápad přečíst písmo zprava doleva, tedy v opačném směru, než jak to udělali ve Smithsonian Institution. Vyšla mu hebrejská písmena LYHVD. Cyrus Gordon (1971), odborník na hebrejštinu z Brandeis University, datoval text tvořený výhradě souhláskami – samohlásky se stejně jako u oghamského písma nezaznamenávaly – do 1. nebo 2. století a přeložil jako A comet for the Jews (Kometa pro Židy). Toto časové určení bylo přibližně potvrzeno, protože v roce 1988 bylo na žádost Smithsonian Institution provedeno datování dřevěných náušnic z Bat Creek Mound. Při zkoumání ve Švýcarsku vyšlo stáří 1605 let s chybou 160 roků (Tennessee Anthropologist, podzim 1988). Přestože datování mohlo dospět z mého hlediska k chybným výsledkům, vyplývá z něho jednoznačně, že indiáni Cherokee nejsou ani stavitelé mohyly ani původci hebrejského textu. Dlouho před Kolumbem přicházejí jako původci v úvahu Féničané (Foiničané) – etnikum hovořící semitským jazykem a žijící od druhého tisíciletí v Kanaanu –, kteří byli také v Mexiku. V Tihosuku na Yucatánu (Mexiko) byl v troskách kostela postaveného v 16. století objeven kuriózní kámen, jenž byl zazděn v překladu dveří. Předpokládá se, že pochází z doby Mayů. Při bližším prozkoumání lze objevit podivné písmo, které by mohlo být fénického původu. Zdá se, že horní část nápisu byla poškozena k nepoznání (foto 65). Kdo a kdy tento nápis se starobylými písmeny vyryl? Blízko Chattahoochee River u Columbusu (v Georgii) byla prý v roce 1957 nalezena kartáginská obchodní mince. V roce 1983 byla stejná mince objevena detektorem kovů na nezastavěném pozemku na Third Avenue v Columbusu. Obě mince se nacházely nedaleko staré obchodní cesty, dnes jsou však ztraceny. V Institute for the Study of American Cultures existují ještě dobré fotografie. Theodore Arnovich objevil ve své zahradě již roku 1946 římskou minci, která je dodnes v jeho majetku. Manfred Metcalf nalezl roku 1967 v oblasti Chattahoochee pískovcový blok, na němž je mínójské lineární písmo A. Tento předmět byl vystaven šest měsíců v muzeu v Jamestownu (Virginia). V knize Carthaginian Gold and Electrum Coins (Jenkins/Lewis, 1963) je vyobrazena mince, kterou blíže prozkoumal dr. Marc McMenamin (1966), profesor geologie a paleontologie na Mount Holyoke College. Hlavním motivem 18 milimetrů silné mince je kůň. Ale při spodním okraji je ve výšce osmi milimetrů mikroskopicky malá mapa světa. V levé části této snad 2000 let staré mapy je vidět nezaměnitelný tvar amerického kontinentu. Šedou barvou jsou dokonce vyznačeny Rocky Mountains. Na druhé straně je na pravé straně vyryt zřetelně oddělený trojúhelník: v tom není nesnadné rozpoznat Indii. Byli již Féničané doma na všech mořích? Zdá se, že megalitické útvary na celém světě potvrzují tezi, že starověcí námořníci již byli s to takový úkol zvládnout. Ředitel Brazilského národního muzea zveřejnil v roce 1874 kopii nápisu z kamene, který byl vykopán na atlantickém pobřeží u města Parahaiba (dnes: Joao Pessoa). Originál se ztratil. Podle novějšího lingvistického zkoumání pokládá Cyrus Gordon za pravý fénický text: ‚Jsme synové Kanaanu ze Sidonu, města králova…‘“
Berbeři v Severní Americe?
Zillmer shrnuje indicie nasvědčující, že také staří obyvatelé severní Afriky, zřejmě bílí Berbeři, se kdysi v nějakých počtech přeplavili do Ameriky a ovlivnili místní kulturní dění (2005, s. 20-2): „Prokazatelná příbuznost s jazyky Starého světa se však neomezuje jen na algonkinské jazyky. Jak zdokumentoval Barry Fell, jazyk kmenů Zuniů v Novém Mexiku obsahuje prvky ze Starého světa, jež jsou etymologicky spřízněny se severoafrickými dialekty, jak je potvrzeno v ‚Annual Report od American Ethnology‘ (č. 23, Stevenson, 1904). Je to náhoda, že se domy indiánů Pueblanů na jihozápadě Spojených států podobají domům severoafrických Berberů? V obou případech jde o stavby z udusané hlíny nebo nepálených cihel (architektura adobe) bez oken. V severní Africe existuje jeden dávný smíšený dialekt: libyjština. Barry Fell rozluštil tento jazyk v roce 1973 s pomocí dvoujazyčné tabulky s nápisy, jež obsahovala libyjské a egyptské texty a v roce 1888 byla nalezena na Long Islandu. Text zní: ‚Tuto stélu postavila posádka hornoegyptské lodi během své expedice.‘ Libyjština/berberština je jako vymřelý hamitský jazyk příbuzná se semitštinou a také starou egyptštinou. Nejstarší dvoujazyčný text fénicko-libyjský/berberský pochází z roku 139. Na několika místech Severní Ameriky – například v Québeku, New Hampshiru, Pensylvánii a Oklahomě – i Jižní Ameriky byly nalezeny staré nápisy, které se do té doby nepodařilo rozluštit, ale přitom se vzájemně podobají. Již roku 1874 byly zdokumentovány nápisy v Iowě, které tehdy nebyly uznány za písmo. Jde o libyjské znaky. O padělání těchto starých nápisů, jak někteří odborníci tvrdí, nemůže být řeči, neboť až do rozluštění tohoto písma v roce 1973 byly nápisy pokládány za zdánlivě nesmyslné, jen tak nazdařbůh naškrábané indiánské znaky. Ale libyjské znaky jsou nejen stejné jako znaky v Americe, ale podle Barryho Fella (1976) také jako typ písma vyskytující se v oblasti Pacifiku (staromaorského). Putovali libyjští mořeplavci nejen po Atlantiku, ale i po Pacifiku? Dr. Edward J. Pullman objevil libyjský nápis na skále v Mohavské poušti v jižní Kalifornii. Text tvořený souhláskami podle Barryho Fella (1976, s. 182) zní: ‚S R-Z, R-Z. W-RZ-MT‘ (‚Všichni lidé, dejte pozor, dejte pozor. Velká poušť‘). Připluli tito lidé k západnímu pobřeží Severní Ameriky přes Pacifik? Zanechali libyjští osídlenci kromě nápisů v Iowě také nějaké artefakty se severoamerickými motivy? V 70. letech 19. století byla v Davenport Mound vykopána hlavička dýmky, která představuje slonu podobné zvíře s chobotem. V okolí bylo dokonce nalezeno několik takových artefaktů, které Charles Putnam uznal za prokazatelně pravé v knize, kterou vydalo roku 1885 Museum Academy of Natura Science v Davenportu (Iowa) (Putnam, 1885). Slony však identifikoval jako mastodonty, zvířata podobná slonům, jež údajně vyhynula na konci doby ledové. Smithsonian Institution prohlásil dříve tyto nálezy za moderní padělky, vždyť kultury staré nanejvýš 3000 let nemohly znát mastodonty, kteří vymřeli před 10 000 lety. Avšak existují důkazy, že lidé a mastodonti žili současně. V květnu 1839 objevil dr. Albert C. Kochs podél řeky Mississipi v Missouri zuhelnatělé kosti mastodontů spolu s kamennými sekyrami a hroty šípů. Naskýtá se však ještě další řešení: libyjští osídlenci putovali podél Mississipi nahoru a zanechali v Iowě nejen libyjské nápisy, ale také obrázky slonů, které znali ze své africké domoviny.“
V Americe byly na několika místech objeveny nápisy velmi se podobající libyjskému písmu – v Quebecu, Pennsylvánii, Oklahomě, Idahu, Iowě, Kalifornii a New Hampshiru – a i v Jižní Americe v Peru a Chile. Jazyk kmene Zaniů žijících v Novém Mexiku obsahuje prvky ze Starého světa, konkrétně jsou spřízněny s jazyky severní Afriky.
Berbeři pronikali rovněž hluboko do afrického vnitrozemí, kde působili jako kulturotvorný živel a zakládali státní útvary. (Více viz oddíl II.)
Hebrejci v dávné Americe
V egyptské říši pobývali i Židé (cca do 10. století pnl.). I ti se možná do Ameriky vypravili, ale až (velmi zhruba) o tři sta let později, když roku 722 pnl. Tehdy v důsledku asyrské expanze zaniklo Izraelské království. Asyřané z dobytého území následně vytlačili asi 40 tisíc Židů, o jejichž dalším osudu historické prameny mlčí, což vytvořilo prostor pro vznik legendy o ztrátě deseti izraelských kmenů. A nejméně jeden z nich možná doputoval až do Ameriky, nikoliv však přes Atlantický, ale Tichý oceán, a to nejspíše na nějaké z lodí starověkého Říma.
Mezi materiální důkazy, svědčícími o předkolumbovském výskytu příslušníků židovského národa v Novém světě, jsou především hebrejské nápisy na různých kamenech. Přestože jisté vědecké poznatky tuto možnost skutečně naznačují, nezvratný doklad chybí. Ovšem tyto hebrejské nápisy, jak bylo zmíněno, mohly souviset i Féničany a Kelty-Iry.
Avšak je zde ještě pádnější indicie, a to přímo rasová-antropologická, a také genetická. Indiáni kmene Cherokee jsou jedním z kmenů (rozhodně ale nejsou jediní), které vynikají poměrně světlou pletí a převážně evropskými rysy. Ani v jejich případě se nezdá, že by šlo o důsledek míšení s novověkými bělochy přišlých po Kolumbovi. Nanejvýš zvláštní je, že v rituálech kmene přetrvává tradice, že indiáni Cherokee jsou potomky právě starověkých Židů, a obřadní dny kmene přesně odpovídají termínům židovských svátků. Testy DNA sice potvrzují, že tito indiáni jsou z více než 90 % bělošského původu a stopy semitské krve u nich činí pouhá 3 %. To ovšem není v rozporu, neboť dnes víme, že mnohé kulturou a jazykem semitské kmeny či národy (jako třeba Féničané) byly bělošské, co se rasy týká. A to platilo nejspíše i pro mnohé židovské kmeny, zvláště ty kulturně vyspělé. Nakonec i dnes jsou Aškenázové, nejúspěšnější část židovského etnika, velmi světlí a velká část z nich patří k bílé rase.
Daleké výpravy Řeků a Římanů
Byli Římané a Řekové v Americe?
V 70. a 80. letech byly nalezeny na dně zálivu Guanabara Bay poblíž Ria dvě amfory a spousty střepů z dalších asi 200 amfor. Bylo určeno, že odpovídají amforám vyráběným v římských manufakturách a pocházejí z 2. století pnl.
Okolo roku 1866 byl v Galvestone Bay objeven podivný vrak, který podle expertů odpovídá římské lodi. Ve stejné lokalitě byly vykopány i zbytky mostu, který odpovídá římské konstrukci.
Všechny toto indicie byly nicméně podrobeny kritice a zpochybňování (např. ona loď může být spíše fénického původu); za úplně jasný důkaz o tom, že staří Římané dopluli až do Ameriky, je považovat nelze. Je možné, že mince a amfory se k pobřeží Jižní Ameriky dostaly s Féničany nebo s Kartaginci. Zajímavé nicméně je, že většina nálezů spadá do oblasti Mexického zálivu, kam směřovala pozornost i kartaginských mořeplavců.
Indicií může být i skutečnost, že vraky římských lodí se našly na Azorech.
Bylo učiněno i několik dalších nálezů naznačujících přítomnost starých Římanů v Americe.
Roku 1933 byla v Mexiku nalezena plastika lidské hlavy jasně římského typu; byla označena za typický produkt helénsko-římské školy a má údajně pocházet zhruba z roku 200 pnl.
V Kingstone Bay na Jamajce byla nalezena stéla s římskými nápisy.
U venezuelského pobřeží byly nalezeny přes tisíc let staré římské a arabské mince.
V základech mohyly v Round Rock v Texasu byly nalezeny římské mince.
Belfiglio pak upozornil, že existuje zarážející podobnost mezi latinou a dnes už zaniklým kmenem Karankavů.
Řecké lampičky v Nové Anglii
V roce 1952 byla na pobřeží státu Connecticut nalezena řecká olejová lampička, datovaná do let 750 – 800 pnl. Roku 1980 se ve starožitnictví v Bostonu objevila řecká lampička a podle dodavatele byla vykopána v pozůstatcích indiánského sídliště Manchester ve státě New Hampshire.
U pobřeží Brazílie se našly řecké amfory.
Zillmer píše o některých objevech vztahujících se k možné přítomnosti Římanů a Řeků v Americe (2005, s. 13-5): „Navštívili Římané Nový svět již 1300 let před Kolumbem? Nález mužské hlavy s vousy v Toluca Valley (v Mexiku) roku 1933, objevené v roce 1994 znovu v jednom muzeu v Mexico City, označil antropolog Roman Hristov jako typicky římský artefakt (New Scientist, 12. 2. 2000). Jak potvrzují odborníci na dějiny umění, liší se tato hlava od ostatních známých předkolumbovských uměleckých děl již tvarem. (…) Pomocí detektoru kovů byly na Dane Street Beach v Beverly (Massachusetts) nalezeny méně než 100 metrů od sebe čtyři starověké římské mince, které prý pocházejí ze 4. století a možná byly za zem vyplaveny z potopené lodi (Fell, 1989, 319n.). V knize Natural and Aboriginal History of Tennessee od Johna Haywooda, jež vyšla počátkem 19. století, je popsána řada nálezů římských mincí z Tennessee a z okolních krajů. Ale v Kentucky poblíž Louisvillu, Hopkinsvillu a Clay City byly objeveny také přibližně 2000 let staré mince z Kanaanu. V Tennessee je usazena skupina lidí tmavé pleti, kteří nejsou indiánského ani negroidního, ale kavkazského původu. Profesor Paul P. Scherz z University of Wisconsin mi ve Vídni dal malou dokumentaci o několika mincích v římském stylu, které v 60. letech nalezl Fred Kingman pomocí detektoru kovu na Wisconsin River. Dnes je tato oblast po vybudování přehrady Castle Rock zaplavená. Mezi mincemi je jedna s nápisem Tetricus. Jde o vzácnou římskou minci. Publius Esuvius Tetricus I. (doba vlády: 271-274) byl naposledy vládnoucím – takzvaným – (římským) vedlejším císařem, jenž jako galský vzdorocísař přenesl své sídlo do Trevíru, hlavního města galského císařství – dočasně sídlil také v Kolíně nad Rýnem. Vládl – údajně jako Říman s římskými vojáky – Galii, částem Germánie a Británie a stavěl se proti ústřední vládě v Římě. Jinými slovy, paralelně existovaly vlastně dvě římské říše. Roku 274 císař Aurelianus porazil Tetrikovy sbory na Katalaunských polích a galské císařství zlikvidoval. Šlo snad nikoli o římského, ale spíše o galského (= keltského) krále na galském území? V červnu 1692 zničilo prudké zemětřesení na Jamaice Port Royal, velký pirátský přístav. Má se za to, že obrovské vlny (tsunami) spláchly do moře tři tisíce kamenných a cihlových staveb. Zahynulo více než 5 % lidí. Při vykopávkách v letech 1969 až 1970 bylo odkryto snad 5 % artefaktů. Mezi nimi byla kamenná deska s latinskými písmeny, která byla zařazena jako římská (Marx, 1992, 203nn.). Také z Jižní Ameriky jsou známy zajímavé nálezy. V brazilském časopise Manchette vyšla v roce 1976 zpráva o řeckých amforách z 2. století, které vylovil potápěč Roberto Teixeira z lodního vraku v zátoce Guanabara v Brazílii. Na indiánské lokalitě u Manchesteru v New Hampshire byla objevena keramická lampička na olej ve středomořském stylu: její stáří se odhaduje na 2300 let. Archeologovi Franku Glynnovi přinesl jeden mladík z Clintonu (Massachusetts) celou bednu plnou indiánských nálezů, které v průběhu několika let vyhrabal z hromad odpadu z mušlí, vyhozeného indiány. Z artefaktu označovaného jako indiánská dýmka se poté, co ho blíže prozkoumal Cahill a britští archeologové, vyklubala více než 1200 let stará olejová lampička z východního Středomoří (Cahill, 1993, s. 14n.). Jak se dostali američtí indiáni k olejovým lampičkám ze staré Evropy?“
Zda skutečně Řekové a Římané dopluli až do Ameriky, jistě nevíme (možná se tam tyto artefakty dostaly díky Féničanům), ovšem určitě víme, že měli povědomí o ostrovech daleko v atlantických vodách. Řecký autor Proklés psal o deseti ostrovech uprostřed vod oceánu na západě. I to by odpovídalo deseti Azorským ostrovům (Kanárských ostrovů je sedm). O zmíněných ostrovech v Atlantiku psal i římský historik Pomponius Mela v 1. století nl.
Další daleké cesty Řeků a Římanů
Řek Hektaios z Míletu, autor nejstarší geografické práce Hellady, se okolo roku 500 pnl. zmiňoval o řece Indu. Otec historiků Hérodotos se v díle Historia z roku 443 zmiňuje o Skythii, povodí Indu a dokonce i Turkestánu. O Indii se kolem roku 400 pnl. zmiňuje i řecký lékař Ktésios, který asi patřil k legendární anabázi řeckých vojáků do Persie pod vedením Xenofóna. Později pak Řekové pronikli až do Indie pod vedením Alexandra Velikého.
Řekové byli asi prvními lidmi, kteří přepluli Indický oceán. Řecký lodivod Scylax a jeho řecká posádka se roku 510 pnl. vydali z ústí řeky Indu a dopluli do Rudého moře. Nearchos, slavný lodivod Alexandra Velikého, překonal stejnou trasu tam i zpět v letech 327-326 pnl.
Brzy po začátku letopočtu řečtí a římští mořeplavci již pronikali v Indickém oceánu i dále na jih podél břehů východní. Afriky. V 1. století nl. pronikli řečtí mořeplavci Diogenés, Theofilos a Dioskoros dopluli podél afrických břehů dále na jih, ke břehům jižního Somálska, dále za rovník k ostrovu Menúthias (asi dnešní Pemba), k Zanzibaru a k místu zvanému Rhapté. Nakonec se dostali až k Zelenému mysu, téměř naproti Madagaskaru. Nakonec Řekové a Římané přistávali a působili v širokém pásu od Somálska až k Mosambiku, kde se v místních pobřežních městech věnovali obchodu.
Někdy kolem roku 50 pnl. římský kupec Hippalus objevil „tajemství monzunu“ a doplul z Rudého moře při Arábii přes Arabské moře až k ústí Indu. Od té doby podnikali Římané námořní cesty do Indie pravidelně. Za římské éry v 1. století nl. také podnikl dalekou plavbu na východ jakýsi Alexandr. Doplul prý z Indie až ke břehům Barmy a Thajska a pak ještě dál až do Tonkinského zálivu. Dorazil až do Číny, o níž zanechal nějaké zprávy.
Pomponius Mela dokonce popisoval jakýsi tajemný kontinent na jihu oddělený od Afriky a Asie Indickým oceánem. Mohlo by jít o Antarktidu nebo snad měl na mysli Austrálii?
Říman Statius Sebosus v 1. století pnl. zase doplul k nějakým ostrovům u západoafrického pobřeží, zřejmě ke Kanárským. Římané asi znali i ostrovy Madeira a Porto Santo. Na západním pobřeží pronikli Římané až k ostrovu Kerné, dnešnímu Herne u Rio do Oro.
Kromě toho víme, že Římané podnikli několik expedic daleko do hloubi Afriky. Roku 19 pnl. byla tato oblast okolo Nigeru ovládnuta Římany, když sem podnikl tažení legát Cornelius Balbus. Římané pronikli i dále na jih do Ilezy a k Balse. Zde byly nalezeny zbytky pevnůstky s raženými římskými mincemi s obrazem císaře Konstantina, skleněná váza a římské lampy. Vojevůdce Suetonius Paulinus roku 40 nl. při pronásledování poražených Maurů na africkém severozápadě prošel až přes průsmyky na hřebeni Vysokého Atlasu a pronikl lesnatým jižním úbočím k řece Ger a k oázám na severním okraji Sahary. (Více viz oddíl II.)
Celkově znali Řekové a Římané zejména pás severoafrického pobřeží od Atlasu po Tunisko; v zázemí Triplotanie a Kyrenaiky znali Římané i oázy několik set kilometrů od pobřeží. Dále na východě znali území na jih od Egypta až k soutoku Bílého a Modrého Nilu a břehy Rudého moře. Znali také, díky občasným průzkumným výpravám, část západoafrického pobřeží až ke Guinejskému zálivu Na východoafrickém pobřeží měli Řekové a Římané dobře probádanou oblast až po 10 stupňů jižní šířky, k mysu Delgado. Ve vnitrozemí znali velehory Keňu a Kilimandžáro a velká jezera, z nichž vytéká Bílý Nil. Římané poměrně dobře znali i Etiopii, znali jezero, z něhož vytéká Modrý Nil. Nějací římští cestovatelé a průzkumníci zřejmě dosáhli až oblasti Súdánu, a to včetně Čadského jezera a povodí řeky Nigeru.
V Severní Americe byly učiněny i další objevy související s Féničany, Hebrejci, Řeky a Římany.
V Michiganu byly objeveny desky z břidlice, hlíny a mědi s kresbami. Údajně je mohli zhotovit křesťané ze Středomoří, snad z Římské říše, kteří počátkem 4. století nl. odpluli do Ameriky.
V několika státech USA byly nalezeny mince řeckého, římského a fénického původu.
V roce 1925 bylo v Arizoně odkryto velké naleziště s tisíci artefakty – meči a kříži z olova a na nich latinské a hebrejské texty.
Staří Kréťané v Americe a africkém vnitrozemí?
Podle některých nalezených nápisů a sošky krétské bohyně můžeme usuzovat, že také dávní Mínojci zavítali na americký kontinent. Jejich mořeplavecké schopnosti byly stejně jako u Féničanů vyhlášené. Pokud, jak se zdá, tam dorazily fénické výpravy, není důvod, proč by to nedokázali i starověcí Kréťané. Habeck (2005): „Roku 1996 byly objeveny dva nápisy v Severní Americe poblíž Fort Benningu (Georgie), které jsou mínójského původu a mají určitou podobnost s nápisy v Knóssu. To by znamenalo, že kolem roku 1500 př. n. l. dorazili do Ameriky také mořeplavci z Kréty nebo jiní Řekové. Gordon poukazuje na fakt, že existují jisté paralely mezi řeckým a mayským písmem. Tak prý mají např. ‚ozdobná pera‘ a jiné symboly, jež jsou k vidění na slavném disku z Faistu nalezeném v mínójském paláci na Krétě, své obdoby v aztéckých glyfech. V době bronzové tedy musely, jak tvrdí Gordon, existovat nějaké kulturní vazby mezi mořeplavci z východního Středomoří a americkými indiány.“
Poblíž Old Town ve státě Maine byla nalezena kovová destička s obrázkem silně připomínajícím zobrazení mínojské bohyně. Ve státech Wisconsin a Ohio bylo nalezeno větší množství dvoubřitých sekyr (labrys) z bronzu silně připomínající ty ze staré Kréty, ale i z kultury Tel Chalaf z Íránu doby kamenné (také v Indii byla zobrazována v rukou boha Šivy).
Podle nálezu „Bílé paní“, malby nalezené hluboko v africkém vnitrozemí, nelze vyloučit, že Mínojci migrovali či podnikli výpravu také do Afriky (o tomto více viz oddíl II).
Dopluli starověcí Babylóňané do Ameriky?
U zajatého indiánského medicinmana byla koncem 19. století nalezena tabulka s klínovým písmem podobným raně babylónským textům. Údajně ji získal od svých předků jako dědictví po dávných bílých praotcích, kteří před dlouhými věky přišli z veliké dálky.
Indičtí Árijci v Americe?
V Indii byly nalezeny u soch umělecké vyobrazení kukuřice, slunečnice, ananasu, kešu, papáje a monstery. Všechny tito plodiny pocházejí s Jižní či Střední Ameriky, eventuálně z Floridy. Později se asi z Indie dostaly i do Číny. Opět zde máme doklad nějakých záhadných kontaktů s Novým světem dávno před Kolumbem. Staří árijští Indové se možná kdysi plavili do Ameriky. Konkrétní zmínky o takových indických plavbách však neexistují. Ale víme, že velmi vynikali v matematice a možná tyto znalosti uplatnili i při vytvoření propracovaných metod navigace (především výpočty týkající se polohy nebeských těles jako hlavní orientační pomůcky na širém moři), když snad podnikali daleké plavby přes Pacifik. Je možné, že velké znalosti matematiky a snad i přímo navigace usnadnily později i čínské zámořské expedice (matematiku do značné míry Číňané přejali od bílé elity árijské Indie). Otázkou ovšem je, zda se tyto plodiny do Indie nedostaly třeba prostřednictvím bílých mořeplavců v Polynésii nebo také Číňanů. Nebo zde je se nedopravili přímo nějací bílí mořeplavci z Ameriky.
Schoch a McNally uvádějí (2004, s. 163): „Přibližně před dvěma tisíci lety se asijští plavci naučili využívat monzunových větrů, vanoucích napříč bengálským zálivem, k obchodním cestám z Indie na ostrovy v oblasti jihovýchodní Asie. Dopravovali hrnčířské zboží římsko-indického střediska Arikamédu v Tamilnádu na východní straně špičky indického poloostrova do Sembiranu na indonéském ostrově Bali, což je vzdálenost vzdušnou čarou 2700 mil. Těmito kontakty začal obchod, jímž Římané získávali z Indie koření a jehož prostřednictvím se v následujících tisíci letech dostal indický kulturní vliv, patrný v Angkor Vatu a Boroboduru, do jihovýchodní Asie. A možná nejen tam. Nabízí se totiž svůdná myšlenka, zda hrnčířské výrobky, používané při těchto římsko-indických obchodech v 1. století nl., nějak nesouvisí s ‚indicko-mayskými‘ značkami nalezenými na vypalovaných cihlách v mexickém Comalcalcu, které pocházejí z 1. a 2. století nl.“
Možné cesty těchto pozdějších a známých starověkých národů mohly – některé z nich – stát za oněmi záhadnými migracemi bělochů, které pak vytvářely vyspělé kultury ve Střední a Jižní Americe a civilizovaly místní indiánské kmeny (viz oddíl I). Některé bělošské kulturní vlivy v Novém světě ale pocházejí z dávnějších dob.