Celkově shrnuto, snahy o řešení fatálních trendů jsou nedostatečné, nepromyšlené nebo neexistují
Snahy o zastavení imigrace někde nejsou skoro vůbec a někde polovičaté – každoroční kvóty nebo určité omezení imigrace ji přinejlepším trochu zpomalí (ale také může jen o to více zesílit imigrace ilegální). Kosmetické změny jako zákaz stavby minaretů, úředně vyžadovaná „povinnost přihlásit se k sekulárním hodnotám“ nebo požadavek znalosti domácího jazyka a historie na imigrační hrozbě nic neřeší, jsou to pokrytecké a povrchní kroky zastírající hloubku problému a tvrdý fakt, že žádné řešení není, kromě odchodu imigrantů do zemí, odkud přišli.
Určité snahy o řešení hrozby vymírání existují, ale jsou nedostatečné a také nedomyšlené, takže zesilují druhé dvě hrozby – dysgenický úpadek a imigraci. Neadresná štědrá podpora porodnosti, jak ji mnozí konzervativci a národovci podporují, opět často ve shodě s neomarxisty a pokrokáři, stimuluje dysgenický úpadek, protože k množení pobízí především chudé a problémové vrstvy. A dokonce podporuje i populační růst chudých menšin z třetího světa a je jedním z lákadel a motivů k imigraci z třetího světa.
V poslední době se pozornost o fatální hrozby jednostranně zaměřuje na masové přistěhovalectví, ačkoli je samozřejmě stále nedostatečný. Na fatální trendy v původní populaci se tak ještě více zapomíná. Domácí obyvatelstvo se i samo o sobě zmenšuje, stárne a kvalitativně upadá. To jsou rovněž fatální hrozby. Populační úbytek a hlavně dysgenický úpadek samy o sobě i bez imigrace mají potenciál naši civilizaci zničit. Vymírání samo by nakonec vedlo ke zmizení bílé rasy a dysgenický úpadek by sám o sobě časem snížil inteligenci bílé populace na úroveň třetího světa. Dysgenický úpadek probíhá v západních národech už zhruba dvě století a už kdysi na tuto fatální hrozbu někteří prozíraví lidé upozorňovali. Tato osudová hrozba je ignorována a přehlížena téměř úplně. Dokonce i většinou těch, kteří se prohlašují za ty, kdo chtějí naši civilizaci zachránit.
Ani nejjednodušeji řešitelný problém, pokles celkové porodnosti pod populační obměnu nejsme schopni řešit, tedy aby obyvatel neubývalo a následující generace byla alespoň tak početná jako předcházející. Navíc jsme nebyli schopni ho racionálně doplnit eugenickým hlediskem a podporu porodnosti neudělovat plošně a slepě všem bez rozdílu, což podporuje dysgenický úpadek a dokonce přitahuje imigrací z třetího světa.
Můžeme tedy říci, že úkol vytvořit komplexní, vyvážený, racionální přístup k záchově naší civilizace a udržení pozitivní perspektivy, objektivně zvažující všechny skutečnosti a harmonicky spojující staré a nové, udržující osvědčené staré hodnoty a zároveň připouštějící adaptivní racionální změnu skrze akceptaci nových vědeckých poznatků a reakci na nově objevené hrozby, to jsme naprosto nezvládli.
Ojedinělý praktický důkaz, že kroky založené na rasových a eugenických principech fungují
Roku 1924 byl ve Spojených státech po velkém úsilí a sporech přijat Johnsonův Imigrační Akt, který zastavil imigraci z třetího světa i z méně kompatibilních evropských národů, zredukoval celkovou imigraci na přijatelnou mez, začal klást důraz na kvalitu uchazečů (zavedl určité eugenické hledisko) a preferoval imigraci ze severní a západní Evropy, kteří byli mentalitou a kulturou velmi podobní původnímu bílému osídlení Severní Ameriky. Bylo to velké vítězství skutečně racionálně smýšlejících amerických vlastenců, správně rozeznávajících rozhodující roli rasy a genetiky v osudech národů a civilizací – a výsledky tomu odpovídaly. Díky němu se velká většina imigrantů z „velké vlny“ let 1890-1920 úspěšně asimilovala (ačkoli byli kulturou a mentalitou poněkud odlišní od původnějšího amerického živlu, byli menšinou převážně patřící k bílé rase a tak jím byli nakonec pohlceni bez výraznějšího narušení národního života) a dále do USA přicházeli už jen dobře asimilovatelní lidé v přiměřených počtech. Amerika si tak na dalších 40 let udržela status vyspělé západní země i svébytnou národní kulturu a až do 60. let se těšila rostoucí národní jednotě. Zdálo se, že původní „evropská“ Amerika je zachráněna a čeká ji světlá budoucnost. Stoddard to správně předpovídal už tři roky po přijetí Imigračního Aktu (1927, s. 365-80): „Když jsou nyní brány cizineckému přívalu uzavřeny, Amerika může stabilizovat svůj národní život a postupně znovuupevnit svou rasovou a kulturní jednotu. Pomalu, ale jistě se opět staneme tím, čím jsme už jednou byli – esenciálně homogenním, stejně smýšlejícím lidem. (…) Amerika vstupuje do nového a lepšího času. Do původní podoby formuje své národní bytí; na pevných základech vztyčuje majestátní strukturu, dostatečně prostornou pro všechny, kteří ji nazývají domovem. Tato nová Amerika je stavěna na pevné skále střízlivého idealismu. Sentimentální teorie i krátkozraký egoismus společně ustupují patriotickému odhodlání a osvícenému rozumu. (…) Navzdory obtížím naší přechodné doby jsou to časy skvělých příležitostí, které dávají příslib dokonce ještě skvělejší budoucnosti. (…) Neboť jen pokud bude Amerika opět upevněna, jen pokud se znovu stane skutečným národem tvořeným sjednoceným, stejně smýšlejícím lidem, může skutečně dosáhnout vysokých met osudu, jichž je schopen. (…) Zde je skutečná výzva pro budoucnost! To proto by každý muž a každá žena, kteří milují Ameriku, měli neúnavně směřovat k národní rekonstrukci. Neboť jakkoli je tento úkol důležitý, je to pouze přechodný krok k ještě vyšším metám osudu. Vyřešení a překonání našich současných neshod, dosažení, skrze národní jednotu, vyšších sfér duchovní shody a vzájemného porozumění by mělo být tou pravou inspirací pro znovuupevnění Ameriky.“
„Pomalu ale jistě asimilativní síla amerického života musí nevyhnutelně absorbovat všechny, kteří tu žijí, kromě těch, kteří jsou temperamentem a přesvědčením naprosto antagonističtí a neadaptovatelní. Navíc by nám mělo být zřejmé, že jak Amerika bude opět upevňovat svou národní jednotu, její asimilativní síla poroste a stane se tak silnou jako v dřívějších dobách. Za generaci by měla být Amerika, jako celek, v zásadě znovuupevněna. Cizinecký vzdor bude stále tu a tam přetrvávat; avšak jeho zbývající bašty budou jako izolované ostrůvky, postupně zaplavované pohlcujícím působením okolního moře. (…) Pro Ameriku dneška je tento vzdor vážný problém, avšak národní vůle nad ním vynesla rozsudek smrti. Cizinecký odpor se tedy zoufale snaží odvrátit svůj osud a bude pokračovat ve vyvolávání sporů, zatímco život půjde dál. Avšak jak bude s postupujícím časem slábnout, poslední jím vyvolané rozpory se stanou záležitostí prakticky nulové důležitosti. Takový je celkový trend událostí, který by měl normálně proběhnout během nadcházejícího půlstoletí. Znovuupevnění Ameriky je naprosto zřetelně jisté.“ (s. 359-60)
Tato předpověď se naprosto dokonale vyplnila. S odstupem mnoha desetiletí v roce 2014 P. Buchanan napsal (nevěda ale jako téměř nikdo, koho má za toto pozitivní dílo ocenit a čí je to odkaz): „Po čtyři desetiletí před tím, než nastoupil do úřadu J. F. Kennedy, měl americký národ, pokud jde o imigraci, oddechový čas. Během této ‚pauzy‘ se Němci, Irové, Italové, Židi, Poláci, Řekové a Slované, kteří přišli do země zhruba mezi lety 1890 a 1920, jejich děti a vnuci, dokázali úplně asimilovat. Stali se nejen americkými občany, ale skutečnými Američany. Tavící kotel národů se stal skutečností. Stali jsme se jedním národem, jedním lidem, mluvícím až na výjimky jednou řečí, sdílejícím historii, kulturu, literaturu, hrdiny i víry.“
Byl to jediný případ, kdy rasoví teoretikové a eugenici byli v nějaké bílé zemi vyslyšeni elitami i velkou částí veřejnosti a prosadili něco, co mělo skutečně celonárodní, celospolečenský a historický význam – racionální imigrační politiku založenou na promyšlené analýze faktorů rasy, demografie a genetiky – a výsledky byly naprosto excelentní (jediným nedostatkem bylo, že tento akt se nevztahoval na imigraci z Latinské Ameriky, ovšem kdyby racionální étos amerických rasových teoretiků vydržel, jistě by za jistý čas došlo k nápravě a byl by rozšířen i na imigraci z jihu amerického kontinentu).
Bez ohledu na tento dočasný úspěch v jediné zemi však problém imigrace a byl a je v bílých zemích řešen naprosto nedůsledně a polovičatě – a v některých už vlastně řešen není skoro vůbec. Totéž se týká pozdějšího problému vymírání. Pokud jde o řešení dysgenického úpadku, zde se nedospělo dokonce ani k pokusům s nějakým větším významem. Imigrační Akt z roku 1924 je opravdu zcela ojedinělou výjimkou, kdy se správné pochopení sil řídících osudy národů na několik desetiletí prosadilo v celostátní politice. A byl to vskutku radikální obrat od politiky takřka neomezených dveří k jejich výraznému přivření. Do 60. a 70. let sice i většina ostatních bílých zemí udržovala politiku nepřipouštějící nebo silně omezující neevropskou imigraci, ale to šlo spíše o dědictví minulých dob založené na instinktivním etnocentrismu než na vědomém a racionálním porozumění, které rasoví teoretikové už na počátku 20. století v této věci měli a které by tento postoj mohlo učinit cíleně zastávaným, důsledným a trvalým. Proto bílé národy postupně tuto politiku naprosto neprozřetelně opustily.
Nakonec však i Amerika ojedinělý úspěšně dosažený pozitivní odkaz svých rasových teoretiků a eugeniků v 60. letech naprosto hloupě a krátkozrace zahodila. V 70. letech začaly do USA přicházet lidé z mnoha částí třetího světa (nejvíce z Latinské Ameriky a jižní Asie) a od 80. let nabrala imigrace masový charakter. Nejméně od dob Baracka Obamy, prvního barevného prezidenta USA, musela být každému prozíravějšímu člověku budoucnost země jasná.
Jak napsal Buchanan dále: „Za padesát let po Kennedym, do roku 2014, do země přibylo zhruba dalších padesát milionů přistěhovalců. Nejsou to už obyvatelé převážně severozápadní Evropy. Vlastně už nejsou vůbec z Evropy – ale z Latinské Ameriky, Afriky, Asie, Blízkého Východu. Hrají paletou barev, která je skoro tak různorodá jako jejich přesvědčení, kultury i jazyky. Se všemi těmi novými lidmi na palubě se zdá, že Amerika už není ani tak zemí, jako mamutím nákupním centrem. Jsme národní ekonomika. Ale už ne národ v pravém slova smyslu. Když Obama v roce 2008 kandidoval, tvrdil, že se stane ‚prezidentem, který změní zemi‘. (…) Drtivě urychlil a ‚zabezpečil přestavbu‘ Ameriky. Až za chvíli do země dorazí ženy a děti ilegálů, až i jejich tetičky a bratránci z pátého kolena zažádají o víza (a taky je dostanou) a přivedou svoje děti a ženy, přestaneme být národem ‚Západu‘ a staneme se skutečnou zemí Třetího světa.“
O osudu USA je bez ohledu na Trumpa už dávno rozhodnuto.