Toto pojednání zkoumá obnovu identity a dědictví ve vzkříšeném náboženství ‘Ásatrù’, jak bylo přejato v novopohanských i germánsko-pohanských hnutích a později bylo uzurpováno hnutím bílé síly. Toto pojednání zkoumá význam identity a dědictví v tomto hnutí, dotazování se na důležitost schopnosti ztotožnit se se systémem spřízněnosti a kolektivní pokrevnosti a pospolitosti v rámci tohoto systému. Tato obnova identity jde do hloubky ohledně dvou velmi odlišných aspektů téhož přesvědčení, vlastních novopohanství, jmenovitě Ásatrú a ódinismu. Jádrem obou komunit je nalezení nové cesty k vypořádání se s moderním světem prostřednictvím nalezení dědictví a jeho sdílení; bílé nadřazenosti rovnající se ódinismu bude věnována největší pozornost. Toto pojednání také zkoumá ideje Wotansvolku, germánsko-pohanské organizace, která uctívá staré bohy agendou bílého nadřazenectví, jež na ně pohlíží jako na hledače rasově čistého světa. Tento výzkum se povede prostřednictvím zkoumání historie obou novopohanských idejí kolektivní pokrevnosti, po němž následuje diskuse o tom, proč lze myšlenku o bílé nadřazenosti smísit s pohanstvím a hledáním společného dědictví. Čili závěrem s odpovědí, proč se moderní pohané snaží o návrat k rekonstrukcionalistickému ideálnímu světu, v němž mají moc působit na svět kolem sebe.
Pro účely tohoto pojednání budou použity oba výrazy Ásatrú a ódinismus, jak oba vyjadřují rozdílné významy, každý v rámci vlastní politiky a identity. (1) Tyto verze novopohanství umožňují lidem určité doby a místa pokusit se srovnat své pocity nedůvěry a všeobecně neznalosti svého místa ve společnosti. (2) Tyto pocity nedůvěry se mohou týkat až společnosti a také vlády a představitelů úřední moci, což zase způsobilo rozštěpení Ásatrú na dva odlišné náčrty; extrémně pravicové rasové věřící a ty s nediskriminačními praktikami uctívání. (3) Tj. ty, kteří věří tomu, že pouze příslušníkům dokonalé árijské rasy je dovoleno uctívat severské bohy, a ty, kteří věří, že každému je dovoleno uctívat svobodně. (4) [autor zde opomíjí hledisko etnického pohanství, tj. že každé etnikum na světě vytváří sobě vlastní duchovní obraz, aniž by to znamenalo nadřazování se vůči ostatním – pozn. překl.]
Blain a Wallis odkazují na kolektivně pokrevní skupiny jako na ‘rekonstrukcionalistický přístup’ k přejímání předkřesťanského stylu života při řešení problémů spojených s moderním způsobem života. (5) Gardell předpokládá, že jde o rekonstrukci, či opětovné vytvoření předkřesťanských tradic, ale takovou, jež klade přírodu do popředí víry jako z božského uctívání nejhodnotnější. (6) To zahrnuje opětovné vytvoření rituálů, filosofií a praktik, které jsou vhodné pro moderní dobu a obvykle s odkazem na specifická božstva z kulturního zázemí praktikujícího. (7) Tyto rituály jsou rekonstrukcí víry minulosti a chybějící konkrétní božstvo či božstva umožňuje roztříštěné skupiny, které neuctívají žádné bohy. Místo toho se zaměřují na uctívání skrytého lidu [huldufólk], přírodních duchů hluboko v zemi kolem nich. (8) Jak však poznamenává Kaplan, pohané kladou otázku, jak nejlépe lze tady a teď přivést zpátky k životu nepoužívané a odstraněné náboženství. (9)
Sedmdesátá léta 20. století zažila nárůst hnutí kontrakultury, vzešlého z frustrace předcházejícího desetiletí. (10) V roce 1973 založil v Anglii John Yeowell organizaci s názvem ‘The Committee for the Restoration of the Odinic Rite’ [Výbor pro obnovu ódinského ritu]. Téhož roku založil v Americe Stephen McNallen Viking Brotherhood [Vikinské bratrstvo], které se později přejmenovalo na Ásatrú Free Assembly. (11) Slovo Ásatrú pochází od skupiny Ásatruarmenn, kterou roku 1972 zformovala skupina Islanďanů, kteří si přáli obnovit své národní dědictví a historii. (12) Slovo Ásatrúwas, zvolené proto, aby se získalo uznání islandské vlády, znamená “víra v Ásy”, starověké bohy a příběhy. (13) Jednalo se nicméně jen o název, protože většina zúčastněných v Ásy nevěřila a jednoduše pečovala o své dědictví. (14)
Vzestup ódinistického hnutí v Americe začalo s ‘Odinist Fellowship’ [Ódinské společenství], které roku 1969 založila Else Christensenová (1913-2005) v Crystal River na Floridě. (15) Christensenová pevně věřila v rasovou nadřazenost bílé rasy, zvláště severských lidí, a antisionistické ideály organizace Aryan Nations, v nichž se tvrdí, že židovská spiknutí vedoucí bílého člověka k zatracení znamenaly úpadek západního světa. (16) Tato židovská spiknutí vedla Christensenovou k apelu na ódinisty ohledně kolapsu soudobé mocenské struktury a tvrzení, že jediným způsobem, jak zachránit sebe a svůj rod, je založení komunitně orientovaných rodových skupin. (17) Síla tohoto kmenového života spočívá v pospolitosti lidí, kteří spolu sdílí rasovou a etnickou spřízněnost, a jediný způsob, jak přežít jakoukoliv nadcházející válku, je prostřednictvím síly sdílené rasovými ódinskými pouty. (18) Jak můžeme vidět, vyznavači Ásatrù i ódinisté pečují o své dědictví po předcích a přejí si obnovit svá pouta k sobě navzájem, i když velmi odlišnými způsoby.
Toto pojednání se snaží pochopit důvod, proč je toto dědictví pro tyto skupiny tak důležité. Bílá nadřazenost, zvláště v severoamerické sféře, převládá a má mnoho podob a skupin. (19). Pro mnoho rasových novopohanů je myšlenka ódinismu spojena s jejich přímou minulostí a zkušeností jejich předků, a poskytuje jim spojení s těmi, kteří jsou součástí jejich sdružování dle spřízněnosti. (20) To také znovu upomíná na White Power mentalitu židovského spiknutí, v němž představitelé bílé nadřazenosti, jako Ben Klassen z ‘World Church of the Creator’ [Světová církev Stvořitele] předpokládá, že křesťanství je největší zradou bílé rasy, protože jeho prostřednictvím mohou židovští vládci ovládat bílé otroky. (21) Používání náboženství, křesťanského či pohanského, v prostředí bílého nadřazenectví, nabízí velké množství možnosti, které si mohou nová rekruti vyzkoušet a vyhledat, která vyhovuje jejich potřebám nejvíce. (22) Pro ty, kteří se připojují k ódinismu, se jedná o protest vůči selhání křesťanské církve v ochraně před převzetím nebělošskými entitami, zatímco ódinismus zůstává čistý a bílý a stále umožňuje víru v něco většího. (23)
Síla vlastní bílé rase vychází z myšlenky síly a moci v rámci skupiny, kterou spojuje pospolitost, prostřednictvím kmenového systému, rodinných jednotek a rasové čistoty. (24) Z tohoto důvodu David Lane (1938-2007), který si jako první získal proslulost v kruzích bílé nadřazenosti poté, co jej Ku Klux Klan vyloučil za šíření neonacistické literatury v jeho řadách (25), pomohl vytvořit ódinskou odnož známou jako wotanismus. (26) Lane byl členem mnoha hnutí bílé síly, než se zapojil do organizace ‘The Order’ a následně dostal trest odnětí svobody na 190 let ve věznici s maximální ostrahou, v níž vůj čas věnoval studiu ódinismu a rozvíjení árijského výklad pohanství. (27) Lane se pokoušel na svém bloku konvertovat křesťanské vězně na ódinismus, protože tvrdil, že se jedná o jediné náboženství, které bílé rase poskytuje bojovnickou mentalitu, jež jim umožňuje v tomto krutém světě přežít. (28) Lane se také pokoušel vnést do ódinismu myšlenku New Age prostřednictvím 40 denní meditace na vrcholku hory, během které mu árijští nadlidé seslali 14 slov a 88 předpisů. (29)
Jméno Wotan pochází z germánské formy jména Ódin, což znovu zdůrazňuje dědictví bílé rasy, (30) avšak onen Wotan se vrátí a povzbudí vzestup bílé rasy a boj za jejich rasu. (31) Lane ve svém úvodu k wotanistické knize Creed of Iron [Železná víra] píše, že Wotan je analogickým předkem hluboce zakořeněným v čisté genetické paměti, ale jak Lane tvrdí, zároveň ‘the Will Of The Aryan Nation’ [tj. vůlí árijských národů, zkráceně W.O.T.A.N.].(32) Wotan je v dějinách bílé rasy tím jediným stálým, rasa samotná se může s časem měnit, ale Wotan vždy zůstává zachráncem čekajícím, až bude vyžádán. (33) Wotansvolk se připisuje pod Laneových ’14 slov’ (34) a považuje se za přežití rasy ve sdíleném světonázoru ohledně pokrevní kolektivnosti a kmenového života. (35)
Zatímco wotanismus se možná týká života ve společenství a návratu k přírodě, také učí přesný opak křesťanství a tam, kde Bible říká “miluj své nepřátele”, učí wotanismus nepřátele rozdrtit a nechat jejich těla tam, kde je může vidět příští nepřítel. (36) Můžeme tuto tuto ideu vnímat prostřednictvím logiky odplaty, kdy členové skupiny budou vyhledávat způsoby, jak chránit a bojovat za kolektivní pokrevnost a dědictví, které stojí za obranu a boj až na smrt. (37) Pro toto konkrétní hnutí je dědictví, které nárokují, dědictvím předpokládané geneticky a rasově nadřazené bílé rasy, bojují za minulost i budoucnost proti všem těm, kteří by jim i jejich rase škodili. (38)
I přes nesmírné rozdíly mezi těmito skupinami všechny obsahují stejné základní principy rituálu a uctívání. Tyto rituály jsou navrženy a vytvořeny z fragmentů minulosti a porůznu je kombinují jako způsob, jak vejít do spojení se svou pokrevní přízní a přírodou. (39) Tyto skupiny rituály přizpůsobují, aby svého dědictví znovu nabyly. Pro mnoho z nich je přítomnost plná problémů moderní společnosti a tyto rituály používají jako únikový mechanismus. (40) Wotanistické rituály byly vytvořeny většinou za zdmi vězení a používají se jako způsob úniku z omezení jejich cel skrze ‘vědomí lidu’. Toto vědomí spojuje nekonečnou minulost s nekonečnou budoucností a poskytuje obřadníkovi moc árijské rasy, jež je pak schopna obřadníka spojit s předky i bohy. (41)
Vyznavači Ásatrú i ódinisté se pokoušejí dostat zpět ke své původní přirozenosti a dědictví prostřednictvím pohanských obřadů a obnovou severských svátků, jako jsou blòty. (42) Prostřednictvím těchto rituálů jsou praktikující schopni znovu nabýt dědictví, jež je jim ztraceno, a rekonstruovat svou identitu více v souladu s tím, jak vnímají a cítí, že by měli být prezentováni širšímu světu. (43) Toto jim umožňuje cítit se v pokrevně kolektivní společnosti lépe a přizpůsobit se modernímu světu, v němž se věnují předmoderním vírám a skutkům. Schopnost ztotožnit se a náležet do určité skupiny, založené na podobných vlastnostech, počítá s budování komunity a důvěrou, pramenící z komunity kolem nich. Přináležet do jistého náboženství či kmene umožňuje jedincům nalézt podobně smýšlející lidi, kteří sdílí tutéž víru a postoje a schopnost se s danou skupinou ztotožnit. (44)
Spojení se skupinou neospravedlňuje násilí, potřebuje někoho na pozici autority, aby násilí autorizoval a ospravedlnil. J.Z Smith postuluje teorii o Kánonu; že aby byly rituály i násilí uznány, musí být někdo u moci, aby došlo k autorizaci. Má schopnost cestovat komunitami, v nichž jsou četné myšlenkové proudy a ideje (jako je novopohanství), ale stává se platnoou pro každou komunitu n základě toho, kdo touto autoritativní postavou je. (45) Hervieu-Léger tvrdí, že pozice autority legitimizuje co je kánon a co ne, zatímco každá tradice dostane vlastní příběhy či texty, pouze relevantní autorita je schopna rozlišit mezi správnými. (46) Být v přítomnosti spojen prostřednictvím těchto tradic a příběhů s minulostí stmeluje členy skupiny dohromady. (47)
Bylo ukázáno, že pro ty, kteří se hlásí k novopohanskému způsobu života, je velmi důležité dědictví. Ať už je oním dědictví vstupní rituál v přírodě v rámci pokrevně kolektivního či kmenového uspořádání, nebo se drží minulosti a víry v nadřazenost svého rasového dědictví. Toto se zdá být odpovědí na moderní svět, v němž se lidé cítí ztracení, nesví a hledají něco, co je součástí toho, kým mohou být. Vazby s minulostí jsou věci, které lze uchopit, přinést do moderní společnosti a ukázat druhým v této pokrevně kolektivní společnosti. Tímto lidé získávají nejen dědictví, ale také získávají další kmen. Mezi tímto kmenem a obnovou dřívější identity získávají tyto skupiny moc na svou částí světa. Možná nejsou schopny zcela změnit svou situaci, ale prostřednictvím rituálů a dalších lidí mají moc změnit svou situaci prostřednictvím iluze o podkopání reality na takovou, jakou si ji přejí, dostatečně dlouhou, aby zapomněli, kde jsou. Tato moc překračuje rituál, poskytujíc formu komunity s kmenem. Klan stojí za to, aby se za něj bojovalo a závazkem je chránit jej. Rekonstrukce světa tímto způsobem počítá s vírou v něco většího. Poskytuje pohodlí ve víře, že moderní svět možná nepomine, ale lze z něho utéct a lze mu uniknou s podobně smýšlejícími pokrevně spřízněnými.
POZNÁMKY:
1 Egil Asprem, ‘Heathens up North: Politics, Polemics and Contemporary Norse Paganism in
Norway’, Pomegranate: The International Journal of Pagan Studies 10, no. 1 (3 October
2008): 45.
2 Jeffrey Kaplan, Radical Religion in America: Millenarian Movements from the Far Right to
the Children of Noah, 1st ed, Religion and Politics (Syracuse, N.Y: Syracuse University Press,
1997), xv.
3 Ibid., xviii.4 Mattias Gardell, Gods of the Blood: The Pagan Revival and White Separatism (Durham:
Duke University Press, 2003), 153.
5 Jenny Blain and Robert J. Wallis, ‘Heathenry’, in Handbook of Contemporary Paganism, ed.
Murphy Pizza and James Lewis (Leiden: Brill, 2009), 413.
6 Gardell, Gods of the Blood, 137.
7 Blain and Wallis, ‘Heathenry’, 415.
8 Michael Strmiska, ‘Ásatrù in Iceland: The Rebirth of Nordic Paganism?’, Nova Religio 4, no.
1 (October 2000): 113.
9 Kaplan, Radical Religion in America, 71.
10 Jennifer Snook, ‘Reconsidering Heathenry: The Construction of an Ethnic Folkway as
Religio-Ethnic Identity’, Nova Religio: The Journal of Alternative and Emergent Religions 16,
no. 3 (February 2013): 55.
11 Kaplan, Radical Religion in America, 18.
12 Strmiska, ‘Ásatrù in Iceland’, 112.
13 Kaplan, Radical Religion in America, 18.
14 Strmiska, ‘Ásatrù in Iceland’, 113.
15 Gardell, Gods of the Blood, 165.
16 Ibid., 166–170.
17 Ibid., 172–173.
18 Ibid., 173.
19 Betty A. Dobratz, ‘The Role of Religion in the Collective Identity of the White Racialist
Movement’, Journal for the Scientific Study of Religion 40, no. 2 (2001): 288.
20 George Michael, ‘David Lane and the Fourteen Words’, Totalitarian Movements and
Political Religions 10, no. 1 (March 2009): 54.
21 George Michael, Theology of Hate: A History of the World Church of the Creator(Gainesville: University Press of Florida, 2009), 22.
22 Dobratz, ‘The Role of Religion in the Collective Identity of the White Racialist Movement’,
292.
23 Ibid., 291.
24 Ibid., 290.
25 Michael, ‘David Lane and the Fourteen Words’, 44.
26 Ibid., 50.
27 Gardell, Gods of the Blood, 199.
28 Michael, ‘David Lane and the Fourteen Words’, 50.
29 Ibid., 51; Gardell, Gods of the Blood, 202–203.
30 Gardell, Gods of the Blood, 205.
31 Michael, ‘David Lane and the Fourteen Words’, 52.
32 Ron McVan, Creed Of Iron (St. Maries Idaho: 14 Word Press, 1997), 3.
33 Ibid., 41.
34 ‘We must secure the the existence of our people and a future for white Children” See
Michael, ‘David Lane and the Fourteen Words’, 43.
35 McVan, Creed Of Iron, 16.
36 Martin Durham, White Rage: The Extreme Right and American Politics, Extremism and
Democracy (London ; New York: Routledge, 2007), 73.
37 Garry Trompf, ‘The Logic of Retribution and the Study of Melanesian Religions’, Iran and
the Caucasus 1 (1997): 126–127.
38 Michael, ‘David Lane and the Fourteen Words’, 51–52.
39 Sabina Magliocco, ‘Reclamation, Appropriation and the Ecstatic Imagination in Modern
Pagan Ritual’, in Handbook of Contemporary Paganism, ed. Murphy Pizza and James Lewis
(Leiden: Brill, 2009), 223.
40 Ibid., 226.
41 Gardell, Gods of the Blood, 207–208.
42 Michael Strmiska, ‘Putting the Blood Back into Blót: The Revival of Animal Sacrifice in
Modern Nordic Paganism’, Pomegranate: The International Journal of Pagan Studies 9, no. 2
(5 September 2007): 156.
43 Ibid., 186; Magliocco, ‘Reclamation, Appropriation and the Ecstatic Imagination in Modern
Pagan Ritual’, 228.
44 Renate Ysseldyk, Kimberly Matheson, and Hymie Anisman, ‘Religiosity as Identity: Toward
an Understanding of Religion From a Social Identity Perspective’, Personality and Social
Psychology Review, 19 January 2010, 61.
45 Jonathan Z. Smith, Imagining Religion: From Babylon to Jonestown (Chicago: Univ. of
Chicago Press, 1988), 48–50.
46 Danièle Hervieu-Léger, ‘Religion as Memory: Reference to Tradition and the Constitution
of a Heritage of Belief in Modern Societies’, in The Pragmatics of Defining Religion: Contexts,
Concepts and Contests, ed. Jan G. Platvoet and Arie L. Molendijk, Numen Book Series 84
(Leiden: Brill, 1999), 89.
47 Danièle Hervieu-Léger, Religion as a Chain of Memory, trans. Simon Lee, Reprinted
(Cambridge: Polity Press, 2006), 87.
ODKAZY:
Asprem, Egil. ‘Heathens up North: Politics, Polemics and Contemporary Norse
Paganism in Norway’. Pomegranate: The International Journal of Pagan
Studies 10, no. 1 (3 October 2008): 41–69.
Blain, Jenny, and Robert J. Wallis. ‘Heathenry’. In Handbook of Contemporary
Paganism, edited by Murphy Pizza and James Lewis, 413–32. Leiden: Brill,
2009.
Dobratz, Betty A. ‘The Role of Religion in the Collective Identity of the White
Racialist Movement’. Journal for the Scientific Study of Religion 40, no. 2
(2001): 287–301.
Durham, Martin. White Rage: The Extreme Right and American Politics. Extremism
and Democracy. London ; New York: Routledge, 2007.
Gardell, Mattias. Gods of the Blood: The Pagan Revival and White Separatism.
Durham: Duke University Press, 2003.
Hervieu-Léger, Danièle. Religion as a Chain of Memory. Translated by Simon Lee.
Reprinted. Cambridge: Polity Press, 2006.
———. ‘Religion as Memory: Reference to Tradition and the Constitution of a
Heritage of Belief in Modern Societies’. In The Pragmatics of Defining
Religion: Contexts, Concepts and Contests, edited by Jan G. Platvoet and Arie
L. Molendijk, 73–92. Numen Book Series 84. Leiden: Brill, 1999.
Kaplan, Jeffrey. Radical Religion in America: Millenarian Movements from the Far
Right to the Children of Noah. 1st ed. Religion and Politics. Syracuse, N.Y:
Syracuse University Press, 1997.
Magliocco, Sabina. ‘Reclamation, Appropriation and the Ecstatic Imagination in
Modern Pagan Ritual’. In Handbook of Contemporary Paganism, edited by
Murphy Pizza and James Lewis, 223–40. Leiden: Brill, 2009.
McVan, Ron. Creed Of Iron. St. Maries Idaho: 14 Word Press, 1997.
Michael, George. ‘David Lane and the Fourteen Words’. Totalitarian Movements and
Political Religions 10, no. 1 (March 2009): 43–61.
———. Theology of Hate: A History of the World Church of the Creator. Gainesville:
University Press of Florida, 2009.
Smith, Jonathan Z. Imagining Religion: From Babylon to Jonestown. Chicago: Univ.
of Chicago Press, 1988.
Snook, Jennifer. ‘Reconsidering Heathenry: The Construction of an Ethnic Folkway as
Religio-Ethnic Identity’. Nova Religio: The Journal of Alternative and Emergent
Religions 16, no. 3 (February 2013): 52–76.
Strmiska, Michael. ‘Asatru in Iceland: The Rebirth of Nordic Paganism?’ Nova Religio
4, no. 1 (October 2000): 106–32.
———. ‘Putting the Blood Back into Blót: The Revival of Animal Sacrifice in Modern
Nordic Paganism’. Pomegranate: The International Journal of Pagan Studies
9, no. 2 (5 September 2007): 154–89.
Trompf, Garry. ‘The Logic of Retribution and the Study of Melanesian Religions’. Iran
and the Caucasus 1 (1997): 125–45.
Ysseldyk, Renate, Kimberly Matheson, and Hymie Anisman. ‘Religiosity as Identity:
Toward an Understanding of Religion From a Social Identity Perspective’.
Personality and Social Psychology Review, 19 January 2010.