Proč středoevropské elity milují válku

Mladí Češi oslavují 1. května 2004 vstup svého národa do Evropské unie

Radikální postoje lídrů některých středoevropských států a jejich požadavky na eskalaci války s Ruskem — Maďarsko je pozoruhodnou výjimkou — není důsledek specifických historických zkušeností těchto států.  Pokud jim chceme rozumět, potřebujeme pochopit, jak u nich došlo ke zformování vrstvy uchazečů o členství v globální elitě.

Jak to bylo doopravdy

Moje tchýně (tedy budoucí tchýně, protože mi bylo 11 let) se kolem roku 1980 v komunistickém Československu stala účastníkem automobilové nehody se sovětskými vojáky. Po nehodě dala sovětskému vojenskému řidiči takovou facku, až mu krvácelo z nosu. Neměla s tím však žádný problém; Sověti spravedlivě zaplatili všechnu škodu a sovětský voják, který dostal facku, se po několika dnech ještě přišel omluvit. Mé budoucí manželce přinesl panenku, takovou, co tehdy v Československu nebylo možné koupit.

Popisuji tento incident, abych vyvrátil dojem, že Středoevropané mají na sovětskou (primárně ruskou) okupaci hrozivé vzpomínky. Vůbec ne. Většina z nás sovětské okupanty nikdy nepotkala, a pokud ano, byli k místním velice přátelští. Protivné bylo, že jsme museli celou dobu poslouchat pitomé slogany o našem bratrství se Sovětským svazem a vítězství dělnické třídy, ale nebylo to více než je běžné v dnešních korporacích. Jediný rozdíl možná je, dnešní manažeři se s hrdostí účastní workshopů, kdežto kdysi to lidi štvalo. Vedle jiných věcí je to proto, že politická korektnost je odznakem vyšší třídy, zatímco v komunistickém režimu byla marxistická ideologie pro všechny.

V dnešní České republice se říká, že ti, kdo za komunismu trpěli nejvíce jsou ti, co se narodili po jeho konci. Něco na tom je. Obraz komunistické vlády, který se vytváří v médiích, je mnohem hrozivější než skutečnost. Mnoho lidí v zemích střední Evropy Rusy opravdu nenávidí, ale to je částečně kvůli krátké historické etapě (v Maďarsku během let 1956-58 a v České republice a na Slovensku v letech 1968-73) a částečně kvůli arogantnímu a nekulturnímu chování ruské “zlaté mládeže”, která sem nedávno přijela jako turisté.

Chtějí lidé válku a sankce?

Nic z toho nedokáže vysvětlit rázný postoj většiny středoveropských vlád proti Rusku, zvláště pokud tyto země těmito sankcemi trpí více než Rusko samotné a  jsou nejvíce ohrožené v případě eskalace konfliktu. Americká válka do posledního Ukrajince se může snadno změnit ve válku bojovanou do posledního Čecha či Poláka.

Pokud jde o lidové masy, ještě nemáme jasná data z výzkumu jejich postoje. Maďarské volby něco ukázaly: mírová strana se střetla s nesmiřitelnou protiruskou stranou a mírová strana drtivě zvítězila. V České republice byla ústava účinně odložena a předseda vlády vyzývá občany, aby navzájem monitorovali své názory a udávali ty, kdo nesouhlasí s postojem vlády k válce. Ministr spravedlnosti oteřeně vyhrožuje uvězněním za  vyjadřování nesouhlasu. Situace je velice podobná na Slovensku, kde jsou opoziční poslanci parlamentu zatýkáni.

Nebuďme překvapeni, že otevřeně protiválečných hlasů je minimum. V takové situaci nejsou ani průzkumy veřejného mínění zcela spolehlivé. Kolik respondentů má tolik odvahy, aby vyjádřilo protistátní postoj? Data publikovaná v České republice ukazují, že pevná většina 60% požaduje zastavení dodávek zbraní na Ukrajinu. Pokud by panovala svobodná atmosféra, řeklo by to 80%? Nevíme.

Nicméně, ať je pozice lidu jakákoliv, je zřejmé, že většina středoevropských elit je chtivá války. Jsou připraveny neomezeně riskovat, včetně jaderného útoku na vlastní země. Jsou připraveny na neomezené zbídačení vlastních zemí, pokud je to v zájmu války.

Pokud chceme tyto zvláštní názory pochopit, potřebujeme pochopit, jak se tyto místní elity zformovaly.

Tři vlny růstu elity

První vlna místních středoevropských elit je spojena s privatizací. V roce 1990 vlastnil všechno stát: továrny, obchody, zábavu, infrastrukturu, školy, půdu, banky, většinu bydlení . . . vše, co si dokážete představit. A bylo to v dobrém stavu. Komunistické centrální plánování ekonomie je velmi špatné pro zavádění inovace a není flexibilní — když například jedna továrna na toaletní papír vyhořela, byl ho nedostatek v českých obchodech po celý následující rok, protože jiné továrny nedokázaly výrobu navýšit. Nedokáže ani vyrábět atraktivní spotřební zboží. Jeho silou však je stabilita. Aktiva státu byla  ve slušném stavu a země nebyla zadlužená, tudíž bylo hodně co rozdávat. Středoevropské vlády rozdaly obrovské jmění a kdokoliv měl správné konexe, stal se magnátem. Ono období však po několika letech skončilo a již nezbylo co rozdávat.

Druhá vlna místních elit se vytvořila v desetiletí kolem vstupu České republiky do Evropské unie, kdy zahraniční korporace vstoupily na český trh — nepředstavujte si však, že přinesly kapitál. Místní vlády nadnárodním korporacím platily, aby přišly a převzaly podnik, banku, vodárnu atd. Dalším krokem  nadnárodní korporace často bylo, že český podniky uzavřelo, aby se zbavilo konkurence. Sofistikovaná výroba, která měla časo tradici 150 let a více, zmizela. Nahradila ji výroba jednoduchých součástek. Pro středoevropské země to znamenalo ekonomickou katastrofu, ale pro jedince, kteří pracovali pro tyto korporace lokálně,  to znamenalo osobní obohacení — ne ve stejném měřítku jako ve vlně privatizace, ale stále velmi slušné.

Tehdy vstupovaly do střední Evropy neziskovky George Sorose a mnohé další. Dnes účinně ovládají české vzdělávání, česká veřejná média mají silnou pozici v českém soudnictví. Jejich první místní manažeři rovněž docela zbohatli. Stejně jako majitelé právnických firem, které pro ně pracovaly.

Ono období však rovněž skončilo. Už není co privatizovat, ani co dávat cizincům. Vše důležité už jim patří. Všechna důležitá rozhodnutí se přijímají v zahraničí. Ostatní uchazeči o členství v elitě tedy mají jen jednu možnost: dostat se do globálních struktur, jako je získání pozice v ústředí korporace, ve Spojených národech, Světové zdravotnické organizaci nebo v Evropské komisi. Shledávají to však extrémně obtížným. Je tam mnoho soupeření a tyto instituce nemají zájem přivádět další soupeře ze střední Evropy — zvláště, pokud jsou oni lidé bílí.

Dvě strategie, jak se dostat na vrchol

V takové situaci si lze vybrat ze dvou strategií. První je, že takoví uchazeči mohou vytvořit síť a navzájem se podporovat. Polák, jenž se stane globálním marketingových ředitelem, může do svého oddělení začít nabírat Poláky, Čechy a Maďary. Na mítincích bude pomáhat prosazovat ideje, které posílí jeho kolegy z téhož regionu. Konec konců, členové jistých etnik a náboženství toto dělají celé generace a docela úspěšně.

Toto však vyžaduje ideologii, které je sjednocuje a také to zahrnuje riziko. Váš středoevropský kolega z kmene vás bude podporovat, ale od druhých můžete očekávat opatrnější či dokonce odmítavější postoj, tudíž se jedná o strategii, která je vhodná jen tam, kde je už někdo z vás na vrcholu, ale problematická v případech, kde se snažíte lézt po žebříku.

A pak je tu druhá možnost: pusťte svou zemi k vodě a přitáhněte pozornost k sobě. Buďte radikálnější než vaši západní soupeři. Požadujte věci, kde panuje neochota je požadovat. Pokusy jít po této cestě ohledně migrace a Green Dealu se v zemích střední Evropy setkaly s  odporem  lidových mas, avšak čas běží, tyto země se postupně přizpůsobují Západu a jejich elity  se již nezdráhají své obyvatelstvo utlačovat — stejně jako ty komunistické. A většina lidí se o tyto věci naprosto nezajímá, dokud jejich odraz nevidí na svých účtech za energii — to je tedy příležitost dostat se ze země.

Domnívám se, že tohle bude úspěšné a že ve světových ústředích v několika příštích letech uvidíme více polských, českých a slovenských jmen — ale nebude to zdaleka tak úspěšné, jak si středoevropští lídři představují. Až je znovu uslyšíte mluvit, nenechte si namluvit, že brání svou zem.

Konec konců, u ukrajinského vedení tomu není jinak.

Přeloženo z: https://counter-currents.com/2022/05/why-the-central-european-elites-love-war/

Leave a comment