Úroveň vrozených kvalit a specifické vrozené tendence jednotlivých ras – primární faktor určující civilizační vyspělost a svébytnou civilizační identitu
Čím je populace kvalitnější, tím efektivněji, produktivněji a zodpovědněji lidé vykonávají svá povolání, tím více společnost kypí tvůrčími činy, nápady, iniciativou ve vědě, kultuře i podnikání, tím lépe a spořádaněji fungují instituce, tím se lidé chovají zodpovědněji, spolehlivěji a racionálněji v každodenním životě, tím morálněji, důvěryhodněji a altruističtěji jednají mezilidských vztazích, tím méně je obecné laxnosti, nekompetence, amorálnosti, ignorance a sociálních problémů všeho druhu, plynoucích z nedostatku inteligence, morálky a disciplíny. A samozřejmě i naopak – čím je populace méně kvalitní, tím hůře si vede ve vykonávání profesí, je méně aktivity, tvůrčích činů, iniciativy ve všech oborech lidské aktivity, tím horší a disharmoničtější jsou sociální vztahy, tím více je sociálních problémů, iracionality, amorálnosti, neodpovědnosti, laxnosti, pasivity, nekompetence.
Inteligence a přidružené kvality jako pracovitost podle výzkumů odpovídají za nejméně polovinu, ale většinou za 2/3 či ¾ v ukazatelích vyspělosti civilizace a jejích úspěchů – jako hospodářská vyspělost, politická vyspělost, úspěchy na poli vědy a kultury atd.
Úroveň vědomostí a intelektuálních schopností národů (testy PISA, TIMSS a další) velmi silně korelují s národním IQ – typicky mezi 0,80 a více než 0,90. Množství akademických publikací koreluje s národním IQ na hodnotě 0,87, index produkce patentů 0,51, intelektuální autonomie 0,63, počet vědců a inženýrů 0,63, technologické exporty 0,38, gramotnost 0,71, počet let vzdělání 0,77, sekundární vzdělání 0,72, vysokoškolské vzdělání 0,74 a kvalita škol 0,74. Pokroky ve výzkumu, inovacích a rozvoji, ukazující míru uplatnění vzdělání a vědomostí v praxi (zkoumáno v období 1990–2003) značně korelují s národním IQ – klasická korelace činí 0,666, korelace jinou metodou dokonce 0,828.
Národní IQ značně koreluje s ukazateli svědčícími o hospodářské vyspělosti a prosperitě. Korelace mezi národním IQ a výší HDP na hlavu se pohybuje zhruba od 0,60 do více než 0,80. Také koreluje s mírou celkového hospodářského růstu (obvykle kolem 0,40–0,50). Úroveň hospodářského růstu (EGR), kdy je růst měřen ne procentuálně, ale absolutně v dolarech, koreluje významně s IQ národa – 0,747. V dolarech vyjádřený hospodářský růst národů v letech 1500–2000 koreluje s jejich IQ na hodnotě 0,709. Národní IQ a míra hospodářské svobody podle pěti studií koreluje v rozmezí od 0,52 do 0,76. Národní IQ pozitivně koreluje i s příjmy (0,47), s mírou investic jako podílu na HDP (0,61), s mírou úspor (0,48) a s podílem osob samostatně výdělečně činných (0,49). Naopak IQ národů silně negativně koreluje s ukazateli naznačujícími hospodářskou zalostalost: s mírou zaměstnanosti v zemědělství (dle dvou studií –0,70 a –0,71), s mírou nerovnosti v příjmech (dle pěti studií od –0,51 do –0,60), s procentuálním výskytem chudoby (–0,63) a s podvýživou (–0,50). Negativně koreluje také s mírou nezaměstnanosti (–0,76). Inteligentnější národy tedy mají větší a zároveň rovnoměrněji rozdělené bohatství mezi svými členy, těší se větší rovnosti v příjmech, mají méně chudých a nezaměstnaných. V jednom výzkum byla nalezena negativní korelace mezi IQ obyvatelstva a mírou nerovnosti (Gini) – 0,538. Ve výzkumu efektivity využití zdrojů (Power Resources), měřenou mírou rovnosti v distribuci intelektuálních a ekonomických zdrojů ve společnosti, byla zjištěna korelace s IQ národů na hodnotě 0,75.
Míra demokratizace a úroveň občanských svobod koreluje značně s národním IQ. V šesti výzkumech byly mezi IQ národů a mírou demokratičnosti nalezeny pozitivní korelace v hodnotách od 0,53 do 0,79. V pěti výzkumech byly nalezeny výrazné až silné korelace mezi mírou politické svobody a rozsahem občanských práv v rozmezí od 0,49 do 0,77. Ve dvou výzkumech měřících demokratizaci přímo mírou politických práv a občanských svobod byly nalezeny výrazné korelace 0,57 a 0,58. S vládou zákona (měřenou mírou nezávislosti justice a vymahatelností práva občany u soudů) IQ národů koreluje podle tří výzkumů na hodnotách 0,62, 0,64 a 0,82. Čím je vyšší národní IQ, tím spíše bude nakloněn efektivnějším liberálnějším formám hospodářství. Mezi IQ a indexem ekonomické svobody (IEF) byla nalezena významná korelace 0,418. Mezi komplexnějšími ukazateli hospodářské svobody (EFR) (definované ukazateli jako výše daní, míra regulací, právní ochrana soukromého majetku atd.) a IQ byla nalezena ještě vyšší hodnota 0,606. Efektivita byrokracie silně souvisí s IQ – v jednom výzkumu byla zjištěna korelace mezi rychlostí a kvalitou rozhodování úředníků a národním IQ o hodnotě 0,64; celková kvalita státních institucí koreluje na hodnotě 0,70 a schopnosti politiků korelují na úrovni 0,36. Národy s vyšším IQ mají menší tendenci k bujení byrokracie a lépe své úřednické aparáty omezují. Mezi národním IQ a velikostí vlády byla v jednom výzkum zjištěna negativní korelace –0,47. Inteligentnější národy vykazují výrazně méně korupce. V souboru 10 výzkumů byly nalezeny negativní korelace mezi indexem vnímání korupce (CPI) a národním IQ v rozmezí –0,28 až –0,68.
Národní IQ kladně koreluje i s dalšími specifičtějšími sociálními pozitivními ukazateli – s úrovní vzdělání čerstvě dospělých (0,78), počtem knih (0,59), meziosobní důvěrou (0,49), mírou úspěšně vyřešených vražd (0,32). Naopak záporně koreluje s negativními, jako výskyt válek (–0,22) nebo výskyt HIV (–0,48). Národní IQ negativně koreluje i s výskytem kriminálních činů jako napadení (–0,21), znásilnění (–0,29) a vražda (podle tří výzkumů –0,25, –0,50 a –0,82).
Index lidského rozvoje (HDI) (definován třemi hlavními ukazateli – délkou života, mírou znalostí a úrovní životního standardu) vysoce koreluje s IQ národů. V souboru 176 zemí byla shledána korelace 0,776. Celková kvalita života a životních podmínek (QHC) (definována měřítky jako průměrná délka života, výše mezd, míra gramotnosti, možnosti vyššího vzdělání atd.) koreluje s IQ národů velmi silně – dle výzkumů v různých vzorcích národů byly korelace 0,725, 0,791, 0,805 a 0,839.
(Zdroj: články a publikace od Lynna a Vanhanena a články od Rindermanna.)
Rindermann shrnuje (2008, s. 135): „Korelace … ukazují úzké vztahy mezi kognitivními schopnostmi a atributy vztahujícími se ke vzdělání. V zemích s mladými dospělými vzdělanými na vysoké úrovni je dobrá kvalita a kvantita školního vzdělání a hodně knih v domácnostech… Ale jsou zde i vysoké korelace se společenskými, politickými a hospodářskými proměnnými včetně kvality a rychlosti byrokracie, vlády zákona, ekonomické svobody a růstu. (…) Zvýšení IQ o 10 bodů odpovídá zdvojnásobení HDP (Dickerson, 2006). Dokonce i důvěra mezi osobami a míra vyřešených případů vražd jsou pozitivně asociovány s inteligencí a znalostmi. Negativně koreluje míra vražd, válek, výskyt infekce HIV, vysoké náklady na vládu, příjmová nerovnost…“
„Státy, které mají populaci s vysokými kognitivními schopnostmi, jsou nejen bohatší, v průměru jsou také svobodnější a demokratičtější, je v nich více rozvíjena vláda zákona a rovnost a jejich vlády jsou kompetentnější. Tyto společnosti mají nižší míru vražd a jsou mírumilovnější…“
Vrozené kvality jsou tedy základem vyspělosti a úspěchů některých civilizací, ne vnější podmínky jako přírodní zdroje apod. A pokud někdo tvrdí, že je to díky nějakým kulturním hodnotám nebo efektivnímu uspořádání, plete si příčinu s následkem, protože tyto hodnoty či efektivní uspořádání jsou až projevem a důsledkem vysoké úrovně vrozených kvalit u určitých populačních skupin (tj. jen vnitřně nadané populace přirozeně inklinují k oceňování vzdělanosti nebo jsou schopny vytvářet efektivní uspořádání politiky a ekonomiky).
I v rámci jednotlivých rasových skupin existuje jasná kvalitativní hierarchie, která je hlavním faktorem sociálního rozvrstvení a výskytu žádoucích i nežádoucích jevů a charakteristik u jedinců i celých sociálních vrstev.
| Ekonomické a sociální fenomény a IQ – bílí Američané (Herrnstein a Murray, 1994) | |||||
| IQ | <75 | 75-90 | 90-110 | 110-125 | >125 |
| Nezaměstnaný více než 1 měsíc v roce (muži) | 12 | 10 | 7 | 7 | 2 |
| Rozvod do 5 let | 21 | 22 | 23 | 15 | 9 |
| Někdy ve vězení (muži) | 7 | 7 | 3 | 1 | 0 |
| Vyloučen(a) ze střední školy | 55 | 35 | 6 | 0,4 | 0 |
Svobodná matka/neúplná rodina 34 22 14 8 4
Pod hranicí chudoby 24 14 7 4 1
Dlouhodobě závislý(á) na podpoře 28 20 14 10 7
Dokončil(a) střední školu 45 65 94 99,6 100
Univerzitní titul 0 1 8 38 75
Příjem (USD, věk 32 let) 5000 12 400 20 000 27 000 36 000
Murray a Herrnstein zjistili, že v daných ukazatelích jsou mnohem důležitější vrozené kvality jedince než prostředí/socioekonomické zázemí, z něhož pochází.
Mnohé rysy kultur jsou dány obecnými vrozenými tendencemi ras, které je vytvářejí a utvářejí i některé jejich konkrétnější formy. Jobling píše (2008): „Víme, že genetické rozdíly vedou k rozdílům mezi skupinami a že rysy osobnosti jsou zhruba z 50 % dědičné. Tudíž rozličné rysy kterékoli kultury, které jsou zakořeněny v osobnostech lidí, kteří ji konstituují, mají téměř určitě nějakou biologickou bázi.“
Například konformita severních Asiatů je vrozený rys dán jejich rasou a v Číně dostal konkrétnější formu v podobě konfucianismu, avšak stejný povahový rys vykazují Japonci a Korejci i bez jeho konkrétní formulace v konfucianismu. Lynn (2007, s. 162): „Nicméně připisovat konformitu Číňanů konfucianismu je sporné, protože Japonci a Korejci zjevně vykazují stejnou charakteristiku, i když u nich konfucianismus není. Konformita severovýchodních Asiatů se spíše než jako kulturní specifikum spjaté s Čínou jeví jako rasová charakteristika.“ Stejně tak rigidní, strnulý, netolerantní výklad islámu se odvíjí především od vrozeného naturelu populací, které ho převážně vyznávají. Důkazem je, že například už v pozdně starověkém Egyptě, kdy v něm převážilo tmavší orientální obyvatelstvo podobné současnému, pojímalo obdobně předcházející staroegyptské náboženství. Kienitz (1991, s. 187): „… bylo zde duchovní ustrnutí a nehybnost, nesmírné přeceňování všemožných formulí a vnějších rituálů kultu, úzkostlivě přesné plnění náboženského zákona. Kněží měli neuvěřitelný vliv na masy, které byly stále primitivnější, pasívní, ale se zřejmým sklonem k fanatismu.“ Je vidět, že dnešní podoba islámu není dána jím samotným, jako spíše vrozeným naturelem lidí ho vyznávajících a obdobně by si v souladu se svými sklony „upravilo“ i kterékoli jiné náboženství.
Také například konstantní vyšší míra individualismu u bílých národů se jeví jako trvalá vrozená charakteristika a nikoli něco, co by vzniklo působením prostředí nebo bylo dílem jakési historické náhody. A dokud ještě v Orientu převažovalo bělošské obyvatelstvo, vyznačovaly se tamní kultury inklinací k racionalitě, která byla spontánním vyjádřením vrozených tendencí tehdy tam žijících bílých lidí. Bogdanov (1978, s. 12-3): „A kupodivu, nikoliv slepá víra, nýbrž rozum nabývá vrchu v poměru k světu u středoasijských národů árijského původu. ‚Rozum,‘ praví se v Kalila va-Dimma, ‚je základem všeho dobra, klíčem každého přání, nikdo se bez něj neobejde… Pročež není nic lepšího než rozum a vzdělání.‘“ Pro mnohé je to asi překvapující, když je dnes tato oblast spojována naopak s mystikou a iracionálnem, což je ovšem zase jen projev odlišné vrozené mentality tmavšího obyvatelstva, které tam od jisté doby převážilo.
Fatální trendy, jimž čelíme
Fatálními trendy současnosti nejsou nesmysly jako globální oteplování (nějaké menší jistě probíhá, ale nic katastrofického nezpůsobí a je to přirozené kolísání klimatu, které člověk nezpůsobil a neovlivní a které probíhalo na naší planetě vždy). Nejsou to ani problémy, na nichž možná něco je, ale nejsou žádnou fatální akutní hrozbou (jako otázka dostatku nerostných surovin v budoucnu). Naši civilizaci fatálně neohrožují, jak je nám často namlouváno, ani morální úpadek, ztráta hodnot a oslabení tradičních institucí (teorie typického kulturalisty Fergusona), zhoršení úrovně školství, bujení byrokracie, „rostoucí složitost a nákladnost systému“ (rádoby sofistikovaná módní teorie od Taintera), vysoké daně, zadlužení atd. To jsou problémy, které mohou naši civilizaci způsobit jisté problémy, ne ji však skutečně zničit. A prvořadé není ani zvolení nebo nezvolení Trumpa a členství či nečlenství Británie v EU. V naší civilizaci probíhají výše popsané tři fatální trendy: cizorodá imigrace z třetího světa, dysgenický proces a vymírání.
Vymírání – vytrácení bílé rasy ze scény historie
Celkový pokles pod populační obměnu v bílých národech nastoupil ze všech fatálních trendů nejpozději, ve většině zemí někdy v 80. letech. I tak je ale už několik desetiletí realitou a měl být řešen. Porodnost ve vyspělých bílých zemích se poněkud liší a s tím i naléhavost situace, ovšem všude je pod úrovní 2,1 dítěte na ženu, nutné k udržení populace. Většinou se pohybuje od 1,2 do 1,8. V USA je porodnost bělochů 1,7–1,8, kolem 1,3 v Itálii, Maďarsku, Polsku a Španělsku, kolem 1,5 v Německu, kolem 1,7 v Británii, Francii a skandinávských zemích.
Buchanan (2004, s. 33-4): „Stejně jako byl po dlouhou dobu růst počtu obyvatel známkou zdravých národů a vzestupu civilizací, snižování počtu obyvatel bylo znamením úpadku. Je-li toto pravda, potom se západní civilizace, odhlédneme-li od její moci a bohatství, ocitá v kritickém stavu. Neboť západní lid se … začíná vytrácet. (…) Zatímco počet obyvatel ve světě se za 40 roků zdvojnásobil na 6 miliard, evropské národy se přestaly reprodukovat. Počet jejich obyvatel stagnoval a v mnoha zemích již začal klesat. (…) Evropa začala vymírat. Prognóza je temná. V letech 2000 až 2050 vzroste počet obyvatel ve světě o více než 3 miliardy, tj. na více než 9 miliard. K tomuto nárůstu globálního počtu obyvatel o více než 50 % však dojde výhradně v Asii, Africe a Latinské Americe, přičemž 100 milionů lidí evropského původu ze země zmizí. V roce 1960 tvořili lidé evropského původu jednu čtvrtinu světové populace, v roce 2000 jednu šestinu a v roce 2050 budou tvořit jednu desetinu. To jsou statistické údaje, jež se týkají mizející rasy.“
„Pokud se plodnost v Evropě nezvýší, sníží se v roce 2050 počet evropských dětí pod 15 let o 40 %, na 87 milionů, přičemž počet starých lidí vzroste o 50 %, tedy na 169 milionů. Průměrný střední věk Evropana bude 50 roků, což je nejvyšší věk v historii a o 9 roků větší než současný průměrný střední věk v Japonsku.“ (s. 46)
„V roce 2000 byly 494 miliony Evropanů ve věku od 15 do 65 let. V roce 2050 tento počet poklesne na 365 milionů. Současný počet 107 milionů ve věku nad 65 let se však zvýší na 172 miliony. Za 50 roků se poměr mladých Evropanů a Evropanů ve středním věku k těm starším a pokročilejšího věku sníží z 5:1 na 2:1.“ (s. 142)
„Jak však Evropa vymírá, třetí svět dodává každých 15 měsíců 100 milionů lidí – jedno nové Mexiko. V roce 2050 bude ve třetím světě 40 nových Mexik, naproti tomu Evropa přijde o souhrnný počet obyvatel Belgie, Holandska, Dánska, Švédska, Norska – a Německa!“ (s. 36)
Počet rodilých Němců mezi lety 2000 a 2050 poklesne zhruba o 23 milionů lidí, na 55 milionů. Třetině Němců bude nad 65 let. Do konce století poklesne počet rodilých Němců o 53 %, na 38,5 milionu. Ve Španělsku by mezi lety 2000 a 2050 měl poklesnout počet Španělů o 25 %, počet lidí nad 65 let by se měl zvýšit o 117 % a jejich průměrný věk by měl činit 55 roků. V Itálii by se měl mezi lety 2000 a 2050 počet původních obyvatel snížit z 54 na 41 milionů a 40 % z nich bude starší 65 let. Rumunsko ztratí do roku 2050 22 % svého obyvatelstva, Lotyšsko 19 %, Litva 17 %, Maďarsko a Chorvatsko 16 %. Očekává se, že počet obyvatel Polska klesne ze 38 miliónů na 32 miliónů v roce 2050.
V některých západních zemích (severské země, Francie, Británie, USA) jsou čísla porodnosti původního obyvatelstva o něco příznivější, ale i tak vymírají a stárnou, jen pomaleji. Navíc tak jako tak jejich obyvatelstvo dysgenicky upadá a je postupně nahrazováno přistěhovalci.
Masová imigrace z třetího světa – konec bílé rasy
Imigrace z chudých zemí třetího světa probíhala v menší míře už v první polovině 20. století (a už tehdy byl nejvyšší čas ji preventivně natrvalo zastavit) a od 70. let začala nabírat masový charakter. V roce 2000 tvořili neběloši 28 % obyvatelstva USA, v polovině tohoto století budou lidé nebělošského původu tvořit už nejméně 55 % obyvatel. Celkový počet bělochů bude v příštích desetiletích stagnovat lehce nad 200 miliony a později začne klesat. Počet nebělochů bude v roce 2050 mezi 220 a 230 miliony a v roce 2100 kolem 300 milionů (nejméně polovina bude tvořena Hispánci, kteří se stanou dominantní silou v sociokulturní přeměně USA). V Kanadě činil v roce 2020 podíl lidí neevropského původu zhruba 25 % obyvatel a bude dále narůstat. I když imigrace je pomalejší než do USA, běloši se v Kanadě stanou menšinou asi ještě před koncem 21. století. Imigranti pocházejí z východní i jihovýchodní Asie, Středního východu, Latinské Ameriky i Afriky.
Do Evropy migrují především lidé ze severní a subsaharské Afriky a z Předního a Středního východu. Když vezmeme v úvahu vyšší porodnost přistěhovalců, zvyšování imigrace, ilegální imigraci a úbytek bílého obyvatelstva, tak se v evropských zemích podíl lidí nebělošského původu na celkovém obyvatelstvu mezi lety 2000 a 2050 zvýší nejméně 4x. V roce 2000 se jejich podíl pohyboval většinou mezi 4 a 12 %, v roce 2050 to bude 20 až 40 %. V Británii bylo v roce 2001 3,5 milionu obyvatel neevropského původu, v roce 2031 to bude 15,5 milionu a v roce 2061 už 70 milionů. Počet rodilých Evropanů se přitom do poloviny století sníží zhruba o 15 %. Menšinou s méně než 50% zastoupením by se běloši v Evropě mohli stát už v roce 2090.
Do Austrálie a na Nový Zéland proudí imigrace hlavně z východní Asie a Středního východu. Do roku 2030 zde klesne podíl bílého obyvatelstva na zhruba 70 % a menšinou se stane během několika dalších desetiletí.
Dalším faktorem v eliminaci původního obyvatelstva je vyšší natalita menšin. I když po přistěhování porodnost etnických menšin většinou poklesne, přesto je stále znatelně vyšší než u domácí populace, zhruba o 50 %. V roce 2000 měli ve Francii běloši porodnost 1,9, menšiny 2,8, v Nizozemsku byla stejná čísla 1,7 a 2,5 a ve Švédsku 1,5 a 2,3. Některé menšiny si navíc udržují porodnost značně vysokou i dlouho po imigraci.
V západních zemích navíc roste trend míšení mezi imigranty a bělochy, čímž vzniká nová specifická kategorie lidí smíšeného původu a zvyšuje se tak podíl lidí, které už nelze k domácí populaci plně počítat. Ve Francii podle údajů z roku 1990 měla skoro čtvrtina mladých žen z Alžírska bílého partnera a proporce narůstá s tím, čím jde o mladší generaci. Procento alžírských žen s dítětem, jehož otec byl bílý, narostlo z 6,2 % v roce 1975 na 27,5 % v roce 1990. V Británii už v roce 1990 40 % černých mužů bylo ženatých nebo žilo s bílými ženami a pětina černých žen měla bílého partnera.
Celkově v roce 1900 tvořila bílá rasa 30 % globální populace, v roce 2000 15 % a v roce 2100 bude tvořit zhruba 3 %.
Dysgenický úpadek – nejvíce přehlížený fatální trend
Tento fatální trend vypukl nejdříve a ví se o něm už dlouho. Na hrozbu snižování vrozených kvalit bílých národů jako první upozorňovali Bénédict Morel a Francis Galton už v 50. a 60. letech 19. století. Je, jak už časní eugenikové upozorňovali, nespornou skutečností a vyžaduje si řešení v podobě eugeniky. Zavádějící a nesmyslné řeči o nedotknutelnosti člověka nebo nářky o nehumánnosti a kříšení nacismu nezmění fakta.
Například v západním Německu v letech 1964-8 měly ženy se základním vzděláním průměrně 1,86 dítěte, se středoškolským 1,45 dítěte a s vysokoškolským 1,26 dítěte. V Maďarsku mezi lety 1966-77 měly ženy s nejnižším vzděláním v průměru 2,71 dítěte, ženy s nižším středním 1,72, s vyšším středním 1,46 a s vysokoškolským 1,34. V Polsku byla ve stejné době a ve stejných kategoriích zjištěna čísla 2,87, 2,33, 1,82 a 1,66. V Británii byla v podobných kategoriích u žen narozených mezi lety 1918-43 zjištěna čísla 2,44, 2,10, 2,12 a 1,97. V USA byla u bílých žen narozených v letech 1946-55 v pěti stupních vzdělání zjištěna čísla 2,6, 2,0, 1,7, 1,9 a 1,6.
Větší množství studií už bezpečně odhalilo skutečný pokles IQ bílých národů a potvrdily, že obavy časných eugeniků z konce 19. a počátku 20. století byly oprávněné.
V Británii byl zaznamenán pokles IQ u 11-12letých o 12 bodů mezi lety 1975-2003, což znamená úpadek IQ o 4,3 bodu za dekádu. Jiný výzkum ukazuje v Británii pokles IQ u 13-14letých o 7,5 bodu mezi lety 1976-2006, což znamená úpadek IQ o 2,5 bodu za dekádu.
Ve Francii kleslo IQ o 3,8 bodu mezi lety 1999-2008/9.
V Nizozemsku byl zaznamenán úpadek IQ o 10,05 bodu mezi lety 1975-2005, tj. 3,35 bodu za dekádu.
V Dánsku u odvedenců mezi lety 1998-2004 kleslo o 1,6 bodu, což znamená pokles o 2,7 bodu za dekádu. Podle jiných údajů kleslo IQ v Dánsku v letech 1979-2010 o 3,11 bodu, tj. asi o bod za dekádu.
Ve Finsku byl v letech 1997-2009 byl zaznamenán pokles IQ o tempu 2 body za dekádu.
V USA kleslo IQ o 0,7 bodu mezi lety 1989-1995.
Zhoršování se v některých zemích projevovalo už v dřívějších dobách i ve výsledcích školních testů. Kupříkladu v USA v roce 1962 skórovalo přes 700 bodů ve verbální části SAT (Scholastic Aptitute Test) 19 099 studentů, v roce 1982 už jen 9392 studentů, přičemž v roce 1982 ho dělalo o 50 tisíc studentů více. Průměrné skóre ve verbální části SAT bylo v roce 1963 478, v roce 1975 434; v matematické části SAT bylo v roce 1963 502, v roce 1975 472.
Navíc podle některých metod měřících čistě vrozenou inteligenci (g), především měření, reakčních časů, inteligence v Evropě klesá dokonce už přes 100 let – bez ohledu na tzv. Flynnův efekt, kdy do 70. až 90. let skóry v IQ testech stoupaly – snad proto, že se zlepšovala strava i stimulativnost sociálního prostředí a zároveň tyto testy v plné míře neměří čistě vrozenou inteligenci, přičemž se lidé snad stávali jaksi povrchně chytřejšími, ale ne v jádru skutečně inteligentnějšími a schopnějšími. Podle více výzkumů zkoumajících reakční časy v několika západních zemích se tyto prodlužují už téměř 150 let. V Británii byla mezi lety 1884–1893 jejich průměrná hodnota 183, roku 1945 286, v letech 1984–1985 300 a v roce 2002 324. V USA mezi lety 1889–1900 byla jejich hodnota v průměru 199, roku 1941 dle dvou výzkumů 197 resp. 203 a v roce 1993 dle dvou výzkumů 250 resp. 260. V Kanadě byla jejich hodnota roku 1970 236 a v roce 2004 253.
Dutton a Woodley (2020) poukázali na to, že ve snadnějších úlohách jsme se skutečně nějakou dobu zlepšovali, ale v těch náročnějších, kladoucích větší důraz na skutečnou vrozenou inteligenci, byl sledovatelný pokles už v dobách Flynnova efektu. Ať tak či tak, skóry nyní začaly ve vyspělých zemích klesat i ve standardních IQ testech (a v třetím světě to brzy nastane). Pokles intelektových schopností je sledovatelný i na tom, že od 90. let v západních národech podle testů prokazatelně klesá i míra kreativity a tvůrčích schopností (tvůrčí myšlení je úzce provázáno s vyššími pásmy inteligence).
Není dost dobře možné, aby například Britové viktoriánské éry, kdy jejich národ dosahoval velkolepých úspěchů ve všech oblastech intelektu, byli reálně o desítky bodů IQ méně inteligentní než současní Britové, kteří upřímně už zdaleka tolik nadání a schopností neprojevují.
Už za zlatého věku Anglie alžbětinské epochy byli Angličané zřetelně inteligentnějšími než dnes. Maurois píše (1993, s. 228): „Literární historikové byli svého času překvapeni znalostmi Williama Shakespeara, herce ze skromného rodu. Ale tyto znalosti byly tehdy znalostmi širokých vrstev, a to hlavně v Londýně. Když člověk listuje v knihách, které patřily mužům nebo ženám té doby, nejednou v nich najde okraje popsané latinskými poznámkami, pozoruhodnými jak formou, tak i silou myšlenky; pak také uzná, že i když dnešní vědecké metody jsou samozřejmě účinnější, inteligence a vkus lidí alžbětinské doby byly vyšší než inteligence a vkus, kterým se mohou chlubit dnešní lidé ze stejných společenských vrstev.“
K dysgenickému procesu v domácí populaci se stále více bude přidávat dysgenický vliv vyšší porodnosti přistěhovalců a další imigrace (imigranti mají v průměru nižší IQ než domácí bílé obyvatelstvo), který je ještě silnější. V USA upadá IQ podle některých údajů o 1,2 bodu za generaci, přičemž dvě třetiny připadají na odlišnou míru porodnosti jednotlivých rasových skupin, a třetina poklesu připadá na celkový dysgenický proces v celé populaci. Když započítáme dysgenický vliv masové imigrace, který dysgenický trend dále posiluje, úpadek může být celkově až 2 body IQ za generaci.
Dysgenický proces probíhá i v oblasti morálních kvalit a charakteru
Podle jedné ze studií 411 manuálně pracujících mužů z Londýna (v druhé polovině 20. století) průměrný počet dětí rodičů, z nichž alespoň jeden měl záznam v rejstříku trestů, byl 3,91, kdežto u skupiny rodičů bez kriminálního deliktu byl průměrný počet dětí 3,12. Zároveň mezi lety 1941 a 1955 byla celková porodnost v Británii 2,21, což znamená, že porodnost londýnských kriminálníků byla o 77 % vyšší. Dle Lynna mívají mužští zločinci souhrnně kolem 70 % vyšší plodnost než ostatní populace dodržující sociální normy. Problémové a kriminální elementy se obecně vyznačují většími rodinami a početnějším příbuzenstvem.
Dysgenické rozdíly v porodnosti se neprojevuje jen v rozdílu mezi kriminálníky a lidmi dbalými sociálních norem, ale i v obecnějších ukazatelích souvisejících s celkovou mírou morálky, odpovědnosti a sebekontroly. Například v první polovině 90. let měly v USA ženy vyloučené ze střední školy v průměru 2,6 dětí, zatímco celková porodnost byla 1,8. Ve Finsku v první polovině 20. století měli abstinenti průměrně 2,4 dětí, často pijící 3,6 a silní pijáci 3,9.
Mezi lety 1960 a 1990 vzrostla v USA celková kriminalita 3x, v Británii 4x. I když větší část nárůstu byla způsobena snížením trestů a sociální kontroly, menší část už určitě byla způsobena vyšší porodností lidí se sklony k porušování sociálních norem. S probíhajícím dysgenickým trendem bude stále větší část sociálních problémů a kriminality způsobena přímo kvalitativním úpadkem obyvatelstva a nikoli úpadkem hodnot nebo oslabením sociální kontroly, jejichž efekt je beztak omezený.