STŘEDOVĚKÉ DALEKÉ PLAVBY A TRANSATLANTICKÉ KONTAKTY EVROPY S NOVÝM SVĚTEM
Bílí Berbeři a bílá arabská elita v Novém světě?
Když se v Andalusii usídlili Maurové, kteří byli ze značné části tvořeni Berbery, potomky nejstaršího bílého obyvatelstva severní Afriky, a arabskou aristokracií, která byla téměř určitě tvořena příslušníky bílé rasy, časem zde vytvořili v mnoha směrech vzkvétající kulturu. A není vyloučené, že i v mořeplavbě vynikli mnohem více, než se původně myslelo. Až skoro do časů Kolumbových byla značná část Pyrenejského poloostrova pod nadvládou těchto Maurů muslimského vyznání, ale z podstatné části bílé krve. A to včetně západního pobřeží, které bylo svou polohou a příhodnými oceánskými proudy ideálním místem pro plavby daleko do vod širého Atlantiku. Mauři byli skvělými lodními konstruktéry a jejich typ námořní lodě, sambuka, byly dokonce přímým předchůdcem portugalských karavel. Lodě Španělů a Portugalců v pozdějším období se těm maurským dost podobaly. A navíc ovládali solární navigaci.
Existuje několik záznamů z pera maurských historiků i mořeplavců. Historik Abdul-Hassan al-Masudí zapsal, že během panování chalífy ibn-Muhammada na přelomu 9. a 10. století vyplul roku 889 muslimský mořeplavec ibn-Aswad z Cordóby z přístavu Delba (pozdější Palos, z něhož vyplul Kolumbus) na výpravu směřující daleko na západ, přeplul Atlantik a objevil jakési neznámé území (ard majhoola). Na k textu přiložené mapě je zobrazena široká země, zobrazena jako temná a mlžná.
Geograf a kartograf al-Idrísi ve 12. století popsal výpravu lodního konvoje z Lisabonu plujícího daleko do moře mlhy a temnoty, tj. Atlantiku. Plul tak daleko, jak mu to jen jeho možnosti dovolovaly, a objevil nějaký úrodný ostrov obydlený lidmi.
Existují i další zmínky o cestách Maurů daleko do Atlantiku. Kupříkladu šejch al-Mazandarani vyplul z přístavu Tarfaya a roku 1291 dorazil až k Zelenému ostrovu v Karibiku. Historik al-Umari ve 14. století podrobně popsal zeměpisné objevy za temným a mlžným mořem expedicí Mali.
Pochopitelně ne všichni maurští dobrodruzi dopluli tak daleko. Přesto však jejich výpravy stojí za zmínku. Historik Umar al-Gutiyya zaznamenal informace o plavbě mořeplavce ibn-Farrukha z Granady, který vyplul v únoru roku 999 z Cádizu a dostal se ke Kanárským a posléze asi i k Azorským ostrovům. Gomera, jeden z Kanárských ostrovů, má své jméno odvozeno z arabštiny: gomera znamená „malý ohníček“.
Zajímavé je, že oblasti, kam maurští mořeplavci dorazili, jsou popisovány jako mlžné a temné. To by dost dobře odpovídalo počasí na Newfoundlandu, které je tam běžné. Trasy, po nichž pluli, tak zhruba odpovídají irským a není vyloučeno, že zde sehrál roli přímý vliv keltské námořní tradice na západním pobřeží poloostrova a zkazek o pevninách daleko v západním Atlantiku. Téměř určitě využili maurských znalostí a zpráv i pozdější portugalští a španělští námořníci a objevitelé. Kolumbus a jeho kapitáni, bratři Pinzónové, určitě vzali při své výpravě vedoucí k prvnímu plně historicky zdokumentovanému objevení Ameriky maurské vědomosti v potaz.
Dá se s velkou pravděpodobností předpokládat, že někteří maurští dobrodruzi břehů Ameriky nebo přilehlých ostrovů dosáhli. Nešlo však patrně o nějaký početnější a intenzivnější kontakty, takže nijak vývoj v předkolumbovské Americe neovlivnili. Existují sice tvrzení o muslimských osadách a školách a arabských nápisech na více místech USA, ale nezdají se jako věrohodné.
Jisté v každém případě je, že někteří arabští učenci měli povědomí o ostrovech v Atlantiku. Arabský zeměpisec Mohammad al Edrísí popsal ve 12. století několik souostroví v Atlantiku; asi Kanárské ostrovy, Madeiru i Azory.
Kromě toho výkvět arabského živlu zamířil i na jih a východ. Arabská obchodnická a námořní elita v 10. století již sídlila v africké Sofale a vyvinula čilý obchod s východním pobřežím Afriky. Zřejmě hrála roli i ve vzniku a osídlení pobřežních, ale i vnitrozemských měst v této oblasti, kde se rovněž věnovala obchodu a dalekým cestám. Možná sehrála roli i při vzniku Velkého Zimbabwe. Rovněž tak pronikla Indickým oceánem daleko na východ – až do jižní Číny, Malajska a do přístavních měst Indie a Cejlonu. (O tomto více viz oddíl II.)
Irové v Atlantiku a v Novém světě
Irové patřili v době mezi 6. a 10. stoletím k nejvzdělanějším a nejaktivnějším národům Evropy. Navíc keltští předkové Irů byli patrně v kontaktu s Féničany, od nichž převzali námořní technologie, myšlenku námořních objevitelských výprav a možná i zkazky o dalekých zemích kdesi v Atlantiku.
Ke svým plavbám tak vyvinuli poměrně pokročilý typ plavidla, docela podobný pozdějším skandinávským lodím – drakkarům. Už 350 let před Vikingy se severním Atlantikem plavily z hlediska mořeplavby obdobně zdatné lodě. Byly však znatelně užší a při jejich konstrukci byly užity poněkud jiné technologie.
Legenda o slavných irských mořeplavcích, Meldunovi a svatém Brandanovi, obsahuje mnoho indicií o tom, že dosáhli několika pevnin daleko v západních vodách.
Podle všeho dosáhli Irové Islandu, pod Meldunovým nebo Brandanovým vedením, už v první polovině 6. století. O tom, že Irové dorazili na Island před Vikingy, není pochyb. Když dorazili na ostrov pod vedením Erika Rudého poprvé Vikingové, narazili na nepočetné osídlení tvořené irskými mnichy. Brzy nato se zřejmě doplavili i do Grónska, kde po nějaký čas sídlili, ovšem zde o jejich pobytu nic bližšího není známo.
Stopy irských osad byly objeveny i na bližších ostrovech v severním Atlantiku – na Orknejských ostrovech Shetlandech a Hebridech. Když na Hebridy dorazily první skupiny Vikingů, což se událo někdy v letech 800 – 850, nalezly zde zbytky keltského obyvatelstva, jež stavělo obydlí velmi podobná těm na Orknejích. Byla zde nalezena i rytina muže s jasně keltskými rysy. Na orknejském ostrově Mainland vybudovali Irové důmyslné sídliště Skara Brae. Zabíralo plochu asi 0,5 hektaru, tvořeno bylo 7 až 8 budovami okrouhlého půdorysu. Byly těsně u sebe, spojené úzkými chodbami překrytými shora kamenným stropem. Shora i ze stran byl celý komplex zasypán pískem a dalšími materiály, takže byl velmi dobrým úkrytem před nepřízní severského počasí. Kámen použitý na stavby byl vrstevnatý pískovec, spáry mezi kameny byly vyplněny jílem a na střechy a podlahy byla použita jemně vrstvená břidlice.
A nakonec se zdá, že Irové pronikli až do Severní Ameriky. Ve skalní oblasti v Coloradu byly objeveny nápisy jasně odpovídající oghamskému písmu, užívanému starými Kelty. Podle překladu nápisů se zde nacházelo útočiště pro Kelty plavící se do Ameriky. Také v západní Virginii byly nalezeny nápisy odpovídající keltskému oghamskému písmu vysekané do kamene. Podle stylu písma pocházejí z doby mezi 6. a 8. stoletím.
V Nové Anglii a v Massachusetts u Uptonu (a na několika dalších místech) byly objeveny podivné kamenné komory, které podle složité struktury zdiva a orientace dle letního slunovratu odpovídají zcela kamenným stavbám v raně křesťanském Irsku. Poblíž Uptonu u Pratt Hillu byla navíc nalezena i linie kamenů a sloupů odpovídající směrování uptonské komory obsahující astronomické znaky. Podle odhadů byly tyto stavby postaveny někdy mezi lety 700 – 750.
Rovněž stojí za zmínku, že existují rovněž zkazky o dávném vládci a mořeplavci Branovi, který údajně dorazil do neznámé oblasti kdesi na jihu; podle popisu to mohla být oblast severovýchodního Středomoří, kde se snad setkal s Pelasgy, předindovropskými obyvateli Balkánu.
Mezi 6. a 10. stoletím byli Irové asi nejvzdělanějším a nejgramotnějším národem v Evropě s komplexní sítí klášterních škol, kde byly systematicky přepisovány antické spisy a sepisována díla s křesťanskou i jinou tematikou. Někdy se užívá pojem novokeltská renesance a zdá se, že Irové skutečně sehráli významnou úlohu v předání antické vzdělanosti Evropě a při zakládání té evropské. Předmětem jejich písemnictví se staly i plavby irských dobrodruhů.
Hlavním dílem je Navigatio Sancti Brandani (Plavby svatého Brandana) sepsané kolem roku 700. Brandan (Bréandain) se narodil kolem roku 489 poblíž jezera Killarney a zabýval se intenzivně jak misijní činností, tak dalekým plavbám, kterých podnikl větší množství. V Navigatio je zaznamenána jedna z jeho plaveb, asi někdy z let 530 – 540. Zde jsou popisy, které asi znamenají zmínky o Faerských ostrovech, Shetlandách, Islandu (erupce vulkánu), pak následovala dlouhá cesta trvající 40 dnů, a pak následují zmínky odpovídající Newfoundlandu (zemi v mlžné oblasti), americkému pobřeží někde na severu (nehostinné pobřeží s kamennými špičatými útesy), ostrovům v teplé oblasti na jihu v Karibiku – možná Bahamám, napadení tmavými divochy (snad karibští indiáni), plavbě Karibským mořem (plavba průzračnými vodami), přistání na dalších ostrovech na jihu (Haiti, Portoriko apod.) a nakonec je zaznamenáno přistání v nějaké Zaslíbené zemi, slunečné, teplé a plné ovoce, což odpovídá pobřeží Floridy či Mexického zálivu nebo ostrovům někde v této oblasti. Není však vyloučeno, že Brandan doplul až do Jižní Ameriky, protože legenda popisuje i událost, která by mohla odpovídat obřadu, který vykonávali Muiskové v Kolumbii při zasvěcování nového náčelníka.
Je ovšem možné, že tato legenda v sobě zahrnuje zkazky z většího počtu plaveb. Brandan zemřel roku 577 nebo 583 v Enach Duin.
Vzhledem k hojnému výskytu epigrafických památek na východním pobřeží Severní Ameriky a několika kamenným památkám irského typu asi z různých časových období lze předpokládat, že kontakty byly dlouhodobější a nešlo o jednu náhodnou plavbu.
Svoboda (2004, s. 190): „I když teorie o přítomnosti Irů v Americe vyvolává mnoho diskusí, není možné ji ignorovat. Pozůstatky materiální kultury v podobě kamenných staveb, odpovídajících identickým stavbám v křesťanském Irsku jsou nezpochybnitelné.“
Náznak irské přítomnosti v předkolumbovské Americe mohou znamenat i nálezy předmětů s hebrejským písmem. V červnu roku 1860 byl u Newarku nalezen kus kamene, na němž byly vytesány v hebrejštině slova s biblickou tematikou a zhruba ve stejné době i kámen v podobě dýky s krátkým hebrejským nápisem. V listopadu 1860 pak byl v moundu u Newarku nalezen další kámen s nápisy popisujícími celé Desatero v hebrejštině (nápis prý odpovídá hebrejskému písmu pozdního období z doby 100 pnl. až 500 nl.). Dnes je nález znám jako Keystonský kámen. V roce 1864 byly východně od Newarku nalezeny další dva podobné kameny a další v roce 1867 jižně od Newarku. Newark tedy mohl být jakousi enklávou irských mnichů, kteří si zde vybudovali duchovní centrum a zanechali zde jako zapálení křesťané artefakty s nápisy v nejstarším biblickém jazyce. Irskému osídlení odpovídají i místní stavby (kruhové moundy apod.).
Není ale samozřejmě úplně vyloučeno, že tyto památky pochází od Féničanů nebo Židů.
Mezi indiány byly navíc nalezeny i stopy živé hebrejštiny. Někteří cestovatelé zaznamenali, že se setkali s indiány užívajícími hebrejských výrazů. Tvrdili to nejen lidé, kteří tento jazyk neznali, ale i v daném směru erudovaní lidé jako J. Eliot a J. Edwards. Ti při rozboru jazyka Algonkinů (u nichž se našly i další rasové, kulturní a jazykové paralely se Starým světem) nalezli značnou podobnost s hebrejštinou. Roku 1650 T. Thorosgodd zaznamenal, že v Nové Anglii slyšel mnohé indiány volat „Aleluja“!
Zillmer o plavbách Irů do Ameriky uvádí (2005, s. 192-3): „O raných námořních aktivitách irských mnichů podávali zprávy sami Vikingové. V Landnamabook se vypráví, že po příchodu na Island zde potkali „muže, kterým seveřané říkali ,papar’. Byli to křesťané a předpokládá se, že přišli přes moře ze západu, neboť měli knihy, zvony a kříže“. Dále se vypráví o jistém Arim Marssonovi, jehož loď při cestě do Grónska zahnal mořský proud a tak se dostal do Země bílých mužů, zvané též Huitramannaland čili Velké Irsko. Tam prý byl pokřtěn. Šlo o východní pobřeží Severní Ameriky? Expedice Tima Severina dokázala, že irští mniši mohli na svých kožených lodích bez kýlu, takzvaných curraghs, doplout do Ameriky. Na raně křesťanské dějiny severní Evropy vrhl v 9. století ostré světlo svatý Brendan, jenž v 6. století (= 9. století experimentálního datování) vyplul z nejzápadnější části Irska přes Faerské ostrovy na Island, potom přes Grónsko do Kanady, a možná dokonce na Azory a do Karibiku, kde nalezl jižní ovoce, drahé kameny a mírné podnebí. Tato cesta prý byla trestem za to, že spálil knihu, v níž se pravilo, „že na zemi jsou dva světy, a když je v jednom den, ve druhém panuje noc“, což je jasný důkaz znalosti kulového tvaru země. Brendanovy objevy byly na základě ústní tradice zapsány jako směs hagiografické legendy, zprávy vizionáře, pohádky a dobrodružného příběhu. Od 12. století se odrazily na středověkých mapách, na nichž vidíme Brendanův ostrov (Insula Sancti Brendani). Na slavném norimberském globu Martina Behaima z roku 1492, tedy ještě než se Kolumbus vydal na moře a objevil Ameriku, je Brendanův ostrov zakreslen před brazilským pobřežím na úrovni ústí Amazonky. Nyní vyvstává otázka, zda Keltové osídlili Ameriku pomocí lodí nebo zda již dávno nežili po obou stranách Atlantiku a povědomí o tom nezaniklo třeba v důsledku nějaké přírodní katastrofy. Je třeba ještě diskutovat o tom, zda napřed nebylo zaplaveno pevninské spojení – již v mých prvních knihách uváděný grónský most –, což izolovalo kultury, které byly dosud v kontaktu. Teprve poté Ameriku znovu objevily lodě irských mnichů. Nesmíme zapomínat, že v této pozdější, nové osídlovací fázi šlo o irské křesťanské mořeplavce. Transatlantickými kontakty se křesťanské myšlenky a příběhy Starého zákona dostaly do Ameriky dávno před Kolumbem. Když do země přišli se Španěly první představitelé římské papežské církve, divili se, že domorodci již příběhy z bible znají. Francouzský profesor antropologie Etienne B. Renaud (1880-1973) z univerzity v Denveru podnikl řadu expedic na jihozápad Spojených států a zdokumentoval, co po sobě zanechali prehistoričtí indiáni. V jedenácté zprávě Archaeological Survey Series: Petroglyphs of North Central New Mexico zdokumentoval roku 1938 několik skalních kreseb, které ukazují válečníky s kamennými sekyrami a dokonce dvojbřitou sekyru, ve staré Evropě známou jako labrys. Impozantní je shoda vyobrazení biskupa se zakroucenou holí (Renaud, 1938, N.M., 224, tab. 6) v Coloradu, jež bylo vědecky zdokumentováno spolu s dalšími prehistorickými skalními kresbami, s obrazem z islandského rukopisu z doby po roce 1300 (Královská knihovna v Kodani). (…) Severské ságy vyprávějí o irských koloniích, které v Huitramannalandu (Zemi bílých mužů), zvané někdy též Velké Irsko, existovaly již v 10. století, a někteří autoři je lokalizovali do Vinlandu situovaného jižněji na východoamerickém pobřeží. U 1700 osob na Islandu, ve Velké Británii, ve Skandinávii a v dalších regionech se zkoumala DNA mitochondrií, jež se dědí pouze z buněk mateřského vajíčka. Ukázalo se, že 60 % ženských obyvatel Islandu nejsou Skandinávci, ale Keltové (American Journal of Human Genetics, sv. 68, s. 723). Výklad, že tyto ženy byly uloupeny, zvyk, který bývá námořním lupičům často přisuzován, musíme v duchu své dosavadní argumentace odmítnout jako chybnou interpretaci. Vikingové totiž nepodnikali daleké cesty z toho důvodu, že jejich země byla neúrodná a nenacházeli v ní výživu. Opak byl pravdou, v tu dobu až do poloviny 14. století vládlo takzvané středověké klimatické optimum: země, odkud Vikingové pocházeli, byla vysoce úrodná. Počet severského obyvatelstva explozivně narůstal a důsledkem bylo, že mladí mužové z velkorodin museli opouštět zemi a hledat si nový domov daleko odsud. V Landnamebook se potvrzuje, že první ženy na Islandu se nevydaly na cestu společně se skandinávskými muži. Pak je také pochopitelnější otázka, kterou zkoumá Herbert Penzi (1996, s. 137-145), zda severskozápadogermánský jazyk psaný runami nebyl praangličtinou.“
Nakonec osídlení Ameriky bělochy – patrně Iry – dosvědčují i některá svědectví Normanů, kteří sem dorazili po nich.
O osídlení Ameriky bílými Iry se zmiňuje severská kronika Landmanabok, kde je stručná zmínka o Islanďanu Ari Marssonovi, kterého prý také vítr zahnal daleko na západ k neznámé „Zemi Bílých mužů zvané též Velké Irsko“. To se mělo udát roku 982, což mimochodem znamená, že Ari asi spatřil severoamerické pobřeží ještě před Bjarnim Herjólfssonem.
Seveřan Thorfin Karlsefini se od zajatých indiánských chlapců dozvěděl, že na západě pevniny žijí „bílí lidé“, kteří nosí bílý oděv a bílé štíty. Zde si připomeňme, že bílé roucho nosívali druidové – strážci keltské kultury a víry.
V roce 1029 normanského kupce Gudleifa Gudlandssona a jeho výpravu na jednom místě severoamerického východního pobřeží zajali neznámí bílí mužové. Posléze Gudleif zjistil, že jejich starý vůdce mluví irsky; tento jazyk znal z plaveb do Dublinu. Jak se ukázalo, byl to Björg Asbrandsson vypuzený roku 999 z islandského Borgatfjordu. Björg výpravu obdaroval a vyprovodil na cestu zpět.
Tato příhoda je asi důvodem, proč Vikingové nazývali velkou zemi u Vinlandu „Země bílých mužů“ – Hvitramannaland.
Keltští Irové a po nich i Normani mohli dorazit i do Jižní Ameriky. V Argentině byly objeveny megalitické menhiry a s nimi i runové nápisy, například v údolí Tafi.
(Podrobněji o nálezech root cellars, kamenných valů atd. viz oddíl I, kap. o bělošských kulturních památkách v Severní Americe; o stopách Normanů v Jižní Americe viz další kap.)
Skandinávská epopej
Kulturní vzestup a expanze severní Evropy
Během prvních staletí našeho letopočtu procházela Evropa událostmi, které trvale ovlivnily její další vývoj. Řím upadal a ustupoval germánským kmenům tlačícím se do srdce Evropy z východu, globální klima se ochladilo a na kontinentu začala vznikat germánská království. Na konci 8. století se dala do pohybu i severská Skandinávie. Vliv růstu populace, nástup samozvaných králů uzurpujících si moc, vidina nových možností a zisků v zemích za mořem – to vše vedlo mnohé obyvatele evropského Severu k dalekým výpravám a expanzím za půdou, kořistí a bohatstvím, a nakonec i za slávou, dobrodružstvím a objevováním nových končin. Nordická energičnost, dynamika a zdatnost, vojenská udatnost a mistrovství ve stavbě lodí a navigaci byly zárukou velkolepé expanze evropského Severu.
Skřivan a Křivský (1980, s. 26-7): „Poslední čtvrtina 1. tisíciletí však znamená podstatný obrat proti předchozímu vývoji, a to díky tvrdému národu severských bojovníků – vikingů /Normanů/. Původně šlo o germánské kmeny usazené na Jutském poloostrově, přilehlých ostrovech a ve Skandinávii. Těmto seveřanům se stalo moře druhým domovem, jejich lehké a pohyblivé lodice od 8. století pronikaly ústími mnoha evropských řek do vnitrozemí, vikingové se brzy stali postrachem obyvatel kontinentu. Jejich lodi pluly po Labi, Rýnu, Loiře, Seině i dalších řekách. ‚Bože, osvoboď nás od řádění Normanů‘ – tak se modlili věřící v kostelích i klášterech na celém pobřeží Francie. Nápor vikingů trval přes dvě století, zasáhl i celou oblast Středozemního moře, jejich lodi se pohybovaly mezi Gibraltarem a Malou Asií, vikingové ovládli velká teritoria na britských ostrovech, ve Francii, jejich expanze nebyla ušetřena ani východní Evropa. A právě tito urputní válečníci přispěli velmi podstatně k rozšíření poznatků o tehdejším světě. (…) … pole aktivity těchto severských válečníků a plavců má úctyhodné rozměry – sahá od Volhy daleko na západ do vod Atlantiku, od Sicílie k Orknejským ostrovům.“
Časně středověcí Seveřané a potažmo Vikingové rozhodně nebyli zaostalými pohanskými barbary. Maurois (1995, s. 38): „Kmeny – všechny stejné rasy –, které žily v té době ve Švédsku, Norsku a Dánsku, byly opravdu pohanské, protože je staré římské císařství zasáhlo jenom nepatrně a s císařstvím křesťanského Říma nepřišly vůbec do styku. Ale byli to skutečně barbaři? Jejich malované lodě s vyřezávanými figurami na přídích, vysoká literární hodnota jejich ság a složitost jejich zákonů svědčí o tom, že si vytvořili svou vlastní, velmi osobitou civilizaci.“
Stejně tak se jejich velké vlohy ukazují na velmi umně zhotovených a často bohatě i krásně zdobených zbraních či špercích.
Heyerdahl cituje Wilsona (1983, s. 135): „Britský historik David Wilson napsal:
‚Ačkoli z britského hlediska byly odvážné podniky vikingů na moři nejpůsobivější, spoje s Východem, které vytvořili na pevnině, nebyly o nic méně důležité. Právě oni ovládli velké obchodní cesty napříč oblastí, kterou dnes známe jako Polsko a západní Rusko, jižním směrem do Byzance a na východ k Volze a do Persie. A díky slavné hedvábné cestě přes střední Asii bylo navázáno obchodní spojení s Čínou, byť i vikingové sami se na něm nepodíleli… Vikingové byli velcí cestovatelé a v mořeplavbě dokázali mnoho; jejich města byla velkými obchodními středisky; jejich umění bylo původní, tvořivé a podnětné; honosili se krásnou literaturou a vyspělou kulturou.‘
Navíc dodal:
‚Díky pustošivým nájezdům v osmém a devátém století získali vikingové trvalou pověst pirátů a ničitelů – ačkoli jejich kultura byla v mnoha ohledech stejně rafinovaná a vyspělá jako kultury zemí, které zpustošili… A konečně, západní civilizaci vikingové nezničili, ale obohatili. Části jejich právního systému, tradice osobní svobody, zaujetí pro výzkumy a jejich islandské ságy, v nichž se zrcadlí tehdejší heroická doba – to všechno se stalo součástí našeho severoevropského dědictví.‘
Tak končí soud jednoho britského historika.“ (1)
Zvláště proslulým a vyspělým se stalo severské loďařství, které bylo základem válečných a objevitelských úspěchů. Vikinské lodě byly symetrické, rychlé, pohyblivé, pevné a přitom poměrně lehké. Válečníci se plavili na menších a pohyblivějších válečných lodích s vesly – drakkarech –, obchodníci, objevitelé a kolonisté na větších a hlubších knarrech, schopných plout do větších dálek a pojmout více lidí, dobytka, zboží nebo zásob.
Trup byl vyroben z tenkých překrývajících se (technika překládaného obíjení) dubových či borových fošen utěsněných lněnými provazy a dehtem. Zároveň byly uchyceny na žebrech pevnými houžvemi a vzájemně přibité hřeby. Lodi byly pevné i pružné. Velké široké veslo na zádi sloužilo jako kormidlo. Zvláště drakkary měly velmi mělký ponor, aby se mohly plavit po mělčinách a na menších řekách, a mohly snadno přirážet ke břehu. Vesla na drakkarech sloužila k jemným manévrům na řekách nebo při boji, a také k plavbě za bezvětří. Plachty byly velké a čtvercové, vyráběné byly ze lnu nebo vlny, později se kvůli nepromokavosti napouštěly tukem.
Nejlepší představu o válečných lodích nám poskytl nález tří jejich exemplářů v Oslofjordu. Lodě jsou dlouhé 20 až 23,3 metru a široké 4,3 až 5,2 metru. Do té doby největší vikinská loď nalezená v Gokstadu vážila s výstrojí asi 20 tun. Její stěny tvořilo 16 desek. Lodě disponovaly 11 až 16 páry vesel. Uprostřed lodí byl zasazen sklopný stěžeň s podpěrou, který mohl měřit až 13 metrů. Zachovaly se však i zvěsti o velkolepých drakkarech s 200 válečníky na palubě; byly ale považovány za výmysl. Avšak v roce 1997 byl objeven velký drakkar s vesly, dlouhý 35 metrů a schopný pojmout 180 mužů. Ohromné válečné veslice opravdu existovaly.
Při plavbách se Normani orientovali podle slunce, hvězd, barvy vody a mořských ptáků. Avšak zdá se, že disponovali i pokročilejšími navigačními technologiemi. Zillmer (2005, s. 238-9): „Vikingové se podle všeho přeplavili přes Atlantik bezpečně k cíli, i když se odchýlili od plánovaného kurzu. Ve starších zprávách se nepíše ani o potížích cesty, ani o bloudění v nekonečném ledu. Přitom se má za to, že barbarští Vikingové neměli ani přístroje, ani kompas. Avšak kdo kreslil mapy, musel se přece vyznat v navigaci. Archeolog C. L. Veback nalezl při vykopávkách v Grónsku ulomenou polovinu asi deset centimetrů velkého dřevěného terčíku se zvláštními škrábanci a zářezy a identifikoval ho jako součást kompasu. Tento kapesní kompas fungoval na stejném principu jako sluneční hodiny. Dánský odborník na mořeplavbu Sören Thierslund v něm spatřuje klíč k navigačnímu umění Vikingů. Překvapivý je rovněž poznatek, že Vikingové již znali optické čočky, jež se dokonce hodily pro teleskop. Vědci z týmu Bernda Lingelbacha z Ústavu oční optiky Odborné vysoké školy v Aalenu zkoumali čočky z vikingského sídliště na Gotlandu. Dosud byly pokládány výhradně za šperky nebo ozdoby (SpW, 12. 4. 2000). Oficiální názor, podle něhož tehdy byla možná jen plavba podél pobřeží, tak ztrácí půdu pod nohama. (…) K sestavení mapy dnes kromě uvedeného kompasu potřebujeme zaměřit i magnetický sever. Erich Neumann rekonstruoval lodní kompas s otočným nástavcem s runovými znaky. Objevil záhadné zaměřovací metody pravěku a rané doby dějinné, jež se liší od dnešní metody magnetického kompasu. Vikingové používali kompas s kamenným kyvadélkem bez magnetické střelky, a právě ten Erich Neumann rekonstruoval (1992, s. 88nn.).“
Dánští Vikingové se koncem 8. a v první polovině 9. století začali objevovat na pobřeží východní Anglie, severní Francie a u břehů Pyrenejského poloostrova. Ve druhé polovině 9. století byla ustavena v severní a východní Anglii soustava vikinských království a městských panství – Danelaw. Okolo roku 900 dobyli Dublin a zřídili zde normanské království; odtud podnikali výpravy i do Skotska, kde rovněž založili stálé osídlení. Koncem 9. století se Vikingové usazovali v severní Francii a brzy nato získal normanský velitel Rollo jako léno hrabství Rouen, pozdější Normanské vévodství a dnešní Normandie. Odtud byla roku 1066 romanizovanými Normany pod vedením Viléma Dobyvatele napadena a dobyta Anglie. Dostali se i na západní pobřeží Baltského moře. Dán Wulfstan doplul podél severoněmeckého pobřeží až do východního Baltu. S norskými Vikingy pronikli i do Středomoří, na jižní a západní pobřeží Španělska, do jižní Francie a do Sicílie a jižní Itálie, kde v druhé polovině 11. století založili vlastní království. Asi přistáli i v severní Africe.
Švédští vikingové (varjagové), jejichž prvotní expanze spadala do 8. a 9. století, vytvořili elitní družiny ozbrojených kupců a zamířili na východ. Napřed zabrali břehy Baltského moře, jih Finska a oblast Ladogy. Z Finského a Rižského zálivu pak po vodních tocích a plochách pronikali dále k Volze nebo Dněpru. Po těchto vodních cestách postupovali dále na jihovýchod, po Volze do arabských zemí (do Bagdádu a dalších měst Orientu), do Kaspického moře (na jeho březích se setkali s kupci až z Číny a s Tatary doprovázející jejich obchodní karavany) a po Dněpru do Černého moře a Byzance (zde nejenže obchodovali, ale nechali se i najímat jako elitní garda byzantských císařů). Při cestách zakládali vojenské tábory a obchodní stanice. V srdci širé Rusi tak vznikala skandinávská knížectví – Smolensk či Novgorod, jenž se stal centrem Novgorodské říše a významným střediskem obchodu mezi Západem a Východem. A stáli i u zrodu Ruska, když založili Kyjevskou Rus, která sjednotila Novgorod a Kyjev s přilehlými oblastmi do jednotného státního útvaru pod vládou dynastie Rurikovců. To se událo v druhé polovině 9. a první polovině 10. století. Zároveň mezi 9. a 11. stoletím v západní části Ruska a Černomoří vyvinuli čilou obchodní aktivitu.
Dánští Vikingové tedy vystupovali především jako nájezdníci, válečníci, dobyvatelé a zakladatelé nových království, švédští jako obchodníci a dobrodruhové (a ovšem i zakladatelé ruské státnosti). Můžeme říci, že dánští a švédští Normani raného a vrcholného středověku vyvinuli až neuvěřitelnou aktivitu v zakládání nových států a říší.
Vikingové – králové severního Atlantiku
Norští Vikingové v menší míře rovněž pronikali na jih do Evropy – osídlili severoskotské ostrovy, zabrali ostrov Man a založili nějaké osady ve Skotsku, Irsku a podél břehů Skotského moře. Odtud pak dále postupovali do anglického vnitrozemí, kde se však střetli s početnějšími Dány postupujícími od pobřeží východní Anglie. V menších počtech pronikli i do Francie a Středozemního moře. V roce 890 Nor Othere z Halogalandu podnikl výpravu na sever podél pobřeží Skandinávského poloostrova, obeplul Severní mys, podél břehů poloostrova Kola se dostal až do Bílého moře a pronikl až k ústní Dviny. I výprav tímto směrem asi bylo podniknuto víc, neboť i břehy Bílého moře se ocitly pod nadvládou Normanů.
Především však, už díky poloze svého osídlení, pronikali ve stopách irských mořeplavců stále dál na západ do širých vod severního Atlantiku. Měli jej sami pro sebe a byli v něm jako doma. Proto se právě norští Vikingové na poli objevitelských výprav proslavili nejvíce. Není vyloučeno, že jejich expanzi do západních vod podpořilo i jejich ovládnutí Irska, čímž se možná seznámili se záznamy irských námořních dobrodruhů o dalekých zemích v Atlantiku, a v některých z nich se také s irskými kolonisty setkali. Nakonec není vyloučena ani možnost, že v době vikinského pronikání do vod a zemí severního Atlantiku a i později v době dosažení Severní Ameriky Irové a Vikingové nějakým způsobem spolupracovali.
Svoboda (2004, s. 189-90): „Dá se dokonce předpokládat, že i plavby Vikingů navazovaly na plavby Irů. Když Vikingové vyrazili na své dobyvatelské výpravy, směřovaly jejich první lodě do Irska. Určitě nebyla náhoda, že krátce po vyplenění většího počtu severoirských klášterů se Vikingové objevili na Islandu. Mezi 6. a 10. stoletím patřili totiž Irové k nejgramotnějším národům Evropy, takže lze předpokládat, že si všechny své zkušenosti z plaveb zapisovali. Není vyloučeno, že zápisy o jejich cestách v severním Atlantiku padly do rukou vikinským nájezdníkům, kteří si informace samozřejmě ověřili. Výsledkem jejich cest pak bylo objevení Islandu a jeho kolonizace Normany. Islandské ságy dokonce vyprávějí o tom, že se na ostrově setkali s irskými poustevníky, kteří se v severských písemných památkách objevují pod jménem vestmanna – muži ze západu (Irsko představovalo nejzápadnější část evropského území). Tento název se dodnes zachoval v pojmenování malého souostroví jižně od Islandu: Vestamannaeyjar – Ostrovy Irů. Osídlení Islandu pohanskými Vikingy asi příliš nepotěšilo irské poustevníky, takže to brzy z celé oblasti zmizeli. A tajemství o svých plavbách do Ameriky si vzali nejspíš s sebou, neboť Vikingové se v Americe objevili až za 200 let.“
Tento výklad je ovšem diskutabilní – podle dostupných informací byly první objevy Normanů v severním Atlantiku (Island a Grónsko) spíše dílem šťastné náhody (zabloudění v mlze, zahnání bouří daleko na západ).
První tedy přišly v Atlantiku na řadu Orkneje a Hebridy, skupiny ostrovů nedaleko pobřeží Skotska, kde Vikingové založili stálé osady – například dvorec Jarlshof s přístavem Sumburgh Voe na jižní straně Orknejí. Tyto ostrovy však byly již dlouho známy a na jejich osídlení nebylo nic zvláště význačného. Již dříve zde sídlili Irové. Brzy poté se však Normani začali plavit mnohem dále.
Shetlandské a Faerské ostrovy – odrazové můstky k dobývání severního Atlantiku
Nejprve dopluli k Shetlandám, kde si zřídili první opěrný bod pro výpravy dále na západ. Poté dosáhli Faerských ostrovů, které jsou asi v půli cesty mezi Norskem a Islandem, kam poprvé dopluli někdy v první polovině 9. století (poté následovaly další expedice). Na těchto ostrovech založili stálé osady, které se staly základnou k další expanzi do atlantických vod. A setkali se zde s následovníky irských mořeplavců, mnichy-poustevníky pěstujícími zde ovoce.
Vikingové pronikají na Island a utvářejí islandský národ
Na tento velký ostrov vulkanického původu v severním Atlantiku se dostali Vikingové nedlouho poté. Cesty vedoucí k jeho normanskému osídlení se odehrály někdy kolem poloviny 9. století (podle některých údajů spadá objev ostrova do roku 860). Podle zvěstí a ság jej mohli objevit jako první z Normanů hned dva muži. Mohl to být Nor Nadodd, jehož loď byla při cestě z Norska na Faerské ostrovy zahnána bouří na západ k neznámé pevnině. Tu nazval Sneffland – Země sněhu. Mohl to být i Švéd Gardar Sarvarsson. I jeho loď bouře zahnala na severozápad, když se plavil ve vodách severně od Skotska, poblíž Hebrid. Po dvou dnech přistál u břehů podivného ostrova a neskromně jej nazval Gardarův ostrov. (O Gardarovi se dozvídáme z Kroniky o Islanďanech, kterou začátkem 12. století napsal mnich Ari Frode.)
Prvním vikinským islandským kolonistou (ovšem jen dočasným) se stal Nor Floki, který sem jako první doplul cíleně jakožto objevitel. Když se doslechl o Nadoddově objevu, vypravil se z Rogalandu se třemi loděmi na severozápad, ostrova skutečně dosáhl a za velmi tvrdých podmínek zde dokázal dvakrát přezimovat. Ostrov oplývající drsnou a nevšední krásou se mu navzdory tvrdým zimám zalíbil. Nazval jej Island – Země ledu. Toto jméno mu již zůstalo (po jistý čas jej někteří Norové také nazývali Thule). První Norové se zde trvale usídlili v roce 874 pod vedením Ingolfa Arnassona a založili Rejkjavík, pozdější hlavní město. Nejstarší osídlení tvořilo asi 400 lidí převážně z Norska, ale byli mezi nimi i Normani z Orknejí a Irska. Globální klima v oné době bylo o něco teplejší než dnes a ve spojitosti s okolním oceánem zmírňujícím místní podnebí to znamenalo, že zde po většinu roku bylo poměrně snesitelně a nacházelo se zde množství úrodné půdy, jíž si většina Vikingů cenila nejvíce. Mnozí se také nechtěli stát poddanými Haralda Krásnovlasého, který v oné době sjednotil celé Norsko v jedno království. A tak se sem během poslední čtvrtiny 9. století hnali po houfech. V roce 910 se zde narodil islandský národní hrdina Egil Skallagrimsson. Počátkem 10. století přistěhovalecký příliv slábl a kolem roku 920 ustal téměř úplně. Roku 930 sídlilo na ostrově 16 až 20 tisíc kolonistů, v roce 1000 jich prý už bylo na 30 tisíc. Island však byl už před příchodem Norů osídlen komunitou Irů (ti však nemohli nově příchozím konkurovat a Normani se stali novými pány ostrova již brzy po svém příchodu). Germánští Skandinávci ze západního Norska (a něco Skandinávců z Británie) s určitým přispěním irského keltského etnika tak dali vznik islandskému osídlení a nakonec i národu. Časem se na Islandu rozvinula vyspělá severská společnost, která zde přetrvává dodnes. Jedním z úhelných kamenů islandské národní existence se stalo sjednocení 36 lokálních sněmů (thingů) do národního shromáždění – Althingu, jenž ustavil první zákony země. To se událo roku 930 na místě zvaném Thingvellir. Islanďané na poli státoprávního uspořádání předběhli svou dobu, neboť v daleké Evropě naopak nastupovala několikasetletá éra mnohdy autokratických panovníků, jejichž moc čelila jen málo omezením. Dnes je Althing nejdéle fungujícím parlamentem na světě.
Vikinské Grónsko – od rozkvětu k zániku
Asi v roce 980 se Nor Gunnbjörn při plavbě z Norska na Island odchýlil z kurzu a dorazil až k pobřeží východního Grónska. Překvapily ho mohutné ledovcové hory a nemohl si být vědom velikosti pevniny, kterou objevil. Objevenou zemi nazval Gunnbjörnův útes. O něco dříve byl kvůli sporům a zabití vypovězen z Norska na Island muž jménem Eirík Nin Ródi – Erik Rudý, který se zde přiženil do bohaté rodiny starousedlíků (jeho otec Thorvald Asvaldsson však zde již sídlil a vlastnil zde hospodářství Hornstrand, které po svém příjezdu Erik převzal). Ani vyhnanství mu však nemohlo pomoci, aby unikl před svou vznětlivou povahou, i na Islandu se brzy dostal do konfliktu s rodinou své manželky a roku 982 během hádky zabil jednoho jejího člena. Za ni byl místním sněmem v Thornesu na tři roky vypovězen z ostrova a prohlášen psancem. Byl to však také muž činu a navíc se doslechl o Gunnbjörnově objevu. Proto se rozhodl, že tři roky nuceného pobytu mimo Island využije k objevitelské výpravě do nezmapovaných vod na západě. Co nejlépe vybavil svoji loď a počátkem léta vyplul. K východním břehům Grónska dorazil už za několik dní. To však bylo velmi nepřístupné a proto podél něj zamířil na jih, obeplul mys Farvel a dostal se do teplejších vod u jihozápadního pobřeží. Zde výprava přezimovala. I když stejně jako dnes byla většina Grónska pokryta ledovci, díky tehdejšímu teplejšímu klimatu a teplému oceánskému proudění u jihozápadního pobřeží se zde nacházely fjordy se zelenou vegetací a úrodnou půdou. Po přečkání zimy se v jednom z nich výprava usadila. Zde přezimovala ještě dvakrát a po dva roky zkoumala jihozápadní břehy. Při průzkumu našli Erikovi lidé opuštěné domy a čluny velmi podobné welšským coracle. Nebylo pochyb, že již před Vikingy i v Grónsku sídlili Irové.
Erik tak obrátil vyhnanství ve vítězství a po třech letech se vrátil na Island ověnčen slávou objevitele. A navíc se rozhodl, že ostrov pod svým vedením bude kolonizovat. K usnadnění svého záměru užil malého „marketingového“ triku, když Grónsko nazval Zelenou zemí (Grönland). I když tehdy v některých jižních a jihozápadních přímořských částech Grónska skutečně byla zeleň a půda vhodná k zemědělství, jako celek ani tehdejší Grónsko příliš pohostinnou zemí nebylo. Lest však zabrala a o zájemce nebyla nouze. V létě roku 986 vyplulo z Islandu na západ 25 lodí s asi 500 lidmi svého klanu, dobytkem, koňmi, dřevem a nástroji na palubách. Výpravu však postihla bouře a do Grónska jich doplulo jen 14, ostatní se buď vrátily, nebo ztroskotaly. Základ pro kolonizaci však byl položen, Erik se usadil ve svém Erikově fjordu s nejúrodnější půdou na ostrově a vybudoval zde dvorec Brattahlid („strmý kopec“), poblíž dnešního Julianehaabu. Stal se vládcem nově objevené země.
V dalších letech následovaly další kolonizační výpravy a počet obyvatel Grónska rychle narůstal (během prvních desetiletí vzrostl počet kolonistů na 3000). Fjordy na jihozápadním pobřeží poskytovaly dostatečné zázemí pro trvalé osídlení a zemědělství. Osídlení se soustředilo kolem dvou center. Jedním bylo větší a starší Východní sídliště – Estribygd – na jihu jihozápadního pobřeží, k němuž patřily i nejvýznamnější dvorce Brattahlid, Hvalsey a Gardar. Druhé menší a mladší bylo nazváno Západní sídliště – Vestribygd – rozkládající se na severu jihozápadního pobřeží. Archeologický výzkum odhalil celkem asi 300 dvorců, dvě třetiny patřily k Východnímu sídlišti a zbytek k Západnímu. Časem se v Grónsku díky energické, pracovité a nadané populaci začala formovat vcelku vyspělá společnost severského charakteru. Většina lidí se dále věnovala zemědělství, ale rozvinula se zde i řemesla a obchod s mroží kostí a se sokoly. Šířila se i gramotnost, patrně zde vzniklo vlastní písemnictví, byly zde postaveny i dva kláštery a 17 kostelů. V katedrále sv. Mikuláše u dvorce Gardar sídlilo grónské biskupství. Prosperitu ostrova podpořila i skutečnost, že v prvních staletích osídlení se klima dále oteplovalo (tzv. středověká teplá perioda). V pozdějších dobách byly podnikány i četné výpravy k pobřeží Severní Ameriky za dřevem a kožešinami. Ve 20. letech 12. století sídlilo v Grónsku zhruba 10 tisíc obyvatel.
Později se však na grónskou společnost začala snášet vlna nesnází, která nakonec znamenala její zánik. Kontakty mezi Evropou a Grónskem pro jeho odlehlost postupně ustávaly, vzrůstala izolace a lidé v Grónsku byli stále více odkázáni jen sami na sebe. Jisté kontakty byly udržovány jen s Islandem. Izolovanost, pokles počtu obyvatel, asi i choroby a postupná degenerace, patrně důsledek ne příliš početného osídlení v pozdějších dobách vedoucí často k příbuzenským sňatkům, to vše začalo společnost oslabovat. Od 11. století začali navíc Gróňany napadat Eskymáci ze severu – zpočátku jen čas od času, ale později stále častěji. A k tomu se od druhé poloviny 13. století začalo ochlazovat klima, což stále zhoršovalo podmínky pro zemědělství a celkový život, fjordy začaly zamrzat, vegetace mizet. Z toho plynoucí zhoršování stravy se přidalo k příbuzenskému křížení a společně s ním grónskou společnost zdravotně poznamenalo. Pozdější generace osadníků fyzicky upadaly, trpěly dnou, revmatismem, deformacemi kostry, časným vypadáváním zubů a průměrná výška rapidně poklesla. Útoky Eskymáků mezitím stále sílily. Koncem první poloviny 14. století kvůli tlaku Eskymáků a nemožnosti dále provozovat zemědělství opustili Gróňané Západní sídliště a na počátku 15. století již opouštěli i Východní.(2) Někdy v polovině století zaniklo úplně. Ti, kteří přežili útoky Eskymáků a útrapy spojené s degenerací a ochlazením klimatu zamířili na Island, do Vinlandu nebo Hvitramannalandu. To byl konec bílého osídlení Grónska.
Zillmer píše (2005, s. 237): „‚K opuštění grónských farem přinutila Vikingy malá doba ledová. 600 let ležel vikingský statek u Nipaatsoqu v Grónsku pohřben pod pískem, který tam nahrnul ledovec. Celá staletí se vědci nemohli dohodnout, co vlastně Vikingy přinutilo, aby opustili své grónské kolonie. Archeologické výzkumy podnikané s pomocí moderní techniky nyní spatřují hlavního viníka v klimatické změně 14. století‘ (BdW, 10. 5. 2001). ‚Výzkumy půdy ukázaly, že malá doba ledová, jež nastala v polovině 14. století, znemožnila život na severnějších částech pobřeží Grónska,‘ říká Charles Schweger, profesor archeologie na University of Alberta.
Byli sedláci touto událostí překvapeni? Nikoli, vykopávky pod vedením Jette Arneborga vynesly na denní světlo asi 2000 artefaktů, které ukazují na to, že si Vikingové v klidu zabalili a své sídliště opustili. Z archeologických výzkumů a vzorků půdy a pylových analýz vyplynulo, že k opuštění sídliště došlo nikoli v důsledku válečných událostí, jak se dlouho věřilo, ale v důsledku změny klimatu. Jeho dopady jsou v archeologických nálezech jasně patrné. Rostoucí podíl ryb (namísto hovězích a ovčích kostí) ukazuje, že obhospodařovat pastviny již nebylo možné. Tkalci rovněž museli mísit ovčí vlnu s rounem karibú, polárního medvěda, lišky a vlka. Statek byl součástí západního sídliště, které Vikingové vybudovali kolem roku 1000 a cca roku 1350 opustili (BdW, 10. 5. 2001). Jednotná vikingská říše nikdy neexistovala; Gisle Oddson, biskup ve Skalholtu na Islandu, ve svých Islandských letopisech zapsal: ‚Obyvatelé Grónska se vydali k národům západu.‘ Bezprostředně na západ od Grónska leží Amerika…Panuje přesvědčení, že Vikingové opustili Grónsko kolem roku 1350 v důsledku ohrožení Eskymáky dříve, než přišli pozdější osídlenci. Důvodem však byla začínající malá doba ledová s dramatickým zhoršením klimatu a tvořením nového ledu v Grónsku.“