Rasa, genetika, demografie – síly určující osudy kultur a civilizací 2

Jak rasa, genetika a demografie utvářejí a řídí lidské společnosti a jak tyto principy mohou být využity pro trvalý rozkvět civilizace a vytvoření lepší společnosti budoucnosti

Environmentální faktory nedokážou vysvětlit fatální pády civilizací

Environmentální vlivy, ať už skutečně nebo domněle negativně působící, jimiž se vysvětlují fatální a trvalé úpadky civilizací, vždy znamenají narušení jedné, dvou nebo všech tří těchto sfér (materiální, psychologické a organizační). Každý z těchto vlivů tedy narušuje jen civilizaci jako vnější projev oněch sil, které ji ve skutečnosti vytvářejí, a proto ji nemohou trvale zničit. Každý z nich je také možné při podrobnějším prozkoumání jednoznačně vyvrátit.

Někdy bývají pády civilizací připisovány špatnému vládnutí. Špatná vláda ale nemůže mít na celou společnost tak dalekosáhlý vliv, aby civilizaci trvale a kompletně zničila. Obvykle bývá spojena s určitou špatně vládnoucí osobou/skupinou osob nebo špatně vládnoucí režimem, což je však záležitost jen dočasná. Dotyčné osoby či režimy jsou dříve či později nahrazeny jiným, lépe vládnoucími. Špatné vládnutí také obvykle zasahuje svým negativním vlivem jen určité sféry civilizace a jen do omezené míry. Může negativně poznamenávat ekonomiku, ale ne vědu a kulturu. Může narušovat kulturu, ale úplně ji většinou nezničí. Celkově není státní moc vlivem, který by mohl trvale a naprosto totálně proniknout do života celé společnosti a všech lidí natolik, aby její civilizaci mohl zničit. A je to opět jen defekt systémový, organizační, který není sám o sobě dostatečně silný, aby civilizaci fatálně a navždy rozvrátil. Je také reformami odstranitelný, k čemuž po čase také vždy dochází. Obecně také z historie víme, že mnohé vyspělé národy přežily velmi špatné, neefektivní, amorální vlády doprovázené bezprávím, korupcí, drancováním, ukrutnostmi, zvůlí, despotismem, byrokratizací; dokonce zažily vládu zločinců nebo lidí duševně nenormálních, ale přesto nepodlehly trvalému úpadku.

Gobineau (1942, s. 36): „A úplně mám za to, že někdy uprostřed těch bouří moudrá a pravidelná moc – podobná slunečnímu paprsku – se prodrala, prospívajíc a dobro činíc národům; ale to bylo krátké štěstí, a podobně jako opačná situace neusmrcovala, tak také výjimka nedávala život. Aby se dospělo k takovému výsledku, bylo nutno rozhodně, aby údobí rozkvětu byla častá a dlouho trvající. A bylo-li soudných vlád tehdy pořídku, nebývalo tomu nikdy jinak. I u nejlepších kolikero tu zatracování, kolik tu stínů na nejkrásnějších obrazech! Považují-li všichni autoři stejně dobu Viléma Oranžského za éru prosperity pro Anglii? Obdivují-li se všichni – bez výhrad – Ludvíku XIV. Velikému? Naopak. Nechybí ostouzečů a výtky mají, kde by zasadily spár; nicméně přes to je takřka to, co naši sousedé a my jsme organizovali nejlépe, je to skoro to nejplodnější v celé minulosti. Dobrá vladaření se vyskytují tak skrovňounkou měrou v průběhu dob, a i když se dostavují, možno jim leccos vytýkat; věda politická, věda nejvyšší, nejtrnitější ze všech jest tak neúměrná slabosti lidské, že na dobré svědomí nikdo nemůže tvrdit, že pro špatné vedení národy hynou.“

Moderní výzkumy dochází ke stejnému závěru. Rindermann uvádí (2009, s. 20): „Chytrá frakce je zásadně důležitá pro společenský pokrok. Kognitivní schopnost politických vůdců je mnohem méně důležitá. (…) … výsledky jsou poněkud rozporné: na jedné straně mezinárodní rozdíly v důležitých aspektech společností (a můžeme tvrdit, v historickém vývoji národů) závisí na kognitivní schopnosti elity. Na druhé straně tyto rozdíly nezávisí na úrovni kognitivních schopností politiků. Lidé a národy sami o sobě se jeví být pro osud jejich zemí a společností důležitějšími než politici.“

Rozvoj a úroveň civilizace záleží na samotných obyvatelích, jejich nadání a aktivitě, ne na vládnoucích. Ti nanejvýš mohou dočasně společnost dovést do problémů či k úpadku špatným vládnutím, ale toto negativní působení dříve či později pomine. Dobrá vláda může být efektivní, jen když společnosti zajistí dobrý rámec pro její fungování a zároveň vládne dostatečně talentované a pracovité populaci, která rámec jejího efektivního vládnutí dokáže využít.

S vysvětlením pádů civilizací jako důsledku špatného vládnutí souvisí i jeho občas zmiňovaná specifická verze, totiž že fatální úpadek přijde, když v určitém okamžiku začnou elity selhávat, stávat se nekompetentními a neschopnými řešit dobové výzvy a hrozby. Opět však lze odpovědět, že selhávání, neschopnost a nekompetence elit v určitém období se vyskytly v dějinách mnoha civilizací a národů, ale nezničilo je to.

Podle některých teorií mohl vést k úpadku podmínky odrazující od práce a podnikatelské aktivity – demotivující, přebyrokratizované systémy pohlcující příliš mnoho zdrojů, vysávající a komplikující hospodářskou sféru, vysoké daně, velká dostupnost veřejných dávek od státu, dokonce úplné znemožňování podnikání, omezování svobodné volby povolání, omezování možností sociálního vzestupu apod.

To je však opět jen selektivní vliv mající negativní efekt na hospodářství, nedokáže vysvětlit úpadek v oblasti politické a administrativní efektivity státu, kultury, vzdělanosti, umění. A je to jen organizační defekt. Je odstranitelný reformami, k čemuž ostatně mnohokrát v dějinách došlo. Může i negativně ovlivnit i konkrétní myšlenkové a hodnotové klima ve společnosti, například příliš vysoké daně mohou odrazovat od podnikatelské aktivity nebo vysoké sociální dávky mohou odrazovat od práce, tedy celkově mohou v lidech oslabit vůli k aktivitě a iniciativě. Neovlivní ale obecné, pevně dané a vrozené kvality a základní mentalitu lidí. Proto nemůže pracovitost a iniciativu dané populace úplně umrtvit a razantně snížit celkovou míru jejích schopností. Proto nemůže tento vliv vést k zásadnímu úpadku hospodářství a už vůbec ne civilizace jako celku. Opět stačí poukázat na socialistické země, kde působilo hned několik faktorů velmi silně působících ve směru umrtvení jakékoli aktivity a iniciativy lidí (podnikání nebylo jen omezováno, ale dokonce úplně zakázáno), přesto tyto národy nepodlehly všeobecnému úpadku a po pádu socialismu nastoupily cestu ekonomického zotavování.

Fergusson argumentuje, že Západ čeká úpadek civilizace kvůli rozkladu zavedených a osvědčených institucí – rozpadu občanské společnosti, oslabování svobodné ekonomiky a zastupitelské vlády. Avšak takovéto rozklady zasáhly mnoho civilizací v minulosti, aniž je to trvale zničilo. Za reálného socialismu v mnoha evropských zemích byly všechny tyto instituce zničeny, ale přesto tyto národy nezanikly. Je to jen defekt v sociálním a organizačním uspořádání společnosti, kterému civilizace jako celek nemůže trvale a naprosto podlehnout. Tyto negativní jevy mohou působit dlouhodobé problémy, ale ne naprostou zkázu. A je možné tyto negativní efekty odstranit vhodnými institucionálními reformami. Je to také vliv omezený – tedy samy tyto instituce jsou sice ve svém fungování narušeny, ale ne úplně zničeny. Už proto nemůže být důsledkem úplná zkáza. Navíc je to i vliv selektivní, ovlivňující technokratickou, organizační stránku společnosti v politické a ekonomické oblasti a do jisté míry i smýšlení lidí. Avšak nezasahuje materiální stránku civilizace ani celkovou úroveň vědění a základní morální standardy a mentalitu. Nemá vliv na vědu, technický progres, vzdělanost nebo kulturu. Ani na instituce ztělesňující veřejný prospěch jako zdravotnictví nebo školství.

Hospodářskými příčinami, jako jsou éry chudoby, hospodářské krize, dluhy, státní bankroty a hyperinflace se trvalé úpadky civilizací rovněž vysvětlit nedají. Tyto vlivy negativně zasahují převážně hospodářskou oblast, nikoli civilizaci jako celek. Jsou také přechodné a zasahující ekonomiku jen do jisté míry, neničí ji úplně a do hloubky. Jsou to jen defekty v hospodářském systému nebo vlivy ho nějak narušující.

Anglie se ve velkých státních dluzích potácela dlouhá staletí, přesto to nebránilo jejímu velkému hospodářskému rozmachu a tomu, že se stala kolébkou průmyslové revoluce. Japonsko je dnes jednou z nejzadluženějších a přitom i nejvyspělejších zemí světa. Evropa v 19. a prvních desetiletích 20. století opakovaně procházela velkými hospodářskými krizemi navíc zhoršovanými tím, že ještě neexistovala promyšlená hospodářská politika, která by je dokázala zmírňovat, přesto se dynamicky rozvíjela a stala se společně s USA centrem světové ekonomiky. V roce 1814 prošlo Dánsko státním bankrotem navíc spojeným s agrární krizí, přesto se brzy opět zotavilo, dále se rozvíjelo a dnes patří mezi nejvyspělejší země světa. Německo za první světové války negativně zasáhlo zavedení válečného hospodářství, ve 20. letech ho zasáhla hyperinflace a zatěžující reparace, ve 30. letech pak Velká krize, za 2. světové války bylo opět poznamenáno válečným hospodářstvím a na jejím konci bylo hospodářsky v troskách, od 2. poloviny 20. století se však opět zařadilo mezi nejvyspělejší země světa.

Velké oblasti evropské zemí jako Francie nebo států pozdějšího Německa vlivem válek (jako stoletá nebo třicetiletá), hladomorů (často se opakujících kvůli neúrodám) nebo epidemií (jako Velký mor) mnohokrát zažily éry velkého hospodářského úpadku a zchudnutí, přesto se dokázaly vždy vzpamatovat. Nesjednoceným německým zemím nebyly od 17. století podmínky pro hospodářský rozvoj příznivě nakloněny a ještě v polovině 19. století byly nevyspělým, agrárním a chudým regionem, za pouhých 43 let mezi sjednocením a vypuknutím první světové války se stalo jednou z předních průmyslových mocností světa.

Hospodářské problémy a zchudnutí mohou zasáhnout nejen organizační sféru civilizace v oblasti ekonomiky, ale někdy i její psychologickou sféru – tedy mohou u obyvatel vést k nárůstu pesimismu a pasivity. Ale to je opět jen momentální, povrchní nálada dané doby, která časem opět přejde a sama o sobě není tak silným negativním vlivem, aby civilizaci dovedla ke zhroucení.

Ani náboženský dogmatismus a tmářství nemohou samy o sobě vést k trvalému úpadku civilizace nebo trvalé zaostalosti společnosti. Ve středověku i raném novověku bylo křesťanství v Evropě pojímáno hodně rigidně a dogmaticky, přesto to nebránilo jejímu velkému rozvoji a rozmachu. Poněkud svazovalo uměleckou tvorbu a filosofické myšlení, ale i v těchto oblastech byl sledovatelný progres a později se i to sféry ze jha křesťanské dogmatiky osvobodily. Hospodářská sféra, politika i společnost celkově se dynamicky rozvíjely (viz např. vzestup měšťanstva). I islám (dnes často spojovaný s civilizační zaostalostí) nezabránil vzestupu civilizace. I když byl v prvních staletích po svém vzniku vyznáván s velkým zápalem, zároveň v oné době islámský svět vstoupil do éry rozkvětu.

Víra sama o sobě může skrze uzavřený systém idejí a dogmat omezovat myšlenkový rozmach a schopnost jedince racionálně uvažovat, ale nijak neumenšuje jeho vrozený intelektový potenciál, inteligenci a kreativitu. Mnoho předních osobností podílejících se na úspěších evropské vědy a kultury byli zapálení křesťané. USA jsou hodně religiózní zemí, přesto jsou vyspělou zemí prvního světa.

Gobineau poznamenává (1942, s. 25): „Zdá se, že právě ke cti fanatismu americká říše Aztéků trvala a vzkvétala. Nedovedu si představit nic fanatičtějšího než společenský stav, který, jako onen, spočíval na náboženské základně, neustále zkrápěné krví lidských jatek. (…) … pobíjeli nelítostně na oltářích spoluobčany bez váhání a bez výběru a při tom byli národem mocným, průmyslovým a bohatým, a kdyby důmyslem Fernanda Cortéze a srdnatostí jeho druhů nebyla bývala učiněna přítrž příšernému trvání takové říše, byl by tento národ jistě ještě dlouho trval, panoval a rdousil. Tož tedy fanatismus nehubí státy.“

Stejně tak ani bezbožnost nemůže vést pádu civilizace. Dnes už mnoho lidí na Západě vůbec křesťany nejsou, přesto se nezdá, že by jen kvůli tomu západní civilizace fatálně upadala. Možná došlo v důsledku toho k jistému oslabení některých prospěšných tradičních hodnot (ale to mohlo být způsobeno i jinými faktory), na druhé straně to mohlo vést ke kreativitu podněcující větší myšlenkové svobodě. Obecně se zdá, že náboženství, zejména monoteistické, bývá vlivem mnohdy lidskou zvídavost a tvořivost svazujícím, tedy vlivem pro civilizaci spíše negativním. V každém případě to, že je někdo toho či onoho vyznání, nijak neovlivňuje vrozené kvality jako je výše inteligence, které jsou pro vznik civilizace klíčové. Křesťanství je rozšířené v zemích se zcela odlišnou civilizační úrovní – jak v zaostalých zemích subsaharské Afriky, tak v polorozvinutých zemích Latinské Ameriky, tak ve vyspělých USA. Výzkumy také potvrzují, že nadprůměrně inteligentní lidé a populace mají větší sklon k absenci víry a ateismu. Korelace mezi národním IQ a absencí víry v Boha je 0,6 (Lynn, Harvey a Nyborg, 2008). Korelace mezi národním IQ a procentem lidí, pro které je náboženství v životě důležité, je –0,86 (Bakalář, 2008, s. 185). Mezi HDP a religiozitou populace existuje rovněž silná negativní korelace (Lynn a Vanhanen, 2002). To zcela odporuje teorii, že by pro vzestup a rozkvět civilizace mělo být náboženství zásadním a pozitivním faktorem.

Někdy se pády civilizací vysvětlují nástupem fatalismu, který vede k nástupu pasivity, laxnosti a ztrátě iniciativy lidí. Často se v této souvislosti zmiňuje islám s jeho pojetím, že vše se děje přímo z Alláhovy vůle. Ale to nijak nebránilo rozkvětu islámské civilizace v prvních stoletích a k rozkvětu maurské Andalusie. A jak je možné, že na nezměnitelnost vlastního osudu, predestinaci kladl velký důraz protestantismus, který ale převažoval v těch nejdynamičtějších evropských zemích. A vzkvétající a dynamicky se dlouho rozvíjející starověké civilizace už od svých počátků hodně věřily v nezměnitelnost a všemocnost osudu. To vše by mělo je vést k pasivitě a úpadku, ale ony přesto prosperovaly. Dokonce i pokud bychom připustili, že někdy může taková nálada ve společnosti načas převážit, může civilizaci negativně ovlivnit, ale ne ji úplně zničit a natrvalo. Není to natolik hluboce, destruktivně působící vliv a je jen přechodný.

Pády civilizací Orientu a Středomoří někdy bývají připisovány tomu, že zůstaly u cyklického pojetí času, který je měl vést pro svoji „bezperspektivnost“ ke stagnaci a úpadku – na rozdíl od Evropy, která díky křesťanství měla přejít k lineárnímu času kladoucímu důraz na směřování do budoucna, což jí mělo dát dynamiku. Potíž s touto argumentací je, že cyklický čas tyto staré civilizace měly už od počátku, včetně doby jejich vzestupu a největšího rozkvětu. Starému Sumeru nebo Řecku cyklický výklad času nikterak nebránil v jejich úžasném rozkvětu. Naopak lineární čas spojený s křesťanstvím je v mnoha zemích subsaharské Afriky a nezdá se, že by u nich k nějakému progresu a rozkvětu vedl.

Někdy se úpadky civilizací vysvětlují konkrétnějšími sociokulturními fenomény, jako je třeba islámské náboženství. Ale islámská civilizace po určitou dobu – mezi 7. a 10. stoletím – vzkvétala. Stoddard (1935, s. 207): „Až zhruba do roku 1000 byla říše islámu nejcivilizovanější a nejprogresivnější částí světa. Se svými nádhernými městy, skvostnými mešitami a tichými univerzitami, v nichž byla uchovávána a s úctou respektována moudrost starověkého světa, muslimský Východ představoval ostrý kontrast oproti křesťanskému Západu, jenž upadl do noci Temného věku.“ Stejně tak později rozkvetla maurská Andalusie. Není ani možné civilizační úpadek v mnoha oblastech vysvětlit příchodem islámu, jak se to často dělá. Starověký Egypt civilizačně upadl více než 1500 let předtím, než se stal muslimskou zemí. Také úpadek Byzantské říše a Konstantinopole probíhal celá staletí předtím, než se obojí dostalo pod nadvládu islámu a stalo se součástí osmanského impéria.

Leave a comment