Stát, politika a kvalita vládnutí nejsou rozhodujícími faktory určujícími osudy civilizací
Některé teorie a domněnky vysvětlují rozdílnosti ve vyspělosti a úspěšnosti mezi kulturami a národy činností státu, politikou, dobrým nebo špatným vládnutím. Národy, státy a říše měly zažívat éry rozkvětu a úspěchů díky moudrým vládám a osobnostem jako Periklés, Augustus, Alžběta I., Viktorie, Fridrich Veliký nebo Lee Kuan Yew. Naopak dnes má třeba Afrika být ve špatném stavu kvůli neschopným, nekompetentním, zkorumpovaným, despotickým a chaotickým vládám. Je skutečně evidentní, že vyspělejší společnosti se vyznačují efektivnějšími a pokročilejšími formami vlády a schopnějšími vládci/politiky a zaostalejší společnosti mívají naopak horší a méně kompetentní vlády a vládce/politiky.
Demokratická, liberálnější forma vlády, princip zastoupení a delegování moci voliči, limitovaná moc státu, občanská práva, která jsou státem nedotknutelná, dělení mocí – to všechno přináší společnosti pozitiva. Jednak v praktickém smyslu – připuštění různosti názorů, možnost svobodné debaty, spory řešení sporu nenásilnou cestou – to podněcuje kreativitu, možnost lepších řešení a alternativ, probouzí to v lidech nápady, nové přístupy, nové úhly pohled; dále jsou tak umožněny změny vlád nenásilnou cestou a je tak umožněna vyšší míra kontroly politiků veřejností. Zároveň ale demokracie obnáší i republikánské prvky v podobě určitých nedotknutelných principů a práv mimo dosah demokratického hlasování, což má opět morální a praktický pozitivní význam – například tím, že ctí jako nedotknutelné právo člověka na soukromé vlastnictví, přičemž prosperující společnost může vzniknout jen tam, kde je soukromé vlastnictví respektováno. Zároveň jsou politici přece jen pod určitou kontrolou a utlumuje to v nich negativní tendence a ambice a celkově jsou omezeni určitými mantinely. Svobodnější forma vlády je přijatelnější i v morálním smyslu: je morálně přijatelnější a lepší, když vláda nemá podobu despotismu, v němž si mohou vládnoucí dělat s ovládanými, co se jim zlíbí a dopouštět se vůči němu útlaku a zvůle, přičemž není možné vládu nenásilně změnit nebo si vynutit, aby se chovala jinak. Naopak je mnohem akceptovatelnější způsob vlády, v níž je moc státu omezena a lidé mají zaručena určitá práva, lidé mohou ovlivňovat volbami, kdo je u moci a zčásti ho při jejím výkonu kontrolovat, politici musejí alespoň zčásti brát ohled na veřejné mínění, lidé nemohou být libovolně státem nuceni, utlačováni apod., jsou ctěny jisté elementární lidské svobody a důstojnost, je ctěno právo na svobodu slova a názoru, právo na soukromé vlastnictví atd.
To všechno dobře zdůvodňuje, proč jsou vyspělejší formy vlády lepší a je evidentní, že se nacházejí spíše ve vyspělých, úspěšných zemích. Čím je naopak země méně vyspělá, tím spíše v ní najdeme styl vládnutí, který je od výše popsaného vzdálen. Ale není zde zodpovězena otázka, proč existují tak výrazné a dlouhodobé rozdíly mezi společnostmi, pokud jde o kvalitu vládnutí a politiky – stejně jako v jiných oblastech. A proč některé populace dávají často zrod schopným vládcům a státníkům, zatímco jiné nikoli?
Kvalita politiky je v prvé řadě vyjádřením míry vnitřních kvalit populace
Primárně je to (stejně jako v oblasti rozdílů v ekonomické vyspělosti a mnoha dalších sférách) opět důsledek rozdílů ve vrozených kvalitách populací.
Inteligentnější a schopnější populace dokážou vytvářet efektivnější organizace a vymýšlet pokročilejší, liberálnější, humánnější, racionálnější a komplexnější formy vlády a efektivně je realizovat v praxi. Zároveň jejich nadanější populace dokážou dobře nastavené a organizované vládnutí využít. Méně inteligentní populace nedokáží pokročilé formy vlády ani teoreticky koncipovat ani v praxi organizovat. Do určité míry jsou schopny jen vyspělejší formy vlády přejímat od talentovanějších národů – ale i to kvůli nižší úrovni vlastních kvalit jen polovičatě nebo s ještě menší mírou úspěšnosti. Navíc jejich méně inteligentní populace nedokážou těchto pokročilejších forem vlád využívat tak dobře jako inteligentní populace vyspělých národů. Celkově tedy platí, že dobré vládnutí jsou schopny vytvářet jen populace s dostatečnými vnitřními vlohami. A zároveň takové dobré vládnutí (a vláda schopných osobností) vede k dobrým výsledkům jen u inteligentních a pracovitých populací, které jsou schopny ho řádně využít. Inteligentnější populace také častěji generují schopné osobnosti v oblasti politického vůdcovství a obecně jejich politické elity a administrativní aparáty jsou schopnější, kompetentnější a morálně kvalitnější (nemají tak velkou tendenci např. ke korupci). Inteligentnější populace jsou také morálně kvalitnější, mají rozvinutější smysl pro altruismus, práva a svobodu jedince. I to přispívá k tomu, že jsou spíše schopny utvářet nebo časem postupně dospět k liberálnějším, tolerantnějším způsobům vládnutí s omezenou mocí státu, respektujícím jasně vymezená práva a nároky lidí na to, aby nebyli předmětem naprosté libovůle. Vládnoucí inteligentnějších populací jsou spíše schopni respektu a uvědomění, že by neměli být neomezenými vládci zacházejícími s lidmi jak se jim zachce a sami lidé těchto populací jsou sebevědomější a aktivnější v dožadování se práv a omezování moci státu; zároveň v těchto populacích existují početné kognitivní elity schopné formulovat dobře propracované, efektivní a práva svobody respektující uspořádání státní moci a administrativy.
Zároveň je ale důležité, že efektivní vláda je ta, která lidem moc nepřekáží, protože sami lidé, jejich kvality, inteligence, racionalita, kreativita, iniciativa, samostatnost, odpovědnost a morální kvality jsou pro civilizační rozkvět více důležité než politika a politici. Samozřejmě k tomuto rozkvětu u nadaných národů přispívá i přiměřeně rozsáhlá, racionální a efektivní vláda rozumně řídící a ovlivňující to, co jí přísluší a zasahující, kde je třeba. Tato lepší, efektivnější a racionálnější podoba vládnutí dopadá navíc na úrodnější půdu populace, která lépe dokáže díky vlastním schopnostem a kvalitám rámec dobrého vládnutí využívat. Příliš rozsáhlá, mocná a překážející vláda může i u nadaných národů způsobit problémy.
Inteligentní národy mají ale obecně větší schopnost a tendenci k určité míře liberalismu a efektivitě, a tudíž jsou spíše schopny držet moc státu v určitých mezích, a i bujení byrokracie lépe zvládají a omezují. A protože poněkud přemrštěná moc státu a přebujelá byrokracie (a legislativa) nejsou faktory schopnými způsobit trvalé fatální pády civilizací (na to nejsou dostatečně hluboce a univerzálně působící), může tak společnost být tímto vlivem negativně poznamenána, ale pokud je populace inteligentní a nadaná, stále je vcelku schopna udržovat si vyspělost a prosperitu. Příkladem je současná Evropa, v níž zejména ekonomika je přehnaně zatěžována daněmi, nákladnou byrokracií a přebujelou legislativou. Přestože to nepochybně snižuje její hospodářský růst a zhoršuje její hospodářský výkon, díky vysoké inteligenci svého obyvatelstva si stále udržuje status vyspělého bohatého regionu. Vnitřně kvalitní populace jsou také – alespoň občas – schopny pozitivního obratu a reforem k omezení přehnané moci státu a zdanění. Švédsko v 90. letech narazilo na dno svých možností, když zdanění a byrokracie tlumily veškerou hospodářskou aktivitu, ale bylo schopno provést reformy, kterými snížilo daně, omezilo byrokracii a snížilo zadlužení, čímž zátěž pro ekonomiku snížilo na přijatelnou úroveň.
U méně inteligentních populací je tomu právě naopak: u nich převažují méně efektivní vlády a častěji i autoritářské či přímo despotické a také mají větší tendenci k nezvladatelnému bujení byrokracie. Navíc špatné vlády mívají u méně nadaných populací větší negativní efekt, neboť tím více mohou zhoršit situaci ve společnosti, která i tak díky nízké inteligenci populace není v příliš dobrém stavu.
Synergie mezi kvalitou vládnutí a kvalitou populace
Lepší vládnutí je vlastně jeden z aspektů mechanismu, kdy si talentované populace zlepšují sociální prostředí pro uplatňování svých vrozených kvalit – efektivnější, liberálnější vláda pro uplatňování schopností a talentů poskytuje lepší rámec. Ovšem kvality jsou primární – až díky nim jsou schopny efektivní vládnutí vytvářet a toto vládnutí je jen prostředek k využití vnitřních kvalit. U málo nadaných populací je tomu naopak: nemají dostatečné schopnosti k utváření kvalitních vlád a kompetentního vládnutí, a navíc ani nemají vlohy, díky nimž by mohly kvalitní vládnutí dobře využívat (např. i když vláda vytvoří příznivé podmínky pro podnikání, málo nadaná populace nedá dostatek schopností využít těchto možností k postupnému vytvoření vyspělé a prosperující ekonomiky). Chybí zde tedy ona stimulující synergie mezi kvalitami a dobrým vládnutím přítomná u nadaných populací.
Vrozené kvality jsou primární příčinou vyspělosti, demokratický styl vládnutí jen vytváří prostor pro jejich uplatnění
Je třeba si uvědomit, že liberální styl vládnutí je jen nástrojem, prostředkem pro poskytnutí volného prostoru k uplatnění vrozených vloh, nadání a talentů obyvatelstva, které jsou ale pro rozkvět primární a základní. Proto teze o liberální vládě jako nástroji k civilizační úspěšnosti a prosperitě neplatí tak úplně. Nadané národy často zjevně vzkvétají i pod poměrně autoritativními vládami. Z toho důvodu režimy vládnoucí talentovaným populacím autoritativním způsobem, ale poměrně liberální v oblasti hospodářství, vědy nebo kultury mohou být také velmi úspěšné (někdy dokonce mohou mít proti demokraciím i některé výhody – třeba v podobě větší akceschopnosti při přijímaní prospěšných opatření nebo absence potřeby podbízet se veřejnosti stále většími vládními výdaji na sociální transfery, což vyžaduje vyšší zdanění zatěžující ekonomiku). Francie za centralizované a autoritativní vlády Ludvíka XIV. prožila éru vzestupu a rozkvětu, Německo v posledních desetiletích před I. světovou válkou za autoritativního císařství zažilo mohutný vzestup své ekonomiky a dosáhlo velkých úspěchů i v technologickém rozvoji, vědě a kultuře, v moderní době se za autoritářských vlád dokázaly prodrat mezi vyspělé země třeba Jižní Korea nebo Singapur (právě někteří z „asijských tygrů“ dokazují, že demokracie není pro ekonomický a technologický progres nezbytná). Také Čína nyní ukazuje, že talentovaná populace může prokázat své nadání v hospodářské oblasti, poskytne-li se jí zde volný prostor, aniž by musela disponovat plnými politickými právy a svobodami. Steingart (2008, s. 113): „Nelze přehlédnout …, že soukromému hospodaření byl povolen vstup, demokracie však zůstala přede dveřmi. (…) Západ se díval na … reformy skepticky mimo jiné i proto, že nevěřil v možnost tržního hospodářství bez demokracie. V našich představách tvořily demokracie a volný trh nerozlučný pár, siamská dvojčata, jež od sebe nelze oddělit. Možná ale představuje kapitalismus a autoritářský stát kompatibilnější dvojici, než si dokážeme představit.“
Na druhou stranu stále platí, že nadané inteligentní národy mohou zažívat éry prosperity a vzkvétat i při minimální moci a aktivitě státu, zvláště pokud v dané době vládne mír a stabilita. Například za celých 45 let vlády Alžběty I., kdy Anglie zažívala éru velkého vzestupu a rozkvětu, se anglický parlament sešel pouze 16krát. Rovněž římská civilizace za doby svého rozkvětu se vyznačovala jen malou aktivitou státu a malou byrokracií (éra rozsáhlé byrokracie, o níž je často v souvislosti s Římskou říší hovořeno, přišla až později jako reakce na vypuknuvší úpadek). Cornell (1998, s. 38): „Vítězství v zahraničí a mír doma tvořily základ Augustovy dlouhé a úspěšné vlády. Prosperovalo zemědělství i obchod a rozvíjela se města a také došlo k velkému uměleckému a literárnímu rozmachu. Není divu, že toto období bylo později označeno za ‚zlatý věk Říma‘. (…) Římská říše zasahovala na území 25 dnešních států a žilo v ní přes 50 milionů obyvatel. Nicméně její správní organizace nestačila potřebám tak rozsáhlého impéria. Pax Romana čili ‚římský mír‘ byl udržován navzdory – či možná právě díky – nečinnosti centrální vlády. Stát měl pouze nepatrný vliv na život svých občanů. Císař, úřadující pouze s malým počtem domácích otroků a propuštěnců, delegoval svou pravomoc na správce provincií a nižší administrátory, tzv. prokurátory, kteří také nedisponovali větším úřednickým aparátem. Neexistovala tedy žádná stálá byrokracie. Impérium fungovalo především díky aktivní spolupráci občanů, kteří se většinou spravovali sami.“ Primární pro tyto éry prosperity při minimální moci státu však bylo nadané obyvatelstvo, nikoli samo liberální vládnutí bez velké moci a aktivity státu. To jen jeho schopnostem a talentům poskytlo volné pole pro uplatnění.
V každém případě je evidentní, že politici a úředníci sami o sobě se svým zákony, nařízeními a razítky civilizační úspěchy a prosperitu nevytvářejí a vytvořit nemohou, a to ani v demokratických státech. Mohou jen utvořit vhodný rámec a podmínky, aby vznikl – a jen v omezené míře k němu něčím racionálním sami aktivně přispět (např. státní podporou vědeckého výzkumu). Proto úspěšné jsou jen země, které mají nadané obyvatelstvo a režim, který je obecně alespoň do určité míry liberální, nebo je autoritativní jen v politické a mocenské sféře, ale nezasahuje příliš do ekonomiky a dalších mimopolitických oblastí.
Důkaz, že genetické kvality jsou pro kvalitu politiky primární
Jasný důkaz, že dobré či špatné vládnutí je v obecné a dlouhodobé perspektivě jen vnější projev odlišné míry vnitřních kvalit populací, který sám není nerozhodujícím faktorem, podávají případy, kdy je princip, že míra kvalit populace určuje míru kvality vládnutí, porušen a obrácen. V dějinách existují četné případy, kdy došlo ke kombinaci poměrně efektivní, kompetentní vlády nad ne příliš nadanou populací nebo naopak špatné vlády nad nadanou populací. V prvním případě někdy nad neúspěšnou, upadající společností občas vyvstaly dobře, racionálně vládnoucí elity snažící se o zastavení úpadku, pozvednutí a modernizaci, ale neuspěly – příkladem mohou být snahy některých sultánů a hlavně schopných vezírů pozdní a upadající Osmanské říše. I když vyvinuli značné snahy o modernizaci a reformy, zaostávání, úpadku a rozkladu své říše nezabránili.
Huf (2008, s. 184): „Nemuslimové měli dostat víc práv, státní správa měla nabýt na účinnosti a aktivity v mezinárodní politice na spolehlivosti. Následující období blahovolných nařízení, takzvaných Tazimantských reforem, je jednou z nejzajímavějších epoch osmanských dějin. Díky činorodým vezírům, jako byl velkovezír Rešid Paša, prodělávala města říše modernizaci – horlilo se pro Evropany. Patřilo k tomu založení elitního gymnázia podle francouzského vzoru právě tak jako zřízení vojenské akademie a konstantinopolské univerzity. (…) Ambiciózní projekty financoval většinou zahraniční, zejména francouzský kapitál. Francii pokládala Konstantinopol uprostřed 19. století za svůj kulturní vzor. (…) Své reformy uskutečnili Osmané zásluhou mnoha milionů franků.“
Tauer (1984, s. 254): „… nový velkovezír Midhat Paša hleděl předejít novému chystanému zákroku velmocí za účelem urovnání vnitřních věcí v osmanské říši urychleným provedením reforem. Jím jmenovaná … komise vypracovala podle belgického vzoru návrh ústavy, jenž byl … vyhlášen jako základní zákon. Podle něj se nazývají všichni občané říše Osmany, islám je státní náboženství, ostatní uznaná náboženství jsou státem chráněna. Tisk je svobodný. Pro všechny Osmany se stanoví povinné elementární vyučování. Moc zákonodárnou má sněmovna o dvou komorách, sestávající z volené poslanecké a sultánem jmenovaného senátu.“
Byly zahájeny také reformy armády podle francouzského vzoru. Reformy však mohly být provedeny jen díky francouzskému kapitálu; stavba nových železnic jen díky finanční pomoci Německa a pod vedením německých inženýrů. Reformy, beztak prováděné jen na základě inspirace a přejímaní výdobytků z ciziny a ne vlastními silami, se příliš neujaly, nepřinesly kýžený efekt a říše se dál propadala do úpadku. Obyvatelstvo zjevně nemělo dostatek vnitřních schopností k tomu, aby se pro ně staly impulzem, který by patřičně využilo. Nedostatečné vlohy obyvatelstva navíc snižovaly samotnou efektivitu provádění reforem (např. tím, že nebylo dosaženo racionálního hospodaření s výdaji určenými na jejich provádění).
Huf (2008, s. 185-6): „Sultán si neustále bral zahraniční úvěry i za cenu obrovských úroků… V 70. letech 19. století byla hora dluhů impéria tak velká, že muselo své daňové příjmy propachtovat zahraničním věřitelům. (…) … od poloviny 19. století pohlíželi Evropané na osmanskou říši jako na herní prostor pro mezinárodní mocenský poker.“
„V desetiletí před vypuknutím I. světové války otřásala osmanskou říší vleklá krize. Na Balkáně se bouřily porobené národy, uvnitř tlejícího impéria se formoval politický odpor proti svévolnému panování sultána Abdülhamida II. Jeho autokratický systém vládnutí působil … jako relikt z dávno minulé epochy. … vzdělání většiny obyvatel spočívalo jedině ve studiu koránu. … zkorumpovaní úředníci vykořisťovali provincie, těžkopádná byrokracie bránila jakémukoli ekonomickém pokroku… Balkánské války … otřásly vyčerpaným hospodářstvím říše.“ (s. 197-9)
Rovněž v oblasti literatury a umění bylo navzdory šíření gramotnosti a snahám o obrodu dosaženo jen malých úspěchů, navíc zčásti díky zahraničním vlivům. Tauer (1984, s. 255-9): „Na počátku XIX. století byla turecká literatura v nejhlubším úpadku. (…) Změna nastává pronikáním nových idejí politických a kulturních za těsnějších styků mezi Cařihradem a Paříží… Turci se začínají učit francouzsky, poznávají převahu evropské vzdělanosti… (…) Pro arabskou literaturu bylo prvních osm desetiletí XIX. století jakýmsi mezidobím, představujícím přechod k dalšímu jejímu vývoji. Projevilo se to hlavně překladatelskou činností, jež zpřístupnila Arabům různé odborné knihy francouzské a seznámila je i s mnohými díly francouzské beletrie. Původní tvorba se pohybovala nadále ve vyježděných kolejích z minulých století, kteroužto konzervativnost podporovalo káhirské bohoslovné učiliště al-Azhar. Pozoruhodnější práce vznikly jen na poli jazykovědy a historie. (…) Největší pokrok v modernizaci učinila arabská výpravná próza, jež ovšem byla něčím zcela jiným než starý arabský adab a jejíž technika byla již dříve připravena překlady a žurnalistikou, kdežto poezie se těžce vymaňovala ze starých pout. (…) V oboru výtvarného umění stojí v oblasti turecké za zmínku jen několik málo děl architektonických.“ V oblasti vědy, techniky nebo originálních pokroků v umění nebo filosofii dosaženo nebylo téměř ničeho.
Navíc kvalitní styl vládnutí a kompetentní elity se u málo schopných populací neudrží dlouho a časem politická sféra opět upadne na úroveň, jaká odpovídá úrovni jejich vnitřních kvalit a celkové civilizační úrovni jejich společnosti. Tak i v Osmanské říši se brzy kvalita vládnutí vrátila na úroveň, jaké zde byla už několik století předtím, kdy od 16. století vladařské schopnosti elity znatelně upadly. Tauer (1984, s. 255): „Sen mladoturků, stoupenců Midhata Paši, o vytvoření konstituční osmanské říše netrval dlouho. Nový sultán, rozčarován Midhatovou politikou, zbavil jej … hodnosti velkého vezíra a poslal ho do vyhnanství v Tá´ifu, kde ho dal později popravit. Slíbená ústava nebyla vůbec provedena, mladoturečtí stoupenci reforem byli nuceni zemi opustit… Abdülhamid, postrašen touto zahraniční činností a nedůvěřuje všem pokrokovějším a svobodomyslnějším kruhům v říši samotné a neustále se obávaje spiknutí a převratu, utvrzován v tom ještě dvorní kamarilou a zpátečnickým dvorním imámem … as-Sajjádím, vystupňoval časem svůj vládní režim v nejhorší despocii, za níž rafinovaným špiclovským systémem a terorem byl každý volnější projev krutě potlačován.“
Někdy se stává, že kompetentní vládnoucí elita s pozitivními snahami a racionálními přístupy vládne populaci, která je co do nadání a schopností někde mezi národy prvního a třetího světa. Pak se její kroky setkají s určitým úspěchem (populace má určitou – ale omezenou – míru schopností k využití a udržení vládních opatření majících vést k pokroku a modernizaci), ale povznesení na úroveň skutečně vyspělých zemí se nezdaří. Výsledky neodpovídají vynaloženým snahám. To je případ snah markýze Pombala, progresivního osvíceného diktátora, který se svého času pokoušel modernizovat a pozvednout Portugalsko, což se podařilo jen v omezené (ale ne úplně zanedbatelné) míře.
Důkazem pro rozhodující roli vnitřních kvalit jsou i opačné případy: v dějinách se mnohokrát stalo, že nadaným, schopným národům vládly despotické, totalitní, neefektivní či neschopné vlády, někdy jim dokonce vládli zločinci, lidé duševně nenormální nebo mentálně zaostalí. Ovšem u nadaných populací nevznikají éry vyloženě špatného vládnutí tak často a záhy jsou opět vystřídány dobami lepšího vládnutí odpovídajícího úrovni dané společnosti a civilizace se opět regeneruje. Můžeme uvést příklad Číny za císaře Čenga a jeho nástupce. Haywood et al. (1998, 2.24): „Ve snaze zajistit, aby dějiny Číny začínaly teprve od něho samotného, … přikázal zničit veškerá dějepisná díla, jakož i veškerá ‚podvratná‘ díla literární; kdo proti tomu protestoval, byl popraven. (…) Náklady … reforem zruinovaly celé hospodářství a jeho despotický způsob vlády vyvolal takovou nespokojenost, že po jeho smrti … vypukla občanská válka… Nedošlo však k obnovení někdejších států, a říše pokračovala bez úhony pod vládou Liou Panga, muže z lidu… … upravil některé příliš přísné … zákony, snížil daně a řadou reforem přispěl k obnovení hospodářské prosperity.“
I v evropských dějinách je známo mnoho příkladů takto špatných, despotických a diktátorských stylů vládnutí. Dokonce ani mimořádně špatné vlády, navíc vládnoucí relativně dlouho, samy o sobě zemi nezničí, a nakonec jsou vystřídány lepším vládnutím. Takovým krajním příkladem může být Rusko, které bylo špatnému vládnutí za socialistické éry vystaveno celých 70 let; v jeho první části zažilo teror, útlak, znárodnění průmyslu, rozvrat zemědělské výroby, emigraci a vyhošťování elit, a po celou dobu zažívalo katastrofální ekonomickou politiku, úpadek zemědělství, zaostávání průmyslu, všeobecnou byrokratizaci života a postupující neschopnost byrokracie, úpadek vědy, kultury i umění a další negativní efekty špatného vládnutí. Ale Rusko a jeho národ nebyly zničeny a dnes po dlouhodobém velmi špatnému vládnutí opět prochází obrodou a konsolidací politického systému, byť problematickou kvůli tíživému dědictví minulosti a přiměřenou vlastním možnostem. I když tedy špatné vládnutí způsobilo mnohým nadaným národům škody a problémy, tyto národy nebyly zničeny, nenastal u nich fatální trvalý úpadek, překonaly tento dočasně působící negativní vliv, vzniklé následky dokázaly napravit a zůstaly na cestě progresu. Později se u nich obnovily i lepší formy vlády nebo do jejich čela nastoupili kvalitnější lidé a tím se situace zlepšila i v oblasti vládnutí a politiky.
Je tedy vidět, že pokud kvalita a úroveň vládnutí neodpovídá kvalitám a úrovni daného národa, není tento nesoulad dlouhodobě udržitelný, protože populace má dlouhodobě převážně tak kvalitní vlády, jaké odpovídají jejich vnitřním kvalitám a úrovni. Navíc efekt takovýchto nesouladných vlád je eliminován úrovní vnitřních kvalit dané populace (dobré vládnutí nad nepříliš nadanou populací se nesetká s úspěchem, a naopak špatné vládnutí i s jeho negativním následky populace s vysokou inteligencí dokáže časem eliminovat). Vrozené kvality populace jsou tedy i v určování kvality, kompetence a pozitivních efektů politiky a vládnutí rozhodující.
Tvrzení, že vrozené kvality jsou primární a kvalita vládnutí je vlivem druhotného významu, dokazuje i skutečnost, že dokonce i za špatných či totalitních vlád někdy nadané národy dokázaly alespoň v některých oblastech (jako ekonomika, věda nebo umění) i tak vzkvétat, prosperovat či dosahovat úspěchů – pokud tyto oblasti negativní působení takových vlád nezasáhlo (nebo spíše v daných podmínkách nemohlo zasáhnout) nebo se dokonce těmto oblastem od jinak špatných vlád dostávalo podpory. I za špatných vlád některých časných císařů, kteří nastoupili po Augustovi, pokračoval hospodářský a kulturní rozkvět římské civilizace; i za despotické komunistické vlády Rusko dosáhlo významných úspěchů v kosmickém výzkumu, vesmírných letech a některých dalších oblastech vědy a techniky.
Vládnutí je už ze své podstaty příliš externí a obecný vliv, který nemůže být primární příčinou vyspělosti či zaostalosti
Člověk v čele státu je jedinou sobou, vládnoucí elita je nepočetná skupina lidí, a i úřednictva je omezený počet – a dosah jejich rozhodování a aplikace jejich rozhodnutí je limitovaný. Mohou do jisté míry ovlivňovat jednání lidí, utvářet určitý rámec norem a ovlivňovat celkové myšlenkové klima ve společnosti. Státní moc a politika ale nemůže ovlivňovat smýšlení, cítění a jednání každého jedince v každém okamžiku – už z podstaty věci tedy nemůže ovlivnit psychologii a konání každého jedince a ovlivnit jejich vrozené tendence, povahové vlastnosti, kvality, vlohy, schopnosti. I proto jsou pro určování povahy a úspěšnosti své společnosti důležitější sami lidé – to, jak smýšlejí, cítí a jednají v každodenním životě, autonomně každý jeden z nich – jak jsou iniciativní, aktivní, kreativní, co kdo dokáže vytvořit či založit, jak odpovědně, morálně, racionálně jednají v každodenním rozhodování životě – nebo naopak jakou měrou jsou nekompetentní, laxní, amorální, pasivní apod. Pro podobu a míru vyspělosti nebo zaostalosti každé společnosti jsou primární sami lidé, jejich smýšlení, emoce a jednání. Až na úrovni jednání jednotlivých lidí a potažmo celé populace se primárně rozhoduje, jak bude daná společnost vypadat a zda bude úspěšná. Tato úroveň jednotlivých lidí a celé populace je důležitější než to, kdo a jak jí vládne. Ale samozřejmě i obecný rámec, který stát vytváří, má svůj význam. Je to ovšem obecnější, méně intenzivně působící vliv, který vytváří nad společností určitý politický, administrativní a legislativní rámec, který samozřejmě může společnost znatelně ovlivňovat, ale ve velké většině případů není pro určování úrovně a progresu dané společnosti primární a rozhodující (a i pokud působí opravdu silně, je to působení dočasné).
Poměrně důležitý pozitivní přínos má vládnutí jen v etablování, nastavení a udržování racionálního rámce, který zajišťuje dobré fungování společnosti, harmonizaci vztahů v ní, uplatňování vrozených vloh lidí a zajišťování stability, míru a zákonnosti. Dobré vládnutí ale nepředstavuje přemrštěný vládní aktivismus a přehnané zasahování státu a byrokracie do chodu společnosti a ekonomiky. To vede k zaostávání, neefektivitě a pasivitě. Samozřejmě záleží i na podobě a povaze vládnutí – na tom, co přesně vláda prosazuje. Některá rozhodnutí mají na společnost pozitivní vliv, jiná negativní. Ale ve velké většině případů jsou to vlivy jen s omezeným rozsahem a dopadem, který nemá na celkovou podobu a vyspělost dané společnosti zásadní efekt. Existují samozřejmě extrémní případy velmi nebo mimořádně špatných vlád, které činí špatná rozhodnutí a zároveň příliš silně do společnosti zasahují, což vede k širokému uplatňování jejich špatné politiky, a zároveň přehnaný vliv státu a byrokracie sám o sobě má negativní efekt. Takové vládnutí dokáže dovést k úpadku a zaostání i nadanou a pracovitou populaci. Nejzřetelnějším příkladem je současná KLDR, v níž dlouhodobě a důsledně uplatňovaná socialistická hospodářská politika a tuhý totalitarismus vedly k extrémní hospodářské neefektivitě, chudobě a celkovému ustrnutí společnosti, dokonce k jakési její paralýze, radikálnímu narušení jejího přirozené fungování a k deformaci jejího myšlení. Dokonce i to je ale jen dočasný vliv a po opadnutí takového režimu se společnost tvořená nadanými lidmi opět může časem vzpamatovat.
Naopak to však neplatí – sebelepší vláda sama nemůže vytvořit úspěšnou prosperující civilizaci, pokud nevládne populaci, která má dostatek vrozených schopností k jejímu vytvoření. Ta je pro vznik civilizace primární a dobrá vláda jí může k úspěchu jen pomoci tím, že bude vládnout racionálně a zachová si zdravou míru a zdrženlivost. Může nadanou populaci jen zastřešit oním přiměřeně působícím racionálním rámcem vládnutí, v němž pak už se společnost může harmonicky, autonomně a v klidu vlastním úsilím, schopnostmi a rozvíjením talentů propracovávat k rozkvětu sama. Zároveň platí i vztah týkající se kvality vládnutí a obyvatelstva – dobré vlády vznikají převážně ve společnostech, které mají dostatek schopností je vytvořit; v jiných dobré a osvícené vlády příliš často nevznikají.
Kvalita kognitivní elity a celé populace je důležitější než kvalita politické reprezentace
Tezi, že vládnutí je až sekundární a jaksi nepřímo působící faktor v určování osudu lidských společností, podporují i nová zjištění, která ukazují, že schopnosti politických elit nejsou zdaleka tak důležité jako kvality populace jako celku a schopnosti skutečné kognitivní elity, působící ve sférách jako věda, technologie, umění nebo podnikání. Rindermann uvádí (2009, s. 20): „Chytrá frakce je zásadně důležitá pro společenský pokrok. Kognitivní schopnost politických vůdců je mnohem méně důležitá. (…) … výsledky jsou poněkud rozporné: na jedné straně mezinárodní rozdíly v důležitých aspektech společností (a můžeme tvrdit, v historickém vývoji národů) závisí na kognitivní schopnosti elity. Na druhé straně tyto rozdíly nezávisí na úrovni kognitivních schopností politiků. Lidé a národy sami o sobě se jeví být pro osud jejich zemí a společností důležitějšími než politici.“
Kvalita vládnutí má větší význam u nadaných populací s vysokým IQ
Můžeme také říci, že u nadaných populací je kvalita vládnutí důležitější než u méně nadaných, protože u nich má jeho efekt širší rozsah. Především proto, že díky svým kvalitám dokážou vytvářet vyspělé společnosti, a tudíž jsou zranitelnější vůči efektům špatného vládnutí, které je může značně poškodit a dovést k dočasnému úpadku. Ale jsou citlivější i vůči dobrému vládnutí. I když pro vytvoření vzkvétající civilizace jsou primární jejich vlastní kvality, samozřejmě i dobré vládnutí jim může znatelnou měrou k prosperitě pomoci, neboť díky svým vlohám jsou schopny prospěšný styl vládnutí lépe využívat a dobře na něj reagovat (např. zavedení příznivého prostředí pro podnikání schopná populace hojně využije k podnikatelské aktivitě a vytvoření hospodářské prosperity).
U méně nadaných populací na kvalitě vládnutí záleží v podstatně menší míře. Ani dobrá vláda je povznést na úroveň vyspělých národů nedokáže; nicméně i tak může u nich mít znatelný pozitivní efekt a přispět k tomu, že dosáhnou na své možnosti přiměřené civilizační úrovně. Pokud jim vládně špatná vláda, jejich společnost to poškodí, a vzhledem k nižší úrovni kvalit takové vládnutí vede dokonce k ještě horšímu efektu než u nadaných populací. Talentované populace díky svým kvalitám mohou efekty špatného vládnutí do určité míry oslabovat – například špatná hospodářská politika může vést ke zhoršení podmínek pro podnikání, ale díky vrozenému nadání obyvatel se hospodářství udržuje na určité úrovni v oblasti technologií, a i podnikatelská aktivita je jen do jisté míry utlumena. Naopak u málo nadaných špatná rozhodnutí vlády mohou mít ještě silnější efekt – třeba zhoršení podmínek pro podnikání má větší efekt u méně nadané populace, protože nemá a neprojevuje dostatek schopností a iniciativy sama o sobě ani při lepších podmínkách, a tím hůře si vede, když stát podmínky pro ekonomickou aktivitu ještě zhorší. Celkově tak platí, že čím je populace méně nadaná, tím je horší dopad špatné vlády, protože tím více může jejich působení zhoršit stav už tak chudé a zaostalé společnosti a tím spíše třeba i vybudit některé negativní sklony v obyvatelstvu (které se více vyskytují i méně nadaných populací), což může vést k jednání, které rovněž situaci v zemi ještě zhorší – třeba odmítání vzdělanosti a racionality, výzvy k násilí či náboženský radikalismus prosazované vládou nacházejí větší odezvu u populací s nižším IQ.
Na druhou stranu ale celková míra škod vyvolaných špatnou vládou není tak velká, protože ani při dobrém vládnutí nejsou schopny dosáhnout příliš vysoké úrovně. Celkový negativní efekt špatného vládnutí oproti dobrému je u nich menší.
Samozřejmě s ohledem na rozdílnou míru kvalit různých populací můžeme říci, že zde existuje určitá škála (a synergie): čím inteligentnější populace, tím lépe dobré vládnutí využívá a tím větší škody může utrpět špatným vládnutím, a naopak čím méně inteligentní populace, tím méně je schopna dobré vládnutí využít a tím méně může být poškozena špatným vládnutím – avšak samozřejmě i jí špatné vládnutí nějaké škody způsobí. Rovněž míra schopností vytvářet dobré vládnutí a frekvence zrodu schopných politických vůdců stejně jako míra výskytu špatných vlád a špatných vůdců odvisí od míry (dostatku či nedostatku) kvalit jednotlivých populací.
U nadaných populací existuje tedy větší rozsah, v němž mohou být dobrým či špatným vládnutím ovlivněny. Příkladem může být odlišná hospodářská politika v evropských zemích a USA po II. světové válce. Nejlepší hospodářskou politiku praktikovaly země jako Spojené státy nebo Švýcarsko, tedy příznivé podmínky pro podnikání a nízké daně, což se také projevilo jejich velkou poválečnou dynamikou a rozkvětem. Horší politiku praktikovaly země jako Německo, které postupně zatěžovaly ekonomiku více než je zdrávo, ale stále ještě šlo o poměrně přiměřenou zátěž a po válce zažilo rovněž velký hospodářský rozmach. Hůře si vedly země jako Francie nebo Švédsko, které svou ekonomiku zatížily značně a také se to časem projevilo znatelným poklesem jejich hospodářského výkonu. Ještě podstatně horší politiku praktikovala Británie, která znárodnila velké podniky a zavedla velmi vysoké daně, takže do 70. let téměř spadla na úroveň hospodářsky slabších zemí jižní Evropy. Nejhorší politiku samozřejmě praktikovaly socialistické země, které své ekonomiky za několik desetiletí poškodily velmi vážně a hospodářsky klesly na úroveň blízkou třetímu světu. Rozsah prosperity či naopak poškození hospodářského života těchto nadaných národů podle toho, jak dobrá či špatná politika v nich byla aplikována, je značný. Nicméně i tak tyto země v dlouhodobém výhledu zůstaly více či méně vyspělými zeměmi prvního světa; Británie zahájila hospodářskou obrodu v 80. letech, a i země východní Evropy po pádu socialismu nastoupily cestu zotavování z chybné hospodářské politiky.
V případě třetího světa můžeme jako relativně dobré vlády zmínit Turecko za éry Atatürka nebo vládu šáha v Íránu, kteří prováděli poměrně efektivní reformy a modernizaci, což mělo jistý úspěch. Méně dobrá vláda je v současném Íránu, která se vyznačuje značnou měrou autoritářství a neefektivity, nicméně určitou míru kompetence vykazuje a udržuje alespoň jakýsi elementární funkční řád. Ještě horší je pak třeba dnešní chaotická a nekompetentní vláda v Iráku nebo Afghánistánu. I v třetím světě jsou tedy rozdíly mezi zeměmi podle toho, jaké vlády v nich vládnou, ale stále platí, že patří mezi země třetího světa a závratné rozdíly mezi nimi nejsou. I šáhův Írán stále byl a zůstával zemí třetího světa stejně jako dnešní značnou měrou rozvrácený a nestabilní Irák.
Ačkoli jsou nadanější populace mají kvůli špatné vládě více co ztratit, jsou na druhé straně schopny se z dopadů špatné vlády rychleji zotavit. Naopak méně nadané populace mohou kvůli špatné vládě utrpět škody a potíže, z nichž se nemusí plně vzpamatovat dlouho dobu.