Říkejme mu třeba pan Green…
Pan Green se narodil do chudých poměrů… na růžích ustláno neměl.
Dostal ovšem práci u bohatého obchodníka se starožitnostmi. Bylo to tak nějak logické, pracoval tam jeho otec i matka, otec byl zahradník a matka pokojská v rodinném penzionu.
Starožitník je sice nepřeplácel, ani pojištění jim neplatil, v podstatě pracovali za byt, stravu a drobné kapesné.
Pána a paní Greenovi však nikdy nenapadlo si stěžovat, nebo dokonce… uvažovat o změně.
Není se čemu divit, v širokém dalekém okolí byly takové poměry běžné už po staletí.
Samozřejmě, občas někoho napadlo, jak to, že oni mají hlavně dřinu a žádný vlastní majetek, a jejich páni si dělají celý den, co chtějí, a mají, na co si vzpomenou… ale tak to bylo vždy…
Jednou zavítala do jejich rozlehlého kraje cizinka. Byla mladá, krásy moc nepobrala, ale jakési kouzlo osobnosti tam bylo… A potkal ji právě pan Green na jedné z pochůzek pro svého pána.
Pozdravil… cizinců, a zváště cizinek v kraji moc nebylo… Ona pozdravila též.
“Na procházku?” zeptala se.
“Kdepak, vyřizuji něco svému pánovi, na procházky nemám čas…”
“Vážně?” optala se slečna… “Jak je to možné? Pracujete pro jiného… a sám nemáte nic… ani svobodu?”
Pravila… a šla dál…
Nicméně pro pana Greena bylo toto osudové setkání… “Opravdu…,” říkal si…, “copak je tohle spravedlnost?”
Šel domů a své pochyby sdělil rodičům… ti o takové rebelii nechtěli ani slyšet.
Šel do okolních domů… a všude hlásal svůj údiv nad tím, jak doposud žil… on i jeho soukmenovci.
Došlo to až tak daleko, že svoji myšlenku razantně a s bojovně vysunutou čelistí sdělil panu Starožitníkovi..
“Co bys tedy chtěl?” zeptal se obchodník.
“Být svým pánem… mít vlastní majetek, dělat si, co chci… být svobodný!”
“Aha, no dobrá… dám Ti tedy jeden z domů na svém pozemku, k tomu pole a zahradu a u mě budeš pracovat za plat… takhle se žije i v jiných, pokrokovějších a bohatších krajích…”
“Dobrá!” Pan Green cítil vítězství! A to stejné požadoval i pro ostatní!
Dostali co chtěli.
A svobodný život začal. Domy a pozemky, které dostali, byly opravdu pěkné.
“Ale kdo na nich bude pracovat?” ptal se pan Green svého nyní již zaměstnavatele.
“…no přece vy… i já tak začínal… a každý, kdo něco vlastní.. .o dům a pole a zahradu je třeba se starat… opravovat, šetřit na novou střechu, pole orat, sít, sklízet… zahradu obdělávat…”
“No počkejte…,”divil se pan Green, “… a kdy budu mít čas na tu svobodu? Dělat si co chci a utrácet své peníze?”
“Přece po práci… ve volném čase, který vám zbude… Ze začátku ho moc nebude, než se všechno zaběhne… pak to bude lepší… pokud nebude práce na zahradě nebo nějaké opravy v domě…”
“To si děláte legraci? Vy máte obrovský dům, pozemky, lidi, kteří pro vás pracují… a mně dáte malý dům a malý pozemek… abych se dřel…?! Ale já vím, čím to je… mým rodným jménem… rodina Greenů vždy dřela na vás, nevážíte si nás… chcete nás zničit!”
“Ale dal jsem vám dům… majetek.. svobodu..???
“Co to je svobodu? Laskavě mi dejte i lidi, co se mi o majetek budou starat… nebo lépe… Vy sám… za ta léta otročiny… Ano… Vy..! Staletí jste zneužíval mou rodinu… mé předky… mou vlastní krev..! Je načase se omluvit… a vynahradit nám to… nám všem..!”