První temné předzvěsti vyžadující naši pozornost tu byly už dávno, dostatek předvídavosti jsme ale neprojevili
První známky nadcházející imigrační katastrofy, která nám teprve nyní začíná být zřejmá, byly pozorovatelné nikoli v 70. a 80. letech, ale dokonce už v prvních desetiletích 20. století. Jen málokdo měl však tolik prozíravosti a předvídavosti, aby to chápal jako hrozbu už v oněch dobách. Mnoho lidí nepochopilo imigrační hrozbu ani na konci 20. století, kdy už nabývala na aktuálnosti a mnoho jich ji nechápe dokonce ani dnes.
V USA byly už ve 20. letech přítomny 1 až 2 miliony Mexičanů, přičemž stále méně jich přicházelo jen sezónně pracovat a naopak stále více se jich trvale usazovalo i s rodinami. Přibližně půl milionu Mexičanů vstoupilo do Ameriky ve 30. letech; milion v 40. letech a 2,5 milionu v 50. letech. Dnes je masivní hispánská imigrace největším problémem v rámci přistěhovalectví do Spojených států, hispánské etnikum je nejsilnější ze všech menšin, hispanizace jihu USA je hotovou věcí a Hispánci jsou ústředním faktorem v budoucí eliminaci bílé Ameriky a její proměně v zemi třetího světa.
Lothrop Stoddard migrační hrozbu chápal už ve 20. letech a již tehdy upozorňoval na její konkrétní projevy ve Francii a v USA. Americký Imigrační Akt roku 1924 radikálně omezující imigraci se přednostně vztahoval na Evropu a Asii a příliš nezohledňoval hrozbu migrace z Mexika a Latinské Ameriky. Tento nedostatek a hrozbu Stoddard předvídal a volal po řešení (1927, s. 213-17): „Od té doby uběhly jen tři roky. A přesto během této krátké doby nám naše zkušenost s naším jižním sousedem Mexikem připoměla jeden tvrdý a nepříjemný fakt, že s našimi vysokými životními standardy a lákavou prosperitou se jakákoli země s nízkou životní úrovní, na nichž se nevztahují naše restriktivní zákony se dříve či později (a obvykle dříve) stane zdrojem masové imigrace. (…) Je to ten samý starý příběh! Velcí zaměstnavatelé byli zainteresováni, pracovní agenti nabírali zájemce a mexická imigrace nabrala masových rozměrů. A tak se malí snědí nádeníci a posluhové vyrojili a pronikají daleko za naše státy na jižní hranici – ve skutečnosti kamkoli, kde je poptávka po levné práci. (…) A všude tito lidé s sebou přinášejí nevzdělanost, nevychovanost, špínu, nemoci a zlozvyky, které ve městech vytvářejí černé skvrny v podobě slumů, srážejí mzdy a snižují celkovou úroveň místního života. (…) Toto mexické ‚mírové pronikání‘ byla natolik rychlé, že mexický přistěhovalecký element ve Spojených státech dnes dosahuje pravděpodobně nejméně 1000 000. Ovšem, někdo ho dohaduje dokonce až v hodnotě 2000 000. Navíc se Mexičan začíná stávat trvalým problémem, protože si s sebou bere ženy a projevuje sklon usazovat se natrvalo. Pokud se něco nepodnikne, a to dosti rychle, budeme tu mít další rasový problém velmi obtížného charakteru. (…) Avšak Mexičan je ohledně Nového světa pouze nejbližším z několika dalších potenciálních imigračních problémů. Je tu Karibská oblast s miliony obyvatel, hlavně černochy a mulaty. (…) Navíc jižně od Mexika leží Střední a Jižní Amerika… Většina z oněch milionů zde jsou indiáni, černoši a míšenci nejrůznějších typů – a minimálně někteří z nich budou určitě usilovat o imigraci do Spojených států. Může nějaká střízlivá osoba při zvážení toho všeho popřít, že ‚Nový svět‘ by měl být podroben striktním kvótám?“
Ve Francii bylo přítomno už ve 20. letech několik set tisíc přistěhovalců z Afriky a jihovýchodní Asie, většinou jako vojáci pro mocenské a imperiální zájmy, ale i jako levná pracovní síla. Ve 40. a 50. letech přišlo do Francie několik set tisíc dalších přistěhovalců ze severní Afriky. Dnes je zjevné, že Francie bude jednou z prvních zemí Západu, která bude přistěhovalectvím z třetího světa zničena.
K Francii Stoddard ve 30. letech psal (1935, s. 86-7): „Proces afrikanizace ve skutečnosti už začal. Generální štáb má na základě úmyslu popořit francouzskou branou moc za to, že ve Francii musí být kdykoli mezi 65 000 a 100 000 příslušníky koloniálních jednotek. A velká část z nich jsou Senegalci a další černoši. Navíc od konce války mnoho ze služby nepropuštěných koloniálních vojáků (včetně nějakých z Indočíny) zůstalo v Francii. Je tu také určitá imigrace z kolonií. Tato různorodá směsice Berberů, Arabů, černochů, Malajců a Orientálců má sklon se usazovat v přístavních městech, velkoměstech a velkých průmyslových centrech. Zde se přirozeně propadají do řad málo placené nekvalifikvané nebo příležitosné práce – situace, která zaměstnavatelům není nepříjemná. Tento koloniální živel, směšující se s nižšími elementy francouzského obyvatelstva, je počátkem vzniku rasově smíšeného městského proletariátu. Příběh imperiálního Říma se tedy začíná opakovat.“
Stoddard si i celkově jasně uvědomoval zákeřnou nenápadnost první fáze imigrace, nutnost velké míry předvídavosti a neustálé ostražitosti (1927, s. 217): „Nesmíme nikdy zapomenout, že imigrace je problém, který tu bude vždy s námi a který bude vyžadovat neustálý dohled k preventivnímu zamezení rychle rostoucích zákeřných hrozeb z nenápadných počátků ke konečným důsledkům zničujících rozměrů. Imigrace zcela nepochybně ukázkově vystihuje časem prověřenou maximu: ‚Nepřetržitá ostražitost je cenou za bezpečí!‘“
Kolik dalších bílých lidí však projevilo takovou míru prozíravosti? Naprosté minimum. Ignorovat a nechat probíhat fatální imigrační hrozbu pro vlastní civilizaci téměř 100 let (fakticky v menší míře nastala už v první polovině 20. století) a pak si jí teprve v 10. a 20. letech 21. století začít tak trochu všímat, divit se, že jsou s ní potíže a připouštět si, že by to mohl být do budoucna problém, to už je bohužel pozdě a je to důkaz naprosté neschopnosti a omezenosti. Dokonce ani dnes není imigraci věnována zdaleka taková pozornost, jakou by vyžadovala.
Hrozbu imigrace chápal Stoddard naprosto zřetelně i v obecnějším náhledu a chápal logiku jejích příčin a dynamiky (1922, s. 5-6): „Mnoho slibně se rozvíjejících civilizací bylo zpustošeno a zničeno barbary bez dostatku intelektových schopností k znovuvybudování toho, co zničili. Dnes rozvoj vědy může oprostit naši vlastní civilizaci od hrozby válečného dobytí barbarskými hordami; nicméně tito lidé nás stále ohrožují zákeřnější hrozbou ‚mírového pronikání‘ do našich zemí. Obvykle vysoce plodní, často obdařeni neobvyklou fyzickou vitalitou a schopni snadné migrace využitím moderních prostředků dopravy, zaostalejší lidé našeho světa stále více tendují k vyhledávání center civilizace, přitahováni vysokými mzdami a pohodlnějšími životními podmínkami, které zde panují.“
Uvědomoval si i demografické změny v rasovém složení globální populace a to, že logicky povedou k migračním tlakům (1920, s. 7-9): „Etnický make-up barevného světa značně početně přečísluje bílý svět… Je to hrozivý nepoměr a jeho význam ještě zvyšuje výhled jeho dalšího navyšování. (…) A jaký je nevyhnutelný důsledek toho všeho? Může znamenat jen jedinou věc: mohutný, stále se zvyšující a ven směřující nápor populačních přebytků barevných lidí z přelidněných a chudých barevných zemí do blahobytných zemí Západu.“
Už tehdy si také Stoddard všímal problému klesání porodnosti a nástupu dysgenického trendu u bílých národů (1920, s. 160-2): „Jak se 19. století chýlilo ke svému konci, symptomy hluboké malátnosti se objevovaly na všech stranách. Dokonce i ty nejzásadnější ze všech faktorů, vitalita a kvalita rasy, nezůstaly imunní. Vitální statistiky začaly ukazovat hodnoty vysoce znepokojivé pro všechny přemýšlivé a starostlivé pozorovatele. Nejnápadnějším z těchto fenoménů byl úpadek porodnosti, který postihl téměř všechny bílé národy na konci 19. století, které ve Francii vyústily ve stav stagnující populace. (…) Tak tempo přírůstku, dokonce pod zatím nejpříhodnějšími biologickými podmínkami, vykazuje úpadek. Dalším velkým problémem je, že tyto ztenčující se lidské přírůstky jsou stále nižší a nižší biologické hodnoty. Kdekoli se člověk podívá na bílý svět, jsou to právě lidé s největším genetickým potenciálem, jejichž porodnost padá nejprudčeji… (…) Tento ‚dysgenický‘ trend, tak zlověstný pro budoucnost rasy, je melancholickou a samozřejmou pravdou našeho času. Taková je zlověstná, odvrácená strana moderní civilizace. (…) Všechny negativní fenomény, jako úpadek ideálů, bezuzdný materialismus, politický rozklad, sociální neklid a úpadek umění a literatury, jsou pouze vnějšími manifestacemi stejné základní choroby.“
Tyto dva fatální trendy také víceméně ignorujeme a neřešíme. Jako v případě imigrace jsme projevili naprostou laxnost a omezenost.
Co ve skutečnosti způsobuje pády civilizací
Výše uvedené nám ukazuje zásadní poznání: pády velkých civilizací minulosti (tím jsou myšleny zejména starověké civilizace v Orientu a Středomoří) nebyly způsobeny povrchními a přechodnými vnějšími vlivy (bujení byrokracie, morální úpadek, změkčilost vyvolaná luxusem atd.), jak je lidem často namlouváno. Byly zničeny, protože jejich bílé obyvatelstvo bylo přečísleno, zaplaveno a promíšeno rasově odlišnými přistěhovaleckými masami, většinou s nižší inteligencí a méně vyspělou, odlišnou kulturou (bílá rasa kdysi kompaktně osídlovala severní Afriku, centrální Asii, Přední a Střední východ a částečně i Indii). K tomu se většinou přidal vliv postupného snižování vrozených kvalit u domácí populace a v některých případech i celkový populační úbytek kvůli nedostatečné porodnosti. Dnes se se stejným fatálním scénářem potýká naše civilizace. Na rozdíl od padlých civilizací minulosti, které pořádně nevěděly, co se s nimi děje, my nemáme tuto omluvu. Povědomí o tom, co skutečně určuje osudy národů a civilizací, jsme získali už koncem 19. století, ale trestuhodně jsme ho ignorovali, nevyužili a zahodili šanci, kterou nám nabízelo. Naše selhání je o to fatálnější, že dnes k zániku směřuje celá bílá rasa a celá její civilizace. Civilizace minulosti byly lokální, vytvořeny početně omezenými skupinami lidí v rámci širšího celku bílé rasy. Proto i jejich pády byly lokálními událostmi, deprimujícími, ale ne fatálními. Vždy existovala další centra civilizace, a nebo ještě necivilizovaní bílí barbaři s tvrdým životem vyselektovanými vnitřními kvalitami, kteří prošli procesem kultivace a převzali pochodeň civilizace od padlých předchůdců.
Příčiny fenoménu dysgenického úpadku civilizace spočívají ve dvou základních paralelních tendencích. Za prvé, civilizovaný život z více různých důvodů vede k omezování porodnosti těch nadanějších a úspěšnějších (jedním z hlavních vlivů je, že nadanější lidé se na úkor reprodukce více věnují vzdělání, práci a obecně „vyšším“ intelektuálním činnostem a kvůli vědomému omezování porodnosti, které posiluje civilizační racionalita a kterým se nechají ovlivnit právě ti inteligentnější).
Zároveň v dysgenickém úpadku civilizace hraje roli i druhý důležitý faktor, a tím je oslabování a nakonec téměř úplná eliminace přirozené selekce. S rozvojem civilizace roste její bohatství a prosperita, zlepšuje se sociální a zdravotní péče a hygiena. Souhrnně: celková snadnost podmínek pro přežití se zvyšuje. Tím stále snadněji přežívají elementy, které v méně pokročilých stadiích civilizačního vývoje kvůli svému problémovému chování, neodpovědnosti a nízké inteligenci velmi často umíraly nebo alespoň neměly možnost se příliš reprodukovat.
To vše vede k postupnému snižování kvalit lidí, které vedly k vytvoření, udržování a rozvíjení civilizace – a tak se časem její vzestup obrátí v úpadek. Je to na první pohled paradox, ale civilizace postupně ničí vlastní biologické základy a tím nakonec i sebe samu.
Jak Stoddard konstatuje (1922, s. 15-6): „… civilizace má na své žijící nositele … zásadní vlivy nejhlubšího významu. A naneštěstí, tyto vlivy jsou v celkovém souhrnu převážně destruktivního charakteru. Krutá pravda obsažená v řádu světa je taková, že civilizace má sklon ke snižování vnitřních kvalit svých lidských nositelů; vyčerpávání kvalitních elementů; ničení oněch rasových kvalit, jež na počátku činí lidi schopnými chopit se úkolu vybudování civilizace.“
Svědectví historie ze starého Říma potvrzuje přítomnost dysgenického procesu, který byl jednou z příčin jeho pádu.
„Sexuální výstřelky asi snížily porodnost lidí, vyhýbání se manželství nebo jeho odkládání mělo podobný účinek. (…) Nejschopnější lidé se ženili poslední, měli nejméně dětí a umírali nejdříve.“
(Durant, Will: Caesar and Christ. New York, Simon and Schuster, 1944, p. 666).
„Víme zhruba o 50 patricijských klanech z 5. století pnl., ale do dob Caesara koncem 1. století pnl. jich přežilo pouze čtrnáct. Úpadek pokračoval v imperiálních dobách. Víme o rodinách zhruba čtyř set senátorů z roku 64 nl., ale během jediné generace polovina těchto rodin zmizela.“
(Day, John V.: Indo-European Origins: The Anthropological Evidence. Washington, DC: Institute for the Study of Man, 2001).
„Víme například z časů Caesara o 45 patriciích, z nichž pouze jediný měl potomky až do dob, kdy nastoupil Hadrián na trůn. Aemilsové, Fabiové, Manilové, Valeriové a všichni ostatní, s výjimkou Korneliů, zmizeli. Augustus a Klaudius povýšili do patricijského stavu 25 rodin, a všechny kromě šesti zmizely ještě před vládou Nervy.“
(Frank, Tenney, Ibid., pp. 704, 705).
Fenomén celkového poklesu porodnosti a vymírání, druhý fatální faktor, je opět způsoben více faktory. Jednu jejich část představují ty, které se zprvu projevují nástupem dysgenické regrese (jako vědomé omezování porodnosti, aby bylo možné se více věnovat práci nebo zábavě). Tyto vlivy omezující porodnost mají i obecnější záběr: sestupují společenskými vrstvami dolů a postupně se rozšiřují do většiny populace, dokonce i do nižších tříd. (Na druhou stranu jistá diference mezi třídami v síle jejich působení zůstává, takže stále kvůli nim více omezují porodnost ti nadprůměrní.) Celková porodnost tak začne od jisté doby znatelně klesat a v mnoha civilizacích nakonec klesne až pod úroveň pouhé populační obměny. K depopulaci jako takové přispívají i zvláštní faktory (které nejsou zároveň dysgenické) související hlavně s moderní civilizací: zánik agrární ekonomiky a vznik důchodových systémů, což znamená, že děti už nejsou levnou pracovní silou pro zemědělské práce a jediným zajištěním na stáří.
I o tomto trendu máme ze starého Říma svědectví.
„Jedním z nejvýznamnějších zel, s nimiž se musela imperiální vláda potýkat, byl rapidní populační úbytek. Italská populace nejen že téměř zmizela z měst, ale i obyvatelé venkova se nereprodukovali v počtech nutných pro své udržení.“
(Duff, A. M.: Freedmen in the Early Roman Empire, Oxford University Press 1928, p. 191).
„Centrum říše bylo vyčerpáno a vylidněno více než kterákoli z provincií. Rapidní úbytek svobodného obyvatelstva byl pozorován s děsem a úžasem, minimálně od dob Gracchů.“
(Merivale, Charles: The Romans Under the Empire, vol. 2. pp. 395, 396. 397).
Problém depopulace však není v pádech civilizací přítomen vždy. Někdy k jejich pádu vede jen cizorodá imigrace a dysgenický úpadek, takže lidé v prostoru původní civilizace se změní (čímž ona zanikne), ale jejich celkový počet se nesníží (může se dokonce zvýšit). Populační úbytek hrál roli v úpadku Západo- i Východořímské říše, ale například vůbec žádnou roli nehrál v úpadku starého Egypta; v oné době jeho obyvatel dokonce přibývalo.
Třetím a nejfatálnějším faktorem při pádech civilizací je postupná imigrace rasově a kulturně odlišných a většinou zaostalejších a méně kvalitních mas lidí, které zaplavují, vytlačují, přečíslují původní obyvatelstvo a postupně se s ním i mísí. Cizorodá destruktivní imigrace je způsobena tím, že dobré životní podmínky v ní logicky přitahují lidi z méně vyspělých a chudších částí světa; navíc k tomu přispívá i rozvoj vyspělé dopravy a komunikací a růst změkčilosti a humanity (a pokles etnocentrismu) ve vyspělých společnostech, což zvyšuje ochotu tuto v posledku destruktivní imigraci akceptovat. Každá vyspělá civilizace se už pro svoji prosperitu přitahující pozornost terčem cizorodé imigrace dříve či později stane a podle toho, jak se k ní postaví, rozhodne o svém dalším osudu.
I tento proces nám potvrzuje svědectví ze starého Říma.
„Nakonec, i pokud by se původní počty [domácího obyvatelstva] na půdě poloostrova razantně neztenčily, bylo takřka jisté, že původní rasa by ustoupila a podlehla téměř v plné šíři neustávajícímu importu otroků.“
(Merivale, Charles, Ibid.).
„Dnes je správné věnovat se ekonomickým faktorům, které přispěly k úpadku Říma. Avšak co leží v zákulisí, a neustále působilo ve všech příčinách dezintegrace Říma, byl nakonec do značné míry fakt, že lidé, kteří vybudovali Řím, ustoupili jiné rase.“
(Frank, Tenney, Ibid., p. 705).
„Zdá se nesporné, že otroci z východních provincií byli v Římě početně převažující… Velká populace otroků dala vznik početné třídě cizího původu… Římská politika propouštění otroků byla velmi liberální a garantováním svobody a občanství jim umožnila vmísit se a stát se součástí občanského těla Říma. Bývalí otroci a synové otroků se rozšířili do obchodu a řemesel, jež vyžadovaly občanský status, a za dnů Cicerona to již byli tito lidé, kteří představovali převažující element v plebejských třídách.“
(La Piana: Foreign Groups in Rome During the First Centuries of the Empire. The Harvard Theological Review, vol. XX, pp. 190, 191).
Příchod rasově a kulturně odlišné populace nenávratně změní svébytnou identitu a kulturu původního národa, což znamená jeho zničení. Stejný princip platí i pro identitu celých civilizací. Stoddard (1927, s. 95-6): „Pro každou sféru národní aktivity platí, že je výsledkem národní rasové kompozice, stejně jako lidská aktivita je důsledkem krve a temperamentu každého jedince. Zákony, instituce, ideály, celkový ráz národního života – tyto jsou pouze vnějšími projevy působícího rasového ducha uvnitř. Ale pokud se rasové složení národa změní, ráz národního života již dále neodpovídá lidem s odlišným temperamentem a mentalitou; důsledkem toho zákony, instituce, ideály a všechno ostatní buď projde radikální změnou, nebo úplně zanikne. Na rozdíl od jedince je národ potenciálně nesmrtelný. Avšak je zde jedna jistá cesta ke zničení národa – zničení nebo zásadní rozředění krve jeho tvůrců.“
„… přílivy cizorodé imigrace jsou smrtelnou hrozbu nejen … životním standardům a úrovni, ale … samotné národní integritě a rasové existenci. Jakou cenu má momentální ekonomický profit jako ‚levná práce‘ ve srovnání z těmito absolutně nejvyššími hodnotami?“ (1924, s. 234)
Do vyspělých civilizací také většinou migrují méně inteligentní a zaostalejší populace, neschopné samy dosáhnout vysokých standardů, přitahovány lepšími životními podmínkami. To postupně vede k celkovému snížení kvalit obyvatelstva procesu demografické výměny a míšení a tím i snížení celkové úrovně civilizace. Stoddard (1922, s. 6): „Příliv takových nižších elementů do civilizovaných společností je naprostá pohroma. Narušuje životní standardy, … vytlačuje … domácí elementy, a pokud (jak se obvykle děje v delším časovém výhledu) propukne míšení, rasové základy civilizace jsou podlomeny a pomíšená populace, neschopna nést dále vyspělou civilizaci s jejími nároky, klesá na nižší úroveň.“
Kulturně a rasově odlišná imigrace tedy znamená nezvratný rozklad a nakonec zánik původní národní identity, harmonie a jednoty. Kromě toho má imigrace většinou i obecně dysgenický efekt, neboť většinou pochází z populací s nižší úrovní inteligence a dalších kvalit. Tyto negativní trendy plynoucí z imigrace pak dále zesilují i následné efekty – míšení mezi domácími a přistěhovalci a vyšší porodnost přistěhovalců ve srovnání s domácím obyvatelstvem.
Kombinace těchto tří fatálních trendů stála za pádem starých civilizací starověku – i pádem té římské. Jak píše Herčík (1949, s. 354): „Něco podobného můžeme vidět ve starém Římě… (…) …zámožné třídy v jejím počtu obývalo… Augustus se marně snažil zastavit pokles porodů různými předpisy, které měly zvýšit počet manželství a počet dětí. Římských starousedlíků počtem obývalo a na jejich místo přicházeli potomci otroků a cizí usedlíci. Jestliže v roce 200 před Kristem bydlelo v Itálii asi 22 milionů lidí, bylo jich v roce 350 po Kristu pouze 5 milionů. Je pochopitelné, že za těchto okolností, které byly svědectvím umírajícího antického řádu, stačily poměrně nepatrné síly vandalských národů, aby rozvrátily římské impérium.“
Němé svědectví historie a archeologie
Při znalosti těchto skutečností se nám konečně objasní ony záhadné a skryté příčiny pozvolného, ale nezadržitelného a fatálního úpadku starých civilizací, který neměl žádnou dostačující příčinu spočívající ve vnějších okolnostech (tyto historiky často navrhované povrchní příčiny jejich trvalý zánik v žádném případě nemohou vysvětlit) nebo tu jakákoli, byť nedostatečná vnější příčina ani nebyla přítomna. Historie a archeologie nám u zaniklých civilizací odhaluje známky všestranné a nezadržitelné dekadence – úpadku organizačních schopností, morálky a intelektuálních výkonů a růst chudoby, zchátralosti, chaosu, zločinnosti a neschopnosti. Nepřítomnost nebo nedostatečná přesvědčivost údajných vnějších příčin úpadku nám jasně ukazuje, že zde musela být nějaká hlubší, všeobecnější (ač na rozdíl od vnějších vlivů méně viditelná) příčina, spočívající ve změně samotných lidí v dané civilizaci – ve ztrátě jejich vnitřních kvalit a původní identity.
Teprve dosažením tohoto poznání můžeme správně (pokud jde o příčiny) interpretovat výpovědi historiků o tom, co se dělo například ve starém Egyptě, harappské kultuře nebo starém Římě za časů jejich soumraku.
Lalouettová (2009, s. 272-273): „Egyptská země byla tak podminována zevnitř nejrůznějšími silami… Pokud jde o říši, její existence už byla jen čistě formální. Čas velkých princů byl ten tam. (…) Dlouhá linie nejmocnějších panovníků Egypta tak končí v chudobě a zapomnění. S Ramessovci končí i historie nezávislého Egypta. Z nejrůznějších koutů říše se valí invaze, které se zmocní země milované bohy na celé tisíciletí. Už tu nebyli velcí vojáci a prozíraví administrátoři, aby stát ochránili a přinesli mu blahobyt.“
„Zdá se, že potom expedice ustaly. Prosperita země se totiž postupně snižuje… Na daleké expedice do Núbie nebo Sýrie už nejsou prostředky. ‚Kruh‘ chudoby se uzavírá. Dolní Egypt a Memfis jsou přehlíženy, velké stavby jsou zrušeny. Svazky s africkým a asijským světem, tak pevně vybudované Thutmosovci a Ramessovci, se pomalu rozvolňují; říše, kterou už neudržuje pevná pěst faraona-vojáka ani vysoká duchovnost, se postupně rozpadá. Poslední Ramessovci byli slabými panovníky, ovládanými vysokými hodnostáři, zejména duchovními. Nedokážou už odvrátit stále silnější infiltraci cizinců do Egypta. Tato epocha už není slavná svými dobyvačnými výpravami ani prosperitou; dlouhá končící linie zvolna hyne v nečinnosti a bezmocnosti.“ (s. 265)
Kienitz (1991, s. 74-75): „Jak žalostně to v zemi vypadalo, osvětlují na konkrétních případech některá policejní akta. Referují o tom, jak dokonce místa posledního odpočinku velikánů minulosti, hroby vládců v ‚Údolí králů‘, jsou rabovány a pleněny lupičskými bandami. Za pozdějších faraónů nebyla tedy státní moc schopna účinně ochránit ani tato svatá místa. A není zapotřebí příliš bujné fantazie, abychom si dokázali představit, jak se ve zchudlých městech, kdysi tak skvělých, rozlézá lumpenproletariát a krade všechno, co se ještě dá ukrást.“
Johnson (2002, s. 209): „Egypt se nestal obětí barbarských hord, ale postupně podlehl vnitřnímu rozkladu. Kdybychom se nechali unést fantazií, mohli bychom říct, že Egypt, představující nejstarší spojitě se vyvíjející civilizaci, stál u zrodu kultury bronzového věku. Posléze ztratil tvůrčí potenciál a neměl už co nabídnout, takže uvízl v orientální malátnosti a služebnosti, čímž se oddělil od dynamického Západu.“
Souček (1974, s. 116): „Zdá se, že se vládní moc v Harappě na sklonku jejího trvání zhroutila, pořádek … se změnil v chaos a stabilita v nejistotu (zakopávání majetku, především šperků).“
Miltner (1978, s. 55-6): „Pořádek ve městě byl porušen, rozmohla se nekázeň a obyvatelé skrývali své šperky a zakopávali poklady. To jsou příznaky neklidu a nejistoty.“
„Za prvních věků 2. tisíciletí př. n. l. byla zničena a vypálena sídliště a města v severním Balúčistánu. Na jihu dosud nehrozily žádné útoky, leč vykopávky potvrzují celkové zhoršení úrovně civilizace v té době.“ (s. 55)
Wheeler (1973, s. 49): „Je totiž jasné, že Mohendžo-daro umíralo už dávno před svým konečným zánikem. Domy, které postupně narůstaly na rozvalinách starších staveb nebo na umělých plošinách v marné snaze vystoupit nad úroveň zátopových vod, byly čím dál tím chatrnější a stále častěji přepažované na pouhé kobky, určené pro množství společensky nejníže postaveného obyvatelstva. Vysoká terasa velké sýpky na západním okraji mohendžodarské citadely byla až do výšky 9,1 metru překryta nově vznikajícími stavbami stále horší kvality. Tehdy se už všude projevoval hospodářský úpadek.“
„Když se staré domy v Mohendžo-daru rozpadly, byly na jejich místě postaveny nové, chatrnější. (…) Když se začal úhledný roštovitý půdorys ulic a uliček v Mohendžo-daru začal rozpadat, jeho obyvatelé jako by ztratili všechnu občanskou hrdost. Pozdější výše položené stavby jsou většinou jen ubohé chatrče, nakupené na sebe bez ladu a skladu a určené pro množství společensky nejníže postaveného obyvatelstva.“ (s. 126)
Kinder a Hilgermann (1998, s. 105): „Podíl otrocké práce se stále snižoval, ale i počet svobodných rolníků klesal, neboť se mimo jiné nebyli sami schopni bránit proti ozbrojeným bandám. Svobodní rolníci předávali svůj pozemkový majetek velkostatkářům, kteří jim za to poskytovali ochranu uvnitř opevněných dvorců. Ze svobodných rolníků se tak stávali kolóni… (…) Od 3. století [nastal] odchod části nemajetných občanů z města na venkov, aby si jako kolóni zajistili alespoň holé živobytí, kterou jim město již nebylo schopno poskytovat. Vzhledem k omezení obchodu (nejisté dopravní podmínky) se začalo vzmáhat naturální hospodářství. Na konci císařského období se hospodářské těžiště přesunulo z měst, v nich životní úroveň neustále klesala a kde často přetrvávala anarchie, na venkov.“
Burian (1970, s. 233-4): „O krizi pohanského světa svědčil i neutěšený stav římské kultury ve 4. stol. n. l. (…) Básnictví … se jen zřídka povzneslo na vyšší uměleckou úroveň. (…) Formalismus spojený s obsahovou nicotností se projevuje v díle lyrika Decima Magna Ausonia… (…) Řím 4. stol. n. l. neznamenal již pro vývoj kultury zdaleka tolik, čím byl pro tvůrčí umělce v 1. a 2. stol. n. l. Provincializace kultury …, depresivní stagnace ve vývoji Říma, který se mohl opírat jen o staré kulturní tradice, byly příčinou poklesu kulturního významu věčného města. Ani výtvarné umění nebylo v lepší situaci než literární tvorba. I v jeho produktech se projevoval sílící měrou schematismus na úkor vžitého realistického podání, v němž byli římští umělci uznávanými mistry. Ztrácí i smysl pro harmonickou proporčnost zobrazovaných postav či scén, jejichž kompozice se stává příliš tvrdou, než aby působila přirozeným a vyrovnaným dojmem. Úbytek smyslu pro jednotu detailu a celku byl původním jevem upadajícího antického umění. Od 4. stol. n. l. se počalo rozvíjet křesťanské umění; avšak ani to … neobjevilo cestu, jež by mohla zabránit celkovému poklesu úrovně umělecké tvorby.“