Náboženství je nejednoznačně působící faktor
Obecně také náboženství často neobsahuje myšlenky, které jasně podporují nebo naopak jdou proti civilizačnímu progresu, jsou jaksi mimo možnost takového působení. Třeba otázka trojjedinosti Boha v křesťanství je čistě abstraktní a sotva může působit na civilizaci kladně nebo záporně. Náboženství rovněž zahrnují myšlenky jdoucí jedním i druhým směrem. Islám na jedné straně obsahuje myšlenky pasivity a odevzdanosti do boží vůle, ale zároveň i myšlenky oceňující rozum a vědění. Není tedy jasné, zda by měl islám působit jednoznačně pozitivně či negativně. Navíc některé myšlenky mohou dokonce působit obojace. Třeba často se v náboženství vyskytující úvahy o pokoře, respektu k řádu a autoritám mohou za jistých okolností podporovat vzestup civilizace, ale za jiných naopak být něčím, co mu brání. To znamená, že ani nelze vysvětlit, proč by vlastně to nebo ono náboženství mělo jasně podporovat úpadek a zaostalost nebo naopak vzestup a rozkvět nějaké civilizace. Žádný takový jednoznačný a jednosměrný komplexní mechanismus není v kterémkoli náboženství přítomen.
I celkově v dějinách civilizací je náboženství zjevně nejednoznačný vliv, který mívá mít pozitivní i negativní efekty, ale nepůsobí jednoznačně ani v jednom směru a není osudovým činitelem. V rámci západní civilizace křesťanství působilo v některých ohledech kladně a v jiných záporně, ale v každém případě to v určování její identity a celkového osudu nebyl a není vliv rozhodující.
Lidé si náboženství přizpůsobují svým vrozeným sklonům a vlohám
Že v tom, jak bude náboženství pojímáno a vykládáno hraje rozhodující roli rasa a její trvalé vrozené inklinace, je vidět třeba na příkladu pozdní Byzantské říše, kdy převážil čistě dogmatický, mystický, iracionální výklad křesťanství (k němuž se časem obrátil i islám), pravý opak toho, jak bylo pojímáno v Evropě, kde naopak převážilo racionalizující pojetí (scholastika). Důvodem bylo, že v pozdní upadající Byzanci mizelo původní bílé obyvatelstvo a převážilo zde orientální obyvatelstvo s takto nastavenou mentalitou.
Naopak v islámském světě za časů jeho zlatého věku vznikaly i tendence k racionálnímu pojetí a oceňování vzdělanosti a rozumu; někteří učenci razili myšlenku, že existují pravdy zjevené a pravdy rozumu (zejména Alkindus: „proroci a filozofové mají odlišné a nezávislé cesty, jak dosáhnout nejvyšší pravdy dostupné pro člověka“, ale podobné myšlenky o dvou sférách poznání prosazovali i Avicenna a Averroes) a že vědecké poznání světa jako božího díla je žádoucí. Důvodem bylo, že v oněch dobách ještě v islámském světě existovaly poměrně početné bílé elity a tyto projevy byly důsledkem jejich nadání a vrozené mentality. Jistě není náhodou, že velmi podobné myšlenky vznikly i ve středověkém evropském křesťanství – podobnost je místy až zarážející. Myšlenka pravd rozumu a zjevených je prakticky totožná s tím, co hlásal Tomáš Akvinský. Myšlenka poznání světa jako božího díla je velmi podobná středověkým a raně novověkým vědcům a filosofům v křesťanské Evropě. Dokonce mezi některými vzdělanci v islámském světě existovalo i celkové racionalisticky zabarvené skeptické naladění vůči islámu a obecně náboženství (zejména Peršan Al-Razi). To se podobá pozdějším tendencím v evropském osvícenství.
Je tedy evidentní, že rasa je rozhodující: bílí lidé islámského vyznání projevovali velmi podobné tendence jako bílí lidé křesťanského vyznání a orientální lidé křesťanského vyznání projevovali podobné tendence jako orientální lidé islámského vyznání. Můžeme tedy shrnout několik principů, pokud jde o vztah působení vrozených sil v člověku a náboženství a jak s e tento vztah má vzhledem k civilizaci:
1. Pokud v náboženství existuje něco, co podporuje vzestup či úpadek civilizace, pak nad tím jako rozhodující vliv vždy převáží mentalita a míra vloh dané populace. Původní islám měl pozitivní vztah k rozumu a vědě, ale přesto vlivem změn v genetice a rasové demografii obyvatelstva fatálně upadl. Totéž se týká základních specifických aspektů určité civilizace (samozřejmě ne těch povrchních jako náboženské svátky) daných vrozenými sklony obyvatel – i v tomto ohledu je náboženství přizpůsobeno mentalitě a jaksi začleněno do převažujícího psychologického rámce. Třeba křesťanství Evropě bylo racionalizováno a postupně zesláblo pod vlivem bělošské tendence ke svobodomyslnosti.
2. Pokud jsou v nějakém náboženství trvale přítomny určité myšlenkové tendence podporující civilizační vzestup nebo naopak úpadek (nebo časově omezené fenomény jako keltská renesance nebo ničení pohanských památek v pozdní antice), pak je to opět jen projev vrozených vloh a mentality daného obyvatelstva. I sociokulturní vzorce a projevy v určitých náboženstvích jsou často projevem určité mentality. Třeba náboženské klany a kasty postavené na příbuzenství v dnešním třetím světě jsou projevem tamní převažující kolektivistické mentality. V Evropě s individualističtěji založeným obyvatelstvem také vznikaly náboženské kolektivy jako mnišské nebo rytířské řády, ale nebyly organizovány na pokrevní a klanové spřízněnosti, nýbrž jen na základě společné víry a osobní volby jedince.
3. Často je také náboženství jen akt víry v nějakou nadpřirozenou entitu, ale jinak smýšlení lidí ve sférách, které mohou mít na civilizaci vliv (jako vyznávané hodnoty, postoje k vzdělanosti apod.), ani neovlivní (svoji víru často lidé nevztahují k otázkám vědy, vzdělanosti, základní morálky atd.). Nebo jejich smýšlení, jednání, intelektuální výkony nějak ovlivní, ale ne zásadně – jako v případě Newtona (který rozhodně nebyl prototypem osvícenského vědce; naopak byl velmi horlivým křesťanem): trochu to jeho názory deformovalo v nevědeckém směru, ale obecně to nezabránilo jeho genialitě a kreativitě, aby se projevily.
Někdy v určitých dobách a podmínkách samozřejmě může náboženství silně ovlivňovat konkrétní myšlení, názory, hodnotovou orientaci, jednání lidí a ovlivnit celkové dění a historický vývoj společnosti, ale ani to dlouhodobě o osudu, celkové identitě a vyspělosti civilizace nerozhoduje. Ve středověké epoše nesporně křesťanství velmi výrazně ovlivňovalo smýšlení lidí a život tehdejší společnosti (značnou měrou spoluutvářelo každodenní život, zvyklosti, sociální uspořádání, vzdělanost a kulturu), avšak i tehdy byl jeho vliv omezen – třeba jeho racionalistická interpretace v podobě scholastiky byla dána vysokým IQ evropského obyvatelstva a celkové kulturní a hospodářské úspěchy vrcholně středověké Evropy nebyly rozhodně dány křesťanstvím, ale vrozenými kvalitami lidí. Evropská civilizace také ústup křesťanství přežila, pokračovala ve vzestupu, udržela si elementární identitu a celkovou úroveň, protože ty odvisí od samotného bílého obyvatelstva Evropy, ne od křesťanství (nebo kteréhokoli náboženství).
Náboženství není rozhodující vliv pro podporu či úpadek civilizace a je v jednom či druhém směru pojímáno podle míry kvality populace
Náboženství není zásadní faktor v určování intelektuálních výkonů
Náboženství může z hlediska podpory rozumu a kreativity mít pozitivní i negativní vliv, ale ani v jednom směru není pro civilizaci rozhodující, protože neovlivní samotnou míru vnitřního nadání, a to je onou rozhodující silou. Může ovlivnit jen přístup a smýšlení lidí, takže může působit podpůrně v pozitivním nebo negativním směru, ale v omezené míře, navíc i pokud je někdy významnějším vlivem, bývá jeho působení dočasné. Pozitivně může působit a přispívat k rozvinutí vnitřních vloh třeba jako motivace povznášející k vyšším sférám, duchovním hodnotám, vzdělanosti, morálnějšímu jednání, altruismu. Může působit i konkrétnějším způsobem tak, že udává třeba i konkrétní témata, motivy v umění, filosofii; může motivovat k intelektuální aktivitě třeba tak, že vědecké poznání světa jako božího díla je žádoucí. Může být i vlivem vedoucím k zakládání institucí věnujících se vzdělanosti, kultuře a vědě (kláštery, univerzity). Negativně může náboženství působit tak, že vede k iracionalitě a tmářství (nedůvěra k rozumu, který se nevyhýbá kritičnosti a pochybování), svazuje a omezuje svobodné myšlení, vědecké bádání a kreativitu svými dogmaty, je netolerantní k objevům, které mohou zpochybnit některé pilíře jeho věrouky, omezuje tematiku v umění a svazuje filosofické myšlení náboženskými hledisky.
Avšak nikdy není prvotní příčinou a rozhodujícím činitelem. Jeho působení na intelektuální výkony je velkou měrou ovlivněno a vlastně vymezeno mírou vrozených vloh lidí, na něž jeho působení směřuje. Pozitivní vliv může mít jen na dostatečně nadané lidi, a naopak náboženský dogmatismus a tmářství dopadá na úrodnou půdu zejména u populací s nižší inteligencí. A samo pojímání náboženství v jednom či druhém smyslu je dáno vrozenou mentalitou a výší inteligence dané populace – ty inteligentní si ho vyloží tak, že vzdělanost oceňuje, ty málo inteligentní ho spíše pojmou dogmaticky a tmářsky.
Pozitivní vliv náboženství se projevil například za tzv. keltské renesance v Irsku, kde došlo k masovému rozvoji gramotnosti a přepisování antického dědictví v klášterních školách pod záštitou křesťanské víry, ovšem nesporně se tak stalo jen proto, že Irsko bylo osídleno inteligentním obyvatelstvem, které bylo takového intelektuálního výkonu schopno a které si svou víru takto pozitivně vyložilo a takto interpretovaná se pak stala jakýmsi podpůrným impulsem k rozvoji vzdělanosti.
Naopak negativně se náboženství projevilo například v pozdní antice, kdy časní křesťané často ničili památky a díla, jež byly dědictvím starších vyspělých pohanských kultur. Zdůvodňovalo se to tím, že jde o něco nečistého a rouhačského. Nesporně se zde projevila mentalita a nižší inteligence lidí – v pozdním starověku už ve většině oblastí, kde dříve vzkvétaly velké civilizace, převážily dysgenicky upadlé masy tvořené převážně míšenci a tmavšími nebílými lidmi, zejména semity, kteří mají k náboženskému dogmatismu zjevný sklon, a náboženství tomuto sklonu dalo konkrétní obsah a vybudilo ho v nich (ostatně stačí srovnání s tím, jak tvůrčím a vcelku tolerantním způsobem s antickým dědictvím zacházely inteligentní národy v křesťanské středověké Evropě – zvláště v období renesance, která byla vlastně snahou o cílený návrat k antice, považované tehdy za ideál).
Byly to ale podružné vlivy, protože vzestup západní civilizace by jistě proběhl i bez prvotní podpory ze strany křesťanství (mohlo ho jen o něco urychlit skrze existenci klášterů jako center vzdělanosti atd.) a naopak úpadek civilizace by v Orientu pokračoval i bez občasného cíleného ničení pohanského dědictví, které bylo motivováno křesťanstvím.
Že náboženství není pro civilizační úspěchy rozhodující potvrzuje i evidentní skutečnost, že evropská vzdělanost, věda, filosofie a umění se postupně vymanily z patronace a myšlenkového vlivu křesťanství, avšak rozvíjely se dále a nijak tím neutrpěly; asi spíše naopak, když už jím nebyly poněkud svazovány (např. filosofie už nemusela dbát na křesťanská dogmata a umění už nebylo tolik omezováno křesťanskou tematikou). V moderní době nastal ještě větší ústup křesťanství, ale žádný úpadek fatální vědy nebo umění nenastal (ačkoli jistý úpadek je už zde patrný, ovšem to je dáno jinými důvody).
Naopak snahy o nějaké velké povznesení na náboženském podkladě se u málo inteligentních populací nikdy nikde nezdařily. Příkladem může být neúspěch jezuitů u některých skupin indiánů v Jižní Americe, když se je snažili plně civilizovat začleněním do jimi řízených komunit. Tyto jezuitské státy fungovaly jen po dobu přítomnosti jezuitů; po jejich odchodu se hned zhroutily.
Můžeme shrnout: dočasně může náboženství potlačit vrozené kvality nadaných národů a vést k úpadku, ale nikdy ne trvale a nikdy nemůže civilizaci zničit. Nakonec jeho negativní působení vrozené nadání talentovaných národů prolomí a překoná. A náboženství stejně tak není klíčové ani v pozitivním směru: samo o sobě nikdy nemůže vést ke vzniku a vzestupu vyspělé civilizace u národů bez dostatku vnitřního nadání. Když se třeba křesťanští misionáři za koloniálních časů na mnoha místech snažili o povznesení národů ve třetím světě, k žádným velkým úspěchům to nevedlo. Protože pro rozkvět civilizace je klíčové vrozené nadání lidí, bez něj žádný vnější vliv (včetně náboženství) nemůže uspět. Může být jen podružným přechodně působícím faktorem ve vzestupu kultury a vzdělanosti u populací s dostatkem vnitřních kvalit (jako tomu do jisté míry bylo v raně středověké Evropě).
Náboženství není v oblasti morálky rozhodující ani jednoznačně působící silou
I pokud jde o morálku, tak každé náboženství v zásadě jen začlenilo už existující základní morální normy do svého rámce. I po úpadku křesťanské víry v Evropě základní morální pravidla stále přetrvávají. Rozhodně pro její ustavení není klíčové. Morálka má prvotní základ ve vrozených sklonech člověka. Náboženství může samozřejmě morálku podporovat, a to jak tu základní, tak i to, co můžeme označit jako ctnosti (a naopak potlačovat neřesti). To však není pro osudy civilizací rozhodující. Morální úpadky společnosti nevedou k fatálním úpadkům civilizací, a i epochy z hlediska morálky pochybné mohou být zároveň érami vzestupu (což se týká zejména časnějších fází civilizace). Navíc existují i jiné způsoby, nejen náboženství, jak morálku podporovat, a kromě toho jeho působení není tak jednoznačné. Podle četných výzkumů se věřící lidé ve skutečnosti dopouštějí nemorálního jednání zhruba stejně nebo i více než nevěřící, ale mají jen tendenci morálněji vypadat. Náboženství navíc mnohdy vede nebo je využito jako obhajoba velmi nemorálních činů.