Trump a Brexit z širší perspektivy faktorů řídících osudy civilizací – proč to není důležité, co je skutečně důležité a v čem pronárodní scéna často chybuje (5)

Bílá rasa úkol sebezáchovy a záchovy vlastní civilizace naprosto nezvládla

Bílé národy nedokázaly zavčas zachytit a pochopit, co je zásadní a adekvátně zareagovat – zejména tedy eliminovat tři výše zmíněné fatální trendy (na předním místě samozřejmě imigraci). Nyní jen sklízejí plody vlastní neschopnosti (mnoho lidí jaksi tuší, že imigrace je vážný problém, ale neobtěžuje se proti tomu něco skutečně dělat), omezenosti (u mnoha lidí reflexe těchto problémů přesahuje jejich mentální horizont), změkčilosti, naivního humanismu a podlehnutí líbivým nesmyslům (imigrace a diverzita je „obohacující“, „překonáme rozdíly a budeme žít v harmonii“, „odčiníme koloniální vinu“ atd.), pokrytecké zbabělosti (lidé zejména na vyšších místech nechtějí proti imigraci vystoupit, aby neměli problémy, i když mnozí jsou vskrytu proti ní) – a zčásti i krátkozrakého egoismu, když imigraci podporují někteří, pro jejichž osobní zájmy je výhodná. Pro některé velkopodnikatelské „branže“ jsou imigranti výhodní jako levná pracovní síla a jsou to také spolehliví voliči progresivně levicových a proimigračních stran. Někteří politici a ekonomové dokonce imigraci podporovali pro zvýšení počtu obyvatel a „omlazení“ domácí populace, aby zvýšili ekonomickou a vojenskou sílu své země, aniž by se obtěžovali zajímat o otázku odlišné identity a nižších kvalit přistěhovalců.

Selhání v racionálním uchopení klíčových skutečností a neschopnost zaujetí správné myšlenkové orientace se během 20. století konkrétně projevilo vzestupem zjevně nesmyslných destruktivních ideologií (které nás nyní vedou ke zkáze), povrchním liberálně-konzervativním myšlením (nabízejícím nám záchranu jen zdánlivě) a vypjatým nacionalismem vedoucím ke dvěma zbytečným bratrovražedným válkám.

Bílí lidé se měli zabývat myšlenkami a díly myslitelů jako Lothrop Stoddard, a vůbec díly celé plejády autorů, která se zrodila zejména v anglosaských zemích v prvních desetiletích 20. století a kteří správně pochopili zásadní význam a provázanost faktorů rasy, genetiky a demografie s osudem civilizací – s jejich vznikem, rozkvětem, svébytnou identitou a úpadkem. A měli je vzít za své. Potřebná myšlenková obroda z těchto nových poznatků ale nevzešla. Místo toho získaly velký vliv v podstatě nesmyslné a destruktivní myšlenky marxistické doktríny, což vedlo k experimentům s marxistickým socialismem v jedné části bílého světa a v západnější části bílých zemí se nesmyslně a nekriticky nechalo mnoho lidí zmanipulovat destruktivními myšlenkami nové levice (Frankfurtská škola a další skupiny, jejichž působení znamenalo šíření rozvratu funkčního řádu a hodnot, pesimismu, podkopávání sebevědomí a sebeuvědomění vlastní identity, absurdní romantizaci primitivních kultur a patologizaci západní kultury). Tyto myšlenky dosáhly dominance zejména mezi elitami, což znamenalo, že začaly udávat směr politickému rozhodování, médiím a akademické sféře v oblastech jako imigrace nebo národní identita, které jsou pro budoucí přežití vlastní rasy, civilizace a národní kultury stěžejní. Tím byl položen základ ke zničení bílých národů, celé bílé civilizace a bílé rasy. Po pádu socialismu ve východnější části bílé rasy už i zde tyto sebezničující myšlenky zapouštějí kořeny a získávají na síle. Výsledkem jejich působení je rezignace na snahy o udržení domácího obyvatelstva i vlastní kultury a akceptace (nebo dokonce adorace) migračních politik, které jsou evidentně sebevražedné a vedou ke zničení původních obyvatel během několika generací.

Mnozí bílí lidé se samozřejmě zajímali a orientovali na racionálnější směry jako konzervatismus a klasický liberalismus (a měli kladný vztah k naší civilizaci a kultuře). Tyto myšlenkové směry ale představují jen povrchnější přístup týkající se toho, jak správně společnost zorganizovat a jaké má vyznávat hodnoty, ale ignorují zásadnější faktory rasy, genetiky a demografie, které určují osudy civilizací (ne povrchnější a změnitelná uspořádání politiky a ekonomiky). Kromě toho v některých ohledech zaujímají k onomu poznání o tom, co skutečně řídí osudy civilizací a tomu, co je třeba učinit, odmítavý či přímo nepřátelský postoj (např. většina konzervativců zpravidla – a často dost radikálně – oponuje eugenice, která je ale jediným možným řešením fatálního dysgenického úpadku). Proto nemohou být onou skutečnou cestou k záchově.

Střízlivě racionální, poněkud přízemní, jen pomalé výsledky slibující, mnoho úsilí vyžadující a tvrdým skutečnostem se nevyhýbající étos směřující k udržení naší rasové, civilizační a národní existence pomocí různých eugenických, populačních a imigračních opatření asi není pro většinu lidí, uvažujících v horizontech vlastního a bezprostředního prospěchu, anebo inklinujících k něčemu více intelektuálně vznešenému, abstraktnímu, humanistickému nebo extravagantnímu, dostatečně lákavý. Není to něco, co slibuje ráj na zemi (Marx), ani to není dojemně humanistické, intelektuálně oslnivé, novátorské a lákavě rebelantské (Frankfurtská škola, nová levice a další naivně utopické směry a vize). Ani to není něco obsahující abstraktní a přitom střízlivě racionální konzervativní nebo liberální (myšleno klasicky liberální) myšlenky. Ty jsou v jádru vesměs správné a mnoha lidem se proto může zdát, že samy o sobě jsou pro naši záchranu a vybudování prosperující společnosti dostačující. Avšak pro analýzu toho, co skutečně řídí osudy civilizací a pro nalezení skutečných řešení současných fatálních trendů jsou nedostatečné, povrchní a zavádějící.

Bílá rasa nedokázala pochopit rozhodující faktor rasy pro uchování vlastní svébytné identity, kvalit, civilizace a národních kultur a nedokázala zabránit imigraci lidí odlišných rasových skupin s odlišnou kulturní identitou. Nedokázala ani zastavit fatální dysgenické a depopulační trendy ve vlastních řadách. Ale dokonce – ještě než se nechala zmanipulovat zničujícím levicovým progresivismem – nedokázala ani zaujmout racionální, vyvážený postoj, pokud jde o vztah národní identity a rasy ve své vlastní civilizaci. Na konci 19. století se v Evropě stal dominantním vypjatý nacionalismus a národní imperialismus ignorující rasovou a civilizační spřízněnost bílých národů, kterým si způsobila dvě zbytečné a bezdůvodné bratrovražedné války, jimiž nic nezískala a jen se oslabila. Poté se na několik desetiletí rozdělila na dva ideologicky znepřátelené bloky. Toto rozdělení později překonala, avšak v západní Evropě, kde byl proces sjednocování postaven na ekonomicky životaschopném základě a který se mohl stát racionálním nástrojem sbližování a spolupráce evropských národů na podkladě společné bělošské identity, se tento proces zvrhl a převrátil do opačného extrému, když myšlenkovou dominanci uchopila už zmíněná nová levice. Myšlenka sjednocování evropských národů byla uchvácena levicovými pokrokáři, globalisty, kosmopolity, podporovateli neomezené imigrace, „diverzity“ a sjednocování celého lidstva. Dnešní Evropská unie není cestou k nadnárodní a civilizační jednotě bílého obyvatelstva Evropy, ale jen dalším nástrojem k destrukci bílých národů skrze imigraci z třetího světa. Sjednocování Evropy má dnes být jen předstupněm k dalekosáhlejší vizi sjednocení a promíšení celého lidstva – a utopení bílé rasy v barevných masách třetího světa.

Popsaný vývoj nevyznívá pro bílou rasu zrovna lichotivě. Příliš mnoho rozumu, prozíravosti a předvídavosti během 20. století, kdy se rozhodovalo o jejím osudu, neprojevila.

I v pronárodně-konzervativním smýšlení přetrvávají fatální omyly

Nyní dominující levicový progresivismus samozřejmě nestojí za hodnocení, ten je otevřeným a jasným nepřítelem vší pozitivní perspektivy a záchovy bílé rasy, bílé civilizace a bílých národů. Likviduje jak minulostí prověřené a pozitivní hodnoty, tradice a instituce, tak usiluje o zničení bílých národů a jejich svébytných kultur, tak podporuje i samotné zničení celé bílé rasy skrze imigraci. A svým působením přímo či nepřímo podporuje i její vymírání a dysgenický úpadek. Ale je třeba si jasně říci, že i na konzervativní, pronárodní, protimigrační, identitární scéně nebylo ve většině případů dosaženo skutečně hlubokého a racionálního pochopení všech principů, fakt a souvislostí, které je nezbytné k formulaci skutečně komplexního programu sebezáchovy a vykročení pozitivním směrem do budoucna.

Přílišný důraz na národ a ignorace rasového principu

Ve většině vlastenecko-konzervativního tábora je ústřední jednotkou, na niž se soustředí jeho pozornost, národ a národní stát. Orientace na národ je jistě správná, ale neměla by být příliš dogmatická, omezená a nezohledňující širší souvislosti. Národní stát je samozřejmě důležitý, ale neměl by se stát úplným fetišem. Existuje totiž ještě důležitější rasový faktor, který je základem nikoli národů, ale celých civilizací a také seskupení národů v rámci společné civilizace. Rasa je přece jen důležitější, je základní biologickou entitou, nezbytnou pro přežití naší civilizace jako takové, určující její základní rysy a úroveň. Bílí rasa je základním kamenem naší civilizace tvořícím to, co bílé národy spojuje v rámci vyššího kulturně-civilizačního celku a z něhož pak mohou krystalizovat jednotlivé bílé národy s určitými specifiky, nicméně tvořící společně jednu civilizaci na základě toho, co je jim společné – rasová identita a mnohé obecnější sociální a kulturní projevy, rysy a vzorce. Základní, obecné rysy národní identity jsou dány ve skutečnosti rasovou kompozicí obyvatelstva – jak celková vyspělost národa, tak nejzákladnější specifické rysy jeho národní a kulturní identity. A to ho pak začleňuje do širšího celku určité civilizace tvořené národy stejné rasy. 

Jak píše Stoddard na příkladu původních USA (1927, s. 256): „Zde je tedy spojení mezi národností a rasou. Naše prozkoumání americké minulosti nám již naprosto jasně odhalilo potřebu rasové báze pro skutečné národní bytí. Viděli jsme, že Amerika byla založena mixem blízce příbuzných severoevropských elementů, které rozvinuly instituce, ideály a kulturní manifestace, které byly spontánními expresemi jejich etnického temperamentu a tendencí.“

Zánik národa může civilizace přežít a mohou časem vyvstat nové národy, ale zánik rasy znamená zánik celé civilizace navždy. Přehnaný důraz na národní stát může být skutečně destruktivní, může působit příliš rozdělující a destabilizující faktor v rámci rasy a civilizace, vyvolávající zbytečné vymezování a uzavírání se, napětí, spory, a dokonce destruktivní bratrovražedné konflikty, jak jsme toho byli v Evropě 20. století svědky. Rovněž snižuje schopnost čelit společným hrozbám společnými silami – dnes především imigraci z třetího světa.

Jak píše Stoddard o důležitosti vyváženého přístupu v národní otázce, který ztělesňuje právě zohlednění rasového principu (1924, s. 245): „Jedno z hlavních zel našeho … politického smýšlení je, že inklinujeme k oscilování mezi omezeným nacionalismem a nepraktickým internacionalismem. Obě doktríny ignorují nebo se staví proti rasovému principu, který logicky stojí mezi nimi, překonává národní vymezování se, avšak zároveň rozeznává distinkce, které příroda vytvořila mezi jednotlivými větvemi lidského druhu. V dlouhodobém výhledu nebývá ničeho dosaženo zavíráním očí před nepříjemnými skutečnostmi nebo akceptací falešných sentimentů. Právě naopak může být mnoho ztraceno, protože takový přístup zpravidla končí hořkou deziluzí, která zanechá věci v horším stavu, než byly předtím. Mezi národy, stejně jako mezi jednotlivci, je realistické a poctivé rozpoznání odlišností stejně jako podobností tou nejjistější bází pro skutečně správné porozumění.“

Když se důraz na národní identitu s jejími povrchnějšími aspekty (jako jazyk nebo znalost historie) přežene a tyto aspekty jsou považovány za to nejdůležitější, může pak vést dokonce k eliminaci vlastní rasy a civilizace. Pak totiž může být akceptován jakýkoli imigrant jako příslušník daného národa, přičemž jsou ignorovány mnohem důležitější rasové odlišnosti v inteligenci, mentalitě, vrozených tendencích a vlohách, které jsou skutečným základem civilizační a nakonec i národní identity, která harmonicky zapadá do širšího celku dané civilizace. Někteří národovci a konzervativci (opět ve shodě s novou levicí) dnes skutečně akceptují princip, že občany se mohou bez problémů stát barevní imigranti z třetího světa, jen když se povrchně přihlásí k dané národní kultuře, osvojí si jazyk, historii apod., pro mnohé náboženské konzervativce je rozhodující přijetí křesťanského vyznání. V jejich představách toto stačí, aby se odkudkoli příchozí stali lidmi k nerozeznání podobnými původnímu obyvatelstvu a teoreticky pak může být bílé obyvatelstvo nahrazeno třeba africkým, aniž by se v civilizační a kulturní rovině cokoli změnilo. Což je samozřejmě absurdní myšlenka.  

Lynn správně poznamenává a na příkladu USA ukazuje, že skutečná akulturace a asimilace je možná jen u lidí stejné rasy, kteří mají svými vrozenými vlohami, povahou a sklony k takovým záměrům dostatečné dispozice (2001, s. 237-8): „Je to rozpoznání sociálních a ekonomických nesnází a tenzí multietnických a multikulturních společností, které ve Spojených státech podnítilo vzestup konceptu ‚tavícího kotlíku‘, mínění, že imigranti odlišných etnických a kulturních kořenů mohou a měli by se ‚roztavit‘ a sloučit do homogenní kultury. Na konci 20. století se stalo zjevným, že tavící kotel funguje u Evropanů rozličného národnostního původu, kteří jsou nicméně stejné rasy a sdílejí společnou evropskou kulturu a náboženství, ale nefunguje u lidí jiných ras a radikálně odlišných kultur a náboženství, z nichž mnozí ani neprojevují přání a vůli k asimilaci.“

Objektivně vzato mezi národy stejné rasy a civilizace není skutečný důvod k nepřátelství, distancování se, uzavírání se či napětí. Takové důvody objektivně existují jen tam, kde jsou přítomny v podobě trvalých a výrazných vrozených odlišností v mentalitě, temperamentu a obecných kvalitách (jako výše IQ), a tím i v odlišné civilizační úrovni a kulturní identitě. Mezi odlišnými rasovými skupinami jsou tyto rozdíly trvalým zdrojem častých sporů, napětí a nedorozumění. Naopak národy stejné rasy a civilizace sdílejí společnou základní mentalitu a úroveň obecných kvalit a tím mezi nim panuje i velká míra podobnosti v obecné civilizační úrovni a obecných civilizačních rysech a sociokulturních projevech.

Povrchní kulturalismus

Mnoho pronárodních a západní civilizaci hájících (většinou konzervativních) intelektuálů, aktivistů a politiků mluví o hodnotách, kultuře, náboženství, nízkých daních pro obnovu hospodářské dynamiky apod., ale ignorují základní kámen naší civilizace – bílou rasu, její kvality a jedinečnou identitu. Právě z jejích vloh, inteligence, energie, kreativity, mentality, povahových tendencí naše civilizace primárně vznikla. Úspěchy západní civilizace ve všech sférách lidského úsilí a aktivity a její jedinečné a veskrze pozitivní rysy jako racionalita, humanismus, sekularismus nebo individualismus jsou výsledkem spontánního působení a vyjádření vrozených tendencí a kvalit bílé rasy (stejně tak jiné svébytné kultury a civilizace jsou důsledkem působení odlišných vrozených vloh a tendencí jiných rasových skupin).

Rasa a genetika je základní determinantou každé jasně vymezené, svébytné a sourodé kultury či civilizace. Stoddard (1924, s. 153-4): „Pokroky moderní vědy ve svém záběru nezahrnují pouze materiální oblast, instituce a sociální vztahy, ale, co je nejvíce třeba zdůraznit, nás samotné. (…) Poprvé v dějinách začíná člověk skutečně poznávat sama sebe a začíná si uvědomovat ultimátní fakt, že v něm samém se nachází síly pozitivním směrem utvářet nebo také promarnit svůj vlastní osud. Největším úspěchem vědy jsou objevy zákonů života, na nichž, v konečné instanci, veškerá lidská aktivita a konání závisí. Tyto objevy radikálně změnily naše představy o lidské přirozenosti. Až doposud jsme obvykle věřili, že lidské bytosti se všechny rodí hodně podobné sobě navzájem a to, jak se budou dál vyvíjet závisí především na okolních podmínkách; tyto podmínky jsou přírodní, jako půda a klima, a člověkem vytvořené, jako zákony, instituce, zvyky a ideály převažující v různých lidských skupinách. Lidé, věřící v tyto teorie, věnovali po celé věky své nejvyšší úsilí pozitivním změnám těchto vnějších podmínek bez toho, aby se zabývali, jaká je vlastně ta či ona skupina lidí, na niž tyto podmínky mají být aplikovány.

Jak objevy moderní vědy obrátily tento tradiční přístup! Nyní víme, že základní faktor v utváření lidských společností nejsou okolní podmínky, ale kvality a vlastnosti lidí samotných, a ty jsou vrozené, nikoli získané vnějšími okolnostmi. Jinými slovy, dědičnost člověka je důležitější než prostředí v určování směru jeho života…

Navíc víme, že místo aby se lidé rodili navzájem podobní, lidé se rodí s nekonečně velkou škálou vzájemných rozdílů. Během dlouhých věků své existence se lidstvo diferencovalo v nezměrně široké rozpětí typů, odlišujících se jeden od druhého ve vrozených charakteristikách. Tyto lidské typy, známe jako rasy, se neliší jen vnějším vzhledem, ale také myšlením, temperamentem a kapacitou. Samozřejmě i uvnitř rasových skupin proběhla podobná diferenciace, takže každý lidský živel dává zrod rozličným jedincům, kteří svou dědičnou výbavou sahají od idiota až po génia. Nicméně, příslušníci každé rasy po předcích dědí určité fyzické, mentální a povahové rysy, které společně formují generalizovaný rasový typ, který se přenáší z generace na generaci, přetrvává za všech vnějších podmínek a určuje více než cokoli jiného jací lidé dané rasy vlastně budou, jak budou jednat a co dokážou. Nejdůležitějším aspektem v utváření lidských kultur se tedy jeví být rasový faktor a elementárním aspektem nového vědeckého realismu je realita existence rozdílných ras.“  

K výše uvedenému lze je dodat, že rasa určuje svými vrozenými sklony a mentalitou nejen základní specifické rysy každé kultury, ale mírou svých obecných kvalit i celkovou vyspělost dané kultury. Jen menší část ras má tyto kvality (jako inteligence) na takové úrovni, aby dokázaly vytvořit to, čemu říkáme vyspělá civilizace.

Jak píše Stoddard (1922, s. 9-10): „… civilizace v konečné instanci vždy závisí na kvalitách lidí, kteří jsou jejími nositeli. Všechny ty nesmírné akumulace předmětů a myšlenek, zkoncentrovaných a spojených do podivuhodných struktur harmonicky se vzpínajících v zářící majestátnosti, závisí na svých živoucích základech – na mužích a ženách, kteří je vytvářejí a udržují. Tak dlouho, dokud muži a ženy jsou schopni celou stavbu civilizace podporovat, ta pak roste, rozšiřuje se a září klidným světlem harmonie; avšak učiňte ony živoucí základy neschopnými dostát svému úkolu a i nejmocnější civilizace se trhá, bortí a nakonec hroutí dolů do chaotické změti trosek. Civilizace tedy absolutně závisí na kvalitě svých lidských tvůrců, nositelů a udržovatelů.“

„Civilizace sama o sobě neznamená nic. Je to pouhý účinek, jehož příčina spočívá v kreativním aktu geneticky dobře vybavené zárodečné hmoty. Civilizace je tělo; rasa je duše. Nechte duši zmizet a tělo se rozpadne v bezduchý prach, z něhož vzešlo.“ (1920, s. 300)

Naše civilizace tedy není jaksi náhodně vzniklým a univerzálně přenositelným systémem hodnot, zvyklostí a institucí, ale spontánním projevem vrozených kvalit a dispozic svého bílého obyvatelstva. Ty jsou tedy to skutečně důležité a hodnotné, co je třeba na prvním místě chránit a zachovat, ne ony hodnoty a instituce (ty jsou až jejich vnějším odvozeným projevem). Proto také není možné si myslet, že západní civilizaci lze rozšířit všude po světě nebo naopak že odkudkoli příchozího imigranta lze kompletně asimilovat („akulturovat“) do naší civilizace – bez ohledu na jeho vrozené vlohy, povahu a sklony. Tento chybný přístup vychází z mylného přesvědčení, že člověka lze libovolně měnit působením prostředí a není nijak ovlivněn silami genetiky. Stoddard (1927, s. 37): „Logickým důsledkem takových přesvědčení jsou stejné vrozené vlastnosti všech lidí; absence vrozených rozdílů jak mezi jednotlivci, tak rasami; a neomezená síla zákonů, institucí a dalších environmentálních faktorů k utváření lidských bytostí, bez ohledu na jejich původ a vrozené předpoklady.“

Tento povrchní univerzalisticko-kulturalistický přístup bez hlubšího porozumění souvisí nakonec i právě s přikládáním přemrštěného významu otázkám jako je zvolení Trumpa nebo vystoupení Británie z Evropské unie. Tyto události se týkají politiky, ekonomiky – a právě některých otázek týkajících se tradičních hodnot atd., ale to není pro budoucnost naší civilizace a našich národů to prvořadé a rozhodující. Spory o výši daní nebo hodnotu tradiční rodiny nejsou to, co se má řešit na prvním místě. A řeči o tom, že imigranti vlastně mohou přijít, ale musíme je akulturovat, jsou výrazem tohoto nepochopení a z toho plynoucích chybných přístupů. Někdo má za to, že Trump nebo Brexit ztělesňují jakýsi příklon k tradičním hodnotám, které nás mohou spasit – tedy jde primárně o ně a stejně tak nám mohou vyřešit problém imigrace, jen když těmto hodnotám imigranty odkudkoli naučíme. 

Univerzalistický asimilacionismus

Další s kulturalismem úzce související chybou je tedy bezmezný důraz na asimilaci všech imigrantů bez rozdílu, aniž by byly domýšleny některé zásadní skutečnosti a následky. Takový postoj pak nepřímo může být argumentem pro obhajobu imigrace – ta totiž pak vlastně není problém; tím je jen „nezvládnutá asimilace“. Asimilace (a tedy i imigrace) lidí, kteří jsou vrozeně odlišní, není žádoucí, protože postupné vmísení takto odlišného genofondu nenávratně změní vrozenou mentalitu, tendence a temperament původního obyvatelstva a většinou sníží i celkovou úroveň jeho kvalit. Výsledkem je narušení a zničení původní svébytné kultury, protože nová populace s odlišnou vrozenou mentalitou bude přirozeně generovat odlišné sociokulturní projevy a zvyklosti. Navíc takto odlišní imigranti mívají i nižší úroveň obecných kvalit jako inteligence, takže jejich asimilace sníží i obecné kvality obyvatelstva a tím i celkovou civilizační úroveň. Odlišní imigranti jsou navíc i nositeli odlišné kultury, zvyků a hodnot a jejich vnesení rovněž disharmonicky naruší a vlastně zničí původní kulturu. Asimilace je žádoucí jen u těch, kteří jsou rasou, kulturou a povahou dostatečně podobní, takže jejich včlenění nenaruší původní národní mentalitu, temperament a kulturní ráz.

Jak psal Stoddard o formulaci racionální imigrační politiky založené Imigračním Aktem roku 1924 (1927, s. 103-4): „… Amerika by neměla akceptovat rozdíly natolik velké, že asimilace je obtížná nebo nemožná. Jinými slovy: chceme lidi, kteří jsou schopni nám porozumět, akceptují naše náhledy a mohou se stát partnery schopnými zapojit se celým srdcem do velkého úkolu zlepšování naší Ameriky. Ale … nechceme lidi …, kteří nejsou jako my, nezapadají do našeho národního rámce a instinktivně chtějí změnit naši Ameriku v něco odlišného, založeného na odlišných myšlenkách a přístupech k životu.“

„… jsme otevřeni asimilaci a míšení jen s těmi jedinci, kteří vykazují dostatečnou kapacitu pro asimilaci. Tímto způsobem, nepřipouštějícím postupnou infiltraci cizí krve, zůstane naše rasová a národní identita intaktní. Zeširoka řečeno, pouze ti, kdo jsou nám dostatečně podobní mentalitou a temperamentem mohou svoji krev mísit s naší, zatímco skutečně ‚cizorodým‘ živlům bude zabráněno narušení našeho živlu jejich nesouladnými kvalitami. (…) Představme si, že … cizorodým masám by bylo umožněno … celkové široké promíšení s námi. Takové kompletní promíšení s dokonce jen cizorodou menšinou … hluboce naruší naši rasovou identitu a posléze promění naši národní a kulturní existenci, zatímco rasové začlenění dokonce velkého množství asimilovatelných jedinců rozložené do relativně dlouhého časového úseku nepovede k takovým ničivým účinkům.“ (s. 369-70)

Odlišní imigranti navíc většinou už na základě svých vrozených odlišností i vědomě zastávané odlišné kultuře asimilaci odmítají, výsledkem je spíše separace a napětí mezi nimi a původním obyvatelstvem a nucení k asimilaci jen napětí zvyšuje. V kratším a střednědobém horizontu se tedy stejně asimilace odlišných imigrantů nedaří a je zdrojem problémů. K jakémusi smíšení a tím i asimilaci dochází až za dlouhou dobu – ale to je, jak výše popsáno, pro původní obyvatelstvo zničující. Tato „asimilace“ skrze smíšení odlišných skupin totiž nemá podobu řádného začlenění příchozích do původní kultury, která zůstane nenarušena, ale podobu zničení původního obyvatelstva a vzniku disharmonické rasové a kulturní směsi.

Přístup, který hájí mnoho takto povrchně prozápadních politiků a intelektuálů – imigrace je klidně možná odkudkoli, ale je třeba imigranty „naučit našim hodnotám a začlenit do naší kultury“ – je tedy naprosto chybný a zničující. Lidé odlišné rasy, mentality, nižší inteligence atd. není nikdy možné plně asimilovat, jejich příchod (a paralelní eliminace původního obyvatelstva, které jediné může díky svým vrozeným vlohám vlastní civilizaci udržet) proto znamená nenávratnou změnu svérázné identity naší civilizace a pokles její celkové úrovně. (Specifickou variantou povrchního západního kulturalismu je ruský kulturalistický univerzalismus, který podobně hlásá možnost asimilace kohokoli do ruské národní kultury. Tento étos v Rusku přispívá k připouštění cizorodé imigrace, která pro něj bude také osudná.)

Omezená a povrchní orientace na islám

Další často přítomnou chybou je jednostranná a nedomyšlená orientace na hrozbu islámu. Posedlost islámem jako údajně klíčovou a fatální hrozbou pro Západ je významnou součástí onoho povrchního „kulturně-hodnotového“ přístupu mnoha „prozápadních“ konzervativců. Ve skutečnosti je to jen jedna ze současných hrozeb, protože imigrace z třetího světa rozhodně není tvořena jen muslimy. Navíc je to hrozba až odvozená, ne primární. Současné rigidní, netolerantní, ustrnulé pojetí islámu a celková zaostalost islámských společností jsou dány tím, že je islám vyznáván populací s nižší inteligencí, a hlavně v případě Arabů i populací s vrozenou, trvalou tendencí k náboženskému dogmatismu, netoleranci a radikalismu. „Islámská“ imigrace je skutečnou hrozbou proto, že je spojena s příchodem lidí odlišné vrozené mentality a vesměs nižší inteligence. Neúspěchy ve vzdělání, agresivní sklony nebo vysoká kriminalita u těchto přistěhovalců souvisí s jejich vrozenými rysy, nikoli s islámským vyznáním. K problémům s nimi se ale samozřejmě přidružuje i často radikálně a netolerantně pojímaný islám (což ovšem souvisí právě s jejich vrozenou mentalitou). Pokud by Evropa přijala jako náboženství islám, ale její obyvatelstvo zůstalo bílé, její civilizace by to přežila, i když by to mohlo znamenat dočasný vzestup náboženské nesnášenlivosti i konfliktů a některé povrchnější sociokulturní změny (jako že kostely by nahradily mešity a faráře by nahradili islámští kazatelé). Nakonec by si však bílé obyvatelstvo islám uzpůsobilo svému naturelu inklinujícímu k racionalitě a poměrně vysoké míře svobodomyslnosti – tak jako si časem své mentalitě uzpůsobilo původně dogmaticky vyznávané křesťanství. 

Ignorace dysgenického trendu

Opozice vůči imigrací ze zemí třetího světa a snaha o udržení dostatečné porodnosti se většinou nacházejí v konzervativnějších částech názorového spektra (a jsou to správné postoje), ale zpravidla úplně ignorují třetí fatální hrozbu – dysgenický úpadek v řadách západních národů. A dokonce zcela odmítají jedinou cestu k řešení tohoto úpadku, tedy eugeniku, a to jak klasickou (usilující o uměny v porodnosti z hlediska sociálních vrstev v žádoucím směru), tak ještě efektivnější novou eugeniku opírající se o genový a biotechnologický výzkum. Racionální a vyvážený postoj s komplexním porozuměním v řešení všech tří fatálních trendů tak většina protiimigračního a nacionalistického tábora nedokázala zaujmout. Konzervativní omezenost a dogmatičnost, často spojená s dogmatismem náboženským, tak zcela uzavírá šanci na řešení jednoho naprosto evidentně fatálního trendu a obecně na rozvíjení toho, čeho se v rámci progresu naší civilizace dosáhlo a je to přitom skutečně pozitivní a potenciálně přínosné. Ne vše nové je totiž z principu špatné, ale tímto dogmatem se bohužel mnoho lidí z pronárodního tábora řídí. Paradoxně se tak, pokud jde o eugeniku, nacházejí ve shodě s levicovými intelektuály a politicky korektní novou levicí.

Absurdní propagace vysoké porodnosti a ignorování kvalitativního hlediska

Mnoho pronárodně založených náboženských konzervativců odmítá princip kontroly porodnosti a prosazuje neomezenou (nebo málo omezovanou) porodnost. Tento postoj je těžko obhajitelný a absurdní. Obyvatelstvo vyspělých civilizací obvykle bývá po dobách neustálého demografického růstu dostatečně početné a to se týká i naší civilizace. Stačí přiměřený mírný růst nebo udržování stávajících počtů, nemá smysl usilovat o rapidní populační přírůstky. Vysoká porodnost byla kdysi jen nutnou kompenzací kvůli vysoké dětské úmrtnosti a důsledek nízkých standardů, nízké úrovně vzdělání a civilizovanosti. Stoddard (1922, s. 120): „Prozíravějším skupinám lidí musí být zjevné, že s objevením se nových sociálních faktorů jako snižování úmrtnosti, vyšší životní náklady a celkové zvyšování životních standardů je nižší porodnost jednoduše nevyhnutelná; že civilizovaní lidé nemohou a ani by se neměli množit bezuzdně jako zvířata, jak to to činili ve starších dobách levného života a nízkých standardů, kdy vysoká porodnost byla ústupkem a kompenzací pustošivých účinků vysoké úmrtnosti.“

V nižších stadiích vývoje civilizace, kdy je její obyvatelstvo ještě méně početné a je dostatek zdrojů, je populační růst žádoucí k jejímu posílení a dynamice. V pozdějších fázích to však už není nutné a dokonce by to časem bylo nežádoucí. Obyvatelstvo se časem stane dostatečně početným a zdroje nejsou neomezené. Další rychlý populační růst by znamenal moc velkou zátež na zdroje, území a infrastrukturu a dokonce by mohl stimulovat mezinárodní konflikty. Je logické a přirozené, že s vyšší životní úrovní, nízkou úmrtností a celkově racionálnějším přístupem k životu lidé chtějí méně dobře zaopatřených dětí a ne se pudově množit jako zvířata. To je nevyhnutelné. Omezování porodnosti se více týká těch inteligentnějších a to vyvolává dysgenický trend, ale realitickým řešením není snaha opět lidem vnucovat neokontrolovanou porodnost, ale zavedení eugenických opatření.

Nelogičnost jejich postoje ohledně kontroly porodnosti se projevuje i ve vztahu k třetímu světu a imigraci (někteří dokonce vykřikují něco o „masové redukci populace“, dokonce „genocidě“ apod.; to ovšem třetímu světu rozhodně nehrozí). Na jedné straně odmítají imigraci, na druhé odmítají i snahy o snížení porodnosti, avšak právě vyšší porodnost je jedním z hlavních důvodů a zdrojů imigrace. V některých zemích a oblastech třetího světa je rychlý populační růst stále problémem a jeho snížení by bylo ku prospěchu. Jejich logika tedy místy dost pokulhává. 

Leave a comment