Kapitola z knihy Adama Anczyka The Golden Sickle.
V tomto náboženství platí na všechno výjimka. (214)
Margot Adlerová
V současnosti badatelé náboženství, sociologové a psychologové pozorují značný nárůst zájmu o víry předkřesťanské Evropy v jak rozvinutých, tak rozvíjejících se zemích. (215) Fenomén fascinace historicky vzdálenými kulty a mytologiemi není nový a vyskytoval se v předešlých érách evropské historie. Za zmínku stojí například renesanční idea návratu ke starověkým kořenům, romantické odkazy v literatuře, hudbě a umění na lidovou kulturu a zvyky, četné odkazy zakladatelů viktoriánských a později esoterických hnutí na pohanské tradice, nebo idea Völkisch hnutí (216) a mýticky orientovaného nacionalismu v Německu raného dvacátého století.
Tyto návraty do minulosti nicméně nikdy neměly tak explicitně náboženský charakter jako v moderních dobách. O čem tu diskutujeme, je nynější fenomén široké kategorie nových náboženských hnutí vztahujících se jedním či více způsoby ke kulturnímu dědictví a vírám předkřesťanské Evropy, působícím v západní kultuře. Na poli náboženských studií se na tento fenomén odkazuje jako na novopohanství, soudobé pohanství či moderní pohanství. (217) Isaac Bonewits (218) používal výraz novopohanství (219) záměrně, aby odlišil moderní formy religiozity od zaniklých (paleopohanství), a takové rozlišování, zohledňující historický kontext, je adekvátní. (220) Proto toto rozlišování klade chronologickou hranici mezi starověké tradice a soudobá hnutí, víry a praktiky (např. velká většina moderních pohanů nepředkládá krvavé oběti). V tomto případě předpona „novo“ naplňuje svou funkci (samozřejmě pokud není ideologicky poznamenaná), a když odkazujeme na tento druh náboženských hnutí a jejich vyznavače, není to v žádém případě neadekvátní. Výraz novopohanství je nicméně také nejednoznačný, protože se používá rovněž v konfesním prostředí (zvláště křesťanském) k označení modlářských věr a praktik, nad rámec toho, co daná víra zahrnuje ve významu slova „náboženství“. Z konfesního hlediska výraz „pohanství“ (s předponou „novo“ ke zdůraznění, že jde o moderní fenomén) by byl blíže antickému římskému rozdělení náboženství (religio) a pověry (superstitio), a v tomto kontextu lze “pohanství” či “modlářství” použít jako synonyma pověry či věr považovaných za nevhodné a nežádoucí. Některá hnutí se dokonce vyhýbají výrazu „pohan“ a jeho typu, protože je považují za konfesní a pejorativní (místo toho navrhují jiné výrazy jako „etnické náboženství“ nebo „původní víra“, rovněž nejednoznačné, protože to může zahrnovat např. víry australských Aboriginců).
V akademické literatuře byl výraz “(novo)pohan” již zpopularizován, takže není důvod v této práci navrhovat jiný výběr terminologie. Osobně preferuji z důvodu jeho rozšíření výraz “novopohanství ” a používám ho v této knize (někdy zaměnitelně s “pohanstvím”). Výraz “novopohanství” je mnoha způsoby tak široký, že hrozí, stejně jako v případě jiných pokusů ustavit základní typologii nových náboženských fenoménů (např New Age), že půjde o prázdný, umělý a schematický koncept, odpovídající příliš mnoha různým fenoménům v kulturní realitě na to, aby se používal bez specifikování jeho významu.
Navíc dnes existuje mnoho kulturních hnutí, která se při vlastním definování svých aktivit vyhýbají konceptu náboženství jako moru, nicméně navzdory tomu je badatelé zahrnují do široké kategorie nových náboženských hnutí (což může být metodicky bezpečné, protože moment založení je hlavním typologickým kritériem). (221) Pokud čelíme problému pojmenování studovaných fenoménů, nebo vyhýbání se nastavení jakékoliv typologie a rozlišování kategorií „New Age“ či „novopohanství“ jako prázdným, měli bychom si zvolit první řešení a vytvořit kategorie vycházející z předchozích studií, ale rovněž se na počátku zdržet svévolného rozhodování o jejich (ne)relevanci. Stojí za zvážení funkční a flexibilní, a ne rigidní a neměnná, definice fenoménu, protože vždy existuje možnost potřebovat ji dekonstruovat po konfrontaci s empirický materiálem.
Výraz “novopohanství ” se proto používá pro různé náboženské a s náboženstvím souvisejícími trendy, které jsou často zahrnuty do náboženských hnutí (222) a zároveň sahají až k fascinaci devatenáctého či ještě dřívějších staletí předkřesťanskou kulturou a folklórem (zvláště v případě druidství). Zahrnutí novopohanství do skupiny nových náboženských hnutí, co je relativně bezpečná forma typologie, nicméně není zcela přesná. Pokud diskutujeme o specifických novopohanských hnutích (organizacích), většina z nich vyhovuje kritériu doby pro nová náboženská hnutí, což je být novým (ačkoliv toto kritérium je rovněž vágní, protože část výzkumu starších náboženských hnutí jako Svědků Jehovových – založených roku 1872 – se provádí v širším kontextu analýzy nových náboženských hnutí, zvláště v oblasti sociologie náboženství), ale pokud tu máme diskutovat o novopohanství jako fenoménu, bylo by nastavení hraniční čáry z hlediska historie problematické. Druhou nepřesností je skutečnost, že kritérium být v kvalitativním smyslu nové, tj. odlišovat se od existujících náboženských směrů, je často jedním z důvodů pro klasifikaci skupiny jakožto nového náboženského hnutí (a znovu vyvstává problém hraniční čáry, tj. jak velký musí být rozdíl mezi příslušnou skupinou a náboženskou tradicí, z níž vzešla; zatímco Scientologická církev splňuje toto kritérium téměř kompletně, co hnutí Hare Kršna, odvozené od višnuistické tradice hinduismu?). (223) Vzhledem k tomuto kritériu jsou novopohanská hnutí jak stará – odkazují na starověké náboženské tradice, tak nová, protože většina organizovaných skupin začala působit ve dvacátém století. Výzkumníci rovněž debatují o tom, zda by se novopohanská hnutí měla považovat za součást hnuí New Age. (224) Dle mého názoru by novopohanství nemělo být zahrnuto do New Age z několik důvodů. Za prvé, existují četné odlišné verze novopohanství, některé mají k New Age blíže a jiné jsou mu zcela vzdáleny. Za druhé, hnutí New Age, jak vyjadřuje název, odkazuje na koncept budoucí éry a novou formu duchovna, která je nad rámcem trdičního chápání náboženství, kdežto mnoho novopohanských skupin jsou zastánci rekonstrukce starověkých věr a oceňování minulosti. Je ještě další otázka, důležitá z pohledu věřících, kteří si z velké části říkají novopohané, pohané či vyznavači etnických náboženství, a ne stoupenci New Age; stejně tak mnoho stoupenců New Age nedefinuje svou víru za použití výrazu „novopohanství“. (225) Z vnější (etické) perspektivy samozřejmě můžeme říci, že mezi novopohanstvím a New Age existuje mnoho podobností, primárně v oblasti ekologických a feministických postojů, nicméně existuje více rozdílů na úrovni náboženské víry a – co se zdá ještě důležitější – praktik. (226) Mnoho novopohanů praktikuje meditaci a věří v reinkarnaci, to z nich však nutně nedělá budhisty. Pokus definovat novopohanství, jakožto pokus definovat široké a rozmanité náboženské hnutí, je problematické. Zdá se, že motto této podkapitoly, převzaté z knihy Margot Adlerové, “v tomto náboženství platí na všechno výjimka”, ukazuje problém dokonale. Michael York navrhl zajímavou definici fenoménu:
Novopohanství lze obecně shrnout jako sestávající se z animistické, panteistické a pluralistické náboženské orientace, která není doktrinální, ale využívá tradiční pohanské metafory (mýty, významy a rituály) či jejich moderní rekonstrukce jako prostředků k oslavě dlrazu na tento svět, buď na soliterním základu nebo s dalšími podobně smýšlejícími. Zdůrazňuje sebeodpovědnost, seberozvoj, individuální výklad a plnou svobodu sebeurčení, zkušenost rituální i extatickou a ekologickou starostí o zdraví planety, považované za živou entitu. Ústřední vírou je vzájemná provázanost všech forem života a prostředí. Další zájmy zahrnují toleranci, respekt k rozmanitosti, léčení a používání neškodlivých forem ,magie‘. Jeho etika je pragmatická a spočívá s konceptu cti. (227)
V souladu s pravidlem Adlerové má i tato definice výjimky. Např. novopohanské organizace inspirované nacionalistickými ideologiemi chápou koncept tolerance odlišně než například skupina Radikálních víl [Radical Faeries], která spojuje bisexuální a homosexuální novopohany. Jak jsem již dříve zmínil, v některých novopohanských denominacích je praktikování magie velmi důležité (např. Wicca) a v jiných – zjevně ignorováno (velká část slovanského novopohanství). Pokud jde o morálku, nejběžnějším přístupem je pragmatismus, nicméně koncept osobní cti se mnohem více zdůrazňuje v denominacích spojených se skandinávskou a slovanskou tradicí. Vzhledem k rozmanitosti přístupů, věr a praktik v rámci novopohanství je obtížné zformovat definici, jež by vyhovovala všem novopohanským náboženstvím. Spojuje je to, co vyjadřuje samotný název – odkaz na pohanství jako kulturní a náboženský směr, chápaný z hlediska fenoménu velice odlišného od nejpopulárnějších monoteistických tradic (křesťanství, judaismu a islámu). Obrovská většina novopohanských hnutí se distancuje od monoteismu a ty z nich, které se snaží kombinovat pohanství s monoteismem, zřetelně oceňují pohanství jako kulturní radici. Tudíž posuzovat v západním kulturním kontextu nemonoteistické náboženské tradice (hlavně předkřesťanské Evropy) jako alternativu nebo – v případech umožnujících synkterismus – jako doplněk monoteismů by bylo určujícím činitelem novopohanství. Pro vyjasnění by se mělo poznamenat, že novopohanská hnutí odkazují na víry a kultury staré Evropy v různé míře a různým způsobem. Mezi pohanskými skupinami můžeme identifikovat některé převládající trendy, jmenovitě etno-pohanství (či etnické novopohanství), nacionalistické novopohanství, středo-pohanství a moderní pohanské čarodějnictví (Wicca). Rád bych zvláště zdůraznil, že se nejedná o typologické kategorie, ale spíše o vize novopohanství, o různá ve hnutích přítomná opakující se témata.
Podívejme se blíže na pozici moderního druidismu mezi nimi.
Etnopohanství
Náboženská hnutí související přímo s konkrétní etnickou tradicí předkřesťanské Evropy (rovněž nazývanou původní vírou) lze začlenit jako etno-pohanství či etnické novopohanství. Etnopohané o sobě prohlašují, že jsou vyznavači předkřesťanské kulturní tradice daného národy. K jeho hlavním charakteristikám patří odvolávání se na kategorii ethnos – národ, lid, tradici a – zvláště v případě slovanských a baltských hnutí – čerpání z lokálního folklóru. Etnopohanská hnutí se zjevně nacházejí v každé evropské zemi. Úzký vztah k lokální tradici a oslava kulturní rozmanitosti je pro stoupence těchto hnutí nejdůležitější hodnotou, tudíž se polští a čeští etnopohané odkazují na slovanské kulturní tradice (228), v Litvě rekonstruují mytologii a víry Baltů (229, Ialové se považují za dědice polyteistických tradic Římské říše a Řekové – následovnéky hélenistické tradice (230). Etnopohanská hnutí, zvláště v Polsku, Skandinávii a Německu ovlivňovalo zaujetí minulostí, stejně jako specifickými politickými ideologiemi a kulturními hnutími. V těchto hnutích je extrémně důležitý požadavek rekonstrukce předkřesťanských věr, zatímco některé praktiky (např. krvavé oběti) jsou obvykle opomíjeny jako nevhodné pro současnou dobu. Mezi novopohanskými hnutími klade etnopohanství zvlášní důraz na co nejadekvátnější rekonstrukci starověkých evropských náboženských věr. V případě Řecka a Itálie je otázka méně komplikovaná, protože se dochovalo mnoho písemných pramenů souvisejících se starými náboženstvými, avšak ve slovanské a skandinávské tradici (130), kde jsou hlavním zdrojem informací archeologické prameny, převládají – často nahodilé – výklady. Mezi druidskými hnutími lze do etnopohanské kategorie zahrnout keltský rekonstrukcionismus.
Nacionalistické novopohanství
Tato verze novopohanství zahrnuje kvazinábožnská hnutí, pro než je odkazování na kulturu a víry předkřesťanské Evropy způsobem, jak vyjádřit politické přesvědčení (některé skupiny tvrdí, že jsou náboženská společenství, nicméně se hlavně zaměřují na politiku a ideologii) (231) a o náboženskou aktivitu mají malý či žádný zájem. Hnutí tohoto typu se téměř výlučně nacházejí ve Skandinávii a střední a východní Evropě, ale dostala se i do Spojených států a Velké Británie ve formě nacopnalistických frakcí ódinismu. (232) Často bývají charakterizována široce chápaným radikalismem, fundamentalismem a agresí vůči žido-křesťanské kultuře, která je vnímána jako cizí. (233) Představitelé těchto hnutí hojně používají nacionalistickou rétoriku odkazující na extrémní politické ideologie, které spojují s novopohanstvím.
Mesopohanství
Dle Isaaca Bonewitse (234) lze tento výraz použít v příápadě náboženských a mystických hnutíá, které kombinují předkřesťanské tradice s jinými náboženskými vírami (zvláště křesťanstvím). Výraz se odvozuje ze starověké řečtiny a v hrubém překladu znamená “mezi pohanstvím a…”. Bonewits tento výraz poprvé použil, aby odlišil hnutí, která byla spojována s novopohanstvím a zároveň pěstovala praktiky a víry monoteistických náboženství. Mesopohanská hnutí vycházjí z romantické fascinace starověkými vírami a mytologií (zvláště ideou “vznešeného pohana “); rovněž odkazují na doktrínu před-zjevení (křesťanského Boha, jenž se zjevil pohanům před příchodem Krista), a jsou výrazně spojena s historiosofickými teoriemi, propagovanými exoterickými společnostmi devatenáctého a dvacátého století. Meso-pohanství bylo a je aktivní zvláště ve Velké Británii, rovněž má podporovatele ve Spojených státech. V současnosti části meso-pohanského hnutí odkazují na tajnou radici, parazednářské společnosti, zatímco jiné mají souvislost s eklekticismem a synkretismem charakteristickým pro duchovnost New Age. Mnoho druidských tradic devatenáctého a raného dvacátého století, o nichž se diskutovalo v předchozí kapiole, lze nepochybně zařadit do tohoto hnutí.
Magické novopohanství (235) čili moderní pohanské čarodějnictví
Tato verze novopohanství zahrnuje hlavně hnutí Wicca. Tento výraz se používá pro náboženství, či spíše skupinu náboženství, které odkazují na kulturní dědictví starověkých pohanů, ale rovněž magii, esoterismus a okultismus. (236) Toto hnutí se často nazývá “náboženství čarodějnic ” nebo “pohanské čarodějnictví” (237), protože mnoho jeho vyznavačů věří, že v minulých staletích lidé nazývaní čarodějnice (a pronásledované) byli praktikujícími věřícími a svyznavači pohanských kultů. Mnoho vyznavačů Wiccy se tedy vnímá za dědice těchto údajných skupin pěstujících pohanské tradice. Mezi náboženskými vírami se nachází rovněž předpoklad kontinuity náboženské praxe ze starověkých dob do současnosti. Ona teorie je z velké části založena na kontroverzních a velmi kritizovaných (238) tezích egyptoložky Margarety A. Murrayové (239), která při analýze středověkých a renesančních procesů s čarodějnicemi dospěla k závěru, že inkvizicí obviněné ženy a muži představovali ucelený systém náboženských věr, který byl pokračováním či modifikací pohanství. Wiccu zpopularizovala v padesátých letech 20. století kniha Witchcraft Today [Čarodějnictví dnes] od Geralda Gardnera, britského amatérského antropologa a esoterika, který tvrdil, že je dědicem britské čarodějnické tradice. Jím založená esoterická tradice rychle získala oblibu a rozvětvila se. Dnes existuje mnho wiccanských frakcí o různých doktrínách, praxe a formě organizace. Většina vyznavačů Wiccy věří ve dvě božské síly (Boha a Bohyni) a jejich polyteistické projevy, božskou moc v přírodě a magii – umění měnit realitu za pomoci kouzel a rituálů, a proto můžeme hledat zdroje Wiccy v inspiraci starověkými náboženstvími, západní esoterické a okultní tradici, jakož i východních náboženstvích (mnoho wiccanů vyznává doktrínu reinkarnace) (240).
Rekonstrukcionismus a revivalismus
Závěrem bych rád rozšířil toto roztřídění novopohanských hnutí o další dvě dimenze: rekonstrukcionismus (v případě Wiccy tradicionalismus) a revivalismus (v případě Wiccy eklekticismus). Mnoho novopohanských hnutí následuje rekonstrukcionistické postuláty – reprodukuje víry, kulturu a zvyky národů předkřesťanské Evropy (nebo se o to alespoň snaží) v oblasti vědy (archeologickáé vykopávky, experimentální archeologie, filologie a historický výzkum), jakož i jako koníček (např. středověkou historii rekonstruující skupiny, které se zaměřují na zobrazení kultur Slovanů, Keltů, skandinávských národů, či křesťanské kultury středověké Evropy) (241). “Čistý” rekonstrukcionismus se zabývá hlavně vzděláním a zábavou (vážnému praktikování starověkých náboženství se tyto skpiny nevěnují). Požadavky na rekonstrukcionismus se také objevují u mnoha novopohanských hnutích, u skupin odkazujících na zdrojový materiál (helénistické novopohanství), založených na nedostatečném materiáu (litevské či keltské novopohanství) i u těch, kde se zdrojový materiál v podstatě omezuje jen na archeologické nálezy (slovanské novopohanství). Existují skupiny, u nichž je rekonsrukcionismus tím nejdůležitějším. Příkladem spojeným s druidstvím a o němž budeme v této knize hovořit později, je aktivita keltské rekonstrukcionistické pohanské skupiny (242), která se věnuje oživování starověkého náboženství Keltů. Mezi novopohany se velmi debatuje o otázce, zda je možné věrně rekonstruovat víry starověku, protože v mnoha případech přesná rekonstrukce buď není možná (kvůli nedostatku pramenů), nebo eticky problematická (např. krvavé oběti). V rámci novopohanství v poslední době získává popularitu přístup, který lze nazvat revivalismus. Užívám zde tento výraz dle Bonewitse ve spojitosti s novopohanskými náboženskými hnutími odkazujícími na postulát “oživení” tradičních polyteistických náboženství. Oživením v tomto případě není myšlena úplná, přesná a věrná rekonstrukce předkřesťanských věr, ale spíše vybavení si a obnovu specifického pohanského ducha. (243) Tento postoj je populární v obou skupinách odkazujících na jednu specifickou kuturní tradici, strejně jako u organizací, které jsou charakteristické široce chápaným synkretismem. Oživování obřadů a doslovný přenos kulturního obsahu (včetně doktrín a rituálů) nejsou tak důležité jako pro představitele rekonstrukcionistického hnutí, protože revivalisté berou víry starověkých národů jao inspiraci k vytvoření nových forem religiozity. V tomto bodě vyvstává otázka: co je tímto duchem pohanství, který musí být vrácen k životu? Nuže, je tvořen potvrzením života jako duchovní bytosti, důrazem na probuzení ekologického uvědomění, poukazem na potřebu osobního rozvoje, náboženským pluralismem – přijmutím rozmanitosti (bohů a bohyní je mnoho), blízkostí přírodního světa a zažívání setkání s Přírodou, která se definuje z hlediska áboženské zkušenosti. (244) Z důvodu těchto aspektů se revivalismus podobá New Age skupinám a zároveň se vzdaluje novopohanským proudům, pro něž je důležité pěstovat a rekonstruovat konkrétní tradici nebo vyjadřovat určité politické přesvědčení. Důraz na náboženskou, duchovní a kulturní stránku novopohanství a mnohem menší zaměření na praktické formy magie je tím, co odlišuje revivalistická hnutí od výše zmíněného moderního pohanského čarodějnictví (Wicca). Mezi moderními druidskými organizacemi mají silně revivalistický charakter dvě majoritní skupiny, Order of Bards, Ovates and Druids a Ar nDraiocht Fein. Toto krátké představení ukazuje, že sémantická oblast výrazu “novopohanství ” je extrémně rozsáhlá. Umístit moderní druidství v rámci navržené typologie novopohanských jnutí nebo zařadit do specifické kategorie je obtížné, protože, jak záhy uvidíme, stoupenci s podporovatelé druidství mohou sdílet každý z představených pohledů. Proto by se rozdělení výše mělo považovat za nástin způsobu, jak výzkumníci chápou podstatu novopohanství. Rovněž bychom neměli tyto kategorie vnímat jako sriktně oddělené, ale spíše jako kontinuum, jež zrcadlí rozmanitost novopohanské komunity. Pouze ve spojení s druhým faktorem – předkřesťanskou tradicí, s níž je hnutí spojeno a na niž se odkazuje – dostáváme plnější obraz fenoménu.
Následující tabulka obsahuje příklady nejpopulárnějších novopohanských hnutí (tučně označeny pohanské organizace či trendy zvláště zdůrazňující řečenou verzi novopohanství). Novopohanské vize, jak je představují jednotlivá hnutí, formují vícefaktorové kontinuum, které může být obtížné jednoznačně vystihnout. Toto shrnutí, ačkoliv nahodilé a velmi obecné, nicméně odhaluje jisté trendy. Tento lehkovážný pokus poukázat na některé trendy novopohanských skupin se uskutečnil ze specifického důvodu – ukázat zákonitosti, jež jsou zřejmé jakémukoliv modernímu výzkumníkovi pohanství. Keltská tradice inspiruje především lidi zajímající se o obnovu “ducha” pohanství, lidi zajímajícíc se o smíšení evropských předkřesťanských věr s křesťanstvím a – ačkoliv jen do malé míry – rekonstrukcionisty, zatímco v případě slovanské tradice je situace naprosto odlišná. Přitahuje většinou lidi zajímající se o objevování vlastní kulturní minulosti, lidových zvyků a politickcýh ideologií. Germánsko-skandinávská tradice je velmi rozmanitá; převládají v ní etnické a nacionální prvky, ačkoliv je zastoupena i magie. Charakter klasického novopohanství – skutečná menšina v moderní pohanství – je převážně rekonstrukcionistický a etnopohanský, což není vzhledem k množství dostupných zdrojů překvapující. Tradice nauzvaná zde esoterická, z důvodu hlavního zdroje inspirace – esoterická hnutí konce devatenáctého a počátku dvacátého století zahrnuje nejširší skálu fenoménu – od tradicionalismu ve formě gerdnerovské Wiccy (v tomto případě je G. Gardnerem předložená vize Wiccy tradiční) po eklektické přístupy a esoterická hnutí, která odkazují na předkřesťanskou Evropu a novopohanství. Dalším cílem zastupujícím tuto specifickou sémantickou oblast je ukázat rozmanitost fenoménu, ukázat, že i když existuje typologie novopohanských hnutí, je v zásadě nemožné s ní plně souhlasit. Jakákoliv předložená typologie novopohanství obsahuje zrnko pravdy, zatímco to zbývající formu interpretace fenoménu.
Moderní novopohanství:
Poznámky:
(214) Adler M., Drawing Down the Moon. Witches, Druids, Goddess-Worshippers and Other Pagans in America, New York 2006.
(215) Viz: H. Berger, A Community of Witches. Contemporary Neo-Paganism and Witchcraft in the United States, Columbia 1999 a C. S. Clifton, Her Hidden Children. The Rise of Wicca and Paganism in America, Oxford 2006.
(216) K. Mikoś, Ideologia volkistowska: u źrodeł niemieckiego neopoganizmu, “Nomos. Kwartalnik religioznawczy”, 51/52, 2005, str. 51-74.
(217) Viz: instrukce autorům v Pomegranate. International Journal for Pagan Studies (http://www.equinoxpub.com/POM), kde se doporučuje psát “Pohan” s velkým počátečním písmenem, když se odkazuje na soudobá či starověká náboženství, a s malým, když se odkazuje dle monoteistických tradic na “bezvěrce”; abych citoval B. Davy, “někteří učenci dávají přednost debatě o ‘pohanství’ (dávajíce přednost používání malého p) jakožto globálním a historickém světovém náboženství včetně původních náboženství[…] ‘Pohanství’ s malým p obvykle odkazuje na všechna náboženství, která odolala konverzi na monoteistické tradice, včetně historických i soudobých národů, zatímco soudobé ‘Pohanství’ častěji charakterizuje lidi, kteří vyrostli v monoteistických tradicích, ale zavrhli je ve prospěch oživených a znovu vytvořených předkřesťanských tradic”, B. Davy, Introduction to Pagan Studies, Plymouth 2007, str. 2. Osobně dávám přednost používání výrazu “Pohan” k označení přesvědčení a “pohan” pro uctívání idolů. Toto řešení přejímá moho děl ze zdvořilosti k emickém pohledu, nicméně já jej používám, protože věřím, že každý vědecký výraz by měl být zbaven náboženského předsudku.
(218) I. Bonewits, Defining Paganism: Paleo-, Meso- and Neo-, http://www.neopagan.net/PaganDefs.html
(219) Výraz “novpohanství” (s pomlčkou či bez) se v literatuře rovněž běžně používá; viz: S. L.
Reid, S. T. Rabinovitch, Witches, Wiccans and Neo-Pagans. A Review of Current Academic Treatments of Neo-Paganism, in: J. R. Lewis (ed.), The Oxford Handbook of New Religious Movements, New York 2004, str. 514-533.
(220) M. York, New Age and Paganism, in: Ch. Hardman, G. Harvey, (eds), Paganism Today: Wiccans, Druids, the Goddess and Ancient Earth Traditions for the Twenty-First Century, London 1996, str. 160-161.
(221) J. Gordon Melton, An Introduction to New Religions, in: J. R. Lewis (ed.), The Oxford Handbook of New Religious Movements, New York 2004, str. 16-38.
(222) Druidové se objevují dokonce na obalu příručky Oxford Handbook of New Religious Movements; viz: J. R. Lewis (ed.), The Oxford Handbook of New Religious Movements, New York 2004.
(223) “Tudíž téměž všechna nová náboženství fungující na Západě lze vnímat jako novější verze starého náboženství. Tj., že čerpají většinu svého přesvědčení, způsob organizace a duchovní praktiky z rodičovské tradice.”; J. Gordon Melton, op. cit., str. 23. V této souvislosti lze i oživování druidství v devatenáctém století a na počátku dvacátého považovat za druh zdrojové tradice.
(224) W. Hanegraaff, op. cit., str. 77-79. Hanegraaff, ve shodě s Luhrmannem, představuje názor, že novophanství je v obecném smyslu součást New Age, protože má souvislost s jistými formami esoterických a magických praktik. Pro jeho výzkum to mělo praktické důsledky; uznával novopohanství za součást New Age, avšak se zřetelnými, samostatnými charakteristikami, druh subkultury New Age. Pro Hanegraaffa (Ibid., str. 80), je magie (a její praktikování) ústředním konceptem novopohanského hnutí, a toto uvědomění mne vede k nesouhlasu s jeho stanoviskem. Existují náboženská hnutí, zvláště ve slovanském novopohanství, pro která víra v magii a její praxi není důležitá, či není vůbec přítomna. Toto je zvláště patrné v případě politicky zapojených organizací (“Zadruga”, Společenství pro tradici a kulturu “Niklot“, Společenství rodné víry).
(225) A. Possamai, In Search of New Age Spiritualities, Burlington 2005, str. 105.
(226) Podobnosti a rozdílnosti se široce a kompetentně probírají v: M. York, The Emerging Network:A Sociology of the New Age and Neo-Pagan Movements, London 1995.
(227) Ibidem, str. 136.
(228) S. Simpson, Native Faith. Polish Neo-Paganism at the Brink of 21st Century, Kraków 2000.
(229) M. F. Strmiska, V. R. Dundzila, Romuva: Lithuanian Paganism in Lithuania and Amercia, in: M. F. Strmiska (ed.), Modern Paganism in World Cultures. Comparative Perspectives, str. 241-298.
(230) M. Job, The Rebirth of Ancient Greek Religion: Prolegomena to the Hellenic Polytheistic Reconstructionistm, in: A. Anczyk, H. Grzymała-Moszczyńska (eds), Walking the Old Ways…, op. cit., str. 61-80.
(231) Viz: R. Okraska, W kręgu Odyna i Trygława, Biała Podlaska 2001.
(232) Výraz ódinismus se někdy zaměňuje s pohanstvím [heathenism] ve vztahu k severským a germánským náboženským hnutím, což není zcela korektní, protože heathenism má širší význam a rovněž odkazuje na hnutí s ideologií ódinismu nesouvisející; W. Blécourt, R. Hutton, J. S. La Fontaine, Witchcraft and Magic in Europe: The Twentieth Century, London 1999, str. 110-114.
(233) B. Grott, Jan Stachniuk (1905-1963) i jego doktryna a czasy obecne. Proba podsumowania w stulecie urodzin, “Nomos. Kwartalnik Religioznawczy”, 2005, 51/52.
(234) I. Bonewits, Defining Paganism…, op. cit.
(235) Srov. výraz “magické náboženství ” v: C. S. Clifton, Witchcraft, the Magical Religion, in: Idem (ed.), Witchcraft Today. Book One: The Modern Craft Movement, St. Paul 1994, str. 1-18.
(236) J. Pearson, The History and Development of Wicca and Paganism, v: Eadem (ed.), Belief Beyond Boundaries: Wicca Celtic Spirituality and the New Age, Milon Keynes 2002, str. 15-54.
(237) Viz: R. Hutton, The Triumph of the Moon. A History of the Modern Pagan Witchcraft, London 1999.
(238) Argumenty proti tvrzením Murraye lze nalézt v: E. Rose, A Razor for a Goat. Problems in the History of Witchcraft and Diabolism, New York 2003.
(239) Přehled názorů Murraye lze nalézt v: C. Noble, From Fact to Fallacy: The Evolution of Margaret Alice Murray’s Witch Cult, “The Pomegranate”, 7/1, 2005, p. 5-25 and in: A. Anczyk, Margaret Alice Murray i jej “Wiedźmi kult”. W dziewięćdziesiątą rocznicę pierwszego wydania, in: M. A. Murray, Wiedźmi kult w Europie zachodniej [v tisku].
(240) H. Berger, op. cit, srov. 17.
(241) P. O’Donnell, The Knights Next Door. Everyday People Living Middle Ages Dreams, Lincoln 2004.
(242) Celtic Reconstructionist Gateway, http://www.paganachd.com
(243) M. Bowman, Nature, the Natural and Pagan Identity, in: B. J. Davy (ed.), Paganism. Critical Concepts in Religious Studies: II Ecology, New York 2009, str. 113.
(244) A. Anczyk, Wszyscy jesteśmy dziećmi Matki. Sakralizacja przyrody we wspołczesnym neopoganizmie, in: A. Anczyk, K. Łaszczyca (eds), Człowiek i jego środowisko, Sosnowiec 2010, str. 33-49.